Fenomén dálkových poutí: Jdeme, abychom došli k sobě

Příroda je domov

Svět jsou místa. Místa v prostoru. Stromové aleje, vysoké hory, tráva mokrá od ranní rosy, výhledy do krajiny při pěším ukrajování desítek nebo stovek kilometrů. Příroda není kus země, kam se chodí na návštěvu. Je to domov. Opouštíme dynamiku města, abychom zpomalili život na rychlost chůze. Vracíme se k dávnému fenoménu poutnictví a významu kontemplace. Vydáváme se vzdálenou cestu, abychom došli k vlastnímu mnohdy zapomenutému já. 

Co je pouť?

Už zase balím batoh. Už mi to jde dokonce rychle, rychleji než poprvé na pouť do Santiaga de Compostela. Myslím, že tam to celé vlastně začalo. Jdete. Hodiny. Dny. Až jsou z toho týdny. Až je z toho přerod toho, co se ve vás usebere. Přeskládá. Vytříbí. Až se jednoho dne po měsíci vrátíte a zjistíte, že vidíte svět jinýma očima. 

„Pouť má cíl, který není pouze materiální z místa A do místa B, ale skrývá v sobě určitý duchovní rozměr. Do toho se vejde pojetí různých náboženských tradic i dnešní fenomén poutí, který bych řekla, už není vyloženě religiózní,“definuje dálkový pochod jako poutní cestu Michaela Vlčková z Teologické fakulty Jihočeské univerzity. 

Duchovní poutě dříve byly považovány za jakýsi důležitý akt. Lidé všech rozličných náboženství putovali na posvátná místa za vnitřními prožitky, za odpuštěním, uzdravením, za nadějí na lepší život. Opouštěli každodennost, aby se setkali s něčím nadpozemským. 

Autor publikace Sport jako teologická výzva Vojtěch Svoboda se zamýšlí nad tím, co je ono „duchovno“ a odpovídá mi, že z různých důvodů často na duchovno pohlížíme jako na něco odděleného od běžného života. Za takzvaně duchovní se po dlouhá desetiletí pokládaly především náboženské slavnosti a církevní události. Podle jeho slov můžeme za duchovno považovat to nesmrtelné v nás a vesmíru, co tvoří protiklad ke všemu pomíjivému, co obvykle pokládáme za skutečnost.

Opouštíme každodennost a vše, co je pro nás zaběhnuté. Vše, co má čtyři pevné zdi a postel s naší oblíbenou pruhovanou peřinou. Jsme svěřeni okolnímu prostoru a dílu náhody. Máme sice penziony, hotely a albergue. Máme ale taky možnost, co se neomrzí: spát pod hvězdami. Vymoženosti dnešního světa nemění nic na faktu, že poutí vystupujeme z pohodlí našeho dosud prošlapaného mikrovesmíru.  

„Myslím si, že už sama cesta je cíl. Zvlášť když jde člověk sám. Opravdu potřebujeme delší dobu, abychom se dostali sami k sobě a začali o věcech přemýšlet. Když jdeme takto několik dní, měsíců, zintenzivňuje se to. Dostaneme se do jiného modu vnímání, uvažování, k reflexi svého života. 

Dnes nemáme fyzickou námahu, kontakt s přírodou, čas být se sebou, a proto je skvělé, že existuje model pouti. Spojí nám všechny tyto důležité věci, o které jsme životním stylem ochuzení,“ vysvětluje Michaela Vlčková, která organizuje poutní cesty po jižních Čechách.

Kudy a proč kráčíš 

První noc naší poutě spíme s mým souputníkem pod širákem. Usteleme si už za tmy na kraji lesa kus za Českým Šternberkem. Ukrojili jsme prvních třicet dva kilometrů z poutní cesty spojující dva symbolicky významné kopce Blaník a Říp. Rozsvítím čelovku a nahmatám deník. Má na sobě červené srdce, což je symbol, kterým je část trasy značená nálepkami na sloupech dopravních cedulí. Za trasou stojí spolek Cesta Česka a pouť popisuje jako cestu člověka od vlastního chaosu a nespokojenosti až k nalezení sebe sama a toho, kým je. Pomáhá mu utřídit si myšlenky a pojmenovat své životní hodnoty. Píšu si první stopy niterných pochodů na úvodní stránku, píšu si i vzpomínku na vypitou malinovku u nádraží. Zhasnu čelovku a zírám do nekonečna. 

V půl sedmé ráno otevřu oči. Mlha, za ní slunce. Můj souputník je už dávno vzhůru. Chystá improvizovanou snídani. Dýchám čerstvo. Obalená pocitem blaha a prázdna kolem. Čeká nás cesta do kláštera v Sázavě a ještě ve spacáku nalistuju otázky týkající se dnešní cesty: „Jak jste na tom s časem pro sebe a umíte si ho najít? Příroda má své cykly, svá pravidla – a co vy?“ Pobýt se sebou v tichu přírody je zázrak. Jít zeleným údolím Sázavy je zázrak. 

„Fenomén poutí začíná v křesťanské tradici někdy ve 4. století, kdy vznikají důležitá svatá místa v Jeruzalémě, následně v Římě. Začínají se stavět kostely a oltáře. Lidé vnímali, že se jim skrze ostatky svatých zprostředkuje boží pomoc nebo milost. Proto jim dávalo smysl jít stovky kilometrů. Utvrzuje se představa, že boží přítomnost lze zakusit na nějakém konkrétním místě,“ vysvětluje Michaela Vlčková vznik a uctívání svatých míst z historického hlediska.

Jedním takovým místem je i Santiago de Compostela. Vyrazit na Svatojakubskou pouť byl pro mě spontánní nápad. Bez jasného záměru. Spíš výlet na měsíc do neznáma. Představte si, že z třiceti šesti nocí spíte každou na jiném místě. Postrádáte jednotné zázemí, jistotu toho, kam dojdete a kde složíte hlavu. Po návratu do vlastního domova vám tato zkušenost zamíchá realitou. Možná vás naučí mnohem líp vnímat sebe v přítomnosti. Možná vás naučí zpomalit život na rychlost chůze. A možná potkáte někoho, kdo poutí vykonal rituál za někoho blízkého, kdo mu zemřel. Někdo jiný se třeba zase potřeboval vyrovnat s rozchodem nebo vyrazil pěšky na svatební cestu.

„Dnešní společnosti chybí rituály. Pomáhají nám zachytit život a životní směr. Vždy byly spojené s přelomovými životními situacemi, kdy se něco významného měnilo. Rituály symbolizovaly mezní kameny, cestu od jednoho k druhému. Dávaly nám možnost se zastavit a situaci prožít. Což se dnes divně zredukovalo. Některé situace předstíráme, že nejsou, nebo nevíme, jak je vyjádřit. Jako je třeba dospívání nebo smrt,“ zdůrazňuje Michaela Vlčková, podle které může právě dálkový pochod zapomenutý rituál suplovat.

Domnívám se, že každý z nás zná někoho, kdo Svatojakubskou pouť uskutečnil. Trasa ke katedrále ve městě Santiago de Compostela ve španělské Galicii patří k nejznámějším poutním cestám a vznikla o ní spousta knih i filmů. Napojíte se na ni z různých míst Evropy včetně naší republiky a dovede vás k ostatkům apoštola Jakuba, učedníka Ježíše. Za svatými poutěmi ale netřeba chodit světa kraj. Naše země čítá stovky poutních míst a stezek. Například Cesta v cyrilometodějské tradici ze Starého Města na Velehrad. Moravská cesta spojující Svatý kopeček a Svatý Hostýn. Pouť z Prahy do Staré Boleslavi kopírující původní středověkou obchodní stezku. Skokovská stezka do kláštera v Teplé s mariánským poutním místem Skoky u Žlutic. 

„Potenciál poutních cest u nás je velký, i když spousta malých tradičních cest už zanikla. Zastavovalo se u kapliček. Například na Novohradsku, kde jsem částečně trávila dětství, se dochovala síť alejí, o kterou se zasadili Buquoyové. Zajímavá je také poutní cesta Via Nova vedoucí z Bavorska, přes Šumavu až na velmi důležité české poutní místo Svatou Horu,“ doplňuje výčet poutních cest v Česku Michaela Vlčková. 

Jsme tady. U kláštera Sázava usazeného ve stejnojmenném městě se stejnojmennou řekou. Je nádherný.  Klášter je spojený se životem poustevníka a patrona české země svatého Prokopa – toho, který vítězí nad zlem. Na dveřích má přilepenou ceduli s nápisem: „Pro modlitbu vstup volný. Kostel je především domovem modlitby, společných bohoslužeb, stejně jako osobního ztišení a vnitřního pobývání člověka s Bohem.“

Jdu dovnitř a zapálím svíčku. S modlitbou. 

Poutě nesou odkaz kulturního dědictví. I pro člověka, který není věřící, zprostředkovávají podle Michaely Vlčkové určité hodnoty a symboly. „Přijdete k ostatkům svatého Prokopa, dozvíte se fakta o jeho době, a tím se seznamujete s vlastivědou. Poznáte kus svého kraje. Když na posvátné místo navíc přijdete pěšky, chvíli na něm po túře spočinete, nabudete jinou zkušenost, než kdybyste přijeli hromadně autobusem. Jako poutník máte možnost věci navnímat víc.“

Během několikadenního putování se dokážete vymanit ze stereotypů. S nasčítanými kilometry v nohách, s nečekanými situacemi, které vás na cestě potkají, dokážete vidět svůj život s nadhledem. Lépe se vám o něm přemýšlí. Už se tolik nebojíte toho, co neznáte. I bez předem domluveného ubytování usínáte prakticky vždy v bezpečí. Třeba pod korunou starého dubu, jehož větve vám v noci poskytnou pocit tiché ochrany. Jednu noc taky přespáváme na faře, kde nás ubytuje uprchlice z Ukrajiny a společně sdílíme večeři a příběhy ze života. S jeho lehkostmi, tíží i paradoxy. Jíme chleba se škvarky. A meloun. 

Nikdy nejsi sám

Můj souputník patří k českému spolku Ultreia, který vznikl v roce 2008 návratem poutníků z jedné etapy Svatojakubské cesty. Rozhodli se tehdy, že jim byla pouť velkým přínosem a měli potřebu toto zadostiučinění cestě vrátit. „Máme sen o lidech, kteří skrze putování krajinou poznávají lépe sami sebe. Máme sen o blízkých lidských setkáních, která se zapisují do srdce,“ citují na svém webu, kde dávají poutníkům – nováčkům příležitost najít si parťáka pro tuzemské i zahraniční putování. Sami poutě organizují a ve spolupráci s Klubem českých turistů se zasloužili o vyznačení Svatojakubských poutních tras modro-žlutou mušlí na turistických rozcestnících po Česku. 

Když jsme se loni s parťákem vydali na Svatojakubskou cestu, vybrali jsme o něco méně chozenou severní variantu Camino del Norte. Když mi parťák odjel, pokračovala jsem zbytek cesty sama. Soudružnost a péče byla ztělesněná nejenom v něm, ale všude. Vždyť také nejčastějším mottem všech svatojakubských poutníků je věta Na cestě nikdy nejsi sám! Teď, když jdu pouť napříč Čechy, mám pocit stejný. Vlídné tváře, vlídná slova. Až na pár výjimek. Spolek Cesta Česka vidí smysl poutě právě v návratu k vlastním kořenům, k tradici a hodnotám, jako jsou láska k domovu, soudržnost, spolupráce, srdečnost nebo pracovitost. Poznávání sebe sama vnímají jako klíč k rozvoji celé společnosti, bez něhož by naše cesta byla zbytečně trnitá.

A jakou roli hraje fyzický aspekt pouti? Vojtěch Svoboda v souvislosti s fyzickou bolestí a překonáním klade důraz na katarzní účinek fyzické bolesti: „Její prožitek nás při cestě na vrchol vnitřně očišťuje. Dodává našemu výkonu určitou vyšší hodnotu. V úvaze o bolesti se dotýkáme zásadního tématu starého jako lidstvo samo – úloha utrpení v lidském životě. Nezřídka se v historii objevují velmi nepříjemné způsoby tohoto hledání prostřednictvím asketických praktik. Mezi nejznámější patří půsty a bosé pěší poutě. Oblíbeným příkladem je pro mě těžko uvěřitelná avšak dodnes pěstovaná praxe tisíce maratonů v tisíci dnech známá v tibetském buddhismu.“ 

V souvislosti s fyzickou výzvou a překonáním sebe sama se v posledních letech objevil na dálkových trasách fenomén FKT, z angličtiny „fastest known time”. Jednoduše řečeno jde o přeběh hor nebo dálkového trailu v co nejkratším možném čase. Můžete takto zdolat Pacifickou hřebenovku i výzvu v podobě Prominentních vrcholů Lužických hor. Do této disciplíny se přihlašuje kdokoli, nikoli jen vrcholoví sportovci. Je spojená s horskou přírodou, samotou a velkým fyzickým výkonem, přičemž účastník není součástí party ultramaratonců, ale motivuje se sám. Svou vůlí, záměrem a vytrvalostí. 

Cesta je cíl

Může to znít jako klišé. Z pohledu dnešního fenoménu poutnictví však sama cesta nabývá zcela zásadního významu. Jaký k sobě máme vztah a jak se nám ve vlastních stopách zrcadlí? 

Vojtěch Svoboda, jehož oblíbeným místem k pochodům jsou rakouské Alpy, mi svěřuje své prožitky z chůze v přírodě: „Z města si člověk nezřídka přiváží nervozitu či neklid a chvíli to trvá, než se od těchto stavů oprostí. Když se to povede, obvykle pociťuji úžas nad krásou světa kolem mě. Tváří v tvář absurditám divadla, v němž se často ocitáme, ke mně v horách přichází pocit, že vše je v pořádku. Oproti silám přírody si často připadám malý, což mě učí pokoře, ale také pociťuji radost ze vznešenosti přírody, díky níž se učím si vážit sama sebe v přítomném okamžiku.“

Sedím v údolí u řeky a dávám si svačinu. Už zítra nasednu na vlak a pojedu domů. Těším se. Na pruhovanou peřinu. Na ranní lívance a vůni kávy. Na všechno, co je zdánlivě běžné a čeho si budu vážit zase o kus víc. Putování nám dává příležitost obnovit vnitřní život. Přináší radost a zjištění, kudy a za čím opravdu jdeme. Na cestě i v životě. Abychom si mohli říct, že kráčíme správným směrem. Zkuste to. Lívance po stovce kilometrů chutnají daleko líp.