HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz KnihyNaHory.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz
3 varianty výstupu na nejvyšší vrchol Madeiry – Pico Ruivo
Treky

3 varianty výstupu na nejvyšší vrchol Madeiry – Pico Ruivo

Na Madeiře – ostrově o rozloze 740 km² (cca 50×20 km) najdete nejen rozsáhlé lesy, dramatické skalnaté pobřeží, vzorně upravované terasovitá pole, ale také úchvatné vysoké hory. Sopečná činnost, která ostrov v dávné minulosti formovala zde vytvořila dílo nevšední krásy.

Madeira – Portugalsko

Typ
Hřebenovka, Výstup na vrchol, 3-denní, 2-denní, 1-denní
Stát
Portugalsko
Další státy
Portugalsko
Počet dní
2
Vhodné měsíce
prosinec, listopad, říjen, září, květen, duben, březen, únor
Délka
19 km
Nejvyšší bod
1862 m n. m.
Převýšení
3200 m
Ledovec / sněhová pole
ne
Horolezecké úseky
bez lezení

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Rychlost a výška letu našeho „eroplánu“ jde dolů. Konečně opouštíme poněkud neklidné prostředí turbulencí v peřinách bouřkové oblačnosti, pod nohama se objevuje temný a nekonečný Atlantik, na obzoru se z prstence mraků prodírají k modrému nebi rozeklané hory.

Ale ještě než stačím vstřebat fascinující panoráma už jsou tady nebezpečně blízko sopečné útesy Sao Laurenço a krkolomným manévrem přistáváme na sotva dvoukilometrovém pásu asfaltu přistávací plochy, postavené s notnou dávkou důvěry v pilotovy schopnosti na pylonech přímo nad oceánem.

Takřka 1000 km od západního pobřeží Evropy leží malý, ale neobyčejně půvabný kousek země – Ilha da Madeira neboli Ostrov dřeva. Tak pojmenoval v r. 1418 tento malý portugalský ostrov mořeplavec Zarco. Název to byl výstižný, tou dobou pokrývaly lesy většinu plochy ostrova. Dnes najdeme na ploše 740 km² (cca 50×20 km) nejen rozsáhlé lesy, dramatické skalnaté pobřeží, vzorně upravované terasovitá pole, ale také úchvatné vysoké hory. Sopečná činnost, která ostrov v dávné minulosti formovala zde vytvořila dílo nevšední krásy. Nejvyšším vrcholem ostrova je pyramida Pico Ruivo (1862 m), což údajně podle výrazně zbarvené horniny přeneseně znamená Červená hora.

Madeirská „Cesta Inků“

Nejkratší, ale také nejnudnější cesta na vrchol Pico Ruivo vede od parkoviště Achada de Teixera. Od nejvyššího kopce Madeiry nás v tomto případě dělí sotva hodinový pochod bez výraznějších výškových rozdílů. Pro tento „výstup“ však musíme být vybaveni vlastním dopravním prostředkem, což „skalního“ trekaře zcela jistě neosloví. Proto se vydejme k Červené hoře jinak a náročněji.

Nejvíce turistů směřuje k Pico Ruivo od velkého parkoviště v blízkosti třetí nejvyšší hory ostrova – Pico Arieiro. Také zde je auto hlavním „přibližovadlem“, ale pokud nám nebude vadit pár kilometrů našlápnutých navíc, klidně se bez něj obejdeme. A nebude to rozhodně pár zbytečných kilometrů. Z epicentra madeirské turistiky – hlavního města Funchalu využijeme autobusových spojů č. 56, projíždějících nejvýše dostupným silničním sedlem na ostrově Paso do Poiso (1400 m). Zde najdeme nejen příjemnou hospodu, ale také několik tábořišť v lese a na loukách v blízkosti silnice.

Pokud se nám nechce k vrcholu Arieiro šlapat pěšky (cca 7 km), pak využijeme autostopu, který zde docela slušně funguje. Cesta však není tak nezáživná, jak by se mohlo při pohledu do mapy zdát. První tři – čtyři kilometry sice musíme protrpět po asfaltu, ale pak můžeme k vrcholu vystoupit po zajímavé, ale místy značně příkré pěšině, zkracující serpentiny silnice. Výhledy do labyrintu jakoby háčkových svahů hor a údolí na severu ostrova jsou odtud skutečně jedinečné. Na vrcholu Pico do Arieiro (1818 m) je vybudováno mimo velkého vysílače také obří parkoviště, které se už od brzkého rána plní auty výletníků. Většina z nich se sice spokojí s výhledem od velkého betonového sloupu na vršku, nákupem suvenýrů či návštěvou restaurace (poslední možnost k doplnění vody), ale velká množina turistů vyráží dále do hor. Pokud se tedy nechceme prodírat zástupy hlaholicích lidí, pak je včasný nástup na cestu více jak vhodný.

O stavebním umu Madeiřané hovoří nejen více 2000 km zavodňovacích kanálů (levady), ale také naprosto unikátní vysokohorská stezka, spojující vrchol Arieiro a Ruivo. Místy pečlivě dlážděný a zábradlím zabezpečený chodník je dílem, které snad nikde jinde nemá obdoby. Podezírám tvůrce stezky, že inspiraci zcela jistě čerpali u starých Inků, neboť tato evropská obdoba peruánské Camino Inca má s touto slavnou historickou cestou mnoho společného. Závratné, do sopečné horniny vytesané traverzy, dlouhá a náležitě strmá schodiště, tunely, skalní brány, ale i pohodové úseky s báječnými výhledy na celou tu vulkanickou barevnou krásu kolem dokola.

Nocleh na vrcholu

V minulosti vedly k Pico Ruivo stezky dvě, resp. jedna se cesta se dělila na dvě varianty. Důvodem nebylo ani tak zatraktivněni trasy, ale mělo se tak vyhnout jednosměrnému „ucpávání“ cesty množstvím turistů. Kratší a v mnohém i zajímavější stezka, vedoucí v kolmých západních srázech vrcholu Pico do Gato však byla před časem z důvodů sesuvů půdy a špatného stavu zrušena. Tedy zrušena nebyla, existuje stále, ale přístup k ní z jedné strany brání mříž a vrata, na druhé pak dřevěné zátarasy. Z tohoto stavu si však nemusíme dělat těžkou hlavu, neboť i stávající trasa je nesmírně atraktivní a o několik skutečně úchvatných okamžiků rozhodně nebudeme ochuzeni. Pečlivě udržovaný chodník končí u chaty Ruivo, ležící jen 80 výškových metrů pod samotným vrcholem. Nocleh zde bez předchozí rezervace nedostaneme (majetek Správy lesů), pivko či nějaké to nealko ano. Dlouholetým správcem je podsaditý José Antonio, na první pohled možná nabručený, ale při bližším kontaktu příjemný společník. Navštívil jsem jej v poslední hned dvakrát a vždy jsme našli společnou řeč (portugalsky sice neumím, ale pokud jsem s ním hovořil huhňavou a šišlavou španělštinou s důrazem na „ž“ a „š“, rozuměli jsme si náramně). A tak poradil kde postavit stany, trochu pěnivého moku jsme popili, i česky jsem jej několik slov naučil (nesmírně zábavná činnost). Večerní chlad jsme pak zaháněli u ohně, šlehajícího z venkovního krbu a nakonec jsme spali jednou přímo před chatou, v druhém případě pak na samotné špičce Pico Ruivo.

Na ten od chaty vyběhneme za necelých 10 minut a pokud nám vyjde počasí, pak nás čeká skvostný zážitek. Oblačnost, přihnaná severními pasátovými větry a zahalující takřka denně nejvyšší špičky madeirských hor, si večer pokorně a tiše lehá do dolin a nastává „velké nebeské show“. Mraky, podobné velkým bílým rejnokům, krouží kolem zahřátých stěn a hrají na působivou honěnou. A když pak slunce natře celou tu oblačnou peřinu a temnoucí skály zlatou, později nachovou barvou, je „umělecký dojem“ rázem na stupnici šest. Západ a východ slunce, strávený na nejvyšším krtinci Madeiry, je rozhodně tím nejlepším představením, jaké nám může ostrov nabídnout. Navíc byly na vrcholu před nedávnem instalované nové dřevěné rošty se zábradlím, poskytující případnému nocležníkovi nebývalý komfort.

Trek jako řemen

Poslední cestou k nejvyššímu vrcholu Madeiry je dlouhý, ale mimořádně krásný a o mnoho osamělejší výstup ze sedla Boca do Encumeada. Toto silniční sedlo (1007 m) hledejme takřka ve středu ostrova a prakticky odděluje svět divoce rozeklaných madeirských hor od poněkud zasmušilejší krajiny náhorní planiny Paul da Serra. Do sedla se dostaneme linkovým autobusem č.6 nebo 139, v místě samotném pak můžeme posedět nad skvělou kávou či místním pivem Coral v příjemné hospůdce. A do třetice všeho dobrého – v sedle se dá i přespat. Dobrý „flek“ najdeme kousek nad restaurací. Odpočívadlo se stoly a lavicemi slouží přes den motoristům, kochajícím se výhledy z nedalekého „miradoru“, večer je zde však pusto a prázdno.

Značená cesta začíná přímo v sedle. Úvodní nástup je tvrdou nakládačkou na „pajšl“ a klouby. jedná se vlastně o gigantické schodiště, překonávající úvodní, více jak 400metrové převýšení. Opět nezbývá než smeknout před staviteli cesty za vzorně odvedenou práci. První výhledy na subtropickou zahradu madeirských hor se otevře, jakmile dosáhneme prvního vrcholu Pico do Encumeada. Následuje jeden z nejkrásnějších horských přechodů, jakým jsem kdy šel. Neobyčejně pestře vedená pěšina se proplétá po té či oné straně bujně porostlých hor, pomocí schodů se propadá a opět stoupá v nádherné, ale bezpečné expozici, tajemně se tvářící vavřínové pralesy se střídají se skalními formacemi a otevřenými hřebeny. Jedním slovem nádhera. Asi nejúchvatnějším úsekem je uzounký skalnatý hřbítek vrcholu Pico do Jorge, klesající do nejhlubšího sedla přechodu Boca dos Torrinhas. Nádherné výhledy doplňují závratné pocity spojené s krásnou nejistotou kudy vlastně tato zajímavá pěšina povede v následujících chvílích. Po více jak šesti hodinách přechodu, nabitého nevšedními zážitky je tu pyramida Červené hory. Stačí jen vyběhnout na samotnou špičku a nechat se okouzlit krásou madeirských sopečných hor.

Nakonec snad ještě jeden tip. Spojením výstupu z Paso do Poiso přes vrchol Pico Aireiro na Pico Ruivo (nocleh) s následujícím přechodem na sedlo Boca do Encumeada dostaneme snad vůbec nejzajímavější horskou túru na ostrově. S batohy na zádech sice budeme působit poněkud exoticky, ale ani to již není v poslední době žádným zvláštním jevem. Faktem však je, že s „krysou“ na zádech potkáme v drtivé většině pouze Čechy.

Mapy a průvodce

Na našem trhu lze zakoupit slušnou mapu nakl. Kompass č. 234Madeira (1:50 000), která je poměrně dosti podrobná. To se již nedá tvrdit o dalších mapách, které jsou k maní přímo na ostrově (např. Nelles a další). V češtině vyšel jediný (a dobrý) průvodce u Berndt&Freytag – Madeira (nové vydání z r. 2007). Zde také najdeme množství detailně popsaných turistických výletů.

Ubytování a jídlo

Ubytování

Najít na ostrově bez předchozí rezervace nocleh není vůbec snadné. Drtivá většina návštěvníků zde přilétá s již zajištěným hotelem a levných ubytoven zde mnoho nenajdeme. V provozu je pouze jeden kempink (Porto Moniz), který je sice pěkný, luxusní a levný (cca 3 € za osobu a stan), ale je situován na nejzápadnějším konci ostrova, odkud je to do hor daleko a dopravní spojení je velmi chabé. Nový kemp Montado do Pereiro by měl být nad Funchalem v blízkosti sedla Poiso, ale jeho provoz je údajně doposud značně omezený (info na www.madeira-camping.com). Volné táboření není vysloveně zakázáno a po celém ostrově lze najít několik skutečně velmi pěkných míst. Musíme si však uvědomit, že se většinou nalézáme na chráněném území (Parc Natural) a setkání se strážci parku nemusí vždy dopadnout podle našich představ.

Potřebné vybavení

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Přístup na začátek

Doby, kdy byla Madeira vyhrazena pouze pro bohatší klientelu jsou už pryč. Dnes se při dobře zvolené strategii a troše štěstí dostaneme na ostrov už od 1500 Kč do 4500 Kč (last minute přes německé cestovky, musíme však odletět z německých či rakouských letišť. České CK pořádají zájezdy na Madeiru za dost nestydaté peníze (od 18 000 Kč výše). Po ostrově pak funguje spolehlivá a levná autobusová doprava. Vyznat se v jízdních řádech celkem čtyř místních společností sice není snadné, nicméně až takový problém to není (omezené informace najdeme na www.madeira-island.com/bus_services/index.html)

Základní trasa

Boca do Encumeada - Pico do Encumeada - Pico do Jorge - Pico Ruivo

Další možnosti túr v okolí

Přechod Madeiry ze západu na východ.

Túra podél kanálu Levada del Norte.

Zajímavé vybavení

Zkušenosti čtenářů

Zdeněk

Šel jsem na vrchol Pico Ruivo oběma cestami a bylo to super… :-). Obzvlášť z Encumeady je to opravdu zážitek,
https://www.turistika.cz/mista/madeira-ostrov-vecneho-jara-v-atlantiku-ii/detail

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: