HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Rozhovor s Milanem Vrankou o knize Ztraceni na Everestu

Rozhovor s Milanem Vrankou o knize Ztraceni na Everestu

Milan Vranka je slovenský spisovatel a autor knihy Ztraceni na Everestu – příběhu o jednom obrovském himalájském snu a ještě větší tragédii. S odstupem více než dvaceti let od této tragédie se ponořil do starých novinových článků, dopisů z expedice, expedičních deníků a přepisů vysílačkové komunikace a převyprávěl celý dramatický příběh. Proč se rozhodl knihu napsat a jak získal deníky horolezců?

O knize Ztraceni na Everestu

Když v roce 1975 velká britská expedice dosáhla expedičním stylem s použitím kyslíkových bomb, velkého množství materiálu a s pomocí šerpů v těžké jihozápadní stěně vrcholu Mount Everestu, její vedoucí Chris Bonington prohlásil: „Vylézt tuto cestu alpským stylem je nereálné!“ A výzva byla na světě.

Psal se 17. říjen 1988. Čtveřice špičkových slovenských horolezců Dušan Becík, Peter Božík, Jaroslav Jaško a Jozef Just přelezla jihozápadní stěnu Mount Everestu až na Jižní vrchol alpským stylem. Just potom sám vystoupil i na hlavní vrchol. Světový výkon z kategorie přelomových! Při sestupu však všichni zůstali nezvěstní

Kniha Ztraceni na Everestu z Nakladatelství JOTA je jednou ze vzpomínek na tuto slovenskou expedici. Zachycuje je na jejich poslední akci takové, jací opravdu byli. Autor v závěru knihy představuje každého ze čtveřice horolezců i očima jejich rodinných příslušníků, přátel a spolulezců.

Rozhovor

Co Vás motivovalo k napsání knihy Ztraceni na Everestu, ve které se zabýváte příběhem starým více než 25 let?

„Myšlienkou napísať knihu o osude štvorice slovenských horolezcov Dušana Becíka, Petra Božíka, Jara Jaška a Jozefa Justa som sa zaoberal vlastne už hneď po tragédii v roku 1988. Bolo to však príliš čerstvé a boľavé pre všetkých – členov expedície, ktorí to prežili, aj pre rodiny a priateľov. Navyše v socialistickom Československu sa začali diať nevídané veci. Po tom, ako naši horolezci preliezli Boningtonovu cestu v ťažkej juhozápadnej stene Everestu alpským štýlom až na Južný vrchol a Just potom sám aj na hlavný vrchol Everestu, zostali na zostupe všetci štyria nezvestní. V tom období zahynuli v Himalájach aj traja českí horolezci – na Annapurne a Tilicho Peaku. Vtedajšie vedenie československej telovýchovy zakázalo všetkým horolezcom expedičnú činnosť a začalo sa vyšetrovanie. Vydať v tom období a v tom politickom zriadení knihu, bolo nemysliteľné. Po nežnej revolúcii zas prišli iné starosti. A tak som si len odkladal materiály, ktoré sa ku mne dostali, zhováral som sa s horolezcami pri rôznych stretnutiach a vravel som si, že k nejakému výročiu to urobím. Nakoniec trvalo vyše dvadsať rokov, kým vyšlo slovenské vydanie, a teraz po vyše 25 rokoch aj české.“

Proč jste se rozhodl psát právě o této expedici?

„Ja som chcel písať o expedícii a ich výkone, keby to prežili, vrátili sa a porozprávali mi o tom. My sme boli vekovo jedna generácia. To, že sa to skončí tak tragicky, mi neprišlo na um ani pri najpesimistickejších variantoch. Cítil som, že by bolo treba napísať o tom, že neboli nijakí hazardéri, ale skvelí horolezci a ľudia. A keď sa k tomu dvadsať rokov nemal nik, podujal som sa na to ja.“

Kniha vznikla na základě starých novinových článků, dopisů, deníků a přepisů vysílačkové komunikace. Bylo těžké tyto materiály sehnat?

„Po mnohých rokoch sa mi podarilo získať denník Jara Jaška od jeho bratov. Ale až keď sa mi dostal do rúk aj denník Petra Božíka, povedal som si, že možno by z toho niečo mohlo byť. O tom, že sa nejaké denníky zachovali, som predtým netušil. Božíkov denník som dostal od jedného kňaza. Petrova matka mu ho zverila pred smrťou, lebo tiež uvažoval o tom, že o expedícii napíše. Ten kňaz za socializmu vyštudoval prírodné vedy a bol i predsedom Slovenského horolezeckého zväzu. Po revolúcii sa dal vysvätiť za kňaza a písal knižky s cirkevnou tematikou. Stretli sme sa kvôli horolezeckým odznakom, ktoré zbieram. Ja som mu na výmenu priniesol svoje predchádzajúce horolezecké knihy. Keď sa medzi rečou dozvedel, že som chcel písať o everestskej expedícii z roku 1988, odrazu vošiel do druhej izby a priniesol z nej akýsi starý zápisník. Keď mi ho dával, mal som pocit, akoby z neho padla ťarcha nejakého sľubu, ktorý dal matke. Ani nechcel, aby som mu ho vrátil, vraj nech si nechám, že on ho nechce, že je to teraz moja starosť, čo s ním urobím. Ja som si ho s vedomím Petrových blízkych prefotil a potom odovzdal jeho synom.“

A jak jste postupoval dále?

„Stále som však nevedel, ako príbeh uchopiť, lebo len prepísať strohé denníkové zápisky, to by nebolo veľmi čítavé. Potom som si uvedomil, že Jaro a Peter po celý čas expedície pôsobili spolu ako dvojica, v denníkoch reagujú na rovnaké udalosti a niekedy i rozdielne. Povedal som si, že ich zápisky jednoducho zdialogizujem, ako keby sa o tých veciach rozprávali. To bol základ, na ktorom som postavil prvú časť príbehu až do ich odchodu zo základného tábora na ten tragický posledný výstup. Všetci ďalší ľudia vstupovali do deja, len keď prichádzali do styku s nimi dvomi. Potom som mal k dispozícii vysielačkové náhravky, ktoré nám, pozvaným novinárom, púšťal vedúci výpravy Ivan Fiala po návrate a ja som si ich nahral. A, samozrejme, absolvoval som mnohé rozhovory s niektorými členmi expedície, s bývalými spolulezcami, priateľmi a rodinnými príslušníkmi.

Druhá časť knihy je už z môjho pohľadu novinára, ktorý bol pri tom, čo sa dialo potom. Nie je jednoduché písať knihu, keď jej hlavní aktéri to neprežili. Ja sa netajím, že forma spracovania je sčasti moja fikcia. Ale fakty sedia. Beriem ako uznanie, že nik z horolezcov ani v najmenšom nespochybnil, že to tak nebolo alebo nemohlo byť. Naopak, stretol som sa s kladnými reakciami. Asi najväčším uznaním bolo, keď mi jeden horolezec povedal, že pri čítaní mal pocit, že som tam bol s nimi.“

Jak dlouho Vám trvalo, než jste všechny historické materiály prostudoval?

„Tých materiálov zas toľko nebolo. Mnoho faktov som musel získať ďalšími stretnutiami a rozhovormi. Nie každý bol v Bratislave, nie každý mal čas vtedy, keď som ho mal ja… Takže – trvalo to dlho.“

Ve Vašich knihách se orientujete především na sportovní tématiku. Velká část Vašich knih je zaměřena na horolezectví. Proč jste se rozhodl psát právě o těchto tématech?

„K športu mám najbližšie, lebo dlhé roky som pracoval ako športový novinár v športovom denníku. Kniha je pre publicistu to, čo je pre horolezca prvovýstup či výstup na vrchol. Mne sa ich podarilo ako autorovi alebo spoluautorovi napísať vyše tridsať, čo vo veku 57 rokov považujem za slušný výkon.“

Pracujete momentálně na nějaké knize?

„Po tom, čo Nakladatelství JOTA vydalo knihu Ztraceni na Everestu, vyšla na Slovensku oficiálna olympijská knižka Rio 2016 z tohtoročnej letnej olympiády, ktorej som spoluautorom. Mal by som spolupracovať aj na knihe zo zimnej olympiády v Pchjongčangu v roku 2018. Ale materiály si priebežne pripravujem na viacero ďalších knižiek. Čo z toho vyjde, je vo hviezdach. Preto si to, o čom budú, nechávam zatiaľ pre seba.“

Děkuji za rozhovor.

Milan Vranka je novinář, spisovatel, autor nebo spoluautor třiceti knih. Krom jiného se editorsky a spoluautorsky podílel na čtrnácti ročenkách z knižní řady Kronika športu, je spoluautorem hokejových titulů Útek do špičkySme majstri sveta. Byl editorem a spoluautorem olympijské publikace XXII. zimné olympijské hry Soči 2014 a je autorem i řady knih s horolezeckou tematikou – Zabudni na Everest (s Jarýkem Stejskalem, 1989), Od Gašerbrumu po Everest (1996), Za výzvou velehor (česky 1997 a 2004), Horolezectvo 96 (1996), Horolezectvo 97 (1997), Horolezectvo na prelome tisícročí (2001), Slovenské himalájske dobrodružstvo (2007), Nezvestní z Everestu (2011), Koniec  Pavúkov v Tatrách (2012) a Poprava pod Nanga  Parbatom (2015). Za titul Nezvestní z Everestu byl oceněn prémií slovenského Literárneho fondu.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: