Zimní přelez nejvyšší kolmé stěny v Evropě

Nejdříve bych vysvětlil souvislost s rokem 1976. Tehdy tým českých horolezců uskutečnil, jako druhý v historii, zimní přelez této obtížné stěny. Opakovali anglickou cestu Tonyho Howarda z roku 1965 s tím rozdílem, že teplota okolí byla hluboko pod bodem mrazu. Složení pětičlenného týmu bylo Mirek Šmíd, Josef Rakoncaj, Václav Šírl, Jiří Janiš a Petr Plachecký. Po svém desetidenním trápení v lavinách a silných mrazech se v Norsku na měsíc stali celebritami.

Jak si vedli jejich následovníci?

Ještě předtím chci upozornit na skutečnost, že Eiger a jiné alpské stěny sice dosahují mnohem větších výšek, ale stěnou je označován i profil, který je výrazně pod 90°.

Trio lezců opakovalo v zimních podmínkách cestu z roku 1996, kterou tehdy vytvořili Norové Halvor Hagen a Kyrre Østbø. Od té doby šlo teprve o čtvrté opakování a první zimní úspěšný přelez. Norsko-britskému týmu zabralo překonání 600 metrové linie (VI A3 6a+) 14 dní. Postup jim znepříjemňovaly hlavně teploty, které klesaly až k -20 °C.

Zajímavé na výstupu bylo složení týmu

Pouze Brit je vyloženým expertem na lezení velkých stěn. Oba Norové jsou sice skvělými lezci, ale s tzv. „bigwally“ neměli do té doby téměř žádnou zkušenost. Pokud jde o Tormoda Granheima, tak prokázal své schopnosti v roce 2006, když sjel na lyžích jako první severní stěnu Mount Everestu (při této expedici zemřel jeho parťák Švéd Tomas Olsson). Druhý z Norů, Aleks Gamme, za 86 dní přešel sólo na lyžích a bez podpory jižní pól tam a zpět. Takže oba jsou doma spíše na lyžích než na kolmých skalních stěnách.

Andy Kirkpatrick to vysvětloval následovně: „Mohlo se to zdát jako hazardní podnik, ale už mám zkušenosti s takovými podniky a vím, že byste si neměli vybírat partnery jen podle toho jak dobře dokážou vázat uzly. Důležité jsou také další vlastnosti jako psychická a fyzická odolnost nebo optimismus.“

S využitím palnetmountain.com