HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

…Jak mrtvému zimník

…Jak mrtvému zimník

Krkonoše přesně před sto lety. Nejznámější a současně jeden z nejzáhadnějších příběhů pravěku našeho lyžování se stal právě 24. 3. 1913 na hřebenu Krkonoš.

Sportovní tragédii Bohumila Hanče a Václava Vrbaty si připomínáme sérií článků Jana Šťovíčka. Kolem příběhu dodnes otázky spíše přibývají a stojí za to některé z nich zmínit.

Pozvolné zapomnění
Sto let po smrti Hanče a Vrbaty můžeme zaznamenat dva fenomény, které se pojí s touto událostí: na jedné straně zjišťujeme, že jména bezesporu nejslavnějších českých lyžařů zůstávají v obecném povědomí, ale ze skutečného příběhu se stala mlhavá legenda. Setkáme se tak s názorem, že na Zlatém návrší nezahynuli dva muži, ale jedna žena „Hanča Vrbatá“, nebo zase že tam zmrzli hned tři lyžaři – Mohyla, Hanč a Vrbata, protože přesně to je napsáno v turistické mapě.

Mimochodem, ve skutečnosti zmrznul jenomVáclav Vrbata. U Bohumila Hanče došlo následkem podchlazení k poruchám srdečního rytmu, který později vedl ke komorové fibrilaci. V tomto stavu, ve stadiu klinické smrti, ho nalezli zachránci. Po absolutním vyčerpání energetických rezerv na rychlé a neefektivní srdeční stahy se srdce zastavilo.

Záhadná fakta umožňují i silně nekonvenční výklad událostí
Bohumil Hanč, startující jen v lehké košili si v průběhu závodu brzy uvědomí, že bez pořádného oblečení jde ve vánici o život. Číhá proto za smrčkem na náhodné kolemjdoucí, zejména na účastníky turistické kategorie, kteří na rozdíl od šesti závodníků závodu rychlostního vyrazili řádně oblečeni. Všichni závodníci bez rozdílu jsou ale tou dobou už zalezlí na okolních chalupách a tak se promrzlý a deprimovaný Hanč dlouho nerozmýšlí. Vezme prvního kolemjdoucího lyží po hlavě a ležícího obere o kabát a čepici. Ve spěchu netuší, že jde o kamaráda Václava Vrbatu. Pokračuje v závodě, ale protože čekal za smrčkem příliš dlouho, nadmíru promrzl, a Vrbatův kabát už ho moc nehřeje. Zanedlouho proto klesá vyčerpáním do sněhu, kde ho nalézá slavný závodník té doby, Emerich Rath a pokouší se ho odtáhnout do bezpečí. Vrbata se po delší době probírá zimou z bezvědomí. S otřesem mozku mu ve vánici nezbývá nic jiného, než se vydat po stopách zloděje, které ale brzy končí u opuštěných zapíchnutých lyží. Zatímco Vrbata mrzne bez oblečení ve vánici, Hanč umírá při převozu na Labskou boudu, protože Vrbatův kabát mu už byl platný jako mrtvému zimník…

Závody ve Vrchlabí v únoru 190


Udivující náhody
Avšak pozor: ani tento vrcholně neuctivý a skandální výklad, jakkoli se zdá nesmyslný, nemůžeme vyvrátit. Všechna fakta jsou zde totiž celkem správně zohledněna a my NEVÍME, co se doopravdy událo v čase mezi 11,52 (kdy Bohumila Hanče na Violíku nedokázal zastavit rozhodčí dr. Vajna) a asi 13,45, kdy ho nalezl Emerich Rath. Vždyť toho dne se přihodilo tolik nepravděpodobných a neuvěřitelných náhod, že skutečnost mohla být ještě mnohem zamotanější.
•    Václav Vrbata nemohl vědět, že trasa závodu byla na poslední chvíli kvůli kvalitě sněhu změněna – a přece se s Hančem ve vánici potkali.
•    Podle srovnání časů a tras musel ředitel závodu, ing. Fischer, při pátrání po Hančovi minout o méně než čtyřicet metrů (!) Emericha Ratha, který zrovna táhl ještě živého Hanče.
•    Nepoměrně blíž než oněch 40 m od Václava Vrbaty musel projít horal, na kterého Vrbata volal asi ve čtvrt na čtyři (horal, lehce retardovaný místní Němec, na volání nereagoval, protože nerozuměl česky).
•    Hanče, ležícího asi pět set metrů od jeho lyží (u nichž ještě v 15,15 volal o pomoc Vrbata), nalezla záchranná skupina někdy po třetí hodině…

Česká věc, nebo osobní vítězství?
Abychom dokázali aspoň trochu pochopit, proč k neštěstí na hřebenech Krkonoš došlo, museli bychom se oprostit od pohledu moderní doby a podívat se na svět očima roku 1913. Nepochopitelnou zatvrzelost, s jakou Hanč odmítal závod vzdát, můžeme dnes těžko hodnotit. I když pravděpodobně nešlo o tak přísně nacionální záležitost, jak se nám od začátku snaží namluvit různé české spolky, zřejmě se nejednalo ani čistě o osobní prestiž, tak jak bychom ji byli schopni akceptovat my. Otakar Holub, dlouholetý funkcionář jilemnického spolku Ski řekl už v šedesátých letech 20. století, když Miroslav Rampa sbíral podklady pro dosud zřejmě nejzdařilejší a nejkomplexnější rozbor celého závodu (Na hřebenech vichřice, Východočeské nakladatelství 1963): „To vy už dneska těžko pochopíte!“
Od doby závodu se na území Krkonoš pětkrát změnilo státní zřízení a prošly dvě světové války. Jak to tedy můžeme chápat dnes, o dalších padesát let později?

Jak se mohli zkušení horalé tak zmýlit?
Čin Václava Vrbaty zůstává rytířským, ať už k němu došlo jakkoli. Přestože z dnešního pohledu porušil nejzákladnější pravidlo záchrany, kdy na prvním místě je bezpečnost zachránce, musel dobře vědět, že podstupuje značné riziko, i když samozřejmě nepočítal s tím, že zemře. Těžko si představit, že by se vystavil takovému nebezpečí jen proto, aby se Hanč mohl dál hnát za chimérou vítězství, stejně jako Hanč by asi svého kamaráda z téhož důvodu vědomě neohrozil. Jak to, že oba zkušení muži na vrcholu sil, Hančovi bylo 26 a Vrbatovi 27 let, neodhalili včas hrozící nebezpečí? Oficiální verze, podle které Vrbata dal vysílenému Hančovi kabát a utíkal pro pomoc, také neobstojí, Vrbata byl známý silák a jistě by se pokusil Hanče dotáhnout do bezpečí. Protože mířil na Mísečky, po větru a víceméně z kopce, pravděpodobně by se mu to podařilo a my bychom jména obou lyžařů vůbec neznali. Byla by to zamilovaná rodinná historka a jen několik nejbližších lidí by vědělo něco o tom, jak si „fotrové“ na hřebenech měnili kabáty.

Příliš rychlá smrt?
Co se ve změti náhod skutečně událo, to ví jen sníh, který roztál před sto lety. Jisté však je, že v době, kdy Václav Vrbata dal své oblečení Hančovi, oba věděli, že jim jde o život. Oba byli při smyslech a oba byli schopni samostatného pohybu. Zarážející tak zůstává především rychlost, s jakou oba horalové zahynuli. Oba byli na drsné klimatické podmínky zvyklí. Máme z pozdější doby mnoho příkladů z horolezectví a polárních expedic, kdy lidé přežili i v horších podmínkách podstatně déle.

Rozluštění zmíněných záhad se nikdy nedozvíme. Můžeme jen v úctě zavzpomínat na oba muže a znovu vyprávět jejich příběh, který se stal legendou a jehož náboj i po sto letech nechá málokoho netečným. Ve třetím článku vzpomínek na Hanče a Vrbatu dostojíme hlavnímu zaměření Světa outdooru a budeme se věnovat mimo jiné i vývoji vybavení.

© Svět outdooru, březen 2013, text Jan Šťovíček, foto Krkonošské muzeum Vrchlabí


Placené odkazy k tomuto článku:
Zde může být váš odkaz! Napište nám.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: