Nemërçkë – Albánie
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Po třech víceméně odpočinkových dnech konečně nahazuju krysu na záda a hurá do kopce. Slunce už od rána jede na plný výkon a svah nemilosrdně stoupá k hradbě hor. Těch 1 400 výškových metrů na balkánském slunečním grilu nepůsobí na mou tělesnou schránku dobře. Po hodině utrpení a občasného posedávání činím zásadní rozhodnutí – to prostě nedám.
Do Albánie jezdím již více než dvacet let, díky tomu mohu pozorovat změny, které tato balkánská země zažívá. Týká se to pochopitelně i horských oblastí. Ty tam jsou časy, kdy jsme v horách působili trochu jako exoti, kteří se s těžkými batohy plahočili přes hory. Dnes na turisty čeká slušná síť ubytoven, značené stezky, stále se zlepšující příjezdové silnice a v neposlední řadě i častější letecké spojení. To platí především v těch hojně navštěvovaných oblastech na severu země (Prokletije, Korabi), v mnoha dalších pohořích je situace stále podobná dobám minulým.
Na konci Albánie
Nádherné pohoří Nemërçkë mi vždy nějak unikalo. Nejblíže k těmto poněkud vzdáleným kopcům jsem byl před pár lety na dobrodružné výpravě do sousedních hor Tomorri. Tehdy ještě složitě po souši vlaky, autobusy a taxíky. Teď jsem poprvé do Albánie letěl, a tak jsme se jednoho červnového rána s partou přátel ocitli v brzkých ranních hodinách na letišti v Tiraně. A abychom zbytečně neztráceli čas, domluvil jsem již dopředu s jednou z místních taxi služeb odvoz mikrobusem (bylo nás celkem 13) až přímo pod hory, tedy do městečka Përmet. To leží v údolí jedné z posledních skutečně divokých řek v Evropě – Vjosa, což přímo vybízí k několika výletům jen tak nalehko. Navíc pohoří Nemërçkë se právě zde představuje ve své impozantní kráse takřka kolmých kilometrových skalních stěn. Při tomto pohledu na hory je ale jasné, že tudy žádné normální cesty nevedou.
Vodopád Sopotit a kaňon Lengarica
První seznamovací výlet vede z městečka Përmet na jihovýchod zhruba do poloviny údolí, které přechází až do Řecka. Monumentální hradba hor zde u svých pat ukrývá krásný, asi 20 m vysoký vodopád Sopotit, který leží v obrovském, dávným ledovcem vyhloubeném karu. Přestože vrcholy zahalují mraky, jedná se skutečně o fascinující místo. Druhý výlet pak vede do další, tentokráte však o mnoho více navštěvované lokality – kaňonu Lengarica. Protože se jedná o atraktivní skalnatou jizvu v krajině, je jasné, že se pro zvýšení cestovního ruchu udělalo opravdu dost. Velké parkoviště, stánky s občerstvením, hospoda, značené stezky. Největším lákadlem však není až tak kaňon samotný, ale horké prameny, které vyvěrají ze skal u vstupu do kaňonu. Je zde několik „přírodních“ koupališť.
Kaňon, jehož místy kolmé stěny dosahují až 60 m, lze navštívit hned dvěma způsoby. První z nich je velmi pěkná okružní túra, která je vedena slušným chodníkem a cestami a poskytuje na několika místech pěkně závratnou podívanou. Cesta je značená, ale v podstatě není ani kam zabloudit. My vyjdeme od starého, moc hezkého mostu Ura e Kadiut a sledujeme stezku v křoví. Přes skalní prahy dojdeme ke dvěma vyhlídkovým místům. Pěšina se dále změní na lepší cestu a sejde přímo do kaňonu, který překonáme mostem. Zde je tabule, která nás informuje, že jsme na chráněném území (přírodní park) a platí zde tudíž určitá pravidla. Ta jsou více jak sympatická – netrhej kytky, nehluč, ale choď, kam se ti zlíbí, a stan si postav, kde chceš. Kde jinde v Evropě na něco podobného ještě narazíme?
Cesta po druhé straně kaňonu se od něj na chvíli vzdaluje, pak ale přichází snad nejkrásnější místo na trase – skalnaté hrdlo bočního přítoku a skvělý výhled do samotné Lengarice. Slušná pěšina pak kopíruje kaňon a poté opět širší štěrkovou cestou sejde k mostu u vstupu do kaňonu. Celý okruh zabere čtyři až pět hodin, včetně všech vyhlídek. Takže nám po krátké koupeli nic nebrání v tom, abychom se vydali přímo do chřtánu kaňonu. Čeká nás krásná brodivá cesta korytem říčky, která končí asi po dvou kilometrech. Zdárný výsledek však očekávejme pouze při příznivém stavu vody, my jsme zde byli v červnu a vody bylo tak akorát pro bezpečný postup a návrat.
Když se nedaří…
Tak to bychom měli za sebou výlety a teď se můžeme pustit do hor na pořádný trek. Při pohledu na severovýchodní hradbu pohoří Nemërçkë je jasné, že tudy nic kloudného nevede. Abychom dosáhli nejvyššího bodu pohoří – Maja e Papingut (také Maja e Drites), který měří 2 482 m n. m., musíme překonat hřeben hor na opačnou stranu. Z města Përmet vede vzhůru značená cesta, která překonává hřeben v sedle Qafa Dhëmbelit (1 468 m n. m.). Vzhledem k faktu, že město leží asi ve 200 metrech, čeká nás sedm kilometrů dlouhá a dosti vysilující cesta. Mě tedy vyšťavila natolik, že jsem tu musel vzdát. Kamarádi zmizeli v prudkém svahu v křovinách a já sešel dolů do města.
S veřejnou dopravou to je v Albánii všelijak, nicméně tuším, kde je stanoviště minibusů, a po dotazu zjišťuji, že spoj směr Tirana jede asi za hodinu. Tak jedna fanta, kafe a už společně s řidičem tlačím batoh do skromného zavazadlového prostoru. Jízdní řády se tady moc nenosí. Jakmile se sejde dost lidí, prostě se jede. Po domluvě vystupuji na křižovatce hlavních cest a po nějaké chvíli mávání mi zastavuje taxi. Peníze po mně ale nechce, zato přidává pár rad, jak se dostat zpět do hor za svými souputníky. Zatím však nemám na nic pomyšlení, přes booking hledám nejbližší nocleh a skutečně po chvilce se můžu natáhnout v moc hezkém bytě skoro v centru města Gjirokastër.
Druhý den hned zrána chvátám na místní seřadiště taxikářů. Ovšem cíl mé cesty – vesnice Poliçan vysoko v horách – nikoho neláká. Prý daleko, špatná cesta apod. Nakonec postarší chlapík s hodně omšelým mercedesem souhlasí. Srážím cenu na 40 € a jedeme. Musím konstatovat, že to vlastně nebylo vůbec drahé. Těch necelých 40 km jsme jeli více jak dvě hodiny. Cesta stoupá a klesá, povrch prachbídný, sem tam obří kaluže, díry. Trochu adrenalin. Nakonec vystupuji na návsi s malou hospodou. Dávám si kafe, z kuchyně voní pečené maso a já čekám na ostatní.
Na vrchol nejvyšší
Kamarádi se ozvali, že dorazí kolem poledne. Tož to bylo pěkné shledání. Tábořili někde u vesnice Sheper a prý dokonce i pivko bylo. Další část treku pod nejvyšší vrcholy pohoří Nemërçkë vede velmi pohodlně širokou cestou. Právě zde je vidět ten markantní rozdíl mezi severní a jižní stranou hor. Strmé vápencové stěny vystřídaly horské louky, které tvoří jakousi gigantickou nakloněnou plošinu rozbrázděnou mnoha erozními rýhami. Je jasné, že odtud jsou hory mnohem přístupnější. Míjíme krásný nový ortodoxní kostelík, který nám připomene, že jsme v tzv. Záhoří neboli Zagori, tedy v kraji „za horama“. Zde se již mluví pouze řecky, neb na hranice zbývá jen pár kilometrů.
Cílem je vesnice Skore, odkud by měla vést stezka na nejvyšší vrchol. Tato malá ospalá díra velmi příjemně překvapila. Agilním místním dědkem je otevřen obchod/hospoda a vychlazené pivko je příjemným bonusem. Po poněkud těžké domluvě (mluví se zde pouze řecky, navíc podivným dialektem) je nabídnuto skvělé místo pro táboření – na dvoře místního kostelíku, a rozhodně nikdo pak neodmítá pozvání na večerní posezení. Nakonec se našel jeden člověk mluvící chatrnou ruštinou, takže máme vyhráno. Podle osazenstva hospody na nejvyšší vrchol Nemerçke vyleze ročně tak 8 až 10 lidí (alespoň z této strany). Výstup je prý celkem jednoduchý a ani se nemáme obávat pasteveckých psů, kteří kdysi ohrožovali turisty na výše položených pastvinách. Já ještě stále dobírám ATB, a tak mi dělá docela problém ustát frontální útok pozvání na štamprli nebo pivko.
Dobrovolně se hlásím do funkce strážce tábora, těch 1 400 m převýšení je na mně ještě moc. Budíček je nastaven na půl šesté, aby se kamarádi vyhnuli vedru. Takže alespoň zprostředkovaně – zhruba do půlky výstupy vede slušně znatelná pěšina, která se u poslední salaše a rozcestí ztrácí. Výstup je jasně dán spádnicí svahu a nepředstavuje žádný zásadní problém. Jakmile se vyjde na samotný hřeben, je třeba pokračovat k nejvyšší kótě na hřebeni, jímž je Maja e Papingut, odkud je úžasný výhled na celý hřeben až daleko do Řecka. Sestupuje se stejnou cestou, na jejímž konci už čekám já, konečně bez léků, a tak večírek ve společnosti místních nesmírně přátelských mužů je veselý a zpěvný.
Zpět do civilizace
Posledním krokem je sestup z hor a tento krok bude trvat ještě dva dny. Nejprve musíme zpět do vesnice Poliçan a po přístupové cestě sestoupit do pěkného kaňonu řeky Grykës. Cestou nás zastihne silná bouře, ale jak tomu ve zdejších horách chodí – kde se vzala, tu se vzala chaloupka s laskavým chlapíkem – včelařem, který poskytl nejen střechu nad hlavou po dobu nezbytnou, ale také ochutnávku plodů své práce. Zde pozor na psy! Tábor pak nacházíme na několika skromných místech přímo u řeky. Lokalita je to velmi hezká, obklopená strmými horami a s tyrkysovou řekou za zády. Další den stačí ujít posledních asi 15 km do větší a velmi pěkné vesnice Libohovë, odkud jezdí autobusy do civilizace. V tomto případě do krásného města Gjirokastër, odkud jezdí mnoho spojů do hlavního města Tirana. V našem případě kontaktuji dispečerku taxislužby z letiště, která pro nás posílá mikrobus. S touto variantou jsme byli všichni velmi spokojeni. Poctivé jednání, slušná cena, dochvilnost.
Ubytování a jídlo
- městečko Përmet
- vesnice Skore
- vesnice Libohovë
Přístup na začátek
Letecky do Tirany (Praha, Vídeň) a pak autobusy do Permëtu (nebo Gjirokastëru). Při větší skupince doporučuji dopravu spol. UPsTaxi.
