Rozlehlý (930 ha) chráněný komplex rozvodnicových i svahových rašelinišť uprostřed krušnohorských polokulturních luk a smrkových lesů na dohled čedičového Božídarského Špičáku (1115 m) patří vůbec k nejcennějším lokalitám naší oblasti. Zajímavým územím z větší části po povalovém chodníčku prochází naučná stezka s 12 zastávkami, vybavenými informačními panely. Výchozím místem je nejvýše položené městečko u nás i ve střední Evropě Boží Dar (1028 m).
Naučná stezka Božídarské rašeliniště 3,2 km
Hornické sídliště Boží Dar*** založili na saském území páni z Tetova po objevení stříbra v r. 1533. Již od r. 1525 byl v provozu nejvýznamnější důl sv. Vavřince. Pověst vypráví o tom, jak při návštěvě saského kurfiřta Johanna Friedricha připravili horníci lavici z čistého stříbra. Kurfiřt prohlásil, že „stříbro je dar boží“, a tak prý vznikl i název města. V r. 1547 byl Boží Dar společně s Horní Blatnou připojen k českému území. Ve znaku města je štít s hornickými nástroji, nad ním obraz Boha Otce v oblacích (znak se dochoval na pečeti z r. 1673). V r. 1542 se v zájezdním hostinci Zelený dům zastavil při cestě do Jáchymova známý reformátor Martin Luther. Díky úspěšné těžbě se město rychle rozvíjelo – až do třicetileté války. Po ní odešli nekatoličtí horníci a těžaři do Saska. Po úpadku těžby se obyvatelé živili krajkářstvím, chovem dobytka a vyráběním předmětů ze dřeva. Dnes je Boží Dar především významným střediskem cestovního ruchu, v zimě vyhledávaným lyžařským centrem (i díky blízkosti nejvyšší hory Krušných hor Klínovce), těžícím i z nedalekého frekventovaného hraničního přechodu do Německa.
Starší domovní zástavba neodolala velkému požáru v r. 1808, obnovené město si však dochovalo původní renesanční půdorys. Po tomto ohni byla v letech 1844–45 postavena nová jednopatrová empírová radnice s klenutými stropy v přízemí a šestibokou věžičkou. Pozdně barokní kostel sv. Anny postavil r. 1771 F. Heger na místě původní svatyně z r. 1593 a ještě staršího dřevěného kostela. U kostela je socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1707. Na hřbitově je hrob proslulého pěvce Krušných hor, skladatele, básníka a také etnografa Antona Günthera (1876–1937). Odpočívají tu i oběti pochodu smrti z konce 2. světové války. Pár kroků od náměstí je Informační centrum a nedávno otevřené muzeum – autorem scénáře zajímavé expozice je Dr. S. Burachovič (otevřeno denně 8–11.30, 12–19 h).V posledních letech se ve městě koná tradiční Ekocentrum, významné setkání ekologů. (Ubytování, stravování: hotely Svatý Hubert, Boží Dar, Sv. Anna, Zelený dům, Slunečná, Průmstav; penziony U Sněhuláka, Bernard, Daro, Drak, Sabina, U kaštanu, Daniela; chata Slovanka; ubytovna Lesní správa aj.)
Od turistické orientace poblíž muzea se vydáme po značce naučné stezky (zelené psaníčko) – na okraji Božího Daru od silnice k Jáchymovu se dáme vpravo k dobře patrnému povalovému chodníčku, v zimě tudy vede i Krušnohorská lyžařská magistrála. Po úvodním zastavení na náměstí nás čeká další informace o horských loukách a vůbec o zdejší vegetaci (roste tu prha arnika, rdesno hadí kořen, koprník štětinolistý, ostřice, pcháč různolistý, kropenáč vytrvalý aj.). Z třetí zastávky naučné stezky se otvírá hezký pohled na krajinu u Božího Daru i na čedičovou kupu Božídarského Špičáku. Čtvrté zastavení je na romantickém místě u malého potůčku, nízké pahorky na obou jeho březích připomínají středověkou těžbu cínovce, nejdůležitější cínové rudy s vysokým obsahem (78,6 %) cínu. Zvětralá primární ložiska poskytla materiál pro vznik druhotných ložisek v náplavech potoků, odkud se cínovcové krupky získávaly rýžováním. Takový cín měl výtečnou kvalitu díky nepatrné příměsi síry a byl označován zvláštní značkou revíru. Na páté zastávce si povšimneme nízkého keříku břízy zakrslé, jedné z největších botanických zajímavostí. Bříza zakrslá dosahuje maximální výšky 80–100 cm.
Šestá zastávka je na místě vytěženého prostoru. Bohaté zásoby rašeliny byly těženy v 18. stol. ručně tzv. borkováním. Před těžbou se rašeliniště odvodnilo a odstranila se vrchní vrstva rostlin a kořenů. Pak se vedl řez podél přední hrany, další kolmo ke stěně a nakonec se rýčem odpichovaly jednotlivé borky. Mocnost rašeliny je tady asi 0,5 m, v další části stezky až 3,80 m, hrana vytěženého rašeliniště je vysoká 1 až 2 m. Následující zastávka je věnována zdejším živočichům a příští vegetaci, která se uchytila na rašeliništi (vřes obecný, borůvka, brusinka, vlochyně, suchopýr pochvatý atd.). Devátá zastávka je jakousi učebnicí v přírodě – seznámíme se s vrstvami rašeliny. Asi do úrovně 10 cm pod povrchem jsou ještě živé kořínky současné vegetace. Od 10 do 75 cm je hnědá, slabě až středně rozložená rašeliníková rašelina s kořeny jehličnanů a listnáčů. Od 75 cm hlouběji má rašelina skořicovou barvu, jsou tu dobře patrné zbytky částí lodyh a kořínků suchopýru, říká se tomu také suchopýrová rašelina. Desáté zastavení je uprostřed porostů borovice kleče. Z jedenácté zastávky se otvírá pohled na lesní porosty. Ty byly od 16. stol. intenzívně využívány. Cínové a stříbrné doly a hutě měly vysokou spotřebu dřeva, těžba nebyla nijak regulována. V lesích se páslo, hvozdy se měnily na louky, pole, pastviny. V r. 1700 postihla oblast ničivá vichřice, v r. 1811 kůrovcová kalamita, v r. 1883 se projevily první škody způsobené kouřovými plyny. Poslední dvanáctá zastávka je v blízkosti Blatenského příkopu – umělé vodní dílo vzniklo v r. 1540. Od této zastávky se vracíme vpravo po silnici do Božího Daru.
(Doporučujemeprůvodce Krušné hory – západ ze Zelené edice.)
