HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Milan Jurka, zakladatel značky Sensor: Radši budeme mrtví než šít v Číně

Milan Jurka, zakladatel značky Sensor: Radši budeme mrtví než šít v Číně

Sedím v malé kavárničce poblíž náměstí v Hranicích na Moravě a čekám na zakladatele české značky Sensor, která již 20 let v tomto regionu vyrábí funkční oblečení. Po chvíli přichází „padesátník“ s plnovousem, kšiltovkou na hlavě a dioptrickými brýlemi s hranatými rámečky na nose. Po přivítání usedáme ke stolu a začínám Milana zpovídat.

Milane, vyrábíte funkční oblečení pro aktivní lidi. Jak moc jsi byl aktivní před založením Sensoru?

Jako dítě jsem hrál tenis a různé pálkové sporty, ale jinak jsem byl nesportovec. Až v 15 na gymnáziu jsme dostali drsného tělocvikáře, který nás v úvodní hodině odpálil 45minutovým během a já doběhl snad čtvrtý od konce. Říkal jsem si, že je to ostuda a že s tím musím něco udělat. Tak jsem začal každý den běhat. Tedy kromě neděle. Nejdříve jsem běhal dva kilometry, pak sedm a skončil jsem na 20. Nakonec jsem několikrát uběhl maraton. Tenkrát nebyly tyhle různé seriály běhů a půlmaratonů. Běhaly se městský závody a hodně se dělaly triatlony a duatlony. A to bylo v každém větším městě. Byl jsem samouk. Tenkrát jsem si z podpultového prodeje koupil tenisky Maraton, aniž bych o běhání něco věděl. Prostě jsem se rozběhl a běžel. Potom jsem k tomu přidal kolo. Nakonec jsem do toho přidal ještě skejta. Tenkrát se na něm jezdil jenom slalom a dělal skok do výšky.

Takže nakonec jsi byl hodně aktivní. Jaký to mělo vliv na tvou budoucnost?

Psal se rok 1987 a v pořadu Branky, body, vteřiny bylo, že nějací blázni v Americe mají kola, na kterých jezdí po sjezdovkách. Tehdy jsem si říkal: „Ty vole, to je vono.“ To jsem ještě studoval na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně a zároveň jsem jezdil na triatlony a duatlony a říkal si, jak by bylo super, kdybych se nemusel živit veterinou a začal dělat cyklistiku. Sice jsem jezdil na silnici jako všichni okolo, protože jsme měli jen favoritky, ale po tom rozostřeném vysílání v televizi mě nadchlo horské kolo. Ještě za sociku jsme převařovali starou Libertu a dělali z ní horský kolo. Potom přišla revoluce a já začal podnikat.

Zmiňoval jsi studia veteriny, běh, skate a kola. Pořád jsi nezmínil nic o výrobě oblečení, jak to?

Jsem jediný kluk v generaci naší rodiny. Mám ségru a sestřenice a v naší rodině se nikdo nevěnuje šití nebo výrobě oblečení. Ale jako malý jsem trávil léto v galanterii v Moravské Třebové, kde byla moje babička vedoucí, kdy jsem jí přerovnával věci a pomáhal dělat inventuru. Takže vlastně jako jediný chlap v generaci jsem „přiteplenej“, protože vyrábím oblečení. (směje se)

Prvotní impuls by mohla být babiččina galanterie, ale co dál?

Na začátku podnikání mě hodně bavila technická stránka věci, měl jsem to jako koníček. Navštěvoval jsem v Evropě různé výstavy, předplatil si odborné časopisy, takže jsem si maloval věci, které mě zajímaly, třeba cyklistické oblečení nebo právě funkční prádlo. V tu dobu jsem na tréninky používal to, co bylo v Česku dostupné. Sice materiály byly funkční, ale oblečení nebylo příjemné nosit. Bral jsem to jako normální věc: „Když chceš něco funkčního, tak tě to prostě dře.“ Pak jsem vyzkoušel oblečení značky Helly Hansen, které fungovalo úplně stejně, ale materiál byl příjemný jako bavlna. To mě zaujalo natolik, že jsem si o tom sehnal odbornou literaturu, navštívil výzkumný pletařský ústav a začal se vzdělávat, až jsem se dopátral, v čem je ten fór.

Od DuPontu k Merinu, tak by se ve zkratce dala shrnout evoluce Sensoru. Byly v té evoluční řadě nějaké slepé uličky? Co se vám vůbec nepovedlo, nebo na co jste přišli hned na začátku a držíte se toho dodnes?

Na začátku byl problém najít správné vlákno, které v té době v Česku nebylo. Výrobci jako DuPont nebo Bayer v naší zemi nebyli aktivní. Musel jsem najít zástupce dané firmy, kteří mi vysvětlili, že to vlákno mi ve striži dodají, ale zhotovení úpletu si budu muset zajistit sám. Tak jsem objížděl pletárny v České republice, kde se mě ptali, kolik toho chci uplést. Na moji odpověď: „Já nevím, asi 300 metrů,“ jsem dostal akorát odpověď otázkou, jestli jsem se nezbláznil, že taková objednávka je absurdně nízká. To bylo asi pět pletařů, kteří se mi takhle vysmáli, až jsem narazil na Miloše Frýberta: „Pro nás je to úplně komická zakázka, ale když jsem byl mladý, tak jsem byl někdy před 30 lety na výzkumu funkčních úpletů, tak to s tebou zkusím.“ Tak jsme spolu začali, já jsem si vymýšlel nesmysly, on mě usazoval na zadek a usměrňoval, jestli to, co si vymýšlím, vůbec je nebo není možné.

Šijete v Bystřici pod Hostýnem, proč?

Na začátku jsme celou naši šicí výrobu outsourcovali, a to hlavně do tohoto regionu. Tradice šití je v této oblasti, která začíná u Frýdku-Místku, Příboru a končí až někde u Olomouce, dlouhá. U nás ve Svitavách nebyly pletárny ani šicí dílny na úplety, tak jsme museli od začátku jezdit sem, za lidmi, kteří to umí. V této oblasti jsme spolupracovali s celkem třemi dílnami.

Takže je to historicky dané?

To ano, ale postupem času vznikaly vazby a jedna z těch výrob mi byla hodně blízká. Měla vstřícnou majitelku a výbornou mistrovou. Když něco šiješ, tak to potřebuješ i někde vzorovat. Takže jsme investovali peníze do softwaru střihové dokumentace a vzorovali tam. Navíc, když si něco nakreslíš a pak to ušiješ, tak ne vždy finální výrobek sedí a musíš s ním dále pracovat.

Znamená to, že nemáte potřebu vyrábět v zahraničí?

Ne, to nemáme. Rozhodli jsme se, že radši budeme mrtví než šít v Číně. Ale bylo to těžké rozhodnutí, protože tlak z prodejních kanálů na cenu a marži je obrovský. Když to vezmu třeba z pohledu merina. Mnoho výrobců má pohádky o šťastné ovečce z Nového Zélandu nebo Austrálie, ale vlna musí jít někam na zpracování a pletení, a to je z asi 70 % v Číně. Dále následuje pletení a barvení, což jsou pro přírodu nejvíce zatěžující operace, a ty se dělají taky v Číně. Pak následuje šití, které probíhá v Číně. Každý takový jednotlivý dílek skládačky ti ušetří 20 – 30 % ceny. Kupujeme vlnu na Novém Zélandu, ale všechno další zpracování probíhá v Evropě. Takže vejít se do ceny a obhájit si, že to děláš tady, je hodně těžké. S naším zázemím v Česku jsme ve výrobě mnohem flexibilnější. Navíc, s vlastní výrobou je to všechno mnohem osobnější. Nemůžeš přijít do výroby a říct: „Tak holky, příští rok nebude nic, v Číně nám dali lepší cenu.“ Tedy, udělat to můžeš, ale nechceš, protože nakonec máš zodpovědnost i za své zaměstnance.

Bylo těžké se před 15 – 20 roky „probojovat“ konkurencí nebo to bylo jednodušší, protože jste nabídli zákazníkům něco, co u nás ještě nebylo?

Kam se podíváš, je konkurence. Například tady v kavárně jsem nejlepší výrobce všeho, na ulici jsem v TOP 10, v České republice jsou nás tisíce. U nás jsme moc konkurenci neměli, alespoň v tom přístupu a propagaci. Pak vyjedeš za Rozvadov a tam naše vtipy a narážky už nefungovaly. Nikdo nechápal naše katalogy nebo skejtové fotky, protože neznali ten kontext. A proto dodneška bojujeme s konkurencí v Evropě a ve světě. Tobě jako zákazníkovi může být jedno, jestli ta věc je vyrobená ve světě nebo tady, ale hlavně se ti musí líbit. Pokud děláš oblečení, tvá konkurence je obrovská. Jsme přesvědčeni, že jsme se funkční oblečení naučili dělat na nějaké úrovni a věříme, že pokud si od nás někdo něco jednou koupí, tak si naše věci pořídí znova.

Milan Jurka, zakladatel značky Sensor

Samotná kapitola Sensoru by mohla být propagace značky. Baví mě nadsázka a ironie, kterou jste dříve používali. Kdo je tvůrcem a kde berete inspiraci?

Je hodně důležité, abys byl autentický. My jsme takoví kdysi byli. Byli jsme parta lidí, která spolu jezdila na hory, na snowboard, na skialpy a naše katalogy výrobků poměrně věrně odrážely to, v jaké jsme byli životní etapě. Dnes jsme sice usedlejší, ale pořád se snažíme dělat věci jinak. Inspiraci bereme v kultuře, hudbě a cestování.

Co ti v Sensoru dělá největší radost?

Největší radost mi dělá to, když na někom Sensor vidím. Když jsem anonymní turista, cykloturista nebo skialpinista, dojdu někam na chatu, tam se svleču do trika a kolem sebe vidím další dva lidi, kteří mají Sensor na sobě, tak je to strašně fajn pocit. Dříve jsem z toho byl někdy hodně vykulený. Potom to jsou i lidi kolem – Maja, Ilona, Broněk… Myslím si, že v Sensoru jsme fajn tým a že dělám v kolektivu lidí, kteří mě baví. A dělám věci, který mi dávají smysl. Třeba, že z nějaké kresbičky vznikne tričko, které potom na někom vidíš.

Teď se přesuňme trošku do osobní roviny. Když něco vyrábíš nebo prodáváš, měl bys to sám používat. A protože Sensor dokáže pokrýt jak zimní aktivity, tak běh, outdoor obecně a i cyklistiku, chci se zeptat, jaké aktivity mimo práci děláš ty?

U mě se to ustálilo na dvou aktivitách, které doprovázejí celý můj život. Za prvé je to kolo ve formě cykloturistiky. U kola je pro mě důležitá ta cesta odněkud někam. Třeba jedu ze Svitav do Brna a zpátky vlakem. Nebo někam jedu vlakem a zpátky na kole, i na služební cesty. Čím delší ta cesta je, tím lepší. A po závodě 1000 Miles Adventure mě to cestování baví dvojnásob. A teď, když jsem objevil bikepacking, tak je to pro mě číslo jedna. A číslo dvě jsou skialpy. I když skialp je podle mě blbý název, protože já nikam nelezu. U mě to jsou takové široké běžky v terénu, vlastně skitouring. Mám rád volný terén. Ještě před skialpem jsem chodil na splitu. Byl jsem jeden z prvních kluků v Česku, který měl splitboard, ale pak jsem zjistil, jaké to má vážné limity a po pěti letech na splitu jsem přešel na lyže, na kterých jsem stál jen v dětství. Na více aktivit nemám čas, protože máme hodně širokou rodinu. U těchto aktivit dokážu i relaxovat a ventilovat pracovní stres.

To, že máš za sebou 20letou značku, svědčí o tom, že umíš jít za vytyčenými cíli. Máš nějaký sen, ať už osobní, nebo pracovní, který sis ještě nesplnil?

Mám profesní i soukromé sny. Třeba bych chtěl jet na kole celé pobřeží Portugalska, Jižní Ameriku nebo Japonsko na podél. V únoru odlétám do Chile, chci dojet do Patagonie na kole. Pokud jde o ty profesní sny, tak nemám žádný sen typu: jednička na trhu nebo dvojka na trhu, a největší ve světě… Myslím, že stačí dělat svou práci na 300 %. (usmívá se)

Jaké je tvé přání k vašim 20. narozeninám?

Přeji si, aby bylo vidět, že Sensor dělají lidi, které to baví, a abychom konečně dokončili výstavbu nové výrobní haly v Bystřici pod Hostýnem. Lidé, kteří dělají Sensor, si zaslouží důstojné pracovní prostředí. Přál bych si, aby Sensor na rozdíl ode mě nezestárnul, aby byl pořád zvědavý a měl chuť dívat se za plot, i když si tam může pořezat ruce.

Sensor se stal za dobu své existence synonymem funkčního termoprádla, ponožek, cyklistického oblečení a dobré nálady. Za vznikem značky Sensor stála touha vyrobit termoprádlo vysoce funkční a přitom příjemnější než myší kožíšek. V průběhu své existence značka Sensor dosáhla mnoha pozoruhodných úspěchů a stala se lídrem na poli funkčního oblečení v České a Slovenské republice. Jako první získala licenci firmy Dupont na termoprádlo Coolmax, první zavedla ploché švy do celé kolekce, patří jí primát v použití bonded technologie ve zpracování úpletu.

Prodejci pro ČR: www.sensor.cz

Přidejte se k diskuzi

Odpovídáte na komentář: