Údolí řeky Teplé patří k nejkrásnějším přírodním partiím v popisované oblasti. Četné meandry, strmé skalnaté stráně, půvabné samoty a osady, zákruty silnice a stužka železniční trati, která si tu razí cestu za pomoci romantických tunelů. A nad tím vším jako skutečné orlí hnízdo hrad Bečov, obklopený historickými domy středověkého městečka. Bez zajímavosti není ani blízké okolí, představující oázu hojivého ticha. Naše trasa není příliš náročná, je na ní jediné větší stoupání (k Nové Vsi), vede však z větší části po neznačených cestách a proto vyžaduje určitý orientační smysl. Za vlhčího počasí mohou být některé úseky v údolí potoka Sádky poněkud blátivé.
Bečov nad Teplou leží v místech, kudy ve středověku procházela významná zemská stezka, směřující od Žlutic do Chebu. K její ochraně a k vybírání cla byl na skalním ostrohu nad řekou založen pány z Oseka (Rýzmburka) koncem 13. nebo začátkem 14. století hrad, který se poprvé připomíná v roce 1314. Pod ním vyrostla záhy osada, prvně zmiňovaná roku 1387 a v roce 1399 povýšená na město. Rýzmburkové drželi hrad do r. 1407, kdy jej prodali Házmburkům.
Od r. 1411 patřil Bečov pánům z Plavna, úhlavním nepořátelům husitů. Husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic proto hrad v r. 1430 oblehl, dobyl a pobořil. Za pánů z Plavna v r. 1482 rozmnožil král Vladislav II. bečovská městská práva a udělil městu znak. V letech 1495–1547 drželi bečovské panství Pluhové z Rabštejna, v této době jeden z nejvýznamnějších a nejbohatších českých rodů.
Ti na Bečovsku rozšířili těžbu kovů, hlavně zlata, stříbra a cínu, které se tu dolovaly již za Rýzmburků. Prioritní byla těžba cínu, která měla celoevropský význam a přinesla zdejšímu kraji nebývalý hospodářský rozkvět. Velké výnosy z důlní činnosti umožnily Pluhům mj. přestavět a zvelebit bečovský hrad. Historické hradní jádro propojil nový palác s 15 sály, vedle kulaté věže vyrostl renesanční objekt zvaný Pluhovský palác.
Období vzestupu Pluhů z Rabštejna však skončilo v r.1547, kdy se Kašpar Pluh z obavy o výnosy z cínových dolů postavil do čela českého stavovského povstání proti Ferdinandu I. Povstání skončilo neúspěchem, Kašpar byl odsouzen k smrti a zachránil si život jen rychlým útěkem. Panství císař zkonfiskoval a ponechal si je, pouze je čas od času dával do zástavy. Bohaté cínové doly však zůstaly císařským majetkem definitivně. (Odtud se odvozuje původní název celé oblasti Císařský les.)
Hospodářskou konjunkturu Bečovska zastavila třicetiletá válka. V roce 1621 téměř celé město vyhořelo, r. 1632 je postihla morová epidemie, r. 1648 hrad dobyl a těžce poškodil švédský generál Königsmark. Hrad byl pak sice opraven, ale ztratil funkci panského sídla a stal se jen skladištěm. Cínové doly zůstaly opuštěny, protože většina zkušených horníků byla evangelického vyznání a musela ze země odejít. Obyvatelé našli náhradu v řemeslné výrobě, zejména v cínařství, postřihovačství, tkalcovství, kloboučnictví apod. V 18. století dostalo město Bečov barokní tvář, přestavěna byla většina domů a na bývalém předhradí vyrostl v letech 1750–53 nový barokní zámek, jehož dominantou se stala bývalá hradní bašta, zaklenutá kupolí. V letech 1752–1813 patřilo panství Kounicům.
V červenci 1760 postihl město velký požár, při kterém shořelo 130 domů, kostel a fara. Devatenácté století je spojeno s rozvojem dopravy. Postupně vyrostly silnice na Plzeň a údolní komunikace z Mariánských Lázní do Karlových Varů, později i silnice do Nové Vsi a Pramenů. V r. 1898 byl zahájen provoz na železničních tratích z Bečova do Rakovníka a z Karlových Varů přes Bečov do Mariánských Lázní, o tři roky později z Bečova na Horní Slavkov a Loket. Po r. 1938 bylo Bečovsko připojeno k Německé říši, po válce pak byla většina německých obyvatel odsunuta. Znovuosídlení českými rodinami bylo jen částečné, řada domů zůstala prázdná. Jen v Bečově bylo do r. 1956 zbořeno 106 objektů.
Město má zajímavou hudební tradici. Již v r. 1684 se tu připomíná hudební spolek „Collegium musicum“, v r. 1738 založil v Bečově farář P. L. Schusser Hudební bratrstvo, které mělo na 600 členů. Další výraznou postavou, spolutvůrcem hudební pověsti města, byl učitel hudby Karl Veit, který přišel do Bečova v r. 1806. V r. 1887 zde byla otevřena hudební škola, koncipovaná jako konzervatoř.
Měla vynikající pověst a studovali na ní žáci z celého severozápadního pohraničí. Na její tradici dnes navazuje základní umělecká škola. – Bečov míval již od 16. století početnou židovskou komunitu. Ghetto se rozkládalo ve svahu pod náměstím v západní části města. Z náměstí se do něj vcházelo třemi branami. Bývala tu synagoga a ve svahu nad nádražím židovský hřbitov, zcela zničený nacisty v r. 1938.Na prohlídku města se vydáme od bečovského nádraží.
Jdeme po silnici po proudu řeky k přejezdu a mostu přes Teplou. Přejdeme po mostě, v jehož blízkosti stojí tzv. Stará pošta čp. 112, pozdně barokní objekt z konce 18. století, někdejší stanice poštovních dostavníků a zájezdní hostinec. Začneme stoupat směrem k náměstí kolem několika hrázděných domů z 19. století. Na křižovatce (vpravo hudební škola) se dáme vlevo do centra města.
Na náměstí stojí řada barokních a klasicistních domů, k nejhezčím patří čp. 194, 195 a 198. Vpravo na rohu je půvabná budova radnice s nově opravenou fasádou, barokní z doby po požáru v r. 1760, renovovanáv r. 1898. Za ní nad náměstím tvoří jednu z dominant města kostel sv. Jiří. Byl postaven v letech 1763–67 na místě starší stavby, zničené požárem. Věž na průčelí pochází až z r. 1885. Na náměstí před radnicí je kamenná kašna z 19. století, o něco dál mariánský sloup z r. 1680. Ze severního konce náměstí můžeme projít k areálu hradu s barokním zámkem v popředí.
Vede k němu kamenný most se sochami sv. Jana Nepomuckého a jezuity Jana de Gotto z r. 1753. Hrad na skalnatém hřebenu tvoří soubor gotických a renesančních budov ze 14. až 16. století kolem obdélného nádvoří. Jádrem jsou dvě mohutné hranolové věže, z nichž východní se zachovala v původní podobě ze 14. století s přízemní kaplí Navštívení P. Marie z r. 1400. Kaple je klenotem hradu, unikátní jsou zejména původní gotické nástěnné malby, zachycující 17 biblických výjevů. Na renesanční palác navazuje stará gotická válcová věž, která musela být v r. 1623 pro havarijní stav snesena. Dnes je vysoká jen 6 metrů a slouží jako vyhlídkový rondel. – Zámek, v 1. polovině 19. století spojený s hradem v jeden celek, dal postavit v polovině 18. století Dominik Ondřej Kounic.
Jeho dominantou je osmiboká nárožní věž, bývalá obranná bašta hradu, vystavěná po třicetileté válce a později pojatá do zámecké stavby. V ní jsou umístěny reprezentační sály, knihovna a kaple. Vstupní bránu zámku zdobí renesanční portál z doby kolem r. 1540. V roce 1996 byl zámek po dlouholeté rekonstrukci zpřístupněn veřejnosti. (Otevřeno: duben, říjen pouze v SO+NE 9–15, květen, září denně mimo PO 9–16, červen–srpen denně mimo PO 9–17 h.) Zámecké sbírky by měly být v blízké době obohaceny o mimořádně cenný románský relikviář sv. Maura, nalezený v podlaze bečovské hradní kaple v r. 1985, který se v současné době restauruje.
Hrad není zatím pro veřejnost přístupný, s otevřením se počítá po ukončení rekonstrukčních prací (po r. 2000).Od zámku se vrátíme zpět na náměstí a dáme se ulicí vlevo dolů do dolní části města. (Ubytování, stravování: penzion U zámku, 5 pokojů, 16 lůžek, tel. 017/993 65, restaurace denně 11–22 h; hostinec Koruna PO–ČT 14.30–22, PÁ 14.30–24, SO 14–23, NE 13.30–21 h; restaurace RIČ denně 12–22 h; restaurace U sv. Maura ÚT–ČT 11–22, PÁ, SO 10–22, NE 10–17 h.) Sestoupíme k hlavní silnici a pokračujeme po ní v přímém směru, přejdeme křižovatku, podejdeme železniční most a na další křižovatce se dáme vlevo. Mírně stoupáme až k pravotočivé zatáčce, kde zahneme vlevo na vedlejší silnici. Pěkným údolím potoka Sádka (na protějším břehu Kočičí vrch, 678 m, s výhledem) dojdeme do osady Dolní Hluboká.
Zdejší chalupy, většinou sloužící k rekreaci, jsou pozůstatkem původně rozlehlé vsi, zdemolované po r. 1950. Na návsi stojí kaple sv. Prokop z r. 1754, kterou dala postavit hraběnka Questenberková. (Ubytování, občerstvení: penzion U marťana, privat Family.) Kolem kaple zahýbáme vlevo podél potoka. Silnička se změní na panelovou vozovku, provede nás mírně vzhůru kolem roztroušených stavení a zamíří ven z osady. Před námi se objeví silueta Krásenského vrchu s tvarově neobvyklou kamennou rozhlednou. Silnička se změní v cestu, provede nás ohradou s výběhem pro telata a kolem zemědělského objektu zamíří k okraji lesa. Příjemným, v této části lučinatým údolím potoka Sádka jdeme zhruba západním směrem.
Asi po 1200 metrech se stočíme vlevo, přejdeme na protější břeh a vstoupíme do lesa. Široká lesní cesta nás vede dál údolím, místy prochází prosluněné loučky, místy je ovšem poněkud bahnitá. Po pravém břehu potoka jdeme asi 2 kilometry. Pak se cesta rozdělí – jedna větev míří přes potok, druhá – po které budeme pokračovat my – se stáčí výrazným zákrutem vlevo do svahu a stoupá, ne příliš prudce, ke kraji lesa. Tam pokračuje vpravo, stále vzhůru, až na okraj plošiny.
Před námi se objeví osamocený objekt a hřbitov, po 2. světové válce zrušený, nedávno pietně obnovený původními německými obyvateli. Za hřbitovem se dáme vlevo cestou, která se změní v silničku a vstoupí do obce Nová Ves, položené při březích poměrně velkého rybníka. Dojdeme k hlavní silnici a pokračujeme vpravo ke kostelu. Nová Ves bývala kdysi mnohem výstavnější než dnes. Vznikla v 15. století při bohatých dolech na stříbro, železo a cín a měla statut horního městečka. Z bývalé bohaté a pestré zástavby zůstalo jen torzo, zmizela většina starých hrázděných domů.
Jedinou památkou je kostel Nejsvětější Trojice z r. 1737. Jeho zařízení však bylo kolem r. 1955 zničeno a objekt upraven na kulturní dům. Z Nové Vsi pocházelo mnoho vynikajících hudebníků, působících hlavně v lázeňských orchestrech, známí byli také místní obchodníci s chmelem. (Občerstvení: hostinec Na Rejpalce, ÚT–ČT 16–22, PÁ 16–23, SO 14–23, NE 14–21 h.)Za kostelem se dáme vlevo, na konci ulice opět vlevo k silnici. Dojdeme po ní ke křižovatce a pokračujeme přimo zhruba jihovýchodním směrem. Vpravo se leskne hladina velkého Novoveského rybníka, před námi zalesněný vrcholek Dominovy skalky, chráněné přírodní památky.
Pod skalkou křižuje silnici cesta, kterou provází zelená turistická značka; dáme se po ní vlevo. Projdeme lesíkem, za ním na rozcestí pokračujeme vlevo dolů. Na dalším rozcestí půjdeme vpravo a výraznou cestou při kraji lesa, později lesem míříme pod Zelenou horu (665 m). Pod jejím vrcholem se široká cesta stáčí vpravo, my však jdeme spolu se značkou mírně vlevo a sestoupíme do údolí Zlatého potoka. Jak napovídá název, místo je spjaté s těžbou zlata a připomíná se již v r. 1230, stejně jako blízký les Zlatý bor. Zlato tu získával nejprve tepelský klášter, později páni z Rýzmburka. Odborný průzkum v údolí potoka v r. 1976 prokázal existenci četných důlních sejpů.
Můžeme se tu i pokusit o štěstí, protože v nánosech potoka se stále vyskytuje stopové množství zlata. – Přejdeme přes potok a vystoupáme k silnici. Ta nás v četných serpentýnách vede dolů do údolí Teplé. Z některých míst seotvírají pěkné pohledy na město, na romantické údolí řeky i na protilehlý Šibeniční vrch, kde se dodnes zachoval zbytek bývalého bečovského popraviště. Sestoupíme až k žel. stanici, kde výlet končí.
(Doporučujeme Slavkovským lesem ze Zelené edice.)
