Slacklineři z Islandu: Highlining nezačíná tím, že si člověk sedne na lajnu, zvedne se a přejde jí

Slacklining bývá občas popisován jak moderní forma provazochodectví. Slacklineři tvrdí, že to až tak podobné není. Kdybyste měli natažený provaz, uměli byste po něm chodit?

A: Tam by myslím hodně záleželo, jak moc by to bylo napnuté. My to občas zkoušíme, ale většinou zkoušíme na volnějších, napnutých jak slackline. Provazochodci to mají hodně napnuté a kotvené do stran, takže ty vibrace jsou mnohem kratší, na slackline jsou ty vlny dlouhé.

Jak vnímáte hloubku pod lajnou? Je velký rozdíl mezi 10 a 500 metry?

A: Mnohem více než reálná hloubka pod tebou psychiku ovlivní expozice. V Alpách často chodíme lajny, kde pod námi je sice jen 10 nebo 20 metrů skalní břit, ale jdeme na malou skalní špičku a dolů vidíme třeba 800 nebo 1500 metrů do údolí. Naopak, když je pod lajnou třeba 100 nebo 200 metrů, ale vede ze stěny na stěnu nebo přes údolí, tak je to pro psychiku mnohem lepší

L: Určitě ta expozice dělá v hlavě bordel. Když stojíš na útesu, který má 10 metrů, tak tam sice nechceš skočit, ale dobrý. Když má kilák, tak je ten pocit úplně jiný.

Tedy se od toho nedokážete oprostit a nevnímat ji s vědomím, že je to vlastně jedno?

A: Mě ten pocit výšky nevadí, na highline se nebojím, že bych spadla, zabila se nebo se něco stalo. Ale stejně mě ovlivňuje, jak moc je to otevřené. Je pravda, že mezi 100 a 500 metry není až tak velký rozdíl, ale mezi 10 a 100 metry je velký.

D: Jak říká Anče, od určité výšky člověk ten rozdíl tolik nevnímá. Záleží, jestli jsou okolo nějaké pevné body, kterých se může zachytit – stromy, skály, nebo jestli je to otevřené, což je pak i větší zážitek.

Jak je chůze po slackline fyzicky náročná. Když půjdete 100 metrů po zemi, tak vás to asi neunaví, je to po lajně podobné nebo se cítíte spíše jak atlet, když stovku doběhne?

A: Spíš tak patnáctistovku.

D: Mě z toho občas bolí ramena, protože mám ruce nahoře, ale jinak to pro mě není moc fyzicky náročné, spíš v hlavě.

L: Jak kdy, když je lajna metr nad zemí, tak je to v pohodě. Ale třeba na highline, ačkoli se na kratší vzdálenosti snažím přesvědčit, že všechno je dobrý, tak přeci jenom jsem ztuhlejší a víc v křeči a pak mi těch 30 metrů na highline ubere víc sil než 100 metrů na longline.

A: Pro mě je to fakt fyzicky náročný, ať už je to long nebo highline, je to makačka. Ramena mě z toho bolí vždy, často stehna, záda, břicho, všechno.

Klíčová je hmotnost lajny

U jak dlouhé lajny si předem věříš, že ji zvládneš na první pokus?

L: Do těch 150 metrů na longline a na highline tak 40 metrů, na 50 se to začíná lámat…ale třeba Danny to má zase někde jinde.

D: Tak na longu i těch 300 je docela v pohodě, ale to nemůžu říct, že bych se věřil vždycky, ale tak těch 200, 250 asi jo. A na highline tak 70. Záleží jak k tomu přistoupím, někdy si řeknu, že si to tak jako v klidu čapnu, nebudu se nutit do žádného boje, a občas chci přejít za každou cenu: prostě začátek, konec.

A: Na longu je u mě tak nějak na jistotu asi stovka, až se tedy na jaře rozchodím. Na highline těch 40 metrů přejdu asi vždy.

Ty rozdíly jsou dány jen hlavou nebo i nějak po technické stránce – napnutí, atp.?

A: Hlavní rozdíl je, že longline je fyzicky snazší. Na highline máme dvě lajny k sobě slepené, takže člověkem hýbá dvojnásobná váha.

D: Čím delší ta lajna je, tak každých těch 5 nebo 10 gramů na metr je hodně znát. To člověk cítí, jak se to chová úplně jinak. Běžná polyesterová lajna má třeba 64 gramů na metr, zatímco různé lehčí, dyneema materiály mají třeba 35 – 40. S tím je to výrazně snazší. Rozdíl jak lézt na překližce s mágem a bez mága.

A: Když Danny chodil 380 metrů dlouhou longline, tak ta lajna vážila 24 kg. Takže když šel, tak s ním hýbalo 24  kilo a on musel ovládat celou tu energii, navíc tam byl průvěs nějakých 4-5 metrů.

Když máš nataženou náročnou lajnu, jak dlouho jsi ochoten věnovat zkoušení.

D: Když je to nějaký rekord, větší projekt, tak asi hodně, ale asi jsem nikdy zatím až tak nemusel. Zatím jsem jen jednou zkoušel asi 4 dny. V Turecku byla stodesítka, ale hodně na „plandačku“ a tehdy jsem ještě nebyl zvyklý na hodně povolené lajny. Říká se, že čím napjatější tím lehčí, protože se dá snáz kontrolovat a má menší rozmezí pohybu. Ale lez si zvyknout na ty více povolené, ty mají menší energii a dělají větší vlny, víc se hýbou, ale je takové jemné. Pro mě jsou povolenější lajny příjemnější a ani to pro mě není těžší, což pro většinu lidí je.

A: Jsou lajny, které jsem zkoušela třeba 5-6 dní, pak jsem je nepřešla, vrátila se za dva roky a přešla. Stejně jako lezci, kteří mají cesty, které zapytlili, tak já mám lajny, které jsem zapytlila a pak se k nim vracím.

Jak to vlastně máte s opakováním oblíbených cest? Horolezci – skálolezci mají často oblíbené cesty, kam se rádi vrací každý rok, oproti tomu horolezci – kopcolezci na Everest vylezou jednou a málokdo má touhu se tam vracet. Čemu máte blíže?

A: Záleží na tom, kde to je. Existují lajny, které mají blíž k tomu skálolezení, těch je většina. Jsou někde snadno přístupné a každý rok se tam můžu vrátit. Některé lajny tady v Česku jsem chodila hodně krát, protože jsou pěkný a ráda si je zopakuju. Jiné jsou náročné na přístup, kotvení, jsou nebezpečné a jsou někde, kde je furt špatné počasí. To člověk zkusí jednou a říká si „OK, už sem znovu nemusím“.

D: Takových lajn je taky dost, kvůli kterým jsme prosekávali křoviska, lezli po suťovisku. Byl to jeden super zážitek, ale víckrát tam nechceš a nemáš potřebu

Expediční tým

Ančo, k týmu s kterým jste byli ať už v USA nebo na Islandu – byla jsi tam sama holka. Jak to fungovalo?

A: S klukama? Super! My tam spolu byli 10 týdnů. Za tu dobu s kýmkoliv v jednom autě k drobným třenicím vždy dojde, ale to že jsem tam byla sama holka mi vůbec nevadilo. Nějak jsem to nepociťovala ani jako špatný nebo dobrý.

A co, kluci, ženský element na expedici?

D: V pohodě, Anče má takovou chlapskou mentalitu. A někdo vždy musí uklízet a žehlit a tak.

A: Takže proto jsme sebou měli Peeta.

D: No ten byl ta naše holka, uklízel, žehlil…

Jak se na poslední expedici na Island, o níž je film Fyrst, díváte s odstupem?

A: K nám se dostaly hlasy, že nám to nevyšlo. Asi by bylo dobré vysvětlit, že highlining nezačíná tím, že si člověk sedne na lajnu, zvedne se a přejde jí, ale začíná tím, že vyleze na tu skálu. A my na ni vylezli a zjistili, že to nejde. A to jsme nemohli zjistit jinak, než že jsme tam vylezli, protože na nich nikdo před tím nebyl. Kontaktovali jsme předem všechny, které jsme kontaktovat mohli, což byla islandská lezecká komunita, záchranáři i majitel skal a všichni nám řekli, ať to zkusíme. Nešlo to, tak jsme šli do záložních plánů A, B i C.

Je to bezpečné?

Slackline ve výškách prý patří k nejbezpečnějším adrenalinovým sportům, přesto když vás vidím na highline, mám z toho respekt – ne, že by praskla samotná slackline či jiný kus vybavení, ale spíše bych měl obavu o kvalitu kotvení. I na Islandu jste museli hlavní cíl odložit především kvůli nestabilnímu terénu. Jak poznáte, že dané skalní špičce můžete věřit?

A: Než začne někdo sám napínat highline, tak to dlouho trvá, většinou alespoň rok nebo dva jezdí se zkušenějšími a snaží se okoukat a nabrat co nejvíce zkušeností. Také využíváme metodu, kdy lajnu trochu přepneme, tedy nejvyšší tah je v té lajně ještě dříve, než na ni vleze slackliner.

L: Je důležité při napínání sledovat to kotvení, jak si to sedá, když to postupně zatěžujeme.

Mají slacklineři nějaká typická zranění?

D: Když nechceme z highline spadnout do odsedky, tak „čapáme“ a jsou z toho nejčastěji šlicy pod kolenem nebo v podpaží. A holky mívají často modřiny na stehnech, nevypadá to úplně pěkně.

A: Jo, vypadá to fakt hrozně! Když vidíš slacklinerku, tak od kolen po třísla má šílený jelita, jak kdyby je někdo brutálně bil.

D: A tricklineři mívají z back bounce, to je když padáš na lajnu na záda, takovou bouličku na páteři, z vaziva se ti tam udělá hrb. Jak dopadáš na páteř, tělo si to místo takto ochrání. Nejdřív tam máš strup, pak se ti tam vytvoří hrbík a pak to tolik nebolí.

Co slackline a alkohol? Přešli byste lajnu po pivě, dvou, třech?

A: Já když jsem opilá, tak nechodím po lajně, protože mi to vůbec nejde. Ale třeba Kolouch (pozn. red.: Jiří Janoušek, který přitáhl slackline do Česka), když ho člověk vidí na highline a jde v klidu, tak má v sobě aspoň 4 deci vína. A když ho vidíte a hrozně se klepe, tak je střízlivý. A pak jsou takoví, kteří v opilosti skočí na lajně třeba backflip, ustojí to, a když z lajny slezou, nejsou schopný odejít.

Základem tréninku na slackline je sama slackline

Patříte všichni k české a vlastně i světové špičce. Jak trénujete?

D: Tréninky nemám nějak pravidelně, ale je to dost často, protože chodím, když se mi chce, a chce se mi často. Spíš se to liší v rámci roku, na podzim jsem po létě trochu přehlcený. Pak si trochu odpočinu a začnu se tomu věnovat víc.

Trénink tedy pro tebe znamená to, že jsi na lajně. Nějaké speciální posilování či další sporty?

D: Běhám, lezu, cvičím, posiluju, ale vyloženě, že bych měl tréninkový plán k nějaké lajně, tak to nemám. Ale většinou, když chci nějakou dlouhou lajnu přejít, tak si řeknu „teď budu trénovat nějaký těžší longy“ a dávám si větší průvěs a na dvojito, aby byla váhově těžší.

A: Já taky trénuju hodně nepravidelně. Snažím se trénovat tak, aby mě to bavilo. Zjistila jsem, že na mě nefunguje, že bych si sama nařizovala, co mám dělat. Dám si třeba pravidlo, že každý druhý den musím jít na lajnu. Ale už nemám dané, co to bude. Když chci highline, jdu na highline, když mám chuť na něco delšího, napnu si něco delšího, a když nemám chuť na nic z toho, tak si napnu úplně krátkou lajnu a jenom zkouším nějaké jógové pozice.

L: Mě baví ten proces tréninku, baví mě být na lajně a zlepšovat se. Nejčastěji chodím skákat na trickline a tam čím víckrát půjdu, tím víc si ty triky dostanu do hlavy a pak o tom nemusím přemýšlet.

Když máš sestavu na závod, tak ji máš připravenou předem nebo nějak improvizuješ?

L: Já si rád vymýšlím sestavy triků po sobě, řeknu si, co umím za triky, co by mohlo po sobě vypadat hezky, takže to zkouším a naučím se tu sekvenci těch pohybů. Při závodech se snažím z toho čerpat, skočím nějaký trik, to trvá třeba dvě sekundy, tak mi naběhne v hlavě „jasně, po tomhle triku jsem dělal jiný“, tak to zkusím znovu.

Tedy to není třeba jak při krasobruslení, že bys měl nějakou předem připravenou sestavu?

L: Ale přemýšlel jsem o tom,  že by do závodu byla ideální volbou nějaká sestava s těžkými dobře bodovanými prvky a nadrtit se jí. Ale mě by nebavilo skákat furt to samé.

Existuje něco „slackline oddíl“, kam lze dát děti párkrát týdně, aby se naučili chodit po slackline.

A: Tak tohle nikde na světě ještě není, jen ve Švýcarsku je něco malého, ale nic oficiálního. A v tomto je naše Česká asociace slackline totálně průkopnická. Chystáme kurz pro trenéry slackline, absolventi budou mít papíry, že mohou učit na slackline. Zatím to připravujeme, je tam přihlášeno 12 lidí. Ale nejdříve musíme připravit podklady a metodiku, zcela od začátku, protože to nikde ve světe není. Zatím máme takovou unikátní pozici v tom, že všichni, kdo choděj na lajně, to dělají, protože se proto sami někdy v pubertě nebo později rozhodli, ne proto, že je na to dali rodiče. Já třeba začala ve 22 letech. Takže se to určitě bude hodně posouvat a je to pro nás strašně super být na začátku nějakého sportu.

Anče, Luky, Danny, díky za rozhovor!