Koruna Ligurských Alp: přechod odlehlým koutem Alp

Ligurské Alpy: západní výspa Alp

V místě, kde v dohledu Středozemního moře Alpy končí a přecházejí do mírně zvlněných Apenin, se ještě naposledy vzedmou k nebi v podobě Ligurských Alp. Tak trochu Rumunsko šmrncnuté Dolomity, ale pořád Alpy se vším všudy. Odlehlé, víceméně liduprázdné, s pastorální pohodou a na mnoha místech docela dramaticky formované. Sotva kdy budou cílem hromadných nájezdů turistů či horolezců, to však neznamená, že by měly uniknout naší pozornosti. Možná právě naopak!

Vápencové Ligurské Alpy tvoří spletitý labyrint horských masivů a dolin na jihozápadě italské oblasti Piemont. Jsou jižní výspou prstence hor, který tvoří Západní Alpy (Walliské, Grajské, Kottické a Přímořské Alpy) kolem úrodné Pádské nížiny na severozápadě Itálie.

Přechod Ligurských Alp

Dopravním uzlem při cestě do Ligurských Alp bude jistě metropole Piemontu – město Turín, odkud se dá pokračovat do podhorských městeček. Ormea leží na východ od nejvyššího masivu Ligurských Alp, oblíbené zimní středisko Limone Piemonte se rozkládá na severozápadním úpatí pod horským sedlem Col de Tende (1871 m), které tvoří jednak hranici mezi Itálií a Francií, tak i mezi Ligurskými a Přímořskými Alpami.

Celé pohoří je protkáno množstvím velmi dobře značených stezek. Napříč pohořím prochází v délce asi 60 kilometrů červená varianta dálkové trasy Via Alpina (spojuje Ormeu a osadu Limonetto u Limone Piemonte), která ale pohoří spíše podchází po jižní straně a hlavnímu hřebeni s nejvyššími vrcholy se vyhýbá.

Korunou Ligurských Alp jsou čtyři vrcholy, přesahující hranici 2600 m: Cima Pian Ballaur (2604 m), Cima delle Saline (2612 m), Monte Mongioie (2631 m) a Punta Marguareis (2651 m), tvořící centrální hřeben pohoří. Nejvyšší mety Ligurských Alp tak jde posbírat během asi týdenního přechodu pohoří nebo během jednodenních výšlapů z některé z horských chat. Výstupy nejsou nijak technicky obtížné, přesto však dostatečně prověří fyzičku.

Koruna Ligurských Alp

Naše cesta startuje v osadě Ormea, odkud se nakrátko napojíme na dálkovou trasu Via Alpina. Vzhledem k ne zrovna přívětivým klimatickým podmínkám volíme trasu mimo hlavní hřeben, která tyto vrcholy spíše obchází, ale umožňuje snad více poznat všechna zákoutí a přírodní taje pohoří. Navíc lze z této cesty na všechny hlavní vrcholy odbočit.

Monte Mongioie (2631 m)

Prvním cílem výstupu je sedlo Chionea a chatka Valcaria. Cesta vede otevřeným travnatým terénem a poskytuje nádherné výhledy na celý tento podivuhodný a vzdálený svět jižních Alp. Převládá bujná, takřka subtropická vegetace, kterou doplňují bílé vápencové skály. Rovněž o horská jezera zde nebudeme ochuzeni, na našem treku jsme u dvou z nich založili své tábory. Ostatně celý tento prostor je ideálním místem pro volné táboření.

Prvním vrcholem Koruny Ligurských Alp, který se staví do cesty, je Monte Mongioie (2631 m), pod jehož mohutné jihovýchodní srázy dojdeme zhruba druhý den putování. Ze sedla Bocchino dell’Asseo (2296 m), kde můžeme s klidným svědomím zanechat batohy, to je nahoru travnatým svahem a později ve strmé suti asi 45 minut. Od vrcholového kříže a kamenné ohrádky je nádherný výhled. Při sestupu k batohům je možný krátký odskok k nádherné velké soše madony s dítětem. Perfektním místem pro nocleh je pak krásné jezero Lago Raschera, ležící přímo pod severní 600 m vysokou stěnou vrcholu.

Cima delle Saline (2612 m)

Následujícím přechodem líbeznou krajinou luk a jezer přes sedlo Bocchino della Brignola (2260 m) se dostaneme pod dalšího velikána Ligurských Alp – 2612 m vysokou Cima delle Saline. Jak již název napovídá, jedná se skutečně o impozantní věž, a vizuálně patří k ikonickým okrasám pohoří.

Výstup, případně kompletní přechod na sousední, jen o osm metrů nižší vrchol Cima Pian Ballaur (2604 m), je možný ze sedla Passo delle Saline (2174 m). Krásný, a v našem případě realizovaný, je přechod pod severními svahy tohoto obra do sedla Colle del Pas (2342 m), odkud lze mnohem jednodušeji a s menší námahou vystoupit nalehko na oba vrcholy (cca 2,5 – 3 hod.). Výhodou této varianty je krásné tábořiště v blízkosti salaše na loukách v kotli Biecai (pramen vody).

Punta Marguareis (2651 m)

Z vysokých vrcholů Ligurských Alp nám zůstal už jen poslední a nejvyšší – Punta Marguareis (2651 m). I když hora leží na hřebenovce po nejvyšších štítech pohoří, my jsme zvolili krásný přechod pod jejími jižními srázy k chatě Don Barbera (2079 m), která poskytuje díky příjemnému personálu vhodné zázemí. Po dohodě lze v blízkosti chaty postavit stany, dobře tu vaří a pivka je v ledničce vždy dost.

K dosažení nejvyššího vrcholu „chvostu“ Alp lze pak vyrazit bez obludy, kterou chatař ochotně uschová. K vrcholu vedou od chaty, resp. sedla Galine (2358 m) dvě cesty, my jsme zvolili těžší a přímou trasu po jižní hraně hory. Je to nekompromisní, ale zajímavý a technicky snadný výšlap po malých vápencových stupíncích a trávě. Na vrcholu nás vítá obrovský železný kříž a rozhled, jemuž při dobrých podmínkách není rovno. Jasně lze odtud rozeznat celý masív Monte Rosy, hrot Matterhornu, Bílou horu (Mont Blanc), poslední velký alpský kopec na jihu – Monte Viso, a na vzdáleném obzoru lze dokonce identifikovat hory Korsiky.

Po stopách vojenské historie

Sestupem k chatě Barbera však přechod Ligurských Alp ještě nekončí. Dále na západ (a jih) sice již hory nedosahují velkých výšek, ale díky až karpatským travnatým rozlohám dostávají poněkud odlišnou podobu.

Hřebenová stezka sleduje trasu staré vojenské silnice, spojnici mezi pevnostmi strážícími již od konce 19. století italský Piemont před Francouzi. Závěr přechodu je tedy spíše pohodovou záležitostí, ovšem na zajímavé rozhledy je nesmírně bohatý. Cesta má štěrkový povrch, je vedena mnohdy dosti závratnými místy a mimo cyklistů je využívána také motorkáři (ovšem není tu nijak hustý provoz).

Do cíle přechodu – sedla Tende zbývá ještě přeci jen kus cesty, ale míst pro táboření s možností vystoupit na některý z travnatých vrcholů kolem cesty je takové množství, že spěchat vlastně není kam (např. pod vrcholem Cima del Becco, kde najdeme u chatky i vodu). Poslední den je již v režii travnatých obzorů a kamenných vojenských pevností. Např. Fort Pépin (2278 m) svou polohou a výškou připraví parádní historicko-přírodní zážitek.

Tento samotný konec Alp jsem si velmi oblíbil a jezdím sem celkem pravidelně. Je to jedno z míst, které davy turistů zatím neobjevily, a tak si cesty sem zachovávají jistý punc objevitelství. Kromě spíše travnatých Ligurských Alp se rád vracím také do sousedních impozantních třítisícových Přímořských Alp s bohatými modřínovými lesy a množstvím jezer. Ale o těch zase příště 😊

Táboření: Ligurské Alpy jsou jako stvořené pro volné táboření. V pohoří najdeme i několik nouzových bivaků: Rifugio Valcaira (2010 m), Bivacco Franco Cavarero (2200 m) a vědecká stanice Saracco-Volante (2200 m).

Chaty:

• Rifugio Havis De Giorgio Mondovì (1760 m)
• Rifugio Garelli (1970 m)
• Rifugio Mongioie (1550 m)
• Foresteria Carnino (1360 m)
• Rifugio Don Barbera (2079 m)

• Základem je dosažení metropole oblasti Piemont – Turína (letecky do Milán-Bergamo a pak vlakem nebo přímým busem).
• Do Ormey: vlakem z Turína do městečka Ceva (cca 1,5 hod.) a pak busem podél již zrušené železnice. Při dobré konstelaci hvězd (spojení) lze Ligurských Alp dosáhnout během 6–8 hod.
• Ze sedla Tende: pěšky k autobusové zastávce Panice 1400 a z Limone Piemonte vlakem do Turína.

• Túra do sedla Fenestre v Přímořských Alpách
• Po GR 52 kolem jezer v národním parku Mercantour
• Přechod divokého koutu Přímořských Alp v NP Mercantour
• Výstup na osamělý štít Monte Viso