Blog redakce

Když jsme začínali s vícedenními a týdenními pochody přes hory, bylo trochu jiné vybavení, než je dnes. Ale i tehdy platilo, že když si ho nevezmete vůbec, máte celkem problém.

Jedni řeší tetřívka, druzí zase vlka a třetí chtějí mermomocí sjet ten parádní žlab v Obřáku. Na Šumavě se rozmohl nový obyčej – mlácení ochranářů lyžemi. V Krkonoších zase oplotili Sněžku, plot prý zatím není elektrický. Trochu bulváru na úvod máme za sebou. Ale vážně, dá se skloubit udržitelný rozvoj společnosti s překotným rozvojem outdoorových aktivit?

Dálkových stezek je po celé Evropě spoustu a je na každém, jaká část našeho kontinentu ho láká a kam by chtěl vyrazit. Nám se tu správnou nedařilo najít dlouhodobě.

Redakce Světa outdooru zve na podzimní seriál přednášek o dálkový (š)trekách, které se budou konat v příjemném prostředí pražského Klubu cestovatelů.

Příběhy nemusí být pravdivé. Musí však pobavit. A zážitky nemusí být hezké. Měly by být intenzivní. Znáte to?

Na světových dálkových trasách můžete narazit na tzv. Trail Angels. Jsou to lidé, kteří bydlí poblíž takové trasy a ve svém volnu nezištně pomáhají trekařům. Někam je zavezou, nechají natočit vodu, starají se o Magic boxy… každý dle svých možností. Dá se ale něco tak pěkného vytvořit v Česku?

Jsme zvyklí dostávat všechno tady a teď? Na pár kliknutí. Do domu. Informace v telefonu. Všechno je tak dostupné a na nic není třeba čekat. Takhle si nás systém vychoval a takhle si nás pěstuje pro další použití. Tohle není jenom ten technologický MATRIX, ale stále více se to děje v divočině. Jak?

Cesty života jsou nevyzpytatelné, říkám si, když čekám na baru na nápoje. Nikdy bych neřekl, že se při běžkařském přejezdu Krušných hor ocitneme na plese dobrovolných hasičů v městečku kdesi uprostřed kopců. Vedle mě se kýve borec v uniformě, který má podle hvězdiček na ramenou hodnost přibližně generálmajora a snaží se napít ze tří panáků zelené najednou. Pomalu se otáčí, zaostří a povídá: „To čumíš, co?“ A má pravdu. To teda čumím.

Krkonoše jsou v Česku pravděpodobně skialpovou jedničkou. V době covidu k tomu přispěly i zavřené vleky a lanovky. Nejlepší a nejlevnější lanovkou tak byl autobus ze Špindlu na „Švindlerovku“. Každej, kdo měl nohy a ruce, šlapal.

V posledním roce se vinou aktuální situace začali v horách objevovat ve větší míře lidé, které jsme zde dříve tolik nevídali. Jsou takoví hezčí, upravenější, pěstěnější, voňavější a vždy, ale vždy mají nabitý telefon.

Mám rád lezení na písku. Na něm je nejlepší, že je vždycky krásně. Logicky. Protože se může lézt jenom za pěkného počasí a za sucha. Není nad posezením na vrcholu věže po „boji o holej“. Neumím si představit, že by to mohlo být jinak. Nevím, co by se mohlo stát, aby to jednou přestalo. Proto mě jedné noci vyděsil mokrý sen. Co se mi zdálo?

Nad čím bych si povzdechnul tentokrát? Třeba nad tím, co mě štve. Tak co mě štve nejvíc? Při lezení po horách, pádlování nebo na skalách mě štvou papírové ubrousky. Aktuálně i roušky! Jsou zkrátka všude. Nevím, jak lidi přišli na to, že zaprší a ubrousek zmizí. Abrakadabra, ubrousek fuč. Rozpustí se?

„A jdete na Machu Picchu?“ Otázky ohledně vaší cesty kamkoliv do Jižní Ameriky jsou většinou poměrně jasné. Pokud na něj opravdu jdete, pak nejtěžší na celé akci je se na něj dostat a nenechat se ušlapat lidmi. Jednou z možností, jak k Machu Picchu doputovat je Choquequirao trek, což je pochod na šest až osm dnů. Návrat do oblasti této slavné památky nemůže být tvrdší.

Vtipná glosa od horského vůdce Vojty Dvořáka. Jak se změnilo pojetí ultralight a jak to bylo kdysi?

Na dlouhých a těžkých trecích, které jsme za ty roky absolvovali, byla vždy jedním z problémů váha batohů. Chodili jsme bez jakékoliv podpory, a pokud jsme šli trek, který byl delší než na týden, byl obsah batohů a jeho hmotnost důležitým faktorem.