HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Pik Karakol a jeho sněhové království + VIDEO

Pik Karakol a jeho sněhové království + VIDEO

Je příjemné přečíst si o zajímavé expedici, kterou podnikla čtveřice dobrodruhů, říkající si Team 373. Zaujala kyrgyzská pětka Pik Karakol. Byli úspěšní?

Za doprovodu ruského hip hopu do pohoří Terský Alatau

Letadlo plné evropských turistů, mezi nimiž byli i čtyři členové naší výpravy přistálo po sedmi hodinovém letu na letišti Manas v časných ranních hodinách. Po rozednění jsme využili služeb taxikáře Michajla, který nás z letiště dovezl do třiceti kilometrů vzdáleného hlavního města Biškeku. Přesun byl velmi veselý, Michajl se nám snažil cestu zpříjemnit neustálým mixováním ruského hip hopu a prožitek z hudby podpořil pohybovými kreacemi za volantem. V Biškeku jsme se dlouho nezdržovali, taxík jsme vyměnili za maršutku a rovnou jsme si to namířili do největšího města na východě Kyrgyzstánu Karakolu, z kterého je to už jen kousek, jak do nejnavštěvovanější oblasti okolo horského masivu Chan Tengri, tak i do méně známé lokality Terskej Ala – too.

My jsme se rozhodli pro čtrnácti denní pobyt v pohoří Terský Alatau, jenž je součástí centrálního Tian Shanu. Naším hlavním cílem bylo zdolání Pik Karakolu (5216 m n. m.). Výchozím místem naší cesty k vrcholu byla horská osada Jeti Oguz, (1700 m n. m.), známá nádhernými výhledy na červeně zbarvené skály vytvářející útvary zvané Sedm volů a Puklé srdce. V této osadě jsme se seznámili s místním podnikatelem, jehož činnost byla skutečně různorodá, turistům poskytoval ubytovací služby, vlastnil obchůdek s potravinami, zajišťoval focení s orlem a samozřejmě nemohl rezignovat na činnost taxikáře. Nemohli jsme si nechat ujít svezení jeho nesmrtelným taxikářským vozem Audi100, a proto jsme se nechali vyvézt po nezpevněné cestě o tři sta výškových metrů. Zhruba z dvou tisíc nás čekalo pozvolné stoupání hlubokým údolím s úžasnými výhledy na zaledněný a majestátný masiv Pik Karakolu. Cesta údolím ve společnosti stád krav a koní rychle ubíhala. Stále bylo co pozorovat, naší pozornosti samozřejmě neunikla tradiční obydlí místních obyvatel zvané jurta. Jurta je kruhovitý stan, vybavený většinou malými kamny a dřevenou podlážkou pokrytou koberci, na kterých se Kyrgyzové stravují a přenocují. Tento druh obydlí používají od pradávna, díky svému kočovnému způsobu života.

Začínáme…

První stanování nás čekalo ve 2600 metrech, ráno při rozebírání stanu se k nám přiřítil na zuboženém oslu mladičký pastevec jménem Tamerlán. Zanedlouho se dostavil i jeho otec, který se po nás okamžitě dožadoval kořalky výměnou za nápoj kumis, což je zkvašené kobylí mléko, mezi domorodci mimořádně oblíbený alkoholický nápoj. Po tomto setkání jsme se vydali na další etapu. Tentokrát jsme dosáhli výšky 3000 metrů. V těchto výškových partiích nás čekalo malé překvapení, po dvou dnech pochodu jsme poprvé potkali zahraniční alpinisty se stejným výstupovým cílem. Když jsme se večer s těmito alpinisty ze Sibiře loučili, protože měli jiný harmonogram, netušili jsme, že to jsou jediní alpinisté v oblasti.

Dalšího dne jsme dorazili lehce po poledni do 3500 metrů, kde nás zastihla silná vánice. Husté sněžení neustávalo a my byli zhruba na šestnáct hodin uvězněni ve stanu. Ráno na nás čekalo dvacet centimetrů čerstvě napadaného sněhu. Sněhová nadílka nás neodradila od podniknutí aklimatizační túry do 4000 metrů s návratem do původního tábora. Tato túra byla pro nás poučná, poprvé nás postihly problémy s orientací. Nikde se neobjevil ani náznak vychozené trasy, byli jsme odkázání na vlastní volbu nejvhodnější cesty, kterou bylo nutno volit s nejvyšší opatrností, nové přívaly sněhu způsobovaly časté padání lavin. V příštích dnech jsme postupovali pomalu. S plnou polní a po pás brodící se sněhem, se nám podařilo vylézt kuloárem do sedla Jeti Oguz (4200 m n. m.), odtud jsme plánovali útok na vrchol.

Jen mračna a sníh

Během pobytu v sedle se naše výstupové plány začaly komplikovat, některé členy výpravy postihly zdravotní potíže způsobené vysokou nadmořskou výškou, a aby toho nebylo málo, v masivu se usadila temná mračna a propukla několika hodinová sněhová bouře. Po náročné noci následoval výstup na bezejmenný předvrchol Pik Karakolu dosahující výšky 4600 metrů, kde jsme byli donuceni k nepříjemnému rozhodnutí. Pokus o výstup na nejvyšší vrchol masivu jsme zrušili, přístupový hřeben byl velmi exponovaný a za současných sněhových podmínek by pohyb v tomto terénu představoval příliš velké riziko.

S pocity zklamání jsme sestupovali do údolí a pomalu jsme začínali upínat naši pozornost k čtyřdennímu treku. Tento turisticky oblíbený trek nás zavedl do sedla Teleti (3800 m n. m.), z kterého jsme pokračovali přes údolí k jezeru Ala kol (3500 m n. m.), vytvářející společně s okolními štíty nádherné scenérie. Od jezera nás čekalo poslední stoupání do sedla 3800 metrů a potom byl už před námi jen sestup do údolí Altyn Arašan.

Naše čtrnáctidenní putování kyrgyzskými horami bylo téměř u konce. Před tím než jsme zcela opustili tyto divoké hory, jsme strávili jeden večer v malebné osadě, nacházející se v již zmíněném údolí Altyn Arašan, kde jsme zregenerovali naše znavená těla v horkých pramenech. V osadě panovala skutečně příjemná atmosféra, místní obyvatelé jsou k turistům velmi přívětiví a pohostinní. Dokonce nám místní statkářka poskytla místo ke stanovení přímo na svém dvoře a večer před spaním nám uvařila zadarmo tradiční kyrgyzský čaj s mlékem.

Rozlučka s horami se nám tedy vydařila, plni zajímavých horalských zážitků jsme definitivně z hor vypochodovali a pomalu si začali zvykat na život v civilizaci.

Team 373 je skupina mladých cestovatelů, kteří se potkali ve školních lavicích gymnázia s číslem popisným 373, proto máme v názvu toto číslo. Toužíme stále objevovat vzdálenější a dobrodružnější kraje. Spojuje nás chuť zdolávat vyšší vrcholy a větší výzvy.Cestujeme spolu už od roku 2004. Jako 14 letí chlapci jsme začínali svoji horalskou kariéru na Sněžce. V následujících letech jsme absolvovali různé výpravy za horami (ferraty v oblasti Brenta, výstup na Triglav, Wildspitze, Grossglockner, Dachstein). V roce 2010 jsme podnikli svoji první expedici do Maroka, která mířila k nejvyšší hoře Severní Afriky, Jebel Toubkal (4167 m n. m.), který jsme úspěšně zdolali a dále v rámci této expedice jsme uskutečnili treky po marocké Sahaře.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: