HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Pes je po pípáku nejlepší přítel

Pes je po pípáku nejlepší přítel

V chatě Spindler, vysoko nad Špindlerovým Mlýnem, se začátkem ledna sešli všichni psovodi Horské služby z České republiky se svými lavinovými psy.

„Na případné záchranné akce v lavinách musí týmovou spolupráci trénovat nejen lidi, ale i psi,“ říká vedoucí cvičení, lavinový preventista Pavel Cingr z Horské služby ve Špindlu. „Sejdou se tu i všichni lavinoví preventisté, a ti pak následně seznámí řadové členy horské služby s technickými novinkami.“ Dodává, že rychlý technický vývoj prakticky znemožňuje, aby všichni členové horské služby měli stejný typ lavinového vyhledávače. „To by byla taková ideální situace, ale tolik peněz, abych vybavil všechny stejným přístrojem najednou, nikdy mít nebudeme.“ Nejnovějšími typy se proto průběžně nahrazují ty nejstarší. Dochází tak situaci, kdy se členové HS musí učit zacházet s více přístroji a trénovat s nimi. Protože jsou ale principiálně podobné, nikoho to zvlášť netrápí, i když samozřejmě rozdíly v nich jsou a oni je musí znát.

Psí život

Podle toho, co jsem slyšel, být psovodem horské služby je práce sice krásná, ale krajně nevděčná. Psovod má především mnoho povinností a spoustu práce navíc, zatímco odměnou je mu především dobrý pocit.

Na rozdíl od policejních psů nepatří lavinoví psi Horské službě, ale jsou majetkem konkrétních členů. Ten si psa vybere, koupí, cvičí a krmí, a to vše nad rámec svých běžných povinností, takže přes všechnu potřebnost a prospěšnost je to především hodně náročný koníček. A to nejen časově, je i mimořádně nákladný, protože Horská služba ze svého rozpočtu podporuje jenom přesně určený počet psů na celou Českou republiku. Nejvíc jich je samozřejmě v Krkonoších, kde je lavinová aktivita nejvyšší, ale Horská služba má psy i v Orlických horách, v Jizerských horách, Jeseníkách, v Beskydech a na Šumavě. V případě, že je někde potřeba větší počet psů, mohou se přepravit poměrně rychle vrtulníkem.

„Nedá se říct, že by práce lavinového psa byla pro zvíře zdravotně příliš devastující, ale musí být ve vynikající kondici, musí neustále trénovat,“ říká šéfpsovod Pavel Smejkal. „Kolem osmého až desátého roku života odchází do výslužby, a protože výcvik lavinového psa trvá asi dva roky, má psovod doma až tři zvířata – jednoho vysloužilce, jedno v aktivní službě a zároveň už cvičí dalšího nástupce.“

Nejen v lavinách

Zajímalo mě, jestli by psům při vyhledávání nepomohla nějaká silně aromatická látka, která by se mohla implantovat do outdoorového oblečení, podobně, jako systém Recco. „To by fungovalo, pokud by někdo něco takového vymyslel,“ připouští Smejkal, „kdyby se jednalo striktně o lavinové vyhledávání. Takovou aromatickou látku by musel mít každý u sebe. Ale my naše psy hodně používáme při pátracích akcích i mimo rámec hor. Často spolupracujeme s policií při pátrání například po ztracených, někdy i zraněných dětech i dospělých – například houbařích. Pes, naučený na konkrétní „lavinovou“ látku by v takovém případě byl bezcenný.“

Jak to tedy je?

Donedávna se lavinový pes učil vyhledávat jakékoli předměty v lavině. Vyštěkával třeba nalezenou čepici, rukavice nebo batoh a poloha těchto předmětů pomáhala určovat pravděpodobnou polohu zasypaného člověka. Hledání a vyhrabávání pomocných artefaktů však oddalovalo nalezení a vyproštění lidí. „Proto se v současné době zaměřujeme na hledání osob podle tělesného pachu,“ říká Smejkal, „a to umožňuje nasazení psa právě i v jiných typech hledání.

Takže alpinisté, skialpinisté a horolezci: buřta v kapse mít můžete, ale svou šanci na přežití v lavině tím nezvýšíte.

Laviny „mimo zákon“

„Můžu tedy psovi nějak pomoci, aby mě snáz našel, nějakým zvýšením tělesného pachu, nadměrným pocením, nebo třeba pomočením?“ ptám se a Pavel Smejkal se na mne úkosem zadívá. „Víš… nejvíc nám lidi pomůžou… a ne nám, sobě pomůžou, když budou mít pípák.“ Říká, že v drtivé většině případů si na sebe dnes strhnou lidi lavinu sami vlastní neopatrností. „S dnešními znalostmi o rozmístění lavinových polí je u nás v Krkonoších velmi málo pravděpodobné, že by někdo jen tak šel po cestě údolím a nečekaně ho zavalila lavina. A pokud ano, tak ji nejspíš uřízl někdo nad ním ve svahu. V každém případě ale člověk ví, že vstupuje do lavinového terénu a v tom případě by s sebou měl mít lavinové vybavení. Jedině pípák, lokalizační vysílač – přijímač je na vyhledávání ještě lepší a rychlejší než pes.

„O spoustě lavinových událostí se dnes už ani nedozvíme,“ upozorňuje Pavel Cingr, „protože laviny, co si uříznou sami lyžaři nebo snowboarďáci, většinou nejsou velké. Pokud se z nich dostanou sami, nevolají. Často mají ve vybavení pípák, lopatu a sondu a pomohou si navzájem. Navíc, protože se často pohybují v zakázaných oblastech národních parků, nemají velký zájem, aby se to rozkřiklo. My se tak o lavině dozvíme většinou se zpožděním, náhodou z řečí, nebo v případě, že už jde o neštěstí většího rozsahu. A tam pak právě výrazně rozhoduje pípák a pes.

Na co je Recco?

Když už jsme se zmínili o systému Recco, je potřeba říct, že v tomto případě se jedná o pasivní ochranu. Aktivní je až radiolokátor, vysílající signál a zachycující jeho zpětné odrazy. Lavinový preventista Pavel Cingr mě poněkud překvapí, když řekne, že v České republice přístroj Recco není ani jeden – a hned vysvětluje: „Ten přístroj je asi takováhle krabice,“ naznačuje rukama rozměry větší krabice od bot. „To má význam ve velkém lyžařském středisku, kde jsou stovky, tisíce lidí a navíc se tam laviny očekávají. Může skvěle posloužit v Alpách nebo třeba i na Slovensku, a tam je také mají. Ale české lyžařské areály leží mimo jakékoli lavinové svahy a tahat tento přístroj s sebou na kamarádskou pomoc na záchranu do terénu nemá smysl.“ Na lavinové akce si Recco česká HS půjčuje podle dohody od polské horské služby GOPR , která vlastní asi čtyři. Mimochodem, spolupráce obou horských služeb, polské a české, je téměř příkladná. Při lavinové akci nerozhoduje, na jakém území se událost přihodila; na místo nehody vyrazí horské služby obou zemí. Nejdůležitější je být tam co nejdřív.

Více foto nejen z lavinového kurzu najdete na webových stránkách Horské služby.

Postmoderní pes: soudek či GPS?

Mění se nějak postavení lavinového psa v 21. století, když máme na všechno elektroniku, počítače, vizualizace, šmírovací programy a GPS? Samozřejmě si dnes nemůžeme představovat, že po horách běhají psi se soudkem rumu na obojku. Na obojku ale může být například vysílač GPS, jenž umožňuje sledovat psa na dálku a za stejný čas tak průzkumem obsáhnout větší území. Pes v tom případě nemusí být neustále na dohled. Až když někoho najde, musí majitel psa nález ověřit a zvíře náležitě pochválit. A to i v případě, že nejde o ztracenou osobu. „Pes má za úkol vyhledat v daném prostoru neznámou osobu, a když to udělá, zaslouží si pochvalu a odměnu. Nemůže za to, že se třeba v lese pohybují další houbaři a on nenašel člověka, kterého jsme si přáli najít my. Hledá všechny lidské pachy a dělá to právě kvůli té pochvale a odměně, protože tak jsme ho to naučili.“ I pes ale, jako každý živý tvor, podléhá vrtochům a náladám. Někdy se mu nechce, někdy se rychle unaví, nebo ho dlouhé bezvýsledné hledání přestane bavit. V těchto případech musí zasáhnout psovod. On zná svého psa, on ví, jak ho motivovat – například simulovaným úspěchem, pochvalou, krátkou hrou, a taky ví, jestli to ještě má smysl. Zajímavé je, že pes ze svého prostého psího pohledu má úspěch vždy, ať už je reálný výsledek vyhledávání jakýkoli. Pokud se zasypaná osoba nenajde, poslouží dobrovolný figurant, aby se nechal najít a pes si mohl vysloužit svoji odměnu. „Pokud by k tomu nedošlo, ztratil by motivaci a příště by už určitě nehledal tak horlivě,“ upozorňuje Smejkal, „a výcvik psa se tím může vrátit o několik měsíců zpátky.“

Dobrá zpráva nicméně je, že ani chybami ve výcviku se pes nezkazí natrvalo. „Celkem neexistuje nic, co by se dalším správným výcvikem nedalo zase napravit. Horší je to někdy s lidmi,“ dodává, čímž upozorňuje na skutečnost, že trénovat se musí nejen psi, ale i jejich psovodi.

Lavinová situace

Lavinový, či záchranný pes je obdivuhodný a stále ještě nenahraditelný, nicméně v lavinologickém řetězci tvoří až koncový článek. Na opačné straně, na začátku, stojí lavinová prognóza, stupeň lavinového rizika a lavinová prevence. „Údaje o lavinové situaci aktualizujeme na www stránkách HS každý den“, podotýká lavinový preventista Pavel Cingr. „Několikrát, až čtyřikrát týdně provádíme monitoring v terénu včetně měření sněhového profilu.“ V zahraničí, kde mají hory větší rozlohu, může být v každé oblasti jiná situace. Není proto možné provádět měření v takovém rozsahu a používají se na analýzu různé počítačové modely pro příslušné oblasti. „Ve většině zemí nevyhodnocuje stupně lavinového nebezpečí horská služba, ale meteorologové,“ říká Cingr a dodává, že Česká horská služba, která pracuje na několika stanovištích přímo v terénu, je v tomto ohledu vlastně výjimkou.

Pestré barvy Horské služby

Na louce, která slouží jako tréninkové laviniště, probleskuje mlhou pestrá barevná paleta. Přestože všichni členové Horské služby, dobrovolníci i profesionálové, dostávají kompletní oblečení i technické vybavení, nedá se říct, že by zde na cvičení, vládla mezi členy Horské služby přísná uniformita.

Oblečení, zejména mimořádně namáhaná vrchní membránová bunda, se obnovuje po šesti letech. Po cvičném laviništi u Spindlera se prohánějí nové Tilaky, dosluhující Bergansky i jiné, zřejmě starší bundy. Nové oblečení si všichni šetří do služeb a na ostré akce. Všechny mají společný jen nápis Horská služba na zádech a na rukávu znak. Majitelé lavinových psů mají ve znaku na rukávu pracovního oblečení navíc jen malý skromný nápis „Psovod“.

Zkušenosti čtenářů

Martin

Zajímavý článek.
Je to obdivuhodná práce se psem.
A když tým (pes+psovod) májí nález. Tak jejich práce zahřeje u srdce a zachrání lidský život.
Někdy bych chtěl vidět psa horské služby v akci.

Oťas

Po tom, co jsem viděl na kurzu s Viktorek Kořízkem, si myslím, že ani lavinovýmu psovi začátečníkovi se žádnej pípák zdaleka nevyrovná!!! 😉

Martin
Oťas:

Máš recht 😉
Psovi se pípák nevyrovná.

Petr
Martin:

To jo, jenže pes je v dolině a tak máš s pípákem minimálně 20min fóra. A co je těch 20min Viktor prezentoval víc než dobře.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: