Zobrazená trasa je Kungsleden a pak asfaltová silnice podél přehrady (mezitím je nutný trajekt, jezdí jen v sezóně). Suorva není obec, jen elektrárna, ale to je detail. Vyrazit v červnu do Sareku a zkoušet brodit větší toky (bez čehož to nejde) je obrovský hazard s rizikem utonutí!

https://www.helenakrenkova.cz/laponsko

Hezký den, trasový soubor už je dostupný.

Zdravím všechny outdoorové nadšence jako jsem i já sám. V tomto příspěvku bych se chtěl věnovat srovnání čelových svítilen Armytek a Nextorch a to z toho důvodu že každá je něčím výjmečná a přitom úplně jiná.

PŘEPADENÍ NA M 5
Jel jsem často i v noci, abych klukům cestu ve stísněném
prostoru vleku co nejvíce zkrátil. Pro Cipu jsem připravil
místo vzadu v autě u pytlů s krmením. Pátý den se ke
mně prodral dopředu a tvářil se dost provinile. Chvíli mi
trvalo, než mi došlo, co se stalo. Zastavuji a běžím dozadu k zadním dveřím, zvedám je pomalu nahoru, jako
bych se bál, co uvidím. V prvním okamžiku jsem nevěděl,
jestli se mám smát, nebo být strašně naštvaný. Všechny
pytle byly roztrhané a granule krmiva vysypané po podlaze v jedné změti s papírem od pytlů a jinou výbavou.
V tu chvíli jsem se nezdržoval jeho záchranou. Cipu jsem
nechal na postu spolujezdce a pokračoval v jízdě. Zatímco jsem tak přemýšlel, kde seženu pytle, dojel jsem do
města Penza, kde jsem měl v úmyslu přenocovat. Zpomalil jsem a hledal místo k utáboření.
V ten den se ve městě konala nějaká slavnost nebo to
byl obvyklý mumraj, sníh byl na první pohled prosolený,
všude bylo hodně volně pobíhajících psů a to nemám
rád. Popojížděl jsem tak dlouho, až jsem se ocitl za městem. Blížil se večer a já potřeboval co nejdříve najít
vhodné místo. Ujel jsem ještě asi tak čtyřicet kilometrů,
když jsem už za šera našel místo pro nás jako stvořené.
Přímo u cesty na pravé straně silnice bylo dostatek místa
k zaparkování a nakrmení kluků.
Jasná obloha svědčila o mrazivé noci. Vysunutí tyčí
u auta a vleku a následné propojení silným řetězem bylo
dílem okamžiku. Kluci se jako vždy hrnuli ke dvířkům
boxů a netrpělivě čekali, až na ně dojde řada. Jednoho po
druhém a v naučeném pořadí je vážu k napnutému řetězu. Velký hrnec, nasypání krmiva, voda a zapálení plynového hořáku. To vše je rutina a nemusím nad tím přemýšlet. Zrovna tak nakrmení kluků, umytí misek a úklid.
V hlavě mám pořád rozházené krmivo. Je mi jasné, že
ještě před spaním musím dát všechno do pořádku. Menší
reorganizace v uložení výbavy a ušetřil jsem tři pytle.
Některé ne tak moc roztrhané jsem znovu naplnil krmivem, zbytek jsem nacpal do tří ušetřených.
Byla už tma, když jsem byl jakž takž spokojen. Zbývalo
ještě dát kluky zpátky do boxů. Abaček s Arysem, oba
třicetikiloví chlapíci, se mi snaží ulehčit práci a sami vyskakují do svých boxů. Kviček, který je lechtivý na břiše
mně poskakuje v náručí jako koza. I Onárek, tříletý
a nejmladší pes, se mně snaží pomoci, ale výsledek je
úplně opačný. Nemít pevné pracovní oblečení, pořádně
by mě poškrabal. Ostatní nejsou o moc lehčí, ale jsou to
kliďasové a sami se snaží pomáhat.
Sice úsporná, ale nezbytná osobní hygiena, zajištění
auta a jako všechny předešlé, tak i tento večer končím
v teplém spacím pytli. Hladový, ale spokojený usínám.
Nevím, co přesně mě vzbudilo. Možná nějaký hluk nebo světlo baterky. Napadá mě, že snad milice chce uplatnit svůj vliv a vyčinit mně za parkování mimo vyznačené
místo. Jsou asi zvědaví, kdo jsem a kam jedu. Zatímco se
tak soukám ven ze spacáku, dávám dohromady jednotlivá slova a ptám se rusky, co chtějí.
„My nejsme milice,“ odpovídají. „Dejte nám pět set dolarů za šťastný průběh cesty.“
V tom okamžiku mi prolétlo hlavou všechno, co předcházelo. Nabízená plynová pistole od kamaráda na moji
ochranu, kterou jsem nechal doma. Nechtěl jsem mít
případné problémy navíc. Rady na cestu o nutnosti nocovat zásadně na postech GAI, což je označení dopravní
policie. Napadá mě nepřesvědčivá, ale určitě dobrá výmluva, abych získal trochu času.
„Nemám u sebe peníze,“ říkám, „moje peníze jsou
v bance v Novosibirsku.“ Leze to ze mě jako z chlupaté
deky. Jejich smích svědčí o tom, že pochopili a že to berou jako dobrý vtip z mé strany.
Konečně jsem se dosoukal z pytle ven, otevírám pravé
dveře a bosou nohu pokládám do sněhu, druhou v pokleku ještě v autě, když moje oči sklouzly z postavy bandity
na jeho ruku, nebo spíš na pistoli, kterou třímal v natažené ruce. V tom okamžiku skáču nazpět do auta, zajišťuji dveře a vmžiku tisknu klakson na volantu. Snad bude
někoho z vesnice, která je ode mne přes cestu asi padesát
metrů, zajímat, proč a kdo v noci tak usilovně houká.
Jsou tři. Houkáním asi trochu znervózněli, začali pobíhat. Vidím přes sklo, že všichni mají v rukou pistole
a snaží se jimi rozbít sklo ve dveřích a čelní sklo. Naštěstí
se jim to nedaří a jeden z nich se vrhá ke klaksonu.
Vztekle mlátí do masky chladiče a klakson stále houká.
Ochranný rám mu zřejmě brání v pořádném rozmachu.
Co se takto činí, mám i já fůru času na přemýšlení. Je
třeba něco udělat! poroučím svému mozku. Určitě se
k tobě dostanou, honí se mi hlavou. Rozbijí ti auto.
V nejlepším tě jenom zbijí, okradou. Ale mohou ublížit
i klukům, nebo je mohou dokonce ukrást. Musíš něco
udělat!
Rychle, ale co? Co mám proboha udělat? Moje oči jezdí
z nože na chleba na palubní desce, na bandity venku. Ale
co zmůžu proti třem, vymlouvá se mozek. Mají pistole.
Napadá mě nastartovat a odjet. Máš auto spojené s vlekem silným řetězem, oponuje mozek vzápětí a slibnou
myšlenku zavrhuje.
Útočníci změnili taktiku. Jeden z nich z levé strany
a druhý z pravé rvou kapotu nahoru, zatímco třetí, pořádně nevidím čím, ale nějaké páčidlo to bude, prudkým
pohybem nahoru vytrhává kapotu i se zámkem. Je vidět,
že to nedělají poprvé a svoji práci dobře znají. Kapota letí
nahoru, jeden z nich vytrhává kabel z baterie a je ticho!
Nevím, jestli to ticho nebo moje představy, co bude
následovat, mě přinutily jednat. Popadám nůž z palubní
desky, otevírám pravé dveře a neuvědomuji si, že kluci
mohou někam utéct. S nožem nad hlavou a snad
i s hrozným řevem, kterým nevědomky uvolňuji napětí
nervové soustavy, křičím rusky:
„Pojďte ke mně!“ A pak už následuje sled českých nadávek, protože rusky neumím ani jednu.
Nevím, co je zaskočilo víc. Myslím ale, že nůž v mé ruce to asi nebude. Když jsem vyběhl z auta a nechal otevřené dveře, využili toho kluci a v očekávání nové hry
s lidmi se okamžitě s plnou vervou zapojili. Vyskakují na
bandity zrovna tak jako doma, když přijde nějaká návštěva a oni jí musí jazykem olíznout tvář. Nevěřím svým
očím. Bandité utíkají. Jeden z nich zakopává o natažený
řetěz a padá do sněhu. Využívám toho a vrhám se ještě
s nožem v ruce na něj. Stačím ještě zahlédnout druhého,
že se otáčí a s napřaženou zbraní mu běží na pomoc. Nechávám spadlého, aby dokončil svůj útěk, a běžím naproti útočníkovi. Slyším prásknout výstřel a ještě něco, něco
co mi naznačuje, že snad zůstanu naživu. Ucítil jsem silný závan plynu, který mě i přesto, že byl zředěný vanoucím větrem, přinutil k silnému kašli. Můj nádech nebyl
hluboký a tak se znovu obracím k útočníkovi. Ten se ale
obrací a prchá do tmy.
V ruce nůž, bos, ještě plno nadávek na adresu prchajících a takový vnitřní třes po prožitém zážitku mi nedává
pomyslet na chlad pronikající do bosých nohou. Využívám návratu svých zachránců a honem s nimi do auta,
než se rozběhnou do tmy něco ulovit. V duchu jim děkuji
za záchranu a pokračuji v pátrání v dosahu auta. Dělám
jedno nebo dvě kolečka kolem tábořiště, chlad stále necítím, když najednou zahlédnu v šeru noci přicházet dvě
postavy.
To snad nemůže být pravda. Oni se vracejí a chtějí mě
dorazit, napadá mě v okamžiku. Naštěstí pro mne přibíhá milicionář s jedním mužem v civilu. Trochu udýchaně
vysvětlují, že ve vesnici střeží sklady a při pochůzce zaslechli moje houkání. Začali pronásledovat utíkající bandity, ale ti měli dostatečný náskok a zmizeli ve tmě.
Požadují po mně, abych se okamžitě přestěhoval do
vesnice k jejich stanovišti. Bandité se mohou vrátit, tady
by to bylo pro vás nebezpečné, dodávají. Souhlasím
a začínám balit stakeout. Uniformovaný odchází a civil se
mnou zůstává. Teprve teď si uvědomuji cvakot zubů
a chlad mrazivé lednové noci. Vlněné ponožky zachraňují
situaci a teplé boty to jistí.
Civil ukazuje na kolo u vleku a pravé zadní u auta.
Ano, než mě vzbudili, propíchali kola, aby mě měli jistého. Ujišťuji ho, že kola vyměním rychle a že na mne nemusí čekat. Nedává si říct a asistuje svojí přítomností.
Nasazuji hever, který se však pod tíhou vleku protáčí.
Nasazuji čelovku, sundávám kryt zvedáku a je mi hned
jasné, že tady ztvrdnu do rána. Civil také civí na zvedák,
ale i přes tuto nepříjemnost trvá na přemístění do vesnice. Vysvětluji, že se Niva s tak těžkým vlekem a prázdnými koly nemůže pohnout z místa. Navíc budu muset
projet stopadesátimetrový úsek polní cestou a razit si
cestu hlubokým sněhem. Také totálně zničím pláště. Stojím si na svém a odmítám.
„Musíš! Musíš!“ mele civil svou. S vědomím marnosti
svého počínání usedám za volant, startuji, řadím vše, co
má Niva k dispozici, a nestačím se divit. JEDEME!
Civil před autem naviguje a my metr po metru zdoláváme úsek polní cesty k hlavní silnici a pomalu se dostáváme do vesnice ke stanovišti milice. Následuje ještě pár
výtek na moji adresu o nevhodnosti parkování a také
pozvání na čaj. S radostí přijímám a jsem rád, že nemají
snahu sepsat noční dění v jejich rajonu. Třeba by je napadlo, že nemohu pokračovat sám v cestě, a poslali by mě
zpátky domů.
Odcházím do auta dočkat rána. Přestože se čas vleče,
začíná pomalu svítat. Parkuji na jediné ulici a mám
všechny domky vesnice jako na dlani. Z komínů se začíná
kouřit a lidi odchází do práce. Pár aut před domky mi
dává naději, že oprava s pomocí místních motoristů ne-
bude problémem, a tak jdu shánět hever. Ale ouha! Jeden nemá, druhý přede mnou někam odchází, třetí není
doma. V oknech se míhají stíny, záclony se vlní a já si
začínám připadat jako cizinec procházející sicilskou vesnicí. Začínám ztrácet naději, když mi přicházející milicionář radí. Když dáš butylku, pomohou. Chvíli mně trvá,
než si uvědomím co butylka je, a poté horlivě souhlasím.
Nevím, jakým znamením nebo signálem dal mlčící vesnici najevo můj souhlas.
Vrátka zahrádek u nejbližších domků se otevírají a přicházejí první pomocníci. Jeden, dva, třetí táhne těžký
kolečkový zvedák, který se snad používá na zvedání tanků. Spěchám, neztrácím čas vysvětlováním, předávám
připravené rezervy a vše ostatní už nechávám montérům.
Jsou velice snaživí. Někde v bagáži mám vodku, a tak ji
jdu zatím hledat. Nacházím ji a předávám už čekajícím
snaživcům.
Chci se ještě rozloučit s milicionářem z noční směny.
Dovídám se o jeho vystřídání a odchodu domů.
Prakticky se nemám s kým loučit, a tak jen neurčitě
mávnu rukou směrem k mafiánské vesnici, odbočuji na
hlavní silnici, zvyšuji rychlost auta na osvědčených osmdesát a ujíždím vstříc dalším dobrodružstvím.

Sibiřský šamanismus
Kde se vzal šamanismus v moderní Tuvě? Je to kulturní tradice, která sahá až do starověku a je nepostradatelnou součástí každodenního života. Kdo je šaman? - člověk, který má schopnost vstoupit do říše bytí nepřístupné ostatním lidem. V tomto stavu komunikuje s duchy, kteří obývají nebeské, pozemní a podzemní světy. Má sílu a moc přesvědčit je, může je přilákat, nebo naopak nařídit jim, aby odešli. Samotný obřad má tři fáze.
Léčba – zahrnuje prvky tradiční lidové medicíny
Věštba – provádí se s posvátnými kameny a kostí z beraní lopatky
Obřad – efektní a zároveň dramatický, s tancem, zpěvem a bubnováním. Aby vstoupil do transu, musí být šaman plně oddaný a soustředěný. V tomto stavu může dojít nejen ke mdlobám, ale může nastat i smrt.
Kteří lidé v Tuvě chtějí znát co bude zítra?
Tuva – rusky (Тыва) je zemí 6 šamanských společenství, která v sobě spojuje možné s nemožným. Nachází se v geografickém středu Asie, mezi hřebeny Sajan a Tannu-Ola, na hranici Ruska a Mongolska. Je také historickou hranicí království ruského cara Vladimíra a říší Čingischána. Do 18. století zemi ovládali Mongolové, poté ji, jako součást Vnějšího Mongolska kontrolovala čchingská Čína a to až do roku 1911. Nezávislou se Tannu Tuva stala během ruské občanské války, která skončila anektací SSSR v roce 1944. Tuva stále zůstává jednou z nejvíce odlehlých a izolovaných oblastí Ruska. Izolovanost a odlehlost Tuvy byla živnou půdou k zachování kočovného životního stylu s prvky tisíciletých kulturních a životních tradic Střední Asie. Po dvě století byla Tuva pod nadvládou Mandžuské dynastie Čching, která měla značný vliv na posílení šamanismu v jihovýchodní části Ruska. Vzhledem ke své odlehlosti se Tuva stala i cílem starověrců.
Černá víra - šamanismus (nehledejte nic negativního ve slově "černá"). Je to dědictví starověkých duchovních a kulturních tradic.
Černá víra obsahuje prvky starověkého iránského kultu a sadu archaických místních kultů. Je nejmohutnějším a zároveň elitním jevem duchovního života v centru Asie. Mezi mnoha bohy Íránu vyniká MITRA, který má v Indii paralelu stejného jména. Jeho uctívání zabírá epochu dvou tisíc let, a jeho kult je tedy srovnatelný s křesťanstvím od jeho počátku až po dnešek. Mitra byl světlý, dobrý bůh, dárce požehnání, který miloval lidi. Lid ho uctíval jako boha, na jehož dobrotě závisí jeho existence.
Žlutá víra - lamaismus, tibetsko-mongolský buddhismus vznikl v době nadvlády dynastie Čching. Je to náboženství lamů, název pozdějšího buddhismu smíšeného se šivaismem a šamanismem. Kočovní Kalmyci, Burjati a Tuvinci byli utlačováni za carského Ruska i stalinského SSSR. Vzhledem k tomu vítali za druhé světové války německé vojáky jako své osvoboditele. Tím si vysloužili deportaci na Sibiř, odkud jim byl v padesátých letech povolen návrat. Od dob „perestrojky“ se Tuvinci postupně vracejí ke svým kořenům.
Bílá víra - pravoslaví. V Tuvě ji také nazývají „Bílá menšina“. V zemi s počtem 300 000 obyvatel, se značnou převahou šamanismu, bez tradice, je většina věřících dezorientovaná. Mizivá finanční podpora je jak od státu, tak samotných věřících. Pravoslaví - symbol jednoty a etnické identity upadá. V samotném Kyzylu, kde žije polovina obyvatel Tuvy, je jen jeden kostel, „kostel Nejsvětější Trojice“. Staví se 10 let a jeho stavba ještě není plně dokončena. Většímu rozšíření a rozmachu pravoslaví v Tuvě brání dva faktory:
Za prvé „tribal“ – soudružnost Tuvinců. Každý Tuvinec má relativně bezpočet příbuzných, kmenových členů klanu. Stovky Tuvinců se například jmenuje Oyun, a všichni jsou potencionálně příbuzní. Velmi časté příjmení Salčak a Salčakov se vztahuje k rodu Oyunamů. A nejsou to jen geny. Tuvan nikdy nedělá rozdíl mezi svým a adoptivním dítětem, vlastním a nevlastním. Rod je na prvním místě z celé řady zvyků, tradic, domorodých kultů a zemřelých předků.
Za druhé „nesnášenlivost“ - ze strany pravoslavných věřících přezíravý postoj k Tuvincům.
Řídí se jednoduchým kritériem v hodnocení. Tvarem očí a šířkou lícních kostí. Postěžovala si mně jedna Tuvinka, na první pohled docela Ruska. Byla s babičkou v kostele, odkud ji věřící poslali pryč, za šamanem.
Starověrci
Ruští osadníci sem přišli na konci XIX. – a na začátku XX. století. Náboženské a společenské hnutí, které se pod vedením protopopa Avvakuma oddělilo od Ruské pravoslavné církve na protest proti reformám patriarchy Nikona. Starověrci žijí ve svých občinách podle vlastních pravidel a pořádků - nepsaných, zato však dodržovaných a tvrdě trestaných. Například alkohol a tabák představovaly naprosté tabu. Lhát a krást byly nejtěžší hříchy. Nejtvrdším trestem bylo vyhnání z komunity. Navíc život s hříchem na duši byl z pohledu přísně věřících starověrců snad tím největším trestem. V Tuvě žijí starověrci při Velkém a Malém Jeniseji stranou od jiných lidí. Mají svoje řemeslníky, lovce a rybáře. Jsou úplně soběstační a do Kyzylu přijíždí jen za nákupem.
Suburgan – domov šamanských duchů
Projevy nesnášenlivosti pravoslavných jsou Tuvinci bolestivě vnímané, protože je jim náboženská nesnášenlivosti cizí. Právě naopak: Tuvinci mají sklon bát se a respektovat veškeré nadpřirozené síly, známé a neznámé. Všude na silnicích v Tuvě, v horských průsmycích jsou často vidět buddhistické suburgans, stavby otevřených stožárů a mohyl z kamenů. To všechno jsou domovy šamanských bohů. Pro Tuvince je samozřejmostí darovat jídlo, sladkost, pár mincí a na úvod trochou vodky pokropit světové strany, aby se žádné lamaistské božstvo a šamanští duchové neurazili. Tuvinci jsou velmi tolerantní ke každé jiné víře. Při návštěvě jiné země, jiné víry jsou připraveni uctít bohy, kteří zde dominují.
Šamanismus je předtucha jednoho boha.

Ahoj,
nenašla by se tady nějaká parťačka do 30 let na výletování, do hor nebo za dobrodružstvím a možná i do života? Mám rád hory, turistiku, treky a kolo. Budu rád, když se mi ozveš. Michal.