Přechod Tenerife: od západu k východu

Miluji chůzi a dobrodružství, když si vezmu něco do hlavy, většinou nejsem daleko od myšlenky k činu. Chtěla jsem někam vyrazit a podmínkou bylo, aby tam byla hezká příroda, příjemné počasí a hlavně, aby to bylo dobrodružství! Po pár přečtených článcích na téma dálkových treků a tipech na ve Facebook skupinkách, padla volba na Kanárské ostrovy, konkrétně Tenerife. Jaké větší dobrodružství si můžu přát, než výstup na nejvyšší horu Španělska Pico del Teide s jeho majestátními 3715 m n. m.!

Přes Kanárské ostrovy vede známá dálková trasa GR 131. Při minulých návštěvách na Lanzarote i Fuerteventuře mi chyběla zelená příroda. Tenerife je úplně jiný level, na západě a východě jsou oblasti, kde jsou mlžné lesy, rostou zde opuncie, najdete tu květiny a příroda tam připomíná mou oblíbenou Madeiru. Bylo rozhodnuto a mohla jsem začít plánovat!

Co můžete čekat, když se vydáte na tuto trasu?

Prvně budete u majáku Punta de Teno ošleháni silným větrem a možná fascinováni silou oceánu, vlny tu dosahují neskutečné výšky. Jakmile ale začnete stoupat pohořím Teno, vítr ustane a vám se naskytne pohled na zelenou krajinu, kde potkáte maximálně pasoucí se stádo koz a volně běhající slepice. Míjet budete kaňony a koryta řek bez kapky vody. Všude porost kaktusovitých a sukulentních rostlin, mechů a opuncií.  Tajemné vavřínové lesy mají své kouzlo k večeru, kdy jsou zahaleny do mlhy.

Čím blíže budete Pico del Teide, rostliny budou ubývat, krajina se bude měnit na voňavé borovicové lesy, lávová pole, až v doslova krajinu měsíční. Budete se škrábat po kamenité cestě k vrcholu Pico del Teide, kde opět možná udeří silný vítr. Pokud vám nedojde voda či dech a podaří se vám zdolat tuto majestátní horu ještě před východem slunce, odměnou pak budě podívaná na nejdelší trojúhelníkový stín, který Teide vrhá až k oceánu.

Sestup už bude jen nekonečné kličkování po úzké cestičce mezi kameny zleva doprava, prudce dolů.  Na trase GR 131 potkáte pár podobných nadšenců a budete procházet krajinou, kterou pohltil v roce 2023 požár. Můžete tak sledovat, jak je příroda mocná a postupně se uzdravuje. Jako balzám na duši, budou neskutečné nádherné výhledy při cestě podél pobřeží v Anaga a všude přítomné kvetoucí kytičky. Půjdete za zpěvu žab a unavené nohy si můžete zchladit v potůčku či rovnou v oceánu. V Anaga už nouze o vodu není. Tato trasa je náročná na časté stoupání a klesání, ale je nádherná a určitě stojí za to!

Den 1. Let na Tenerife a přesun k majáku Punta de Teno

Letěli jsme z Ostravy s přestupem ve Varšavě se společností LOT. Bylo to pohodlné a z Ostravy nás ranním letem letělo pouze dvanáct, čas na přestup byl necelou hodinu a na palubě LOT jsme dostali občerstvení. Jako bonus k tomuto letu je parkování na letišti v Ostravě zdarma. Po poledni jsme dosedli na letiště Tenerife Jih (TFS) a bylo nutné se dopravit na start k majáku Punta de Teno, respektive do mestečka Buenavista del Norte.

Jednou z možností byla cesta autobusem, která by ale dle Google maps trvala tři hodiny. My jsme měli předem domluvený odvoz od krajana a dobrodruha Martina, který žije na Tenerife v karavanu. Ten nás tam hodil svojí dodávkou a cesta trvala asi hodinu a půl. Cestou jsme si na benzince koupili kartuši a vodu. Z Buenavista del Norte jezdí z autobusového nádraží každou půlhodinu autobus č. 369 za 1 EUR k majáku Punta de Teno. Vjezd je zde omezen a povolen pouze autobusům nebo taxi, protože silnice je zde fakt úzká a klikatá s neskutečnými srázy.  Adrenalinová jízda trvala 30 minut a my v 15:30 již stáli s davem turistů před branou k majáku, cvakli první foto pokochali se rozbouřeným oceánem a s větrem v zádech se vydali na naši dobrodružnou cestu.

První noc jsem nechtěla nechávat náhodě, a tak jsem předem rezervovala kempovací místo Los Pedregales, což bylo od majáku (jen) 10,5km, ale vystoupat jsme museli do 800 m.n.m. Takže nás čekalo pořádné stoupání po žluté trase PR-TF51. Je to úzká kamenitá cestička mezi porostem a při pohledu dolů ani nevíte kudy jste šli, není to poznat. Kopec to byl hned na začátek kvalitní a vzdalující se maják mi připadal až neskutečný. Slunce pálilo a voda rychle ubývala, na vrcholu kopce už jsme zahlédli v dáli Pico del Teide. Cestou jsme míjeli jen pár domečků místních starousedlíků a potkali spoustu slepic. Krajina je tu nádherná, míjíte divoké kaňony bez vody a na vrcholu se na pastvě pasou kozy. Kolem dvacáté hodiny jsme procházeli vesničkou Teno Alto, kde byli otevřené čisté veřejné záchody, hned jsme toho využili a doplnili vodu. Cesta odtud již byla upravená a pohodlnější, nejprve vzhůru a po žluté PR-TF 57 a poté dolů až do místa pro přenocování.  Do kempu Acampada de Los Pedregales, jsme dorazili za tmy někdy kolem jednadvacáté hodiny. Překvapilo mě, že zde bylo celkem hodně stanů, uvařili jsme večeři a usnuli znaveni náročným dnem.

Punta de Teno Lighthouse – Teno Alto – CAMP Zona de Acampada de Los Pedregales   10,5km

Den 2. Opouštíme zelenou krajinu a vcházíme do krajiny měsíční

Při večerním pohledu na obsazenost kempu jsme byli rozhodnuti nezdržovat se a zmizet brzo ráno. To se úplně s to nepovedlo a my se vzbudili až kolem půl osmé, překvapivě všude vládlo ještě ticho a klid. Kempovací místo je vybaveno pítky na vodu, kamennými grily a bylo zde společné WC (šlapky) se sprchou, něco jako 2 v 1. Voda je zde označena jako nepitná, na zuby a základní ranní hygienu to stačí. Kolem osmé už jsme klesali k městečku El Palmar, zde je zajímavý pohled na vykutané kopce všude kolem. Probíhala tu těžba a památkou jsou obrovské díry v kopcích. Prošli jsme městem a pokračovali po žluté trase PR-TF 52.1, PR-TF 52.1 cesta je zde upravená a stále se klikatí nahoru a dolů, procházíte vavřínové lesy a stoupáte na vrcholky kopců, většinou se jde stínem. Na trase bylo pouze jediné místo kde, měla téct voda, bohužel netekla. Příjemnou zastávkou byla dřevěná vyhlídková terasa, nedaleko městečka Ejros u které jsme si udělali pauzu na oběd a na slunku usušili stan. Byla sobota a proudilo tu poměrně dost turistů.

V městečku měl být dle mapy.cz obchůdek, ten jsme ale nenašli a malá kavárna praskala ve švech. My potřebovali nutně doplnit vodu na následující dva dny, to se podařilo na náměstí, kde je veřejné pítko. Pítko jsem našla po zadání do mapy.cz „PITNÁ VODA“. Doplnili jsme všechny lahve a rázem batoh ztěžkl o 4,5 litrů vody. Pokračovali jsme dál směr městečko San José de Los Lianos, což je poslední civilizace před vstupem do národního parku Pico del Teide. Slunce hned po ránu pěkně hřálo a voda tak opravdu rychle mizela.

Městečkem San José de Los Lianos jsme procházeli kolem čtrnácté hodiny a bar, kde jsem měla v plánu ještě koupit vodu byl zavřený, ale byl uvnitř slyšet ruch. Zaklepala jsem tedy a poprosila, zda by nám neprodali vodu. Ruch utichl a po chvilce vykoukl překvapený staří pán a spustil na mě smršť španělštiny. Jenže, já španělsky neumím a on zase nerozuměl anglicky, domluva tedy proběhla ve stylu gestikulace a mimiky, naštěstí pochopil, že chci vodu a důvod proč ji chci. Zmínila jsem Pico del Teide a dvěma prsty předvedla chůzi. Při pohledu na naše batohy, něco španělsky řekl, chytil se za hlavu a odešel. Vrátil se se dvěma 1,5l lahvemi vody a na ruce ukázal, že chce 2 eur. S úsměvem jsem poděkovala a byla si jistá že žízní při výstupu nepojdeme. Odtud jsme tedy nesli každý 6,5l vody, protože s vodou v parku fakt počítat nemůžete.

Cesta pokračovala stále po žluté PR-TF 43.1 tentokrát krásným voňavým borovicovým lesem, zde už opravdu bylo znát že zeleň ubývá. Po výstupu k rozcestníku pod Montaña Negra se naskytne opravdu nádherný pohled na majestátní Pico del Teide. Najednou jste v úplně jiné krajině, všude černý štěrk a oproti tomu krásně zelené borovice. Všimla jsem si, že podél cesty vede nějaký betonový kanál, zvědavost mi nedala a když jsem uviděla poklop, šla jsem ho otevřít.. byla tam voda! Doplnili jsme zásoby a pokračovali dál. Bylo již odpoledne a nám zbývalo jen pár kilometrů k oficiálnímu kempovacímu místu,  kde jsem měla opět udělaný booking na jednu noc. Bylo tu rušno, spousty místních tu grilovalo, popíjelo a nám se tu popravdě moc nelíbilo. Pořešili jsme si osobní hygienu a rozhodli zde nenocoval a pokračovat dál po žluté PR-TF 43. Bylo to dobré rozhodnutí, úsek, okolo sopky Chinyero je fakt krásné místo a stojí za návštěvu. Po pár kilometrech jsme opustili značenou trasu a vydali se směrem k místní cyklostezce a dále k hlavní silnici. Před západem slunce jsme si našli krásné, odlehlé místo poblíž jeskyně Cueva de Samara s panoramatickým výhledem na západ slunce a usínali nad mraky v nadmořské výšce 1650 m.

CAMP Zona de Acampada de Los Pedregales – El Palamr – Erjos – SanJosé de Lianos – Cueva de Samara 30,5km

Den 3. Teide již na dosah – výstup na Pico Viejo a má první noc ve výšce 3000 m.n.m

Spali jsme pod dvěma borovicemi což byla ta nejlepší volba, byl zde nános jehličí a já měla pocit, že se zde spí jako v trávě. Dnes nás čekalo pořádné stoupání na Pico Viejo (3134 m), kde jsme museli přenocovat před výstupem na Pico del Teide. Budíček v šest, balení, rychlá ovesná kaše k snídani a jde se na to! Vyrazili jsme v osm po neznačené cestě k hlavní silnici, já jsem obdivovala všude přítomné obrovské šišky a musela jsem se přemlouvat, abych jednu nestrčila do báglu. Napojili jsme se na fialovou trasu č.9 a stále pomalu stoupali, nad námi bylo nebe blankytně modré a slunce opět pálilo, tady se nebylo před sluncem kam schovat! Prošli jsme lávová pole a napojili se na fialovou trasu č. 9 která vede až k vrcholu Pico del Teide.

Trasa je zde nejprve pohodlná širší stezka, ale postupně se začínala zužovat a přibýval štěrk a kamení. Slunce neskutečně pražilo, a i když jsme se namazali krémem tušila jsem problém, že budeme spáleni. Pomalu nás začínali míjet turisti, kteří stoupali jen s lehkými batůžky. Dva mladí kluci stoupající za námi mě docházejí a prosí o zapůjčení opalovacího krému. Jsou fakt dost červení, a tak neváhám a půjčuji své minimalistické balení. Stoupání bylo nekonečné a fakt náročné, před sebou vidíte konec kopce a jakmile se přehoupnete přes horizont je tam další. Cesta se postupně mění v úzkou stezku mezi kameny a vzhůru doslova šplháte jako kamzík. Postupné převýšení mi až na tlak v žaludku a lehkou nevolnost nic nezpůsobilo.

Dnešní cíl Pico Viejo jsme pokořili kolem šestnácté hodiny, unaveni ale šťastní jsme si našli oficiální místo na přespání (musí být opět permit). Nebylo to těžké, jsou to vždy kameny vyrovnané do kruhového tvaru. Také jsem objevila sněhové pole, které se stalo naším zdrojem vody pro osobní hygienu. Vody k večeři a na druhý den nám zbývalo asi 3,5 litru pro dva, což nebylo moc. Rozpustila jsem tedy sníh nalila do prázdné pet lahve s pítkem a voalá… parádní teplá sprcha během pár minut a jak nám to bodlo!

Po setmění teplota rapidně klesla a zvedal se vítr, takže při pozorování noční oblohy jsem byla vděčná za svou péřovou bundu. Noční obloha na Tenerife je něco neskutečného, nemohla jsem se vynadívat. Totálně unavená, ale šťastná jsem usínala poprvé v životě v takové vysoké nadmořské výšce.

Cueva de Samara – Pico Viejo 11 km

Den 4. východ slunce na vrcholu nejvyšší hory Španělska

Noc byla probdělá, protože foukal silný vítr a já měla strach, že náš stan na trekové hole to nevydrží. Každou chvíli jsem se budila a kontrolovala co se děje venku, zda se nepřihnala nějaká sněhová vánice či co. O Teide je známé, že se zde často mění počasí a člověk by se to ani nijak nedozvěděl, protože mobilní signál tu opravdu nebyl, ostatně jako na většině míst v okolí Teide. Nebylo na co čekat a v půl čtvrté jsme už balili věci a chystali se na výstup. Stan byl totálně zaprášený a byla fakt zima, za rukavice a čepici jsem byla vděčná. Slunce mělo vycházet kolem 7:30 a čekalo nás 3,5 km stoupání po fialové trase č. 9. Neměla jsem vůbec hlad, ale energie byla potřeba, dali jsem si na cestu jen proteinovou tyčinku a s čelovkou na hlavě jsme se vydali vzhůru. Asi po hodině stoupání jsem zahlédla blížící se dvě světla za námi, po další půl hodince nás předcházel mladý pár, co šel vzhůru nalehko. Prohodili jsme pár slov a popřáli si šťastnou cestu a pokračovali v horolezení. Stoupání bylo náročné, ale popravdě ne tak jako předešlý den. Člověk, když jde v noci, nevidí ten krpál před sebou a prostě jde nic neřeší. Já osobně mám chůzi v noci moc ráda.

Časově nám výstup trval přesně podle plánu a my byli v šest hodin ráno u horní stanice lanovky, tady tedy fučel ledový vítr a bylo tak kolem nuly. Odložili jsme naše batohy, oblékla jsem si péřovku vzala pití a malé překvápko a šlo se vzhůru, cesta byla najednou úplná pohoda bez 8 kg báglu.  Tady už jsme sami rozhodně nebyli, přicházeli další turisté převážně od Montaňa Blanca. Na samotný vstup na vrchol musíte opět mít rezervaci a permit, což jsem měla zajištěný. Realita byla taková, že branka byla otevřená a strážci parku tu tak brzo ještě nebyli. Na vrcholu Pico del Teide, byla znatelně cítit síra, byla zima, a tak se hodilo ohřívat se ve skulince mezi kameny, kde unikala horká pára.

Slunce vyšlo v 7:32 a já slavnostně vytáhla na přípitek dvě 0,5l Plzně (které mimochodem muž celou dobu nesl v báglu a nevěděl to :-D) , jenže zmrzlé ruce a otvírání plechovky dopadlo tak, že mi jedna plechovka vyklouzla a propíchla se na několika místech a pivko tak slavnostně stříkalo všude kolem. Stát tam na té majestátné hoře a pozorovat vycházející slunce s nejznámější trojúhelníkový stín byl zážitek!

Sestup zpět k lanovce už byl pohoda, ale byla jsem celkem promrzlá a u lanovky fučel ledový vichr. Do otevření lanovky v 9:00 zbývala hodina a my se rozhodli počkat, doufali jsme, že zde bude alespoň automat na vodu a nechají nás dobít elektroniku. Bohužel nic tu není a pokud nemáte vstupenku na lanovku obsluha vás vyžene. Zklamaní ze ztráty času, s litem vody a 10%baterie telefonu jsme začali klesat dolů po žluté PR-TF 41. Klesání bylo nekonečné, ale cesta příjemná nejprve kamenitá skrze lávové pole a poté prašná a neskutečně klikatá. Slunce začalo opět pěkně pálit a tak jsme udělali krátkou zastávku u zavřené chaty Altavista a pokračovali dolů směr El Portillo. Po ranním výstupu jsme měla překvapivě ještě dost energie, ale voda nám rychle docházela, a tak mě kupředu hnal hlad a žízeň. Zde si člověk opravdu uvědomí, jak je důležité dostatek vody nepodcenit! My nesli na dva dny v oblasti národního parku, kde voda nikde není 13 litrů pro dva a bylo to na hraně! Dole u vstup do národního parku poblíž Montaňa Blanca stál strážce a kontroloval permit a vybavení na výstup. Toho, kdo neměl obraceli a posílali zpět. Nás, co jsme šli již z vrcholu nikdo nekontroloval.

Do restaurace El Portillo jsme dorazili kolem třinácté hodiny, dali si pořádný dlabanec a Coca Colu, kafe a zákusek a jen tak seděli a vstřebávali zážitky z našeho putování. Ocenili jsme také WC a tekoucí vodu. Tahle restaurace je takové centrum, kde se potkáte z dalšími nadšenci, co jdou GR 131. My jsme se si tu popovídali s mladým párem, co šel GR131 ve směru od La Esperanza. Předali jsme si vzájemně informace o trase a bylo to moc fajn.

Dobyli jsme si baterky a to doslova, jak v elektronice, tak my jsme už potřebovali pořádné jídlo a nějakou tu nezdravou dobrotu. Doplnili jsme si vodu a s načerpanou energií se napojili na GR131, klesali jsme krajinou, kterou v roce 2023 zasáhl požár. Najednou se šlo úplně jinak, po třech dnech stoupání jsme šli nyní stále z kopce., byl tu borovicový les, který dělal příjemný stín. Před setměním jsme si rozdělali stan u bývalého altánu, ze kterého zbyla po požáru jen konstrukce. Cestou jsme si také v lese vyřešili hygienu v místě, kde vytékala z potrubí voda, měla jsme radost, jak malé dítě, když jsem zaslechla tekoucí vodu. Ledová sprška byla tím nejlepším zakončením dne.

Pico Viejo – výstup na Pico del Teide – El Portillo (napojení na GR 131)  – přístřešek La Orotava 24km

Den 5. Cestou po GR131 v oblasti, kde vše zachvátil požár

Dnes ráno jsme se poprvé probouzela nějaká ztuhlá, cítila jsem svaly na stehnech a lýtka byla v křeči. Prvních pár kroků jsem chodila jak kačena. Vytáhla jsem svou KPZ a doplnila hořčík a nohy si namazala Thajskou Muay mastí, hned mi bylo lépe. Přeci jenom výstup a sestup za jeden den byl znát. Nebylo kam spěchat, dali jsme si k snídani bagetu koupenou v kavárně v El Portilo a v poklidu sbalili stan a vydali se po GR směr východ ostrova Tenerife.

Trasa GR 131 mi z počátku nepřipadala nijak zajímavá, Pico del Teie jsme měli již v zádech a já už těšila do pohoří Anaga. Z kopce se šlo ztuha a stehna a lýtka jsem cítila fest, po pár kilometrech už jsem nasadila své obvyklé tempo. V oblasti La Caldera bylo celkem rušno, a tak jsme si jen doplnili vodu a pokračovali dál. Cíl jsme měli naplánovaný u přístřešku Las Canales, čekalo nás tedy více jak dvacet kilometrů. Tento úsek GR 131 je oblast po ničivém požáru, který je zde stále viditelný, ohořelé keře, stromy a spálená půda. Spáleniště zde stále cítíte a turistické značky a rozcestníky jsou ohořelé. Zhruba od La Caldera byla trasa zprvu opět do kopce, ale poté se šlo po úpatí kopců a trasa se zde klikatí nad strmými srázy a skalisky, stále lesem v příjemném stínu. Je až neskutečné, jak se zde příroda po požáru uzdravuje, tak nádherně zelený mech jsem nikdy neviděla. Ohořelé borovice zde znovu od spodu obrůstají jehličím a kvetli tu nádherné žluté květiny.

Pohyb turistů na GR je znát, potkali jsme asi šest trekařů a stále jsme nacházeli nějaké ztracené oblečení, klobouk, ponožky, rukavice, trenky… takže pokud si na trek něco zapomenete, buďte v klidu, cestou něco najdete. S vodou jsme dnešní den vyšli v pohodě ale mezi La Caldera a Las Canales jsme vodu nepotkali. Zde také začínají trasu GR 131 opravovat a některé části stezky jako zábradlí či schody byli již nově opravené. K přístřešku Las Canales jsme došli asi hodinu před setměním, a protože byl parádní a my tu byli sami, rozhodli jsme spát pod širákem. Zde je také pítko, kde je voda označena za pitnou, jen teče opravdu pomalu.

 Přístřešek La Orotava – přístřešek Las Canales 24 km

Den 6. Opouštíme slavnou GR 131 a přesouváme se do pohoří Anaga

Noc byla chladná ale klidná, teplota klesala přes noc na sedm stupňů. Posnídali jsme poslední rýžovou kaši a vydali se jedenáct kilometrů do La Esperanza, kde oficiálně začíná nebo končí GR 131. Tahle část trasy nebyla vůbec zajímavá, probíhá tu masivní těžba ohořelého lesa a doprovázela nás vůně dřeva a celou dobu zvuk motorových pil a bagrů. Náměstí v La Esperanza je malinké a je zde fontána a podivná socha bez hlavy, náš cíl byl supermarket SuperDino. Doplnili jsme zásoby dobrot a vody a vydali se na cestu směr San Christóbal de La Laguna. Odtud byla možnost jít dál pěšky po silnici směr Anaga anebo se přesunout autobusem. Nechtěli jsme ztrácet čas a popojeli tedy autobusem z autobusového nádraží za 1,80 euro na vyhlídku Cruz del Carmen. Popravdě jsem si v tomto velkém městě připadala s báglem na zádech, zaprášenými boty jak z jiné planety, rychle zpátky do přírody.

Na vyhlídce byl ruch a opravdu hodně turistů, my využili místní informací centrum k dobití elektroniky. Sympatický chlapík, co zde obsluhoval se s námi dal ochotně do řeči. Když viděl, že jsme s batohy a jdeme přechod natěžko, dal nám mapu Anaga a vyznačil kudy bude nejhezčí cesta k majáku Faro de Anaga. Jelikož jsem na tuhle část trasy měla jen hrubý plán, docela se to hodilo.

Bylo již pozdní odpoledne a my raději prchali pryč z tohoto masivního turismu zpátky do přírody. Celá Anaga je protkaná opět žlutými trasami my se vydali směr Taborno po PR-TF 10 a PR-TF 10-1. Krajina je zde krásně zelená a o kopečky tu není nouze, cesta vede nahoru a dolů a vrcholky kopců jsou leckdy zahaleny v mlze. Zde už jsem neměla žádný plán kam denně dojít a kde přespat, prostě noc strávíme tam, kde najdeme vhodný plácek na stan. Tradičně před setměním jsme našli plácek pro stan, mezi stromky na vrcholku kopce, kousek od osady El Frontón. Byli jsme tu hezky schovaní, jen mě znervóznil štěkot psů, kteří nás cítili a podivný řev místní ženy ozývající se z domku poblíž. Moje představivost jela na plné obrátky a já jsem byla opravdu ráda, že nejsem na treku sama, ale mám po boku svého statného muže.

Přístřešek Las Canales – La Esperanza – San Cristóbal de la Laguna, do Crus del Carmen – El Frontón 27km

Den 7. Putování nádhernou Anagou

Noc jsme přežili, hladový psi nás neroztrhali ani nás nepřepadla bláznivá ukřičená ženská. Ráno v šest byl všude klid a ticho, ideální čas sbalit se a nenápadně zmizet.  Klesali jsme do údolí, poté opět stoupali do kopců, kilometry tu nepřibývali zrovna rychle – ale nádherných výhledů je tu bylo víc než dost. Všude rostou obří opuncie, kaktusy a nejrůznější sukulenty a květiny. Procházeli jsme vesničkou Afuf, kde byl na náměstí otevřený kostelík. To jsem si nemohla nechat ujít, a nakoukla jsem dovnitř. Nedaleko byl malý obchůdek, kam nás zval místní stařík. Prodával tu různé dobroty a pití, ale vzduch zde byl strašně cítit cigaretovým kouřem a některé potraviny měli lehkou vrstvu prachu. V nouzi bych tu možná něco koupila, ale tentokrát jsem raději s díky odcházela. Cesta dál klesala údolím po žluté PR-TF 8 směrem k moři. V Anaga už nouze o vodu není, tečou tu potoky, hlasitě kvákají žáby. Některé úseky stezky jsou zabezpečené zábradlím nebo lanem na přidržení. Chtěla jsem konečně k moři, sešli jsme k pláži Tamadite, kde divoký oceán narážel do kamenů. Koupání jsme tady riskovat nechtěli, a tak jsme pokračovali vzhůru směrem k městečku Taganana. Stoupání bylo náročné, ale odměnou byli dech beroucí výhledy. Tahle část trasy je opravdu nádherná a nám počasí přálo a slunce neskutečně pálilo.

Po poledni jsme došli do městečka Taganana a rozhodli se dát si pořádný oběd. Podle hodnocení na Google Maps jsme vybrali restauraci Casa Picar, objednali si místní specialitu – kanárskou polévku a pořádný flák masa a hranolky. Věřte, že po několika dnech na pytlíkových těstovinách chutnalo to maso v restauraci jako hotový luxus! Kanárská polévka z cizrny byla taky výborná.

Bylo také potřeba doplnit energii, tak jsem si k masu objednala místní pivo Dorada. Normálně pivo nepiji, ale tohle bylo příjemně osvěžující. Opět jsme poprosili o dobití elektroniky a po hodině a půl odpočinku, už jsme plnými břichy funěli po žluté PR-TF 4 do strmého kopce mezi klikatou silnicí. Po tom výborném obědu to šlo nějak těžko.

Na vrcholu jsme prošli přes vyhlídku Mirador Del Risco Mogote a rovnou se napojili na další žlutou trasu PR-TF 4–1 a klesali dolů k moři směrem k městečku Almáciga.

Do cíle našeho putování už zbývalo jen pár kilometrů a my si užívali každý krok. Na večeři jsme se zastavili ještě v baru EL Drago ve městečku Almáciga, kde jsme měli v plánu strávit noc na pláži. Ještě před setměním jsme postavili stan na okraji pláže a stihli jsme i „rychlou“ koupačku v oceánu, který měl asi jen 19 °C.  Večer při pohledu na oceán jsem byla naprosto šťastná. Náš trek byl úžasný, vše šlo podle plánu, ale zároveň mě přepadl smutek, že zítra již dorazíme do cíle a tahle dobrodružná cesta skončí.

Vždycky jsem si přála strávit noc na pláži a představovala si, jaká to musí být romantika.

Realita byla taková, že mi připadal oceán docela hlučný a já jsem nemohla usnout.

 El Frontón -Afur- Playa de Tamadite – Taganana – Almáciga –  Almáciga Beach 16km

Den 8. Poslední kilometry k majáku Faro de Anaga

Poslední noc na treku byla probdělá a rozhodně nezapomenutelná, oceán byl neskutečně hlučný, vítr fičel a já celou noc skoro nezamhouřila oko. I když jsme měli stan postavený dostatečně daleko, měla jsem neustálý pocit, že nás ranní příliv smete do vln. Pořád jsem vykukovala s čelovkou na hlavě ven a kontrolovala, jak rychle se voda blíží. K ránu kolem páté začalo lehce pršet, a tak jsme se rozhodli sbalit stan a vyrazili na cestu ještě za tmy po žluté PR-TF 6.2 směr Benijo a dále po PR-TF 6.2 a PR-TF6. Nakonec to bylo skvělé rozhodnutí – čekalo nás stoupání, které se za chladu a tmy šlo mnohem lépe. Cesta do horské vesničky Chamorga vedla převážně lesem, za parného dne stromy poskytnou příjemný stín. Nám od moře vanul poměrně silný vítr, který však ustal, jakmile jsme se přehoupli přes sedlo Cruz del Dragoulio směrem do vnitrozemí. Pobřežní trasa PR-TF 6 která vede také k majáku Faro de Anaga, byla bohužel pro sesuv půdy zavřená proto jsme se vydali směr vesnička Chamorga.

Na náměstí jsme si na chvíli odpočinuli, dali sváču a vydali se na poslední úsek přes skalní masiv po kterém následoval prudký sestup k našemu cíli – majáku Faro de Anaga. A stálo to za to! Cestou jsme si užívali nádherné výhledy, obdivovali místní květiny, a dokonce potkali malé zajíčky a kozu.

Do cíle našeho putování majáku Faro de Anaga jsme dorazili v půl jedenácté dopoledne a já byla neskutečně šťastná – můj plán vyšel!

Už nebylo kam jít dál, uvařili jsme si poslední těstoviny, usušili stan a jen tak relaxovali, vychutnávali si báječný pocit z našeho dobrodružství.

Kolem nás pobíhaly desítky ještěrek, které se na nás zvědavě přišly podívat a hledaly drobky jídla. Po poledni jsme znovu vystoupali do vesnice Chamorga, kde jsme si v restauraci dali ledově vychlazenou Coca-Colu a plánovali kam se vydat na zbývající dva dny do odletu.

Autobus sem přijíždí čtyřikrát denně a čekat tu dvě hodiny se nám opravdu nechtělo. Šli jsme tedy po silnici a po pár kilometrech a stopování nás nabrala sympatická rodinka ze Slovinska a svezla nás do města San Andrés. Odtud jsme pokračovali autobusem do hlavního města Tenerife Santa Cruz de Tenerife, kde jsme přesedli na další spoj směrem k letišti, cena za autobus byla necelých 15eur.

Cestou jsme si přes Airbnb zařídili ubytování ve městě San Isidro, které leží nedaleko letiště Tenerife jih. Po náročném posledním dni na treku jsem usínala v posteli s báječným pocitem – splnila jsem si svůj cíl, přešla celé Tenerife a už se mi v hlavě rodil nápad na další dobrodružství.

Poslední den a půl jsme už jen relaxovali, prošli po městečku El Médano a báječně se najedli v restauraci La Tasca Nuestra nedaleko ubytování. Na letiště jsme se dopravili jak jinak než pěšky, vždyť to bylo jen 4,5 kilometru.

Almáciga Beach – Benijo – Chamorga – Punta de Anaga Lighthouse – Chamorga  – cesta na stop 19km

Den 9. Relax na pláži a prohlídka města El Medáno, pozorování Surfařů

Den 10. Odpolední odlet směr Waršava a brzký ranní přílet do Ostravy

Praktické informace

• Pokud trek ukončíte v městečku Chamorga, je možné odtud odjet autobusem č.947 nebo stopem jako my. Autobus jezdí 3x denně v pracovním týdnu, 4x denně o víkendu
• Nejlepší je si stáhnout aplikaci TenerifeON, kde najdete aktuální informace o trasách, uzavírkách tras, kempovacích místech atd.
• Pro výstup na Pico del Teide je nutné si zařídit tzv. Permint (zdarma), ideálně rezervovat několik měsíců předem. Permit je nutný pro výstup k horní stanici lanovky, tak i na samotný vrchol Pico del Teide od horní stanice lanovky na vrchol. Při vstupu do parku se můžete setkat s kontrolou jednak permitů tak vybavení na trek.
• Někeré úseky GR 131 jsou oficiálně zavřené, například pro sesuv půdy či opravu po požáru. Před cestou si ověřte v aplikace TenerifeON
• Trasy se dají na Tenerife opravdu libovolně kombinovat, žluté trasy PR-TF, červená GR, Svatojakubská cesta, spousty značených cyklotras.
• Při tomto treku a výstupu na Pico del Teide, nepodceňte množství vody a neste si raději více, zdroje vody v okolí Teide nejsou.
• Používejte Mapy.cz a když zadáte „pitná voda“ najde vám to zdroje vody, ne vždy pitné ale alespoň nějaké.
• Pokud si berete vařič na šroubovací kartuši, neřešte složitě kde sehnat šroubovací kartuši a kupte si za pár korun přechodku. Kartuše clik seženete bez problému na větších čerpacích stanicích.
• Vezměte si plastové zavírací pytlíky na odpadky, co si přinesete si taky odneste.
• Odkaz na rezervace permitu na Pico del Teide
• Článek bude zveřejněn také na mém webu https://pavlanacestach.cz

Trekové hole, čelovka péřový spacák, dobrá běžecká obuv, péřová bunda, dostatek vody, opalovací krém.

• Přechod Tenerife po GR 131
• GR 131 El Bastón na La Palmě
• GR 131 na ostrově Fuerteventura
• Camino de Santiago napříč ostrovem Gran Canaria
• GR 131 Camino de la Virgen přes El Hierro