Zelené bukovo-březové lesy plné zvěře se táhnou v mnoha horských pásech jihovýchodním cípkem Polska. Kopcovitou krajinu, kdysi obydlenou pastevci, dnes zdobí louky, zurčící říčky s divokými břehy a silničky vinoucí se podél třešňových alejí. Krajina je tu téměř liduprázdná a lemují ji tisícové hřebeny s prudkými svahy travnatých polonin.
Tarnica a okruh Haličskou poloninou
Z vesnice Ustrzyki Górne vede na Tarnicu, nejvyšší vrchol pohoří, červená osmikilometrová stezka – nejprve bukovým lesem a později po západní části polonin přes Szeroki Wierch. Protože však nejhezčí túrou v této oblasti není samotný výstup na Tarnicu, ale putování po Haličské polonině, vydáváme se na nejvyšší vrchol z bývalé obce Wolosate, kam se dá přiblížit autem nebo místní soukromou dopravou. Značení je podobné jako u nás a cesty jsou velmi pečlivě zajištěné. Podmáčené úseky, především v nižších částech trasy, překonávají kvalitně vybudované dřevěné chodníky a můstky, často se zábradlím, zatímco strmější stoupání usnadňují schody z prken. Na začátku tras jsou malé domky s výběrčím poplatku za vstup do národního parku (11 zlotých na osobu a den).
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
První stovku výškových metrů stoupáme po rozkvetlých loukách a otevírá se nám pohled do poměrně širokého a plochého údolí, nad nímž se zvedají lesy. Teď v první půli května se břízy, modříny a buky v nižších polohách zrovna olistily a blyští se těmi nejsvěžejšími barvami. Ve výšce 850 metrů nad mořem vstupujeme do převážně bukového lesa. Cestička je velmi pečlivě vyskládaná, aby nikoho nenapadlo tápat mezi staletými kmeny porostlými houbami a pokroucenými buky, které každoročně ohnou a zatíží závěje sněhu. Přibližně ve výšce 1 100 metrů les náhle končí a ocitáme se na pláních plných borůvčí. Sluníčko se dere ven z nízkého mraku, který zatím halí prudké kopce před námi. Cesta do sedla pod Tarnicou (1 275 m) pak stoupá rychle vzhůru. Sedlo je jakousi křižovatkou červené hřebenovky, modré přístupovky z Wolosate a žluté odbočky na vrchol. Z Wolosate jsme tu asi za hodinu a půl.
Tarnica, vysoká 1 346 metrů, je nejvyšším vrcholem polské části Bieszczad. Od sousedních vrcholů ji oddělují dvě horská sedla – na severu Przelęcz Goprowska směrem ke Krzemieni a na západě Przełęcz pod Tarnicą vedoucí k masivu Szeroki Wierch. Vrchol je ozdoben výrazným kovovým křížem na počest milovaného papeže Jana Pavla II. Tarnica patří k nejlepším vyhlídkovým bodům v celých Bieszczadech. Z vrcholu se otevírají výhledy na okolní polské poloniny – Bukovskou, Lokieckou, Dydiowskou, Caryńskou a Wetlińskou – stejně jako na ukrajinský Verchovynskyj Vododilnyj hrebet, Vihorlatsko-gutinské pohoří a poloninu Runa. Při dobré viditelnosti jsou na obzoru patrné také poloniny Krásna a Svidovec, a výjimečně dokonce i Tatry či rumunská pohoří. Z jejího vrcholu lze obdivovat široké panorama okolních polonin i vzdálenější hory na území Slovenska a Ukrajiny. Za mimořádně jasného počasí můžete vidět dokonce i Tatry nebo rumunské Karpaty.
Po úbočí Tarniczky pokračuje hřebenovka dolů do sedla Przelęcz Goprowska (1 160 m). Tady najdete studánku a tzv. wiatu, posezení z masivních klád kryté tradiční polovalbovou šindelovou střechou. Přístřešek je ze všech stran otevřený, takže v dešti větru nebo sněžení na něj raději nespoléhejte. Klasická trasa obchází údolí prameniště říčky Wolosatka směrem na vrchol Halič. Hřeben vybíhající z Krzemienie před námi je korunován skalami a připomíná ruiny tajuplného hradu. Cesta k němu stoupá rovnou vzhůru jako žebřík do sedýlka, odkud je nádherný výhled. Dalo by se tudy pokračovat na Bukowe Berdo, Połoninu Dźwiniacka a sestoupit do obce Muczne nebo Berezki. Vracíme se na hlavní trasu a stoupáme k vrcholům Kopa Bukowska – Halicz – Rozsypaniec. Na každém z vrcholů jsou k dispozici lavičky k odpočinku. Z posledního je krásný pohled zpět na údolí lemované Haliczí vpravo a Tarnicou vlevo. Pak už scházíme k sedlu a ukrajinské hranici v sedle Przelecz Bukowska. Kam oko dohlédne, vidíme kopce či hřebeny porostlé bujným lesem. Do sedla vede štěrková silnička z Wolosate, po níž pak ťapeme dolů prosluněným lesem asi hodinku a půl. Cestou se opět budí jaro, a zatímco nahoře ještě leží zbytky sněhu, tady kvetou pampelišky a štěbetají ptáčci. Po téměř dvacetikilometrové túře se vracíme do vesnice Ustrzyki Górne – tady najdete spousty hezkých zahradních hospůdek u řeky, pěkný kemp a je tu i několik možností ubytování.
Travnaté výhledy polonin
Karpatské poloniny nejsou klasické vysokohorské louky, ale původní pastviny. Chybí tady pásmo kosodřevin a nízkých stromů, které byly schválně žďářeny. Pás trávy je v pozdním jaře zelený a vesele se barví kvetoucími bylinami, v létě si můžete pochutnat na borůvkách, které se pak na podzim červenají a spolu se žlutooranžovými bukovými lesy v ostrých zářezech údolí tvoří neskutečnou hru barev. V zimě tu leží sníh a jaro nastupuje až během května, podobně jako v našich Krkonoších. Ideální dobou pro trekování na poloninách je tedy červen až říjen, ovšem o prázdninách nebo víkendech tu může být poměrně hodně turistů. Bieszczadské poloniny jsou součástí stejnojmenného národního parku, takže tu musíte respektovat značené trasy, které vedou po cestičkách, horských stezkách a čím dál častěji po pečlivě vyskládaných chodnících s plůtky. Husté lesy v údolích jsou domovem medvědů, vlků a rysů, a i s ohledem na vlastní bezpečnost se pohybujte v horách jen po obvyklých cestách a za dne. Pokud byste šli sami, raději si připevněte na batoh zvonek nebo velkou rolničku, abyste medvěda nepřekvapili.
Polonina Caryńska a Wetlińska
Polonina Caryńska je přibližně čtyři kilometry dlouhý hřeben mezi údolími řek Prowcza na západě a Wołosaty na východě. Ze severní strany ji od hřebene Magura Stuposiańska odděluje údolí Caryńského potoka. Jihozápadní svahy spadají prudce do údolí, kdežto jihovýchodní část má mírnější charakter a je členěna několika potoky a drobnými údolími. Hřeben poloniny vytváří čtyři výrazné vrcholy, z nichž pojmenované jsou dva – nejvyšší Kruhly Wierch (1 297 m) a vrchol Polonina Caryńska (1 234 m). Odtud vede hřebenová odbočka po zelené do sedla Przysłup Caryński. Zde najdete jedno z nejlepších ubytování v Bieszczadech, horskou chatu Koliba Studencka Politechniki Warszawskiej, která je inspirovaná karpatskou architekturou. Je to výborná základna pro cyklistické toulky nebo klidný pobyt v přírodě. A lze pěkně využít i při přechodu polonin, i když je to z hlavního hřebene docela zacházka (v jednom směru 3 km).
Po devíti kilometrech z Ustrzyki Górne a po necelých čtyřech hodinách scházíme do bývalé obce Brzegi Górne. Tady lze přespat v malém kempíku s potravinami – najdete ho u jediného stavení s číslem popisným jedna. Krásný je místní hřbitov s mnoha dochovanými náhrobky. V tomto malebném místě nic neruší naše představy o původní vesnici plné roubenek a zvuku kravských zvonců.
Z Brzegů pokračujeme protáhlou Poloninu Wetlińskou. Opět se necelé dvě hodiny drápeme bukovým lesem vzhůru na louky. Kousek dál na úpatí Hasiakowy Skały (1 232 m) stojí chatka jako z pohádky a není to ledajaká chatka, ale chatka Puchatka. Sice aktuálně nenabízí ubytování v noclehárně, ale můžete si tu dát občerstvení, někdy i výborný žurek a nealkoholické nápoje. Za Puchatkou pokračuje hřebenovka s parádními výhledy mezi vrcholy Osadzki Wierch (1 253 m) a Szare Berdo. Klasický přechod této poloniny končí v obci Wetlina nebo Smerek. My se ale vracíme k Puchatce a scházíme do sedla Wyżna. Odtud totiž šplháme po žluté vzhůru k oblému travnatému hřbetu Dział a po zelené dále pokračujeme na Malou Rawku. Máme za sebou téměř 10 hodin chůze a pod námi leží chata Bacówka PTTK Pod Małą Rawką. Kromě lůžek a možnosti stanování nabízí výbornou kuchyni.
Bieszczadami po Východokarpatské magistrále
Zítra však musíme zpět na hřeben, abychom pokračovali na Wielkou Rawku a poté nás čeká přibližně hodinový přechod k nenápadnému, avšak významnému vrcholu Krzemieniec. Tady se stýkají hranice tří států – Polska, Slovenska a Ukrajiny – což připomíná mramorový hraniční trojmezník. Samotný vrchol nenabízí výhledy, přesto má toto místo zvláštní atmosféru a jen pro pocit se sem vyplatí zaběhnout.
Můžeme pak pokračovat po bieszczadské části Východokarpatské magistrály. Ta v délce téměř 250 kilometrů spojuje Ubľu s Čergovským Minčolem, vede převážně po slovensko-polské hranici přes Bukovské vrchy, Nízké Beskydy a Čergov. My se na ni napojíme právě u Krzemieniece. Tato hřebenovka vede převážně bukovým lesem přímo po hranici a cestu si můžete zpestřit slalomem mezi hraničními kameny. Čas od času se otevře pohled do dáli na malých i větších loukách. Krásný je například pohled z vrcholu Czertez, za nímž se schází do sedla pod Czerteżem, kde je krásná louka s výhledem do polské části Bieszczad a útulna, v níž je možnost přespání pro 7 osob. Studánka je na slovenské straně, pár metrů pod hřebenem. Trasa pokračuje směrem na Riabu Skalu, z níž se opět otevírají pěkné výhledy. Další vrcholové louky nás čekají i na Ďurkovci a takto lze pokračovat až k rozhledně v sedle nad Roztokami Górnymi nebo dokonce na Solinku. Tady dvakrát denně projíždí historická lesní železnička na hraniční přechod Balnica.
Na kole liduprázdným krajem
Přestože jsou poloniny a kopce vyhrazené pouze pěším turistům, můžete tuhle krásnou krajinu prozkoumat také na kole, a to po údolních silničkách, které zatím nejsou auty až tak vytížené a vinou se mezi loukami, pastvinami a bukovými lesy. Na jaře tu najdete stín mezi kvetoucími třešněmi a můžete si cestou koupit med nebo sýry v místních salaších nebo chatkách u cesty.
První pastevci se tu v Bieszczadech usazovali už od středověku a žili spokojeně vedle Poláků z nížin. Odlišovali se od nich jazykem, který spadá do rusínské větve, a svým pravoslavným, respektive řeckokatolickým náboženstvím. Založili spousty vesniček s nádhernými dřevěnými kostely, vytvořili překrásnou krajinu. Po druhé světové válce museli z pohraničí odejít a jejich zem zůstala téměř prázdná. S poválečnou ochranou hranic a rozvojem turistiky tu začaly vznikat budovy všelijaké, ale naštěstí jich je opravdu málo. Pokud by vás zajímaly původní roubené chaloupky, zajeďte si do skanzenu v Sanoku – neznám lepší.
Nejhezčí trasa pro cyklisty vede z Ustrzyki Górne širokým údolím plným pastvin a podél divoké říčky až do Brzegi Górne. Následně stoupá v serpentinách nahoru do sedla Wyżna. Z Brzegi Górne lze jet také na sever, kde může být pěkným cílem dřevěný kostel svatého Michaela archanděla v Dwerniku. Potom můžete ze silnice odbočit doprava a dát si výšlap podél potoka až pod sedlo Caryński. Okruh lze zakončit cestou přes Stuposiany a Berezki. Nezapomeňte si trochu zajet k dalšímu významnému kostelíku na kopci před Smolnikem.
Do tajuplného kraje meandrů řeky San, která tvoří polsko-ukrajinskou hranici, se můžete na kole vydat přes vesnice Muczne a Tarnawa Nizna. Nejkrásnější oblast začíná za tarnawskými rašeliništěmi směrem k prameništi Płoski. Zelenají se tu louky, můžete zde vidět zubry a pozůstatky vesniček. Podobně jako v našem pohraničí je většinou prozradí jen ovocné stromy a pár náhrobků v krajině. K nejvzdálenější obci Beniova se dostanete po naučné Stezce Horního Sanu. Celý výlet je poměrně dlouhý a má z Ustrzyki Górne téměř 40 kilometrů v jednom směru.
Šest dní nestačí
Doporučuji sbalit si batohy a vydat se na několikadenní putování bukovými lesy, kochat se výhledy na nekonečné horské hřebeny, dělat si pikniky na rozkvetlých loukách a užívat si pocitu naprostého soužití s přírodou. Málokde v Evropě se vám podaří nedohlédnout do „civilzace“ několik dní, jako můžete tady v Bieszczadech.
Tahle zelená oáza je díky nočnímu vlakovému spojení do Przemyśle pro nás velmi dobře dostupná. A opravdu se nemusíte bát blízkosti ukrajinských hranic. Možná, že tady – stejně jako já – ucítíte údiv nad tím, jaký klid a mír stoupá ze země, kterou trápí válka. Kéž by se odsud rozšířil i na zbytek Ukrajiny…
Tak snad jen jedno varování: ani šest dní tu nestačí.
