Asi bych měla hned na začátku přiznat, že jsem vždycky byla trochu divná. S panenkami jsem si v dětství sice hrála, ale když jsem je oblékla do stylových šatiček, přivázala jsem je v pase na gumu a šly skákat bungee jumping ze třetího patra žižkovského činžáku, kde jsme tehdy bydleli. Když tohle dělá malá holčička, jednou, až bude velká, bude mít možná dost zvláštní představy o tom, co je romantika. Víkend v Paříži? Pětihvězdičkový hotel v exkluzivní destinaci? NUDA! Já snila o tom, že polezu na Everest. (O tom, proč se to zatím nestalo, vám povím někdy příště.)
Co je tedy romantika pro mě? Koupit si letenku někam, kde jsem ještě nebyla, vzít batoh a toulat se. Skákat z letadla, obzvlášť v pozdním odpoledni nebo k večeru, ještě než zapadne slunce (tzv. sunset jump) a pak z toho nemoct euforií usnout. Hory. Zasněžená krajina. A od té doby, co chodím a žiju s Jirkou, tak i několikatýdenní zimní výpravy daleko za polární kruh.
Naše první větší společná cesta severského charakteru byl zimní přechod švédského trailu Kungsleden. Chodíme na lyžích, respektive backcountry běžkách, a všechno živobytí si vezeme v saních přímo k tomu určených, které táhneme za sebou. Spíme ve stanu, který si ani nemůžeme postavit cvičně doma, protože v našem minibytě na to není místo. Ano, bydlíme skromně, abychom o to víc mohli naplno žít. Pro někoho bláznovství, pro mě romantika.
Tenkrát na Kungsledenu jsme občas chodili přes zamrzlá jezera. Což jsou doslova kilometry zadarmo. Jeden večer na jezeře jsme se ani nehnali ke vzdálenému břehu, protože na jezeře byl ostrůvek, kde jsme plánovali přenocovat. Tu noc nemělo sněžit ani foukat a Jirka navrhl spaní pod širákem. Boží, pod širákem za polárním kruhem jsem ještě nespala! Místo stavění stanu vykopal Jirka bivakovací jámu asi 2×2 metry, necelý metr hlubokou. Takový hrobeček pro dva. Když jsme si vařili večeři, vycházel zrovna měsíc. A protože vítr nefoukal fakt ani trochu, všude kolem bylo ticho, které přerušovalo jen lehké hučení našeho benzinového vařiče. Usnuli jsme skoro hned, jak jsme si lehli, jako vždycky. Ani netuším, kolik bylo hodin, když jsem se někdy během noci probudila. Okamžitě jsem musela Jirku vzbudit. Přímo nad námi tančila nádherná světélkující polární záře. Myslím, že ať se stane cokoli, tuhle chvíli si budu pamatovat až do konce života.
Ať už doma na pár metrech čtverečních, nebo na výpravě ve stanu, na ještě méně metrech čtverečních, jsme si s Jirkou pořád hodně nablízku. Když jsme na cestě třeba už týdny bez možnosti koupelny, je ta blízkost nejen citelná, ale pořádně cítitelná. Když ani po takových zážitcích nevyprchá vzájemná přitažlivost, můžete si pogratulovat, že jste potkali toho nejlepšího parťáka. Nejen na cesty a dobrodružství, ale pro celý život. A to je podle mě romantika úplně největší!
Jirka Lichteneger: Ženy umějí být drsnější než Arktida sama
Příběhy polárních výprav jsou plné odhodlání, heroických výkonů, ale také fatálních chyb a selhání. To vše v podání drsných mužů, kteří během dvacátého století nezadržitelně objevovali tyto nehostinné končiny. Snažíme se jít v jejich stopách. Vybaveni nejmodernějším oblečením, spojením s maminkami přes GPS, expediční stravou a dalšími vychytávkami. I přes všechny vymoženosti, které nám pobyt v poláru nesmírně ulehčují, se na první pohled zdá, že zde pro ženy není místo. Jsou přece slabé, křehké a my muži bychom se o ně museli neustále starat. Anebo je to všechno jinak?
„Myslíš, že to bude zlomený?“ ptá se Mili a nezadržitelné slzy jí přimrzají ke tváři. A já doufám, že ne. Už jen proto, že k nejbližšímu doktorovi to jsou tři dny cesty. Tejpuju jí předloktí a dál ukrajujeme nekonečné kilometry z našeho putování severním Švédskem. Se zánětem šlach jich bez dalšího stěžování urazí ještě více než 300. Na lyžích, zapřažená do bobů, které váží zhruba 50 kilo.
Byl to náš první společný čundr za polárním kruhem a Mili dokázala, že úvahy o nedostatečné odolnosti něžného pohlaví jsou liché. Od prvního smýknutí lyží tenkrát v Abisku jsme v poláru urazili přes 1 400 kilometrů. Mili se naučila polárnickou rutinu, efektivně rozpouštět sníh na vaření, odolávat teplotám atakujících mínus 30 a třeba i střílet z pušky. A také zjistila, že když si před každou expedicí nechá udělat obočí a umělé řasy, bude jí to na fotkách mnohem víc slušet.
Občas s sebou do zimy vezmeme kamarády. „Moje dívka říkala, abych nebyl prase,“ reaguje Lukáš na Miládky údiv, proč si s sebou chce brát čisté spodní prádlo téměř na každý den. „Stejně se nebudeš pořád převlíkat a nejlepší je beztak chodit na vostro, ať ti nic neškrtí krevní oběh,“ argumentuje Mili při selekci těchto zbytečností.
Letos jsme šli s partou, sedm kluků a dvě dívky, 170kilometrový čundr na hranicích Švédska a Norska. Po chatách. Dobře míněnou radu „backcountry boty si pořiďte co nejdříve“ ignorovala Gábina ještě tři dny před odletem. Puchýře velikosti mexického dolaru sedřené do krve se objevují hned druhý den výpravy a do cíle zbývá 140 kilometrů. Mužská část osazenstva to komentuje slovy: „Ty vole, tohle já mít, tak si volám vrtulník přes Alpenverein.“ Géčko ne. Zatne zuby, nechá si ostříhat zkrvavenou a potrhanou kůži a s několikrát přelepovanou patou dokončí celou expedici.
V současné době se domlouváme se stejnou partou na přechod Hardangerviddy na příští rok. Neochotu některých mužských účastníků absolvovat přechod mimo chaty a jen se stany ukončuje Géčko rázným argumentem: „Nejsme žádný chcanky, po chatách jsme šli loni.“
A tím je vše zodpovězeno a vyřešeno.
