Přechod pohoří Dinara: přes střechu Chorvatska

Přijel navečer v oprýskaném tereňáku. Velký, hřmotný, hlasitě hovořící starší muž. „Tuto chatu jsem stavěl já, původně tady bylo vojenské stanoviště“ prohlásil na úvod, z útrob vehiklu vytáhl velkou plastovku domácího vína, která ihned kolovala mezi námi. S kadencí samopalu chrlí těžce srozumitelnou chorvatštinou desítky příhod a fórků, kouří jednu za druhou jak sádrový ježek, takový ukázkový Mamko Tatič (podle skvělého skeče divadla Sklep). Nicméně po třech dnech, kdy jsme nepotkali ani živáčka, to je na krásné chatce s poetickým názvem Vjetar s Dinare příjemné osvěžení a myslím, že na toto setkání budeme ještě dlouho vzpomínat…

Přes střechu Chorvatska

Pohoří Dinara, respektive masív Sinjal, je výškou 1931 m nejvyšším vrcholem našinci hojně navštěvovaného a oblíbeného Chorvatska. Celá oblast leží na chorvatsko-bosenské hranici, která byla díky nedávnému vojenskému konfliktu léta uzavřena a ani v současné době zde nenarazíme na žádné davy turistů. Samotná „střecha Chorvatska“ přece jen patří k těm více vyhledávaným cílům především pro snadný přístup a i samotný výstup není žádným velehorským dobrodružstvím. A nutno poznamenat, že především mezi Čechy a Slováky, kvasícími u nedalekého Jadranu, se jedná o přitažlivý jednodenní výlet. Ovšem celá rozlehlá oblast pohoří Dinara je natolik atraktivním horským prostorem, že si zaslouží větší, v tomto případě několikadenní, pozornost v podobě moc krásného přechodu.

„Doklady, prosím!“

Jak už to při přípravě přechodu pohoří chodí, dobrá logistika přístupu do hor, odjezd z cíle treku a vše s tím spojené je alfou a omegou podařené akce. V našem případě to byla doprava linkovým autobusem Brno – Split (Regiojet, vše perfektní, příjezd na čas). Ihned po příjezdu do Splitu zakupuji na autobusáku jízdenky na spoj do města Sinj. Přestože odtud dále pod hory pokračuje ve všední dny několik spojů, v sobotu se musíme spokojit s jedinou možností přes společnost Flix Bus, a tak odpoledne vystupujeme pod poněkud podmračenou oblohou v městě Knin. To si pamatuju jako válečným konfliktem hodně zdevastovanou lokalitu, dnes je naštěstí vše jinak, a tak po posledním nákupu (a poslední dobrou krmí v restauraci) vyrážíme na cestu.

Treková trasa napříč pohořím Dinara je hned od okraje města dobře značená po horské silničce, vedoucí pravděpodobně k výše položeným pastvinám, o čemž svědčí i projíždějící terénní auto. Vzhledem k pozdně odpolednímu nástupu na trasu je jasné, že dnes moc daleko nedojdeme, a tak po asi osmi kilometrech nacházíme pěkné a ukryté místo pro táboření. Ještě kýčovitý západ slunce s rudou oblohou a uleháme do stanu. Ovšem ne na dlouho. Po chvíli registruji nedaleko zastavující auto a sleduji tři siluety postav, které jdou evidentně na jistotu a obkličují naše improvizované tábořiště. Raději se rovnou soukám ven a vycházím vstříc kuželu světlu baterky. „Doklady, prosím!“ zní jasně formulovaný příkaz. Naštěstí se nejedná o žádné přepadové komando, ale místní pohraniční službu. Důvod kontroly je jasný. Přes blízkou a relativně snadno propustnou hranici s Bosnou (tedy mezi EU a „zbytkem světa“) proudí uprchlíci a je jasné, že přítomnost větší skupinky lidí neunikla pozornosti místních, kteří nás doposud míjeli v autech. Naštěstí „čeští planinari“ jsou vítaní a po krátké kontrole je nám popřána dobrá noc a štěstí na počasí.

Sinjal – nejvyšší vrchol Chorvatska

Slušná horská silnička vede takřka až do srdce hor. V blízkosti dominantního vrcholu Badanj ji však opouštíme a kráčíme otevřeným terénem po horských loukách. Nezbývá než pochválit aplikaci Mapy.cz, která nás i přes absenci viditelné pěšiny vede k prvnímu zajímavému bodu na trase. Tím je jakési pohřebiště vojenských tanků, pozůstatků vojenského konfliktu z roku 1991. Tři tanky jsou dost zničené, ale o něco výše stojící T55 je v relativně dobrém stavu. O této lokalitě jsem věděl už před nástupem na trek, a tak tahám z batohu plechovku místního moku „Karlovačko“ neb nejlepší pivo je přece z tanku…

Pěšina se zde opět spojí s širší cestou, vede kolem salaše a dojde k v lese ukryté chatě Brezovac. Chata je sice mimo provoz, ale probíhá zde rekonstrukce, takže si můžeme z podzemního tanku nabrat jinak uzamčenou vodu a pokračovat ve výstupu. Jakmile opustíme les, krajina nabývá na rozměru a divokosti. Nádherné horské louky jsou protkány skalními stěnami, stezka vytrvale stoupá k vrcholu nejvyššímu, který je bohužel celý den zahalen v oblačné peřině. Takže odbočujeme k bivaku Zlatko Prgin, který se stane domovem pro následující noc. Od chatky a z hřebene naproti se navečer otevírá fascinující výhled k hradbě Velebitu, a dokonce až k nejvyšším vrcholům italských Apenin.

Ráno vymeteno, obloha nedostižně modrá, a tak nás po 40 minutách vítá červená boudička, betonový patník a nedaleko stojící vrcholový kříž na špičce Sinjalu. Nejvyšší hora Chorvatska nabízí rozhled naprosto fantastický, dokonale kruhový a obsáhne jak chorvatská a bosenská pohoří, tak nedaleký Jadran.

Azurové oko řeky Cetina

Do základního výchozího bodu u chaty Glavaš vede snadná, ale nudná pěšina, takže volíme sice delší, ale atraktivní trasu po impozantní severozápadní hraně masívu. Prvotním cílem je chatka Drago Grubač, kde ústí zajímavá, ale v současnosti poničená, a tedy uzavřená, ferrata Dinaridi (velká karabina na skále). Od chaty pak snadno sestoupíme k uzavřené chatě Glavaš (voda), kam se lze dostat autem, čehož prakticky všichni zájemci o nejvyšší vrchol Chorvatska využívají.

Ovšem naším cílem je osada Cetina, kam podle mapy vede značená stezka, ale její nalezení není vůbec snadné a už po pár krocích je jasné, že tudy se moc nechodí. Nicméně zarostlá stezka skutečně vede až do obce, kde nás oproti očekávání vítá vychlazené pivo a naprosto jedinečný přírodní úkaz – mohutná vyvěračka řeky Cetina, zvaná Veliko vrilo, připomínající při pohledu z výšky tyrkysově modré dračí oko. S místními velmi příjemnými lidmi se domluvíme na noclehu na jejich gruntu u řeky a pozdě do noci společně sedíme nad výborným jídlem a pivkem.

Nahoru – dolů, přes minová pole

Další den nás čeká druhá část pohoří Dinara, nazvaná podle nejvyššího vrcholu Troglav. Pokud jsme v oblasti Sinjal přece jen sem tam někoho potkali, tady je jasné, že jsme se dostali do úplně jiné a naprosto liduprázdné krajiny. Ale i přes zřejmou malou frekvenci turistů je cesta velmi dobře značená a dovede nás na sklonku dne k nádherně položené a stále otevřené chatě Rupe. A bylo tak tak, neboť krátce po příchodu se strhne krátká, ale intenzivní bouře. Chata Rupe je velmi příjemné místo, ležící v bezprostřední blízkosti bosenské hranice. Kam oko pohlédne, všude se táhnou travnaté obzory hor, především výhled na monumentální Sinjal je odtud velmi působivý.

V dalším postupu nás čekají výstupy na dva dominantní vrcholy východní části pohoří – Torlakova glava (1674 m) a Velika Duvjakuša (1712 m). Právě z vyššího vrcholku se otevírá krásný pohled na nejvyšší bod masívu – Troglav (1913 m), ležícího ovšem na bosenské straně hranice. Podle zápisů v knize na chatě Rupe to však vypadá, že na vrchol Troglav se vystupuje zcela běžně a na nějaké hranice kašlou nejen místní, ale i zahraniční turisté. Ovšem doporučit to samozřejmě nemohu, je na uvážení každého, zda riziko přechodu hranice EU podstoupí.

Od chaty sestupuje dálková trasa přes půvabně zvlněnou krasovou krajinu k poslední chatce na přechodu – Vjetar s Dinare. Na první pohled je jasné, že tato část pohoří patří k těm méně vyhledávaným. Ostatně není se co divit, stále častěji narážíme na varovné tabule „Pozor miny“, což na náladě nikomu moc nepřidá, a proto je dobré pečlivě sledovat průběh značené cesty a nikde ji zbytečně nezkracovat. Celou situaci se sice večer pokouší náš nečekaný host (Mamko Tatič) bagatelizovat, ale moc mu nevěříme. Chatka je pěkná, voní novotou, ale chybí zde zásobník s vodou (bunar, jak se těmto zdrojům vody říká, je údajně někde pod chatou, ale všudypřítomné varování před minami od úmyslu ji najít dost odrazují).

Poslední den velmi důsledně kličkujeme kolem minových varování až do podhůří masívu k velké chatě Sveti Jakov. Ta je sice uzavřená, ale končí zde sjízdná cesta, která nás po několika hodinách dovede až do obce Rumin. Zde nás čeká obchod, pivko a nádherné táboření u křišťálově čisté řeky Cetiny.

Poslední den stylově dojdeme pěšky až do Sinje, odkud jezdí každou chvíli busy do Splitu. Nádherné týdenní dobrodružství v takřka liduprázdné líbezné krajině je u konce. Závěrečná koupel v Jadranu je pak osvěžujícím bonbonkem na dortu.

• bivak Zlatko Prgin
• chata Glavaš (zde lze doplnit vodu)
• chata Rupe
• chatka Vjetar s Dinare
• obec Rumin

• Premužicova stezka: chorvatským Velebitem s výhledem na Jadran
• Via Dinarica – 1400 kilometrů balkánskou divočinou