Výškovými nosiči na nejvyšší aktivní sopce světa

Výškovými nosiči na nejvyšší aktivní sopce světa

Do kráteru sopečného obra Ojos del Salado (6 893 m n. m.) přicházíme pozdě odpoledne. Všichni členové expedice včetně nás odpočívají. Čas mi ale moc nehraje. Přijde mi, že je pozdě pokračovat dál na vrchol a navíc je spousta z členů týmů na hraně svých sil. V dálce vidím, jak se tvoří mračna a přichází sněhová bouře. To, co nás s Martinem za chvílí čeká, by nás před pár hodinami ani nenapadlo.

PŘESUN NA SEVER 

Ze Santiago de Chile jedeme nočním autobusem do hornického městečka Copiapo nacházejícího se uprostřed pouště. Cesta trvá celou noc a já opět cítím to lechtání v podbřišku před nadcházejícím dobrodružstvím. Nevím, jaké překážky pro nás hora přichystala, nevím ani, jestli ji vůbec vylezeme, ale to je přesně to, co na tom miluju.  

Nad ránem přijíždíme na autobusové nádraží. Všude kolem pobíhají psi, smrdí to po moči a na protější ulici stoji stánky s občerstvením. Je ještě brzy se ubytovat. Vytahujeme karimatky a jdeme zevlit do čekárny, než nám náš hostel otevře.  

Ubytováváme se v nejlevnějším hostelu, kde jsme jediní Evropané. Pokoj smrdí po protékajícím odpadu ze záchodu, na povlečení leží mrtví brouci a dveře nejdou zamknout. I přes to jsme za ty čtyři stěny vděční. Oba totiž víme, že je to náš poslední „luxus“ před výstupem na Ojos.

Odpoledne jdeme nakoupit zásoby jídla a vody. Je to docela oříšek nakoupit na tak dlouho, nacpat to do batohu včetně vybavení do sedmi tisíc a pak s tím stopovat stovky kilometrů doprostřed ničeho v poušti. S pomocí Martina ale vše zvládám v pohodě. Následující ráno stopujeme směr Laguna Verde.

Basecamp

Můj první vrchol v Chile bude nejvyšší aktivní sopka na světěOjos del Salado (6 893 m n. m.). Mám z toho upřímný respekt. Honí se mi hlavou, jestli to není velké soustu hned takto ze začátku expedice. Můj parťák Martin ale už v takových výškách byl několikrát, takže alespoň on je v klidu.

Laguna Verde je obrovské jezero nacházející se ve výšce nad čtyři tisíce metrů. Spousta expedic se tam zastavuje a místo využívá jako první výškový tábor. My si dáváme jen horkou koupel v místních termálních pramenech a pak míříme dál do refugia Lucero. Během několika hodin jsme se autem přesunuli z 300 m n. m. do 4 200 m n. m. a ta výška je znát. Bolí nás oba hlava, jsme unavení a slabí. 

Do refugia Lucero se musíme po silnici, která vede od laguny, vrátit patnáct kilometrů zpátky. S naším nákladem na zádech a fyzickým stavem způsobeným nadmořskou výškou se raději ptáme francouzského páru, který nás sem zavezl, jestli by nás svezli i kousek zpět. S úsměvem nám odpovídají, že ano. Dostáváme se k místu u cesty, odkud se jde pouští dva kilometry až k refugiu. Upřímně nevíme, co máme čekat. Nic jsme si dopředu nezjišťovali. Refugio jsme si našli na mapách a rozhodli se k němu jít. Snad tam bude, honí se mi v myšlenkách.

Nakonec mě refugio Lucero příjemně překvapilo. Je to bývalá celní základna. Dvoupatrový dřevěný dům, který má své nejlepší časy za sebou, ale pro horolezce perfektní basecamp. Je tam kuchyně, suchý záchod, několik místností i s matracemi. Chybí jen zdroj vody.

Výstup na nejvyšší aktivní sopku na světě – Ojos del Salado, refugio Lucero
refugio Lucero

S Martinem jsme si každý vzali 25 l vody a zbytek musíme najít někde v poušti. Vodu později objevujeme asi kilometr od refugia z tajících penitentes (sněhové útvary ve tvaru žiletek, které bývají i několik metrů vysoké, pozn. red.). Pro jistotu ji filtrujeme chlorovými tablety. Z refugia se na následující dva týdny stává náš basecamp, odkud budeme vycházet na okolní vrcholy, a nepotřebné vybavení a jídlo si vždy necháme v naší místnosti.

OJOS DEL SALADO

  • Pohoří, oblast: Andy, Chile/Argentina
  • Vhodné roční období: prosinec až březen
  • Lezecká obtížnost: PD – Poměrně obtížné, převážně pasáže II místy III. Sníh do 35-40°. Použití maček a cepínu nezbytné, jistá chůze, často velká expozice.
  • Délka: 26,4 km z refugio Lucero
  • Převýšení: ↗2327 m ↘ 0 m 
  • Nadmořská výška: min 4 517 m n. n. / max 6 893 m n. m.
  • Výškové tábory: refugio Lucero (4 500 m), refugio Atacama (5 300 m), refugio Tejos (5 900 m)

Výškovými nosiči a záchranáři v jednom dni

Po prvním úspěšném výstupu na Ojos del Salado jsme za pár dní dostali od jedné expedice nabídku dělat jim výškové nosiče opět na Ojos del Salado. S Martinem si na rozmyšlenou bereme půl dne, jsme totiž už dost vyčerpání. Nakonec souhlasíme  a za vynášku si každý říkáme o 210 USD. Nabídku přijímají a ještě nám slíbili, že nám dají čtyři plné igelitky jídla. 

Sněz, co můžeš

Po dvou úspěšných výstupech na okolní šestky včetně Ojos jsem utahaný jako pes a nic se mi nechce dělat. Celý den jen ležím v posteli v refugiu a čtu si nebo jen tak přemýšlím. Snažím se ničím nerozptylovat a jen tak hybernuji. Vím, co mě za pár hodin čeká. Všechnu energii si šetřím na výstup a sestup. Před jedenáctou večer sbíháme z pokoje dolů do kuchyňky, dostáváme od expedice snídani. Všichni při světlech čelovek sedíme, bavíme se a atmosféra je veselá. Oni ale ještě neví, co je čeká. Překvapivě nikdo nic moc nejí, až na mě a Martina. Cpeme do sebe vše, co nám padne pod ruky. Potřebujeme palivo. Do kapes bundy si strkáme čokoládové tyčinky na později.

Pouštní satori

V jedenáct sedíme všichni v autech jako sardinky. Na Martina už nezbylo místo, a tak leží schoulený ve spacáku na korbě auta. Noc je chladná, jasná a plná hvězd, které na nás shora dohlížejí. Cesta vede až k poslednímu výškovému táboru Tejos (5 800 m n. m.). Ve tmě vidíme jen osvícené sněhové čepičky těch sopečných gigantů kolem nás. Je to magické, dechberoucí. Ten ohromný prostor a prázdno mě obrací do mě samotného až zažívám místy něco jako satori (náhlé osvícení, pozn. red.). Mysl se mi zastavuje a já mám pocit, že se mi celé tělo rozplývá do prostoru. 

Výstup na nejvyšší aktivní sopku na světě – Ojos del Salado, radíme se a pomalu vyrážíme k vrcholu
Řadíme se a pomalu vyrážíme k vrcholu

Pomalým krokem vzhůru

Těsně před Tejos ve výšce 5 600 m n. m. jedno z aut zapadlo do písku a všichni se vrháme ven auto vytlačit. V takové výšce je tlačení auta docela záhul. Naštěstí je za pár minut venku a my pokračujeme dál. V jednu hodinu ráno přijíždíme na místo. Dooblékáváme poslední vrstvy oblečení a pomalým krokem vyrážíme k vrcholu. Takto pomalu jsem nikdy nešel, jeden krok co dvě sekundy a každých sto výškových metrů odpočinek. Mám mikrospánky za chůze. Ani 200 miligramů kofeinu mi moc nepomáhá. Probouzejí mě až první ranní paprsky slunce. Dáváme si pauzu, kocháme se výhledy na rozsáhlou poušť, z níž vybíhají vrcholy vstříc k nebesům, a srkáme horký čaj.

Výstup na nejvyšší aktivní sopku na světě – Ojos del Salado, Martin kousek pod vrcholem na lezecké pasáži
Výstup na nejvyšší aktivní sopku na světě – Ojos del Salado, Martin kousek pod vrcholem na lezecké pasáži

Počítejte s nejhorším, doufej v nejlepší

Ve výšce 6 400 m n. m. asistent hlavního guida dostává průjem. V ten moment se s Martinem stáváme asistenty my. Od teď se staráme nejen o vynášku, ale i o bezpečí a pohodlí klientů

Kráčíme zamrzlou sněhovou pasáží ke kráteru. Cesta je dlouhá, všichni ze sebe ždímáme maximum. Přijde mi, že jdeme věčnost. Čas se zastavil a my jsme nepatrná smítka ve vzduchoprázdnu. Do útrob kráteru přicházíme odpoledne kolem třetí hodiny. Laguna je tu zamrzlá a je tady více sněhu než před pár dny. Fouká silný ledový vítr. Mám dojem, že jsme zde moc pozdě, a nejraději bych se otočil zpět. K vrcholu je to ještě dobrou hodinu rychlým krokem. Celá skupina odpočívá, sedí na kamenech, nabírají síly na poslední výšvih. Mezitím co odpočívají, my vyrážíme po druhé na vrchol. Jde se mi hůře než poprvé. Kroky jsou těžší a dech zrychlený. Cítím psychický tlak a úzkost, že už to nezvládnu. Odpočívám co krok, jsem malátný, ale lezecký úsek k vrcholu tak tak vylézám. Po druhé stojíme na vrcholu. Jsem nesmírně vděčný. Objímáme se a lezeme dolů. 

Záchranáři

Martin zůstává u lezeckého úseku. Bude pomáhat guidovi s dojištěním klientů, a já se dobelhávám zpět dolů do kráteru. Cítím nesmírnou úlevu, ale ještě není konec, pořád se musíme bezpečně dostat dolů. U laguny potkávám jednoho z klientů, který má pravděpodobně lehkou výškovou nemoc. Je mu zima, bolí ho hlava a je malátný. Dávám mu půl acylpyrinu, horký čaj a balím ho do izofolie. Chce jít dolů, ale já s ním nechci jít samotný. Kdyby mi zkolaboval cestou dolů, mohlo by se to pěkně zkomplikovat nám oběma. Z batohů nám dělám závětří a zahřívám ho svým tělem.

Čekání na zbytek týmu v těchto podmínkách je nekonečné. Schází až po hodině a půl! Výšková nemoc se projevila ještě u dalších dvou žen. Začíná záchranná akce. Je to náročné. Jsme v terénu ve výšce nad 6 000 m n. m. skoro dvacet hodin. Těsně po našem sestupu vrchol zahalují mračna, zvedá se vítr a sněží.

S Martinem pomáháme starší ženě. Oba ji držíme pod pažemi a jdeme s ní pomalu dolů po suťovisku. Dáváme jí kyslík, ale moc nám to neulehčuje. Brání se jak kyslíku, tak i jídlu a pití, které jí dáváme. Ve výšce 6 400 m si ji přebírá guide, který se dosud staral o zbytek klientů. Muž, kterému jsem poskytl první pomoc v kráteru, jde s jednou s mladších účastnic před námi.

Já ještě chvíli pomáhám druhé z žen, která se vleče jako hadrová panenka. Mám strach, že se smekne na prudkém sněhovém poli. Mé pomoci se ale brání a odhání mě. Prý to není moje starost a mám si jít po svých. I tak s ní přecházím strmé zmrzlé pole, dokud se nepřipojí ke zbytku skupiny. V ten moment sbíhám po suťovisku dolů k autu a oddechuji v domnění, že je konec. Cpu do sebe zbytky jídla, které mám v batohu. Po chvíli přichází k autu další členové expedice. Je deset večer. Všichni, až na Martina a Elu, jsou v autě. Začínáme o ně mít starost, byli přece jen kousek za námi. Navíc Martin je z nás nejrychlejší a má tuhý kořínek. Za nedlouho vidíme, jak k nám běží světýlko a slyšíme křik. Přibíhá Martin. Ela mu zkolabovala a sesunula se k zemi asi šest set metrů od nás.

Vyčerpaní, ale naživu!

Martin vypije litr Coly na ex, rychle bereme kyslík a spacák a běžíme Ele na pomoc. Dostává kyslík, zvedá se pomalu na nohy a společně se pak vracíme se k autu. Dobře to dopadlo. V jedenáct večer konečně všichni vyjíždíme zpět do refugia Lucero. Teď sedím na korbě auta já, špinavý a promrzlý. Pozoruji mléčnou dráhu a připadám si jako Jack Kerouac z knihy Dharmoví tuláci.

Výstup na nejvyšší aktivní sopku na světě – Ojos del Salado, Martin mě zachytil. když jsem odpadl po prvním výstupu na Ojos
Martin mě zachytil. když jsem odpadl po prvním výstupu na Ojos

Shrnutí

Celá naše chilská expedice byla jedno velké dobrodružství, při kterém jsme si nejednou sáhli na dno. S Martinem jsme společně stihli během 40 dnů vystoupit na osm šestitisícovek (Martin dokonce na devět) a na nějaké další pětky. Naučil jsem se hledat vodu i na nejsušším místě na světě. Zažil několik sněhových i písečných bouří. Ověřil jsem si, že na stopování v poušti je dobré mít trpělivost, a že být někdy až chronickým pozitivním člověkem se vyplácí.

Filip Mihok

Rodilý Ostravák, kterému nestačily Beskydy, a zatoužil po vyšších kopcích. Miluje skalní lezení, VHT a horskou fotografii. Minulý rok nastoupil do vzdělání na horského průvodce UIMLA. Jeho dalším horským snem je začít projekt Sněžný leopard v pohoří Pamír a zdokonalovat se v solo lezení. Filipova dobrodružství můžete sledovat na FB a IG Motespirit.cz. www.montespirit.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: