Česko

Informace z polské strany Krkonoš o uzavřených turistických stezkách pro zimnní období (do odvolání):

Od 9.1.2012 je v Jeseníkách  vyhlášen 3. stupeň lavinového nebezpečí. Je třeba být více obezřetný a méně frajeřit.

Ačkoli titulek zní jako jazykolam, nedejte se zmást. Článek vás láká do částečně vylámaného brněnského kopce Hády  i k návštěvě malé lamí chovné stanice.

Když v prosinci roku 1970 vichřice skolila boubínského Krále smrků, padla nejslavnější chlouba pralesa. Víc než 400 let starý a zhruba 60 metrů vysoký strom  byl v tu dobu už suchý, o což se zřejmě postaral dlouholetý zájem turistů, kteří zdupali půdu kolem kořenů.

„Myslím, že kdo chce vidět zázrak přírody, a chce vším právem o něm hovořit, může pominout drsné pohoří pyrhenské a vysoké Alpy tyrolské a švýcarské a hledat jej na hranicích slezského území,“  zapsal si v roce 1723 hrabě František Antonín Špork po návratu ze skalního areálu u Teplic nad Metují.

Nemáme moc moderních technických památek, kterým by turisté fandili se stejným nadšením jako hrádům, zříceninám a horolezeckým terénům. Světlou výjimkou je i přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé stráně. Leží v Hrubém Jeseníku, v chráněné oblasti, kvůli které její stavba dostala jasný příkaz: všechny provozy umístit pod zem.

Když v roce 1912 začali na téhle zdánlivě nevinné, krásné říčce stavět přehradu, nikdo netušil, že zadělávají na tragédii. Přitom důvod, proč se budovala, byl logický: Bílá Desná se uměla rozlít a za povodněmi zůstávali i mrtví. Stavělo se tři roky, pak kolaudační komise podepsala, že nová hráz je v pořádku.

Moravský kras je odedávna horolezeckým rájem. Množství vápencových skal i skalek láká během sezóny spousty lezeckých nadšenců zejména z Brna. Snad nejoblíbenějším místem se stalo okolí Rudického propadání mezi obcemi Rudice a Jedovnice, a to zejména pro svou dostupnost z moravské metropole.

  Mezi Žďárem nad Sázavou, Hlinskem, Poličkou a Novým městem na Moravě leží kraj, který jeho fandové považují za poslední oázu klidné a čisté přírody u nás. Pravda, hýří to tu zelení, svěžím vzduchem, rozlehlými lesy a hladinami rybníků. Na jejich nedotčenosti se možná podepsal fakt, že je turisté objevili až ve 30. letech 20. století.

Pokud cestou ze Špindlerova Mlýna minete lanovku na Medvědín a dorazíte téměř k Dívčím lávkám, dojdete k místu, kde se k hlavnímu toku Labe připojuje jeho menší bratr – Bílé Labe. Proti jeho proudu vede Weberova cesta k Úpskému rašenilišti pod Studniční horou, kde říčka pramení. Trasa patří k nejpříjemnějším, jaké si ve zdejším okolí můžete dopřát.

Říká se o ní, že je královna Českého středohoří. Pasuje ji na to nejen výška, z níž přehlíží ostatní zdejší kolegyně, ale hlavně charakteristický kužel, který se nedá odnikud přehlédnout. Právě ten počátkem 20. století zaujal meteorolgy, protože jeho vzácně osamocený, nezastíněný vrchol nabízel podmínky srovnatelné s volnou atmosférou.

Výkonný výbor Českého horolezeckého svazu se rozhodl umístit lezecký park do lokality, která je součástí velmi (nejen lezecky) frekventované oblasti. Volba padla na Alkazar v Českém krasu.

Málokterá jiná trasa nám nabídne tolik turisticky vděčných cílů jako právě tato. Poutní kostely, zámečky, zbytky hradů a tvrzí, daleké výhledy, pěkné lesní partie, údolí potoků – to vše je na dvou desítkách kilometrů navlečeno jako korálky na šňůrku.

Znáte battarrovku Stevenovu? Toto zvláštní jméno patří velmi vzácné, leč velmi nenápadné houbě. Při opravdu velké dávce štěstí a šťastné náhodě můžete spatřit její klobouk na Kokořínsku. Klobouky z odolných  hornin tvořící pokličky“ na pískovcových věžích ale tak pečlivě hledat nemusíte.