HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Za poutními kostely

Málokterá jiná trasa nám nabídne tolik turisticky vděčných cílů jako právě tato. Poutní kostely, zámečky, zbytky hradů a tvrzí, daleké výhledy, pěkné lesní partie, údolí potoků – to vše je na dvou desítkách kilometrů navlečeno jako korálky na šňůrku.

Z náměstí v Chocni (od žel. stanice sem vede žlutá značka, 1 km) půjdeme nejprve ulicí k východu spolu se žlutou turistickou značkou. Na křižovatce se dáme vlevo, po schodech vystoupíme ke hřbitovní zdi a pěšinou podél ní k silnici. Té se jenom dotkneme a pokračujeme vpravo stoupající cestou chatovou osadou Třešňovka k silnici na kraji osady Březenice. Od horního konce Chocně až ke vsi Hemže lemuje silnici stará lipová alej (dlouhá téměř 1,5 km), založená v r. 1726 knížetem Štěpánem Vilémem Kinským, doplněná sedmi mariánskými poutními kaplemi z r. 1718. V nikách jsou obrazy ze života P. Marie, malované ve 3. čtvrtině 19. stol. Kaple byly před lety opraveny a jejich niky uzavřeny.Na návsi v Hemži si všimneme sochy P. Marie na toskánském sloupu s českým nápisem, pozdně barokní práce z r. 1798. Pak si prohlédneme nejvýznamnější památku této nevelké vsi – poutní kostel Nanebevzetí P. Marie . Dal jej vybudovat v r. 1683 Jan Bedřich Trautmannsdorf, r. 1854 byl částečně přestavěn z nadace kněžny Vilemíny Kinské. Stojí uprostřed hřbitova, který uzavírá masívní zeď oválného půdorysu. Je zde pohřben významný politik ing. Josef Lux, který zemřel v r. 1999. Samostatnou stavbou je věžovitá zvonice, která má v přízemí márnici a barokní oltář. Kostel je jednolodní stavba s mělkými bočními kaplemi, sklenutá valenou klenbou s lunetami.

Na klenbách v oválných medailonech jsou malby ze života P. Marie z r. 1897. Hlavní portál zdobí alianční dvojznak Trautmannsdorfů a Šternberků. Projekt původně počítal se dvěma věžemi po obou stranách průčelí; k jejich výstavbě však nedošlo. Z interiéru vyniká hlavní oltář, vrcholně barokní práce monumentálního typu z konce 17. stol., a soška Madony v zasklené skříni, dovezená z Uher v r. 1662. – Podle pověsti byl kostel v Hemži postavený z pozůstalosti slepého žebráka.Z návsi pokračujeme spolu se žlutou značkou ještě krátce po silnici, na rozcestí za osadou zahýbáme vlevo na silničku do Sudličkovy Lhoty. Osada se připomíná již v r. 1342 a původně se jmenovala Ujčíkova, o něco později Tasovcova Lhota. Dnešní název dostala po zemanském rodu Sudličků, kteří ji získali v r. 1519.

Krátce na to si ve vsi postavili tvrz, která existovala až do poloviny 17. stol., pravděpodobně v místech dnešního dvora. Jeden ze Sudličků, Václav, byl ve službách majitele Brandýsa nad Orlicí Karla staršího ze Žerotína a v r. 1624 se zúčastnil sňatku, který v Brandýse uzavřel Jan Amos Komenský.Stále po silnici dojdeme do Nasavrků, na návsi si všimneme pozdně klasicistní zvonice se stanovou střechou z 19. stol. a provázeni žlutou značkou zamíříme mírně vlevo cestou do polí. Nepřehlédneme, že kousek za vsí zahýbá značka ze široké cesty k lesu a pak asi 300 m sleduje jeho okraj. Nakonec se stočíme vlevo a zanedlouho dojdeme na výrazné rozcestí. Žlutá značka pokračuje přímo, my ji v těchto místech opustíme a dáme se vpravo po široké zpevněné cestě. O necelých 100 m dál je po levé ruce výrazné tvrziště. Stávala tu tvrz zvaná Chlumek, která vznikla pravděpodobně koncem 13. nebo začátkem 14. stol. Jediná zpráva o ní pochází však až z r. 1544, kdy byla již pustá.

Tvrziště  je nevelké vyvýšené kruhové prostranství, na kterém stávala mohutná hranolová věž; dochovaly se z ní zarostlé destrukce základních zdí. Na jižní straně přiléhalo k věži malé nádvoří, uzavřené hradbou. Celý areál obklopoval příkop a val, místy ještě 3 až 4 m vysoký. Na tvrzi se odehrává děj povídky Aloise Jiráska Na Chlumku, pojednávající o době braniborského vpádu do Čech po smrti krále Přemysla Otakara II. Popisované události však nejsou historicky doloženy.Od tvrziště se vrátíme na rozcestí a pokračujeme po široké cestě (bez značky) v přímém směru lesem, později okrajem pole do vsi Koldína. Po pravé straně je brána do bývalého hospodářského dvora, při jehož západním okraji stojí zajímavý renesanční zámek  – patrová obdélná budova s vysokou sedlovou střechou, vysokými štíty a s fasádou zdobenou sgrafitem. Hlavní jižní průčelí má v prvním patře arkádu na čtyřhranných pilířích, většina místností je dodnes zaklenuta křížovými klenbami. Jako šlechtické sídlo sloužil koldínský zámek jen do poloviny 17. stol., pak se stal obydlím správce. V letech 1694–1924 byl v majetku Šternberků. V 60. letech 20. stol. se dočkal rekonstrukce, od poloviny 70. let byl prázdný.

Nyní je v majetku rodiny Zámečníkových, kterým se spolu se dvorem vrátil v restituci, a opravuje se.Ode dvora můžeme pokračovat nejkratší cestou – silnicí mírně vlevo, která klesá mezi rodinnými domky do místní části Hradiště – anebo zvolit hlavní silnici, která esovitou zatáčkou sestoupí do dolní části vsi. Stojí tu klasicistní kostelík sv. Anny z r. 1846. (Občerstvení: krčma Kolomazna, denně 17–22 h.) Silnicí podél potoka pokračujeme do místní části Hradiště. Po pravé straně, na nevysokém ostrohu nad soutokem dvou potoků, stávala tvrz, jejíž poslední zbytky – příkop a val – zanikly před 40 lety při výstavbě domků. Našly se tu mince z doby Jana Lucemburského, což podporuje hypotézu, že zde bývala první tvrz majitelů koldínského panství. V písemných pramenech se však nepřipomíná. Podle pověsti prý majitelé této tvrze ukryli na louce pod Hradištěm velký poklad. Na Velký pátek v těch místech šlehají ze země modré plamínky. Ten, kdo chce poklad získat, musí na plamínky nasypat chlebové drobky.Na rozcestí na konci vsi jdeme silnicí vpravo. Mezi poli dorazíme až k ostré levotočivé zatáčce, kde silnici opustíme a dáme se doprava úzkou asfaltovou vozovkou. Mineme dvůr Závrší, založený na přelomu 16. a 17. stol., při kterém se v letech 1603–08 připomíná také tvrz, a sestoupíme k úpatí zalesněného vrchu Chlum (366 m).

Po chvíli dojdeme na rozcestí, ze kterého pokračujeme vlevo méně používanou cestou krajem lesa. Brzy zjistíme, že Chlum má dva homolovité vrcholy, oddělené úzkým sedlem. Po 200 metrech odbočíme doleva na pěšinu, která sedlem prochází. Z nejvyššího místa se po některé z málo patrných pěšinek pustíme cestou na vrcholek pravého (severního) kopce. Stával tu hrádek Dřel , založený na přelomu 14. a 15. stol. Již koncem 15. stol. byl opuštěný a vrch se změnil v oboru. Začátkem 17. stol. zanikla i osada Dřel, která stávala na louce pod hradem. Hradiště, dnes z větší části porostlé lesem, není nijak rozsáhlé. Na severovýchodní straně nad sedlem se dochovala zeď, místy ještě metr vysoká, na ostatní ploše pak jen zarostlé základy a terénní nerovnosti.Od Dřelu sestoupíme zpět k asfaltové vozovce a po ní se vrátíme k rozcestí na úpatí kopce. Odtud pokračujeme vlevo silničkou k několika domkům na úpatí návrší Homole. Již z dálky nás vítá silueta kostela , tyčícího se na nejvyšším místě táhlého hřebene, který k severozápadu a severovýchodu spadá strmými svahy do údolí potoka Brodeč.

Poutní místo na Homoli zřídila koncem 17. stol. hraběnka Terezie Eleonora z Ugarte, majitelka nedalekého zámečku v Borovnici (zbořen v r. 1972). Hraběnka se v této době vrcholícího rekatolismu zřejmě nechala inspirovat jen o málo starším kostelem v Hemži a rozhodla se vybudovat také na svém panství svatyni, která by se stala místem zbožných poutí. Jádrem celého komplexu je kostel Bolestné P. Marie obklopený hřbitovem, postavený raně barokně v letech 1692–96. Je to jednolodní stavba se zdobeným západním štítem a hranolovou věží, která byla nově opravena r. 1740 poté, co ji srazila vichřice. Středoevropským unikátem a zlatým hřebem Homole je však kamenné schodiště, které stoupá od cesty, po které přicházíme, až na vrchol kopce ke kostelu. Má 153 stupňů a 16 odpočívadel. Tento počet nebyl zvolen náhodně; je určen symbolickou myšlenkou, aby se poutníci při stoupání do chrámu mohli pomodlit růženec. Počet schodů totiž odpovídá přesně počtu Zdrávasů ve Velkém růženci se třemi Zdrávasy úvodními, počet odpočivadel pak Otčenášům. Schodiště zdobí deset velkých pískovcových soch, 14 andílků, 20 váz, vše z r. 1767, pravděpodobně z dílny litomyšlských sochařů Hendrichů. Schodiště i jeho sochařskou výzdobu v posledních desetiletích vlivem počasí a nedostatečné údržby poznamenal „zub času“. V současné době probíhá postupná výměna plastik i kamenických detailů. Stavba schodiště byla velice namáhavá a robotníci, kteří tu pod dohledem drábů pracovali, prý hraběnku proklínali.

Její duch tady od těch dob straší: za měsíčních nocí tu lidé vídají černý kočár, ve kterém čert vozí hraběnku po schodech dolů. Jiná pověst říká, že poutní kostel měl původně stát v místech pustého hrádku Dřel na Chlumu. Základy, které tu přes den vystavěli, prý v noci andělé nebo jiné tajemné síly přenesli na nedalekou Homoli (či Homol, jak místní lidé říkají), takže od stavby na Dřelu nakonec paní z Ugartu upustila.Vystoupáme po schodišti nahoru, projdeme hřbitovem a vyjdeme ven zadní brankou. Vlevo sestupuje silnička směrem k Malé Lhotě, my se však pustíme další cestou krajem lesíku. Po chvíli mineme dva domky (v prvním z nich mohou zájemci získat klíč od kostela) a o kus dál se nám otevře pěkný pohled do kraje. Cesta se postupně změní v příjemnou travnatou pěšinu, která se vine mezi okrajem pole a lesíkem. Nakonec vyústí na cestu přicházející zprava, po které bez problémů dojdeme na silnici před obcí Sudslava. O 200 m dál se k nám z pravé strany přidá žlutá značka, kterou jsme opustili u Chlumku, a vede nás severním okrajem vsi až na křižovatku k turistickým rozcestníkům .

Stojí za to udělat malou odbočku k sudslavskému kostelu Proměnění Páně, pozdně barokní stavbě z r. 1772 se zajímavým zvlněným průčelím. Na jejím místě stával renesanční dřevěný kostel, obnovený r. 1664. Zajímavá je i budova fary, připomínající zámeček, se sochou sv. Jana Nepomuckého. Sudslava se poprvé připomíná v r. 1338. Bývala tu tvrz, která patřila loupeživému Mikuláši z Potštejna. Když proti němu vytáhlo vojsko markraběte Karla, zničilo cestou i sudslavskou tvrz. Pověst praví, že kdysi v zimě se u Sudslavi na čerstvém neposkvrněném sněhu objevila lidská šlépěj – jedna jediná uprostřed bílé plochy, nic nevedlo k ní ani od ní; podle lidí tu prý na zem sestoupil anděl. Kdoví, znal-li tento příběh Karel Čapek, který stejný motiv ztvárnil v povídce Šlépěj.Od Sudslavy nás značka vede silnicí dolů, polní cestou zkracuje zatáčku, mine tři rybníčky a na křižovatce zahýbá vlevo. Na dalším rozcestí půjdeme pro změnu vpravo, v levotočivé zatáčce silnici opustíme a pokračujeme vozovou cestou přímo.

Údolím podél potoka, převážně lesem, dojdeme do osady Hájek v romantické poloze u rybníčka. Hájek se poprvé připomíná v r. 1692. Bývaly tu malé lázně, hojně navštěvované v 18. a 19. stol. Lázeňská budova byla nakonec pro značnou zchátralost stržena v r. 1883, k zamýšlené výstavbě nové už nedošlo. Beze stopy zmizel i někdejší hostinec. Dominantou osady je barokní lovecký zámeček s mansardovou střechou , stojící na vyvýšené poloze nad rybníčkem. Dal jej vystavět v r. 1773 majitel choceňského panství kníže František Oldřich Kinský. Pod zámečkem vznikla současně i kaple sv. Pantaleona, později zbořená a nahrazená dnešní pseudogotickou kaplí P. Marie. U kaple je vydatný zdroj pitné vody, který kdysi využívaly i zdejší lázně. Zámeček byl v r. 1870 upraven na lesovnu, později na podnikový rekreační objekt.

U Hájku končí žlutá značka; dál půjdeme vlevo po zelené. Vystoupáme serpentinou k zámku, těsně před ním opustíme silničku a míříme vlevo vzhůru do lesa. Pěšina nás dovede opět k silničce, která se za několika rekreačními objekty změní v polní cestu a dovede nás do obce Polom, připomínané v r. 1543. Turistické rozcestí uprostřed vsi nám nabízí dvě možnosti pokračování, obě stejně dlouhé: zelená míří do Potštejna přes Modlivý důl, my však půjdeme po značce žluté. Vede nás dolů vsí kolem kaple sv. Jana a Pavla z r. 1756 k autobusové zastávce a pak vpravo po silnici přes les do vsi Proruby. Sejdeme k rozcestí u prodejny smíšeného zboží a dáme se cestou vpravo, která stoupá řídkou zástavbou až k okraji lesa na vrcholu táhlého hřebene. Vpravo od nás je vrcholek kopce Kapraď (529 m), dříve zvaného Kaprat či Kaprál. Směrem k severu spadá strmými, místy skalnatými svahy do údolí Divoké Orlice. Od okraje lesa je překrásný výhled směrem k jihu a západu.Vstoupíme do lesa a začínáme sestupovat, místy dost krkolomně, úzkou pěšinou k Potštejnu. Časem se pěšina změní v cestu; nesmíme však přehlédnout, že později ji značka opět opouští a míří cestičkou přes paseku vlevo. Klesáme úzkým, hlubokým žlebem, protékaným malým potokem mezi vrchy Letná a Velešov. Nakonec vyjdeme z lesa, sestoupíme k silnici a po ní vpravo serpentinou dostaneme k mostu přes Divokou Orlici. Pokračujeme středem Potštejna a u autobusové zastávky odbočíme vpravo k železniční stanici.

(Doporučujeme průvodce Podorlickem ze Zelené edice.)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: