„Tisíce unavených, vystresovaných a přecivilizovaných lidí zjišťují, že jít do hor znamená jít domů; divočina je nutnost.“ John Muir, Our National Parks Otevírám téma slovy legendárního přírodovědce, spisovatele a zastánce zachování divoké přírody v USA a pokládám si otázku: „Kolik se nás do české přírody ještě vejde?“
Není sdílení jako sdílení
Žijeme v době blahobytu, a přesto nám něco chybí. Když skončí náš pracovní den, nepřepneme mozek do stavu uvolněnosti. Stimulováni sociálními médii se srovnáváme s tím, co vidíme na síti. „Cink!“ Franta právě přidal na svůj profil fotku z exponovaného hřebínku s úžasným výhledem do krajiny. „Cink!“ Katka sdílí příběh z ranního východu slunce na místní hoře. A já? Samozřejmě chci ty krásy vidět taky. Abych stihl všechny povinnosti, vstávám v nelidskou hodinu a přijíždím na poloplné parkoviště. Nápad stihnout východ slunce nemám jenom já.
Míjím jedno ranní ptáče za druhým. Jen mi ta ptáčata přijdou ještě hodně ospalá. Východní strana vrcholu je obsypána postavami salutujícími novému dni. I když salutování není úplně přesný výraz. Než ostré paprsky vycházejícího slunce dorazí na sítnice pozorovatele, jsou přefiltrovány čočkami fotoaparátů mobilních telefonů. Jakoby pohled na krásy přírody bez rámečku mobilu nebyl dokonalý. A vůbec, dokážeme si ještě takový zážitek vychutnat bez toho, abychom jej hned sdíleli na sociálních sítích?
