ROZHOVOR: Zikmund Schwarzkopf – o vyhoštění ze SSSR a proč začal lézt v důchodu ferraty

Na hory vyrážíte už víc než 50 let. Jak se za tu dobu proměnili horalové?

Výrazem horal chápu člověka žijícího trvale v horském prostředí, často daleko od běžných výhod civilizace a dostupnosti snadné lékařské pomoci. Mou oblíbenou postavou je milovník hor Julius Kugy, původem z Terstu, autor knihy Ze života horolezce. Z jeho díla je cítit, že hory miloval pro ně samotné a odsuzoval nastupující trend brát je pouze jako prostředek ke sportovnímu vyžití a zábavě. Líbí se mi jeho věta: „Do stěny nespěcháme, nýbrž jdeme, jako bychom nikam nešli.“

I moje generace ještě jezdila do hor spíše pro jejich krásu a atmosféru, a ne jen pro jistý sportovní výkon či povyražení. Dnes je ale trend spíš opačný a přeplněné sjezdovky a některé turistické trasy můj dojem potvrzují. Ještě stále se ale dá těmto oblastem vyhnout. Chápu však, že doba se mění, a nechci moralizovat ani nikoho kritizovat, pokud se chová k přírodě ohleduplně.

Jak hodnotíte současný boom outdoorové branže? 

Odvětví výroby outdoorového vybavení se rozvíjí, a to v souladu s rostoucí oblibou výprav do volné přírody. S tím jistě souvisí i snazší přístupnost horského prostředí díky lanovkám a moderním navigacím. Stále výkonnější, spolehlivější a příjemnější materiály činí pobyt v přírodě bezpečnější a dostupnější více lidem.

Když jste zakládal v 90. roce značku High Point, outdoorový průmysl tu byl v plenkách. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Firmu Sport Schwarzkopf jsem založil v roce 1991, jak se říká, od nuly. Výrobky firmy jsme později ocejchovali značkou High Point. Soukromé podnikání bylo u nás v té době prakticky neznámým pojmem. Nebyla žádná jasná pravidla ani příručky, jak začít. Vše bylo kolem zakládání firem tak nějak na vodě.

Vzpomínám si jaký rozruch způsobilo, když jsem šel do banky zaplatit první fakturu za látky pro výrobu spacích pytlů. Paní u přepážky znejistila a šla panu vedoucímu sdělit, že nějaký pán chce zaplatit fakturu a co má dělat. Dneska jistě úsměvné. Výhodou té doby byl nedostatek čehokoli včetně outdoorového zboží. Lidé by nám utrhali ruce. Významné značky, jak je známe dnes, ještě na náš trh neprosákly, a konkurence tím pádem byla mizivá.

V čem bylo podnikání náročné tehdy a v čem jsou hlavní rizika dnes?

Dnes je o outdoorové vybavení také velký zájem, ale konkurence je obrovská. To vyžaduje od výrobců, kteří chtějí dnes uspět, velké nasazení a vysokou odbornost ve všech směrech. Znalost a uplatnění moderních výrobních procesů či nejnovějších marketingových nástrojů je nezbytností. Se znalostmi, se kterými jsme tenkrát začínali, by to dnes nešlo, ale odvaha něco začít dělat je nutná pořád.

Za mlada jste se věnoval převážně horolezení. Na jaké výstupy dodnes vzpomínáte s pýchou?

 Se skalním lezením jsem začal relativně pozdě, a to někdy mezi dvacátým a třicátým rokem života. To bylo dáno odlehlostí mého bydliště od pískovcových i jiných lezeckých oblastí. Šumava moc příležitostí ke sportovnímu lezení nedává a alpská oblast byla pro nás pouhým snem i přesto, že byla ze Šumavy na dohled. Každý víkend jsme však jezdili do přírody jak v létě, tak v zimě. Průpravu jsme tedy v tomto směru měli, ale po technické stránce, co se vlastního lezení týká, nám to šlo pomalu. Pískaři nám s úsměvem přezdívali rybníčkáři z jihu. Moc se tedy lezeckými úspěchy chlubit nemohu.

Na písku jsem dosáhl maximálního stupně obtížnosti VIIc. Moc rád proto vzpomínám na pár výstupů s Jirkou Slavíkem, lezeckou to legendou, se kterým jsem pár cest vylezl. Například Kondiciogram nebo Zuby nehty. To je pro mne dodnes velký zážitek. Také děkuji mému synovi za skvělé cesty na vápně a žule. S láskou a vděkem na něj vzpomínám.

Jaké byly vaše první zkušenosti s vysokými horami?

Z vysokých pohoří pro nás byla dostupná pouze místa v rámci socialistického bloku. Nikdy nezapomenu na cestu do Tádžikistánu, kde jsme podnikli přechod Fanských hor a výstup na Pik Energie (5120 m). To bylo opravdu drsné dobrodružství. Ani ne tak pro technickou náročnost, jako odlehlost. Třicetikilové batohy s jídlem na 14 dní, provizorní mapy a vlastní rukou padělané povolení k výjezdu. Při prvním pokusu o tento počin nás ze SSSR vyhostili. Nekecám. Taková byla naše touha po horách. Někteří mladí tomu nevěří. I já se tomu dnes podivuji, co jsme pro hory byli schopni udělat.

Kam se rád vracíte do přírody v české kotlině?

Pochopitelně nejblíže je mi rodná Šumava. Jsem moc rád, že dnes mohu objevovat i její část na bavorské straně. Moc jsem po tom za komunistů toužil. Miloval jsem knihy od Karla Klostermanna, protože alespoň jejich prostřednictvím jsem se mohl po zakázané části Šumavy toulat. Jeho sugestivní vyprávění ve mne evokovalo pocity štěstí.

V důchodu jste si oblíbil lezení po zajištěných cestách i náročné vícedenní treky. Co vás jako horolezce přivedlo k těmto disciplínám? 

Je to dáno věkem. Ubývá síla a obratnost. Nevydržím dnes dostatečně intenzivně trénovat, abych si udržel návyky a techniku lezení. Byl jsem zvyklý cesty vyvádět a jen to mě naplňovalo pocitem uspokojení a štěstí. Dnes by to asi skončilo úrazem. A mladým nabušeným klukům ze stěn bych byl na obtíž.

A to je důvod, proč jsem změnil disciplínu. Hory jsou pro mne stále neodolatelné a ke svému šťastnému žití je potřebuji i nadále. Proto v nynější periodě mého života horu raději obejdu a dám přednost jejímu okolí než vrcholu. Poznám ji tak daleko lépe. A tak se tím, že se na každý vršek již nedostanu, příliš netrápím. Myslím, že v podobném smyslu se někde vyjádřil i Reinhold Messner.

Jaký trek byste čtenářům doporučil?

To je obtížná otázka. Záleží na vkusu i kondici jednotlivce. K neopakovatelným zážitkům patří treky v Nepálu. Třeba trek v horním Mustangu zvládne téměř každý a krajinově je velkolepý. Dekorativní pouštní oblast se siluetami dvou osmitisícovek na obzoru a velký počet buddhistických staveb. I trek kolem Manáslu je mimořádně krásný, avšak náročnější.

Lezení via ferrat není úplně běžným koníčkem českých důchodců. Čím si vás získaly?

Stejně jako treky mi ferraty v jistém směru nahrazují lezení a pomáhají mi udržovat návyky z něj. Jsou náročnější na obratnost než treky a nutí člověka více k práci s těžištěm těla, aby šetřil silou. Přinášejí mi více vzrušení a dělá mi potěšení jejich expozice, i když ji vlastně ani nevnímám. Jsem ještě schopen vylézt obtížnost E/F a myslím, že je to vydatnější rozcvička s větší dávkou adrenalinu nežli zdolat na skále šestku s horním jištěním.

Která ferratová oblast patří k vašim oblíbeným?

Moc rád jezdím do sousedního Rakouska. Mám to za humny a je tu velký výběr cest jak sportovních, tak vysokohorských. Velmi pestré terény pro ferraty i další sportovní aktivity nabízí severní Itálie, kam se s oblibou vracím. Baví mě nejen zdejší hory, ale také přátelská italská nátura.

Na hory se Sígou – seriál o ferratách a trecích

• Nepál: Trek do Everest base campu kolem tyrkysových jezer Gokyo
• Rakousko: Kaiser Franz Josef Klettersteig – exponované lezení v pohoří Hochschwab 
• Rakousko: Klamml Klettersteig
• Itálie: Trek národním parkem Gran Paradiso s výstupem na čtyřtisícovku
• Rakousko: Venter Runde – VHT okruh v Ötztalských Alpách
• Itálie: Via Ferrata dell Amicizia nad jezerem Garda
• Rakousko: Klettersteig Norwand Krippestein – jedna z nejnáročnějších zajištěných cest Solné komory
• Itálie: Via ferrata Caspai
• Rakousko: Peter Haberler Runde v Zillertálských Alpách

Někdo Alpy považuje za příliš civilizované. Dá se i v nich najít divočina a horská romantika?

Přirozeně je v Alpách řada oblíbených a lanovkou dostupných, a tím pádem přelidněných míst. Ale stále jsou tu i místa téměř bez lidí. Jen je nutno k nim dojít po svých.

Z řady ferrat připravujete články i videoprůvodce. Co vás k tomu motivuje?

Dokumentování mám v krvi odjakživa. Již za mlada jsem rád amatérsky fotografoval, hlavně rodinu a děti, abych si uchoval vzpomínky na jejich dětství. Fotky jsem si sám vyvolával a jsem dnes rád, že je mám, a mnozí mi je závidí.

Pokaždé, než někam jedu, sháním všechny dostupné informace. Snažím se zhlédnout nějaký filmový dokument z dané oblasti, je to užitečné pro přípravu. Ve většině případů však nic zajímavého nenajdu. Postrádám vždy kontinuální záznam např. nějakého treku a jeho parametry – převýšení, vzdálenost a podobně. Snažím se tedy ve svých filmech ukázat pravou atmosféru, krásu, ale i vypětí v průběhu celé akce. I konečnému zpracování věnuji maximální, byť amatérskou péči a stále se učím.

Při lezení ferraty obtížnosti E/F si moc nedokážu představit ještě navíc něco filmovat. Jak obtížné je takové záběry pořídit?

Obecně vytvořit přehledný a úplný záznam treku nebo ferraty není vůbec snadné. Běhat kolem pochodující skupinky trekařů nebo viset průběžně celou ferratu ve stěně je docela dřina. O možnosti sestavit si stativ ani nemluvím. Vše se točí v ruce. A to se moc lidem nechce, většinou je vrcholem nějaká fotka či statický záznam.

Nedávno jsme se na téma „natáčení za pochodu“ bavili s Radkem Jarošem. Vyprávěl mi, jak se jistý člověk při sledování jeho filmu rozplýval nad krásou okolní přírody během výstupu na některou z osmitisícovek, prohlásil ovšem, že toho kameramana by vyměnil, protože záběry nejsou klidné. Ten člověk neměl absolutně tušení, jaké sebezapření je v takových podmínkách vůbec kameru vytáhnout, natož něco natáčet. Je to prostě jiná disciplína, než když si můžete vše připravit a mít u sebe tým pomocníků.

Treky podnikáte často v poměrně exotických destinacích, jako je Afrika či Nepál, které nabízí nejen exotické scenerie, ale také konfrontaci s jinou kulturou. Jak na vás tahle stránka vašich cest působí?

Je fascinující, jak se chování a zvyky etnických skupin ve světě liší. Někde jen neparně, ale přeci. Pociťuji to například již v blízkém bavorském příhraničí. A to nemluvím o vzdálených destinacích. Rád v poslední době fotografuji zajímavé etnické typy, zvláště při nějaké pro ně typické činnosti. Ale vždy jsem upřímný a zeptám se, zda to dotyčnému nevadí. Dle situace přidám i malý obnos.

Chystáte se v tomhle směru nějak na své cesty předem?

Mám ve zvyku si před odjezdem v literatuře něco vyhledat o místních zvyklostech a správném chování k lidem v zemi, kam hodlám odcestovat. Důležité je znát alespoň ty nejzákladnější pravidla chování, při jejichž neznalosti bych mohl dotyčnou osobu urazit. Co je někde přípustné nebo zdvořilé, může jinde vyvolat nepříjemnosti. Respektovat pravidla a zvyky v jednotlivých částech světa je žádoucí, byť se nám mohou zdát nevkusné a hloupé. A když se nějaké fópa přihodí? Omluva a úsměv to napraví. Na svých cestách jsem si taky ověřil, že naučit se základním zdvořilostním slovíčkům země vám hodně zpříjemní pobyt. Vždy se snažím přizpůsobit se dané zemi, co nejlépe to jde.

Před revolucí bylo cestování značně omezené. Dokáže podle vás mladá generace docenit možnosti, které dnes máme?

Já se domnívám, že ne. Nemají totiž srovnání. A já jim to nezazlívám, je to tak správně. Vždyť není co oceňovat: upírat lidem svobodu pohybu není normální. Svoboda pohybu patří k základním právům.

Zdá se, že si užíváte důchodu plnými doušky. Máte ještě nějaký velký sen?

Já i moje žena jsme na náš věk stále v dobré kondici, a tak si přeji jen, ať to vydrží ještě nějaký čas.