Blog redakce

Příběhy nemusí být pravdivé. Musí však pobavit. A zážitky nemusí být hezké. Měly by být intenzivní. Znáte to?

V posledním roce se vinou aktuální situace začali v horách objevovat ve větší míře lidé, které jsme zde dříve tolik nevídali. Jsou takoví hezčí, upravenější, pěstěnější, voňavější a vždy, ale vždy mají nabitý telefon.

Mám rád lezení na písku. Na něm je nejlepší, že je vždycky krásně. Logicky. Protože se může lézt jenom za pěkného počasí a za sucha. Není nad posezením na vrcholu věže po „boji o holej“. Neumím si představit, že by to mohlo být jinak. Nevím, co by se mohlo stát, aby to jednou přestalo. Proto mě jedné noci vyděsil mokrý sen. Co se mi zdálo?

Nad čím bych si povzdechnul tentokrát? Třeba nad tím, co mě štve. Tak co mě štve nejvíc? Při lezení po horách, pádlování nebo na skalách mě štvou papírové ubrousky. Aktuálně i roušky! Jsou zkrátka všude. Nevím, jak lidi přišli na to, že zaprší a ubrousek zmizí. Abrakadabra, ubrousek fuč. Rozpustí se?

„A jdete na Machu Picchu?“ Otázky ohledně vaší cesty kamkoliv do Jižní Ameriky jsou většinou poměrně jasné. Pokud na něj opravdu jdete, pak nejtěžší na celé akci je se na něj dostat a nenechat se ušlapat lidmi. Jednou z možností, jak k Machu Picchu doputovat je Choquequirao trek, což je pochod na šest až osm dnů. Návrat do oblasti této slavné památky nemůže být tvrdší.

Vtipná glosa od horského vůdce Vojty Dvořáka. Jak se změnilo pojetí ultralight a jak to bylo kdysi?

Na dlouhých a těžkých trecích, které jsme za ty roky absolvovali, byla vždy jedním z problémů váha batohů. Chodili jsme bez jakékoliv podpory, a pokud jsme šli trek, který byl delší než na týden, byl obsah batohů a jeho hmotnost důležitým faktorem.

Už jste někdy zkoušeli spát ve stanu na sněhu? Táboření v zimě jsem vyzkoušela na vlastní kůži a zvládne to každý!

Šumava se pro běžkaře vyznačuje dvěma základními charakteristikami. Za prvé si v její centrální části jako posledním pohoří ještě nevšimli, že se na běžkách dá i bruslit. Za druhé, najdeme zde spoustu krásných a dlouhých kopců, které umí pořádně štípnout.

Cesty života jsou nevyzpytatelné, říkám si, když čekám na baru na nápoje. Nikdy bych neřekl, že se při běžkařském přejezdu Krušných hor ocitneme na plese dobrovolných hasičů v městečku kdesi uprostřed kopců. Vedle mě se kýve borec v uniformě, který má podle hvězdiček na ramenou hodnost přibližně generálmajora a snaží se napít ze tří panáků zelené najednou. Pomalu se otáčí, zaostří a povídá: „To čumíš, co?“ A má pravdu. To teda čumím.

Lezu po skalách a po horách i v pohorách od 15 let. Zažil jsem ještě ocelovou svařovanou osmu, kterou jsem dostal darem, a karabiny Walter za výlohou obchodu HORAL v Zámečnické ulici v Brně. Dnes to zní neuvěřitelně a možná vaše současné zážitky za těch 30 let budou opět pro budoucí generaci lezců nepochopitelné. Pamatujte si je. Určitě pobaví i v roce 2050!

Co si letos místo novoročních předsevzetí udělat takový malý seznam přání a cílů pro nadcházející rok? Naši redaktoři připravili na vlastní kůži vyzkoušené tipy na nejlepší outdoorová dobrodružství pro rok 2022!

Zvoní budík a na displeji je 00:03. Ospale na něj mžouráme a snažíme si vzpomenout, čí to byl dole v La Pazu nápad, vyskákat si na konec treku po Bolívii na šestitisícovku, když: „… jsme přece rozchození a aklimatizovaní, tak to nebude žádnej problém, ne?“ Optimisti by se prostě měli popravovat, a v horách radši dřív než později.

Postup, jak dobře cestovat, hledají lidé roky. Kam vyrazit? Jak se tam pohybovat? Jak si to užít? A jak to pokud možno i přežít? Nyní máme na všechny tyto otázky odpovědi. A to díky objevu loňské sezony: kamenným destičkám, které na našem území zapomněly tábořící římské legie a na kterých měly uloženo proslulé Trekařské desatero, které vyvrací všechny cestovatelské mýty. Pojďme si tedy mýty i s příslušnými body z Trekařského desatera jeden po druhém rozebrat.

Leave no Trace, aneb PNP po česku.
Když jsme před patnácti lety začínali chodit dlouhé treky po horách, vznešené označení „Leave no Trace“ ještě dávno neexistovalo. Nebo jsme o něm možná nevěděli. My tomu říkali po našem PNP. Prostě Nebuď Prase.