OSOBNOST: Miloslav Nevrlý: Chvála putování

Nadpis článku vypůjčený ze stejnojmenné knihy Zuzany Kočové záměrně nevypovídá přímo o jeho hlavní postavě, pouze o hlavním, řekl bych sjednocujícím motivu. O putování. O putování krajinou i časem, o životních hrách, které při pouti životem hrajeme. A ejhle, oslí můstek je na světě, můj nedočkavý bratříčku. Ano tento článek bude věnován Miloslavu Nevrlému.

Za vším hledej knihu

Mé dětství a mládí velmi a zásadně ovlivnily tyto tři knihy: Dva divoši, Výpravy za dobrodružstvím a právě Karpatské hry. Pánové Foglar, Ransome, May či Verne s dovolením prominou. O tom, proč ty tři výše uvedené knihy byly pro mne tak výjimečné, vypovídají slova E.T. Setona: „Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít.” Každá z knih je trochu jiná, každý autor je logicky taky trochu jiný, ale spojuje je láska k přírodě, snaha dát mladým lidem jistý vzor, nenucenou radu či návod, „jak žít” nejen v přírodě. 

Je příznačné, že Miloš Zapletal překládal díla E.T. Setona, propagoval woodcraft čili lesní moudrost a úzce spolupracovat právě s Miloslavem Nevrlým. A právě letní putování s rovery Miloše Zapletala po rumunských Karpatech v sedmdesátých letech dalo základ Karpatským hrám. Vše souvisí se vším.

Karpatské hry

Pro Nevrlého je typický letmý, lyrický popis hor a přírody v kombinaci s vlastními prožitky, nečekejte žádný bedekr. Popis vás jen navnadí, zažehne jiskru touhy a skočí k dalšímu pohoří. Co je však významnější, mezi jednotlivé kapitoly o horách včlenil veledůležité životní hry. Hry vycházející z hloubky životního poznání a autorova životního elánu. Kdyby někdo ještě „hry” neznal, nebudu moc naznačovat. Pro mne bylo zásadní poznání, že pro hluboký prožitek nejsou nutné daleké kraje, exotické dovolené či blahobyt. Naopak materiální strádání prožitek prohlubuje, stejně jako zdraví mentální i fyzické. 

Renesanční člověk

To je jedno ze slovních spojení, které mi vytanou na mysli v souvislosti s panem Nevrlým. Jeho sečtělost nejen přírodovědné, ale i klasické literatury mne vždy fascinovala. Při práci na dalším kultovním díle – Knize o Jizerských horách – musel přečíst a zpracovat tisíce archivních, často německy psaných materiálů. Dokázal psát poutavě o historii míst, o krásách hor i o svých milovaných ptácích. Myslím, že jen člověk s nesmírným přehledem, hlubokou znalostí lidí i krajiny a současně žijící skromný život v pravdě a pevné víře může sám stvořit uvěřitelná díla, která promlouvají k celým generacím čtenářů. A co je důležitější – nejen promlouvají, ale i inspirují mnoho lidí, aby se pokusili změnit nahlížení na svou nejdůležitější pouť, tedy na svůj život. 

Ze života

Četba Setona a Zapletala na základní škole a Nevrlého knih na gymnáziu mne trvale nasměrovala ven. Dnešními slovy do outdooru. Pro Miloslava Nevrlého byl iniciační knihou nenápadný titul Hrad na Podlesí. Zde se zrodila Nevrlého láska k ptákům a ornitologii, která pak vyústila ve studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Následovala práce v Severočeském muzeu v Liberci jako státní konzervátor ochrany přírody. Nevrlý tak mohl navázat na krkonošské výlety v dětství po druhé světové válce a toulat se po Jizerských horách a Krkonoších, tehdy pustých, opuštěných a divokých. Z těchto toulek se posléze zrodila neopakovatelná a nedostižná Kniha o Jizerských horách. Opět žádný suchopárný vlastivědný průvodce. Z knihy na vás dýchne vůně rašeliny, jarních hor, pohltí vás drsné příhody dřevařů i poetika přírody. Chvály zadní země, to je další Nevrlého klasika, podle níž dodnes trampové nazývají zastrčený, leč nejkrásnější kout Labských pískovců, neobydlený cíp táhnoucí se podél státní hranice s Německem zhruba od Jetřichovických stěn po Hřensko. A nejkrásnější sbírka? Jako korálky navléká autor niterné zážitky ze všech československých chráněných území. Každou oblast prezentuje svým typickým letmým dotekem, který vám ale dá více než hromada průvodců a fotografií. Zažehne jiskřičku touhy se tam vydat a jste ztraceni. Mám v živé paměti, jak jsem toužil poznat ty daleké hory na východě – Malou Fatru, Roháče či Poľanu.

Tento článek rozhodně není životopisný či bibliografický, proto zmiňuji jen zásadní díla. Laskavý a dychtivý čtenář si zcela jistě dohledá další a určitě nebude zklamán, Nevrlého styl psaní a vyprávění příběhu je nezaměnitelný a svým způsobem strhující.

Putování

Putování, toulání, vandrování – mnoho slov, mnoho významů, mnoho cílů. Dříve se jednalo především o církevní poutě s cílem vyprosit si odpuštění, zdraví, zázrak. A samozřejmě vidět nové kraje a projít si určitou fyzickou i duševní očistou. To je myslím hlavní pojítko s dnešními poutníky. Sic vybaveni často kosmickou ultralehkou výbavou, přesto pokud jsou alespoň trochu otevřeni vnímání sebe sama a přírody okolo, kterou neberou jako kulisu, jsou schopni se přiblížit podstatě putování. A třeba hrát Nevrlého hry, jít s lehkou duší, oproštěni od starostí všedního dne. Dovolil jsem si oslovit několik zkušených poutnic a poutníků a zeptat se jich, co jim putování přináší.

Jak vnímá putování Markéta Dobešová alias Čtyřhranka? Mimochodem text je z připravované knihy, takže se máme na co těšit. Sama pro sebe si definuje pět vývojových stádií poutníka, nejraději z nich má to předposlední. „Mluvili jsme už jen sporadicky a mnohem častěji jsme bývali ve svých myšlenkách. Jako by už bylo vše podstatné řečeno, a co ještě zůstalo nevyřčeno, to nepotřebovalo dlouhé proslovy. V hlavách jsme měli příjemné prázdno. Naše touhy, dříve tak náročné, se nyní zredukovaly na několik skromných, snadno dosažitelných potřeb – jíst, spát a jít. Nově nabytý myšlenkový stav mě neskutečně blažil. Přes nadměrné závaží krosny, přes veškeré útrapy a nástrahy poutník nakonec pozná, že nejvíc ho tíží jeho vlastní hlava. Pila jsem lahodnou vodu z pramenů jako kůň, vítr mi vjížděl do vlasů a jeho vzrušující hebkost mi chladila rozpálené tváře. Vnímala jsem to všechno s čistou přirozeností nezatíženou city, vzpomínkami ani přáními. S pocitem lehkosti existence jsem se těšila ze světa tak, jak jsem to snad nikdy předtím nedokázala. A tehdy jsem se přiblížila tomu, co snad lze nazvat prapodstatou Cesty.”

Obdobně vnímá putování i Viktorka Rys alias Ultraviktorka, autorka krásné knihy Hory a nekonečno. „Pouť je pro mě způsob bytí oproštěný od nepodstatného. Je to svobodný stav duše, který s putováním bez jasně vytyčené trasy nebo ambicí dovoluje zastavit se tam, kde je mi dobře a jít tudy, kam mě to zrovna táhne. S nejistotou toho, co bude, například kde budu spát, přichází i důvěra ve svět a v sebe sama. Život na pouti pro mě znamená být v souladu se svou biologickou podstatou tak, jak se vyvíjela od pravěku – každodenní fyzická námaha na čerstvém vzduchu, skromné jídlo a nepohodlí jsou věci, které jsme ze své každodennosti vyřadili na okraj a bez kterých si jen těžko dovedu představit zažívat štěstí. A zvláště, jde-li o putování horami, je putující člověk neustále obklopen krásou a vydán živlům, což jsou síly působící tak, že nelze nevnímat sama sebe jako nedílnou součást všeho.”

Pavel Svoboda, autor knih o cestách v Jižní Americe a Asii a především fotografický poeta, doplňuje chlapsky prozaičtěji totéž: „Hory a pobyt v přírodě, ke kterým pěší chůze neodmyslitelně patří, jsou pro mne důležitou tvůrčí inspirací, hodně kreativních myšlenek přichází na světlo světa právě během dlouhých pochodů daleko od civilizace. Nikdy jsem nepovažoval za důležité, kolik kilometrů denně či celkově na treku ujdu, za důležité považuji, jak dlouho v přírodě, na horách, na cestě samotné strávím.”

Oslovil jsem i člověka, který není prototypem poutníka, ale tématem samotářů, tuláků a vůbec lidí takzvaně na okraji se jako autor dlouhodobě zabývá. Vzhledem k tomu, že na podzim Alešovi Palánovi vyjde kniha rozhovorů s Miloslavem Nevrlým – Náčelník, je jistě nejpovolanějším ke krátkému komentáři k jeho osobě: „Miloslava Nevrlého jsem měl možnost osobně a blíže poznat, až když mu bylo nějakých pětaosmdesát. I když je stále ve skvělé kondici, přece jen už na tak dlouhé výpravy jako dřív nechodí. Při práci na knize rozhovorů Náčelník jsem tedy měl možnost poznat i jeho další stránky, oním tuláctvím dříve poněkud upozaděné. Například Mílovu hlubokou a radostnou víru. Jeho zakotvení v katolické církvi je doplněno obdivem k chasidům a jejich radostí. S Mílou je opravdu legrace, není to jen onen zadumaný pozorovatel a chodec. V neposlední řadě obdivuji jeho úctu ke slovu, vyřčenému i napsanému. Proto se zdráhá veřejně vystupovat. A konečně Miloslav Nevrlý nežehrá nad uplynulým časem, bere věci, jak přicházejí i odcházejí. Snad proto může tu radost zažívat vrchovatými doušky.”

Závěrem

Titulek článku odkazuje na stejnojmennou knihu Zuzany Kočové. Proč jsem si vybral zrovna tuto obstarožní knihu, ve které stará paní popisuje, jak na začátku osmdesátých let podnikla cestu přes Norsko a Faery na Island? Byla to její životní cesta, ale to není důvod, proč knihu zmiňuji. Spíše mi šlo o elán, s kterým paní Kočová, navzdory všem protivenstvím té doby, cestu naplánovala a zrealizovala. Určitě neputovala stylem poutníků v rumunských horách, ale jistě prožívala obdobné vzrušení z cesty. Z toho vyplývá, že není důležité, jak přesně vaše putování vypadá, jaké máte vybavení, odkud a kam jdete. Důležité je vůbec se na cestu vydat a mít oči i duši otevřenou, protože slovy Miloslava Nevrlého: „Tělo je kůň a duše jezdec a ve slunečním vichru nad nimi dosud neporazitelně vlaje korouhev lehkomyslnosti!”

A myslím, že právě pan Nevrlý mnoho z nás inspiroval k toulání a putování s lehkou myslí, skromností a respektem ke všemu živému. A za to mu patří náš dík a přání pevného zdraví i do dalších let.

Miloslav Nevrlý (*1933) 

Miloslav Nevrlý je český zoolog, spisovatel, skaut a milovník přírody. Dětství prožil v Praze za druhé světové války a hned po jejím konci začal chodit do skauta a do Sokola. Záliba v ornitologii ho přivedla na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval na katedře systematické zoologie. Po ukončení studií v roce 1957 začal pracovat v libereckém muzeu. Pomáhal také vést skautský oddíl, po zákazu skautingu v roce 1970 vedený jako turistický oddíl mládeže. Sám i se členy oddílu pořádal mnoho putování po českých i zahraničních pohořích. Je autorem mnoha odborných i popularizačních textů. Postupně si vytvořil svébytný způsob psaní a vydal celou řadu knih, z nichž většina byla inspirována právě jeho putováním a láskou k přírodě. Mezi jeho nejznámější tituly patří Kniha o Jizerských horách, Karpatské hry nebo Zašlá chuť morušek. 

Miloslav Nevrlý v knihkupectví knihynahory.cz 

Dlouhodobě se snažíme nabízet všechny dostupné knihy pana Nevrlého, které odebíráme přímo od paní Bandíkové či pana Fryče, ctěných to vydavatelů. Mrkněte na naši nabídku zde: www.knihynahory.cz/miloslav-nevrly