HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz KnihyNaHory.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz
Přechod masivů Devoluy, Trieves a Vercors
Treky

Přechod masivů Devoluy, Trieves a Vercors

Na jih od kolosálních štítů národního parku Écrins (Dauphineské Alpy) se nalézá zvláštní horský svět plný kontrastů. Masív Dévoluy je prototypem krajiny osamělých vápencových štítů, kvetoucích horských luk s místy až pouštním charakterem. Na tuto zvláštní bizarní krajinu pak navazuje rozlohou nevelké, ale velmi půvabné pohoříčko Trièves s travnatými svahy a sporadickými skalními útvary. A pokud budeme pokračovat dále k západu, postaví se nám do cesty další svérázná část francouzských Alp – krasová planina Vercors. Sečteno a podtrženo – tři vizuálně rozdílná pohoří, jeden trek a nekonečně zážitků. Už máte sbalený batoh?

Francouské Alpy – Francie

Typ
11 a více denní, Hřebenovka
Stát
Francie
Další státy
Francie
Počet dní
14
Vhodné měsíce
září, říjen
Délka
167 km
Ledovec / sněhová pole
ne
Obtížnost
Náročný
Horolezecké úseky
bez lezení

Mapa oblasti

Mapa oblasti

Podrobný popis

Startovním místem pro přechod všech tří horských masívů je roztomile působící městečko Corps, nepostrádající typicky francouzský šmrnc. Dostat se zde veřejnou dopravou je poměrně snadné, z Grenoblu provozuje společnost Transisèrepět spojů denně. Z městečka pak vyrazíme jižním směrem k naprosto ohromující siluetě vápencového obra Grande Tête de l’Obiou. Cesta nejprve klesá k tyrkysové hladině přehradního jezera Sautet, kterou přejdeme po hrázi přehrady. Vyznavače zajištěných cest by zde mohly zaujmout hned dvě ferraty (Les Tunnels a Le Grand Frisson), vedoucí ve stěnách kaňonu pod přehradou. Naše cesta však pokračuje do vesnice las Payas, odkud stoupá lesem k malé (uzavřené) chatce v sedle Col de la Samblue. Zde najdeme nejen místa k táboření v lese u chatky, ale také na dlouhou dobu poslední zdroj vody. Naše partička tady našla velmi příjemné útočiště, a protože cílem nebyl jen samotný trek, ale i výstup na vrchol l’Obiou, vše jsme zde s důvěrou zanechali po celý den a večer po výstupu zde opět vše v nedotčeném stavu našli. Navíc v blízkosti sedla najdeme sice nenápadný, ale rozhledově zcela jedinečný vršek Jenabran (1 587 m), odkud jsou neskutečně krásné západy a východy slunce.

PŘES „FRANCOUZSKÉ DOLOMITY“

Treková trasa označená jako GR Tour du Dévoluy pokračuje podhůřím hory l´Obiou do sedla Col de Fraisse. Ovšem jen tak bez mrknutí oka minout horu, jakou je Grande Tête de l’Obiou, by bylo skutečně trestuhodné. Hora vypadá nepřístupně, ale i přes značnou náročnost výstupové trasy není nedosažitelným cílem. Kritickým úsekem výstupu je skalnatý kuloár Combe du Petit Obiou. Jedná se o jakési velmi příkré schodiště, tvořené malými vápencovými kostičkami, připomínající stavebnici lego. Nahoru to ještě jde, ale při sestupu je třeba velmi pečlivě sledovat každý krok. Výhled z vrcholu l’Obiou je pak jedním slovem ohromující. Na výstup si vyčleňme celý den. Vraťme se však zpět na trek.

Dálková cesta nevede po páteři pohoří, na to je terén příliš složitý a neschůdný, ale kopíruje jeho východní úbočí. Nutno říct, že to vůbec jeho hodnotu nesnižuje. Spíše naopak. Místy jen sotva znatelný chodník se proplétá nádhernými loukami a prakticky po celou dobu poskytuje skvělé výhledy na všechny okolní horské skupiny. Celý hřeben Dévoluy je tvořen solitérními vápencovými vrcholy, které od sebe oddělují jednotlivá příčná údolí, jimiž se dle vyšlapaných pěšin lze dostat až do nejvyšších poloh. Dálková trasa dosahuje nejnižšího bodu v malé osadě Le Grand Villard (1 250 m), kde se její směr mění na západ a míří do sevřeného sedla Col de Charnier (2 103 m), ležícího pod druhým nejvyšším vrcholem pohoří – Grand Ferrand (2 755 m). Přechodem sedla se dostáváme do zcela jiného světa. 

MÍSTEM VZNIKU HOROLEZECTVÍ

Definitivně opouštíme vápencové štíty Dévoluy a před námi leží líbezná krajina hřebene Trièves. Pokud budeme o Dévoluy hovořit jako o francouzských Dolomitech, tak Trièves připomene ze všeho nejvíce slovenskou Malou Fatru. Viditelným předělem je sedlo Col de la Croix (1 497 m), kde najdeme perfektní podmínky pro táboření, při nepřízni počasí můžeme vyhledat nedaleko sedla samoobslužnou chatku. Trasa GR 93 vede přímo po hraně travnatých hřebenů stále ve výši kolem 1 800 m n. m. s bohatými výhledy nejen na hradbu Dévoluy, viděnou tentokrát z opačné strany, ale na stále více se přibližující pohoří Vercors s jasně znatelnou horou Mount Aiguille. Cílem druhé části přechodu je osada Lus-la-Croix-Haute, kde narazíme na hlavní silniční tah D1075. Trek pokračuje západní částí pohoří Trièves, naši skupinku zde však zasáhly prudké deště a krajní nepřízeň počasí. Ovšem autostop funguje spolehlivě, cestu si užívám s postarším manželským párem z Paříže. Protože zde nejsem poprvé a – ač cizinec, vykonávám zajímavou funkci průvodce a znalce oblasti. Sraz celé skupiny je pak v malém městečku Clelles (u kostela – jak jinak) a všichni společně, již za pěkného počasí, pokračujeme do rázovité osady s šišlavým názvem Chichilianne. Najdeme zde dva skromné kempy, my však táboříme po domluvě s majiteli fajn hospůdky v malé osadě Richardière na jejich pozemku na vzorně posečeném trávníku minigolfového hřiště

Dominantou celého kraje je jedinečná silueta osamělé vápencové kry hory Mount Aiguille. Hora nás sotva uchvátí výškou (2 087 m), ale svým tvarem a izolovaností patří mezi nejkrásnější a nejzajímavější vrcholy Alp. Ostatně právě zde se psaly dějiny horolezectví. Ve středověku byla hora nazývána „Mons Inascensibilis“ neboli „Nedostupná hora“, a snad právě proto se stala v roce 1492 cílem historicky prvního horolezeckého výstupu. Ten sice nebyl hnán touhou po samotném zdolání hory, bylo tak učiněno na příkaz krále Karla VIII. Na vrcholové plató vystoupil s pomocí na sebe postavených žebříků Antoine de Ville de Domjulien a byly zde postaveny tři kříže. Tento čin je dodnes oslavován jako zrod horolezectví. Klasický výstup je dnes ohodnocen klasifikací IV. UIAA, takže na něj jako trekaři můžeme zapomenout, ale vlastně nás to vůbec nemusí mrzet, neboť hora je přitažlivá především z odstupu. A právě tyto pohledy si v následujícím dni dosyta užijeme, neboť trasa obchází tento solitér po jeho západní straně. Nejprve vystoupíme do sedla Col de l’Aupet, odkud již definitivně vstupujeme do krasového království pohoří Vercors.

ZA POTOMKY POVSTALCŮ

Stezka stoupá na rozlehlé plató, ovšem zpětné výhledy ke kamenné tvrzi Mount Aiguille a za ní rostoucí ledové stěny masívu Écrins nás budou ještě nějakou dobu doprovázet. Jakmile se dostaneme k chatce Aiguillettes, naše pozornost se soustředí na obrovskou pyramidu nejvyššího vrcholu Vercors – 2 341 m vysoký Grand Veymont. Nahoru vede široký vyšlapaný chodník, který celou horu přechází přímo po hraně hřebene dále na sever. Pokud se rozhodneme pro přechod vrcholu, což rozhodně stojí za to, sejdeme pak na druhé straně do sedla Pas de la Ville (několik obtížnějších pasáží). Ze sedla scházíme na západ, kde na krasové pláni najdeme spoustu krásných míst k táboření (vodu najdeme většinou v blízkostí salaší, ale zde pozor na ovčácké psy). Jedinečné přírodní scenérie, zde navíc spjaté s pohnutou historií – Vercors se za druhé světové války stalo symbolem odporu proti fašismu, vedly v roce 1970 k vyhlášení přírodního regionálního parku (Parc naturel régional du Vercors). Ochrana přírody se zaměřuje především na stavební zásahy do přírodního prostředí, ale po stránce původního osídlení se nejedná o žádný skanzen. V horách je jinak skutečně živo a působí zde spousta pasteveckých rodin. 

Další průběh treku je jasně vymezen trasou GR 91, která nás v průběhu jednoho dne provede napříč celou plání Vercors. Pokud jsme už dva předchozí horské celky přirovnaly k jiným známým pohořím, tak pláně Vercors by se daly nazvat jakousi francouzskou krasovou Šumavou. Cesta není náročná na převýšení, a i přesto, že se jakoby nic neděje, je velmi krásná. Takto dojdeme až do osady Corrençon-en-Vercors, odkud zakrátko vyjdeme do lokality Le Balcon de Villard. Zde ideální podmínky pro další vysokohorský tábor. Výstavba lanovek a vleků zde sice výrazně narušila tvář krajiny, ale místa můžeme využít k výstupu na dominantní vrch Le Grande Moucherolle (2 284 m), který si naplánujeme na následující den. Výstup není zrovna snadný, především pak ve vrcholových pasážích. Trasa GR 91 pokračuje ještě přes poslední vysoký vrchol pohoří Le Moucherotte (1 901 m) do Saint-Nizier-du-Moucherotte, resp. prakticky po navazující cestě GR 9 až do Grenoblu. Ale vzhledem k celkové délce treku je vhodnější cestu zakončit již v půvabném horském městečku Villard-de-Lans, odkud nás poměrně často a za pár euro odveze autobus přímo do Grenoblu.

Ubytování a jídlo

Táboření: V celé oblasti nejsou problémy s volným tábořením. Pokud se dostaneme do blízkosti osídlení, je dobrý dotaz na možnost využití pozemku pro postavení stanu. Lidé jsou zde velmi vstřícní. 

Voda a jídlo: Pohoří jsou vápencová, takže zdroje vody nejsou časté. I v mapách zakreslené prameny nejsou zárukou jejich přítomnosti. Koryta s vodou najdeme v místech s pasteveckou činností. Nejsložitější je situace v Dévoluy, kde je vhodné se při každé příležitosti dostatečně zásobit. V horách nejsou žádné horské chaty a možnosti k dokoupení potravin jsou mizivé. Mnohdy ani ve vesnicích v údolí nebývají obchody, o hospodách ani nemluvě.

Potřebné vybavení

Didier/Richard 107 – Hautes Alpes a č. 12 Vercors (1:50 000), IGN 3337 OT Devoluy (1:25 000), 3236OT Vercors (1:25 000). Všechny topo mapy IGN najdeme na www.geoportail.gouv.fr.

Zajímavé vybavení

Pomoz ostatním a přidej informace o této túře

Odpovídáte na komentář: