Horal, autor mnoha horských průvodců po Evropě, fotograf, publicista a celkem nepříliš normální člověk. Za třicet let stačil projít pěšky více jak 80 zemí světa a svými přednáškami a články v mnoha magazínech zpestřuje (nebo možná ztrpčuje) život podobně postiženým.
Najednou se stopy lyží vyjeté do namrzlého sněhu stáčí do hloubi lesa a míří ke svahu. Co svahu – ke stěně, co stěně, přímo velestěně. Proboha, co ti dva „umělci“ před námi blbnou? Pestrobarevný had kamarádů se poslušně řadí do fronty a pomalu stoupá systémem „krok sun krok“ příkrou, víceméně ledovou stěnou. Terénem vhodným spíše pro horolezce s cepíny překonáváme dobrých 100 výškových metrů, dolů se raději nedívám, co kdyby…
Hustý bukový prales končí u paty skalnatého srázu. Odkudsi zvysoka, snad ze samotných nebes padá s hukotem pěnivá šavle vodopádu, vlhké zelené přítmí je doslova hmatatelné. Opouštíme doposud znatelnou pěšinu a podél dravé říčky stoupáme do chrámu temných lesů a nedotčených hor. Tajuplný Tygří ostrov neboli Nahuel Huapi nás pohltil a již není cesty zpět.
Oblast zvanou Kappadokie budeme na mapách hledat asi marně. Tato rozsáhlá náhorní plošina o průměrné výšce 1000 m ve středu Anatólie je spíše historickým pojmem, známým již za Asyřanů jako Katpatuka, názvu Cappadocia se pak dočkala za časů antiky.
Dálkové treky mohou být různé. Některé se kroutí po páteři hor, jiné spojují známá poutní místa a některé vedou podél mořského pobřeží. A právě posledně jmenovaný se stal cílem týdenního květnového putování v jihozápadním výběžku Anglie.