Václav Sůra (*1965) strávil v polárních krajinách pořádný kus života. Několikrát přešel Grónsko, Špicberky i rozlehlé oblasti ruské Sibiře. V roce 2005 došel jako čtvrtý Čech v historii na severní pól, v roce 2013 na sibiřský pól chladu. Proč ho bílé pustiny stále přitahují? Co se dá v mrazu −40 °C naučit o sobě samém? Proč cítí hluboký respekt k místům, kde člověk i dnes zůstává jen pokorným hostem?
Co je to kouzlo, které vás na polárních pustinách tak přitahuje, že jste jim věnoval celý život?
Od dětství jsem miloval díky rodičům výlety do přírody. Později, už jako tramp, jsem trávil v přírodě každý volný víkend, přišlo i zimní táboření – to je v lesích naprostý klid a má to veliké kouzlo. Také jsem hodně četl, knihy z polárních oblastí mě doslova fascinovaly. Touha podívat se někam do míst věčného sněhu a ledu sílila. A pak to přišlo. Moje první polární výprava vedená dnes již polárnickou legendou Mirkem Jakešem na Špicberky. Předčilo to tenkrát všechny mé představy a kouzlu polárních výprav jsem propadl. Najednou jsem šel ve stopách svých polárnických hrdinů z knih, putoval místy, kde se kdysi psaly dějiny dobývání polárních krajů. Cítil jsem, že tam patřím, že tam umím přežít, že je mi tam dobře.
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Co podle vás dělá z polárních oblastí jeden z posledních skutečně divokých koutů planety, pokud to tak je?
Na to je jednoduchá odpověď. Nepronikl tam naplno (zatím) turistický průmysl. Přeci jenom jsou tam dost drsné a komplikované podmínky pro budování zázemí a potřebné infrastruktury.
Ta cestovním ruchem nedotčená místa ale velice rychle mizí. Osobně jsem zažil rychlou přeměnu Špicberků – během dvaceti let, kdy jsem je několikrát navštívil, se z výspy civilizace stala úplně běžná, snadno dostupná turistická destinace s luxusními hotely a veškerými službami, které dnes turisté vyžadují. Jsem rád, že jsem ještě zažil dobu, kdy tato místa byla opravdu jen pro dobrodruhy.
Ovlivňuje dnes změna klimatu možnosti, bezpečnost a smysl expedic do polárních oblastí?
Ano, ovlivňuje – přesně v těch oblastech, které jsou položeny v otázce. Rád říkám, že „mráz je nejlepší přítel polárníka,“ a třeba právě toho mrazu i v polárních oblastech hodně ubývá. Tím pádem jsou cesty po zamrzlých hladinách nebezpečnější, některé oblasti se stávají nedostupnými.
Co člověka v polárním prostředí nejvíc naučí pokoře?
Sama příroda. Tam každý machýrek dostane pořádně a někdy i dost rychle a tvrdě za vyučenou. Příroda nedělá rozdíly, měří všem stejně. Tam obstojíte právě jen s pokorou a léty získaných zkušeností.
Myslíte, že romantická představa (třeba čtenářů knih Františka Běhounka nebo Eskymo Welzla, jako jsem já) o polárních výpravách odpovídá realitě?
Tak záleží na tom, co si kdo pod pojmem romantika představuje. Pro mě určitě ano. Pro mě je třeba romantika postavit si stan uprostřed ledové pustiny a užívat si samotu. To privilegium umět tam přežívat a zažívat tu naprosto ryzí, syrovou přírodu v její nejdrsnější podobě – i to je pro polárníka někdy cíl. Pro mě tedy rozhodně ano.
Jak se podle vás liší dnešní polárnická komunita od generace Nansena, Amundsena nebo Pearyho?
To nedokážu úplně posoudit, ale už tehdy záleželo i na jednotlivých povahách a dané situaci. Ti chlapi tenkrát mnohdy soupeřili o prvenství v dosažení pólů, objevování nových a neprobádaných území. Oni opravdu psali historii! Jsou to úžasné příběhy lidskosti, soupeření ale i vzájemné podpory a pomoci. Jsou to mí hrdinové, přečetl jsem o nich spousty knih.
Během své celkem dlouhé polárnické kariéry jsem se setkal s opravdovou polárnickou světovou špičkou, s opravdovými legendami a párkrát jsem s nimi byl i v týmu během polární expedice. Nikdy se na mě nikdo nepovyšoval, chovali se ke mně vždy jako k sobě rovnému. A pokud jsem projevil zájem se od nich něčemu novému nebo lepšímu přiučit (a to bylo u mě pokaždé), vždy mi ochotně vše potřebné vysvětlili a naučili. I já se tak vždy choval k nováčkům. Jsem rád, že jsem tu dobu zažil. Říkám lidem, že jsem ještě z té staré polárnické školy, odchovaný Mirkem Jakešem, Viktorem Bojarským, Viktorem Serovem nebo Ericem Philipsem (ten to dotáhl až do kosmu!)
Považuji polárničení, polární výpravy, za úplný prazáklad všech zimních outdoorových aktivit. Proč jsou tedy dnes spíše na okraji zájmu? Každého zajímají himálajské výstupy, heliskiing, skialpy, freeriding…
Na to mám svůj názor a často mi ho potvrdí i někdo, kdo navštěvuje cestovatelské festivaly. Já už současné polárnické dění, hlavně v Česku, sleduji tak trochu zpovzdálí. Polární výpravy ztratily na přitažlivosti, na exkluzivitě, prostě zevšedněly. Před pětadvaceti lety nás byla hrstka, všichni jsme se znali, spousty výprav jsme podnikali spolu. Drželi jsme si nějakou pomyslnou laťku v tom, co můžeme nazvat polární expedicí – například přechod Grónska, přechod Špicberků, výpravu na severní pól. Postupně se do „poláru“ začali vydávat turisté přes různé cestovky a došlo (v mých očích) k jakési degradaci polárních výprav. To, co dnes mnozí nazývají polární výpravou nebo expedicí, a jako heroický výkon to dokáží prodat na festivalech, jsou mnohdy akce, které v Norsku podnikají školáci v sedmé třídě v rámci školního výletu.
Nemám už pocit, že to lidé chtějí zažít, ale že to je jen jakýsi obchodní artikl pro sociální sítě, pro slávu… Neházím ale všechny do jednoho pytle. Sleduji tu i pár opravdových polárníků. Tolik se o nich nepíše, někteří si ani polárníci neříkají, ale dělají v poláru úžasné cesty, úžasné výkony. Mám radost z toho, že je tu nová generace.
Jaká největší rizika hrozí při polárních výpravách?
Na besedách lidem říkám, že je to relativně bezpečné prostředí. Já se víc bojím v Praze na Václaváku nebo v nočním metru. V poláru své nepřátele znáte – můžete umrznout, můžete se utopit, udusit, zabije vás lední medvěd nebo vlk, ale jinak je tam bezpečno. Ta největší rizika jsou za mě ztráta pokory a přeceňování vlastních sil a zkušeností.
Funguje v polárním světě overturismus? Něco jako fronta před vrcholem Everestu?
Náznak je na zmiňovaných Špicberkách. Než se dostanete do hor z Longyerbyenu, jdete minimálně jeden den údolím, které je něco jako naše dálnice D1. Doslova kolony turistů vedené místními průvodci kolem vás několikrát za den profrčí na sněžných skútrech. V údolí je pak úplně modro od výfukových plynů a vy v tom táhnete sáňky a dusíte se. Naštěstí mají své vymezené trasy a čím hlouběji jste v arktických horách, tím méně jich potkáváte.
Co byste poradil lidem, kteří sní o vlastní polární výpravě, ale mají zatím jen nulové nebo minimální zkušenosti?
Ať to rozhodně vyzkouší ve výpravě s nějakým zkušeným průvodcem a v méně náročné lokalitě. Já dokonce tvrdím, že by si měl malou polární výpravu vyzkoušet v životě každý. Je to návrat ke kořenům – potřebujete jen základ pro přežití: jídlo a teplo. A za ten zážitek a pocit volnosti to rozhodně stojí. Léta jsem polárničil v zimě i v českých horách. I tam to bylo vždy skvělé, hlavně ta volnost. Nikam jsem do večera nemusel dojít, prostě jsem zalezl někam mimo cesty a postavil stan.
Která polární výprava pro vás osobně znamenala největší zlom a proč? Na kterou vzpomínáte nejraději?
Vzpomínám rád na všechny výpravy, každá byla zaměřena vždy na něco jiného. Ale jedna z nich malinko vyčnívá – výprava Ny Alesund 2008. Měla nad ní záštitu Akademie věd ČR a byla věnována 80. výročí tragického pádu vzducholodi Italia s Františkem Běhounkem na palubě. Donesl jsem do místa startu vzducholodi na Špicberkách pamětní desku věnovanou právě Františku Běhounkovi, stala se tak druhou nejsevernější českou pamětní deskou na planetě. Ve výpravě se mnou byl i zmiňovaný Eric Philips, jeden z nejlepších polárníků na světě. Po úspěšném návratu z přechodu části špicberských hor mi děkoval, že jsem ho do výpravy pozval, že to bylo po všech stránkách skvěle připraveno. Pro mě asi největší ocenění, jaké jsem v životě za polární výpravy obdržel.
A zlom je asi pro každého dobrodruha v momentě, kdy se z řadového člena výprav najednou stane průvodce – jak my polárníci říkáme, „náčelník“. Najednou je větší zodpovědnost, více starostí, lidé vám svým způsobem svěřují své životy…
Jaké konkrétní polárnické dovednosti nebo postupy, které používáte rutinně, jste se musel pracně naučit až v terénu?
Je jich několik. Jedna z nejtěžších je dovednost postavit stan ve vichřici – zažil jsem to i na výpravě s dvěma nováčky. Tenkrát jsem jim v hrozné vánici popsal přesný postup (řvali jsme na sebe schoulení u saní přes ochranné kukly a zamrzlé brýle) a na závěr jsem jim řekl (pravdivou) větu: Jestli uděláme chybu a stany nám uletí, umřeme. Zvládli jsme to, byl to fakt zážitek a každý z nich si to odnesl jako cenou zkušenost pro další výpravy. (Oba se od té doby poláru stále věnují.) Tohle asi jinde nenatrénujete.
Nováčci mají občas problém dělat vše v rukavicích, ale právě proto, že to musí dělat každý den, se to rychle naučí. I já si tím ve svých začátcích prošel.
Co považujete za svůj největší polárnický úspěch?
To vím přesně – že jsem se vždy vrátil i se svými kolegy ze všech výprav živý a bez vážnějších zdravotních následků.
Jak vypadá příprava na dlouhou polární cestu — fyzicky, psychicky i logisticky?
To by bylo na dlouhé povídání. Já byl vždy v přípravách až přehnaně pečlivý. Snažil jsem se být po všech stránkách připravený na možné komplikace. Těch nepředvídatelných věcí se vám může vždy přihodit dost. Přípravu jsem zahajoval minimálně jeden rok před výpravou – plán cesty, povolení, informace o dané lokalitě, kontakt na místní lidi. Fyzickou kondici jsem si udržoval stále – měl jsem propracovaný plán tréninků, spolupracoval jsem s odborníky. Nikdy jsem nepodcenil ani preventivní zdravotní prohlídku před sezonou, ta mi jednou v podstatě zachránila život.
Je dosažení severního pólu v něčem jiné než dosažení jiného polárního cíle?
Je to celkem těžká meta. Jdete celou dobu po zamrzlé mořské hladině, hrozí proboření. Panuje tam ohromná vlhkost, takže je vše neustále omrzlé, je tam možný útok ledního medvěda.
Celou cestu je váš postup také ovlivňován driftem – přirozeným pohybem ker. Jednou nás to přes noc odneslo 12 km zpět. Tam jste opravdu vydán napospas přírodě, její rozmary hodně ovlivní, jestli uspějete. Ale rozhodně to stojí za to, je to silný zážitek.
Proč jste se orientoval jen na severní polární oblasti? Jižní pól vás nelákal?
Jižní pól mě lákal, ale cena za výpravu je ohromná (dvojnásobná než za severní pól). Nějak jsem se nikdy moc nesnažil ty peníze sehnat. Jsme opět u těch priorit – nebyl jsem přesvědčený, že ten zážitek bude za to stát. Ale kdyby někdo přišel a výpravu zaplatil, neváhal bych. Arktida, i díky osídlení domorodci, pro mě byla prostě vždy zajímavější a hlavně levnější! 😊
Jaká dnešní technologie nebo vybavení by vám před 25 lety výrazně usnadnila cestu?
Když jsem začínal s polárničením, byl internet v plenkách a bylo hodně náročné něco zajistit. Vzpomínám, jak jsme s Mírou Jakešem faxovali na polární stanici, telefonovali po celém světě a velice obtížně sháněli veškeré potřebné informace včetně letenek. Ani satelitní telefony nebyly. I co se týče potravin jsou dnes úplně jiné možnosti. Nástup solárních panelů zjednodušil na polární výpravě problém s elektrickou energií. Ale ani supertechnologie vám nepomohou, pokud se na výpravu svědomitě nepřipravíte.
