Ladakh na kole: Přes Baralacha La do Sarchu

Ráno o půl osmé opouštím lůžko a urychleně odcházím na WC. Situace je váž­ná, nikoliv však beznadějná. Bude třeba nasadit silnější dryák, než je Endia­ron. V lékárničce, o jejíž obsah se posta­rala má sestra Dana, magistra farmacie, nacházím dva sáčky s nápisem Smecta. Otevírám jeden a dle návodu rozmíchávám prášek v pohárku vody a vzniklou hnědou směs piju. Chutná to docela přijatelně. Jako Malcao, nápoj mého dětství.

Počasí je docela dobré. Zdá se, že sní­daně o řadě chodů, kterou si dopřávají kolegové a kolegyně, se řádně protáhne. Já jsem zvyklý vyjíždět brzy ráno a užívat si klidu až po odpoledním dojezdu, ale s tímto přístupem zůstávám osamocený. Lukulské hody české výpravy u mne reflex dle profesora Pavlova nevyvolaly. I těch pár sušenek do ža­ludku spíše nutím.

Podél ledovcové řeky Chenab

A tak když o půl jedenácté (!!!) odjíždím, jedu první. Cesta vede po pravém svahu údolí řeky Che­nab. Stále je špat­ná. Brzy se vy­šplhá vysoko nad vodu a dost dlou­ho se tam dr­ží. Údolí je oby­dle­né, pusté ob­lasti ko­lem řeky se stří­da­jí s obdělanými úseky.

Jede se mi poměrně špatně, jsem dost dehy­drovaný. Budu muset hodně pít, nej­lepší bude asi Coca Co­la. Projíždím velkou vsí Sissu. Hlubo­ko dole se valí kalná ledovcová řeka. Okolní stráně zdobí terasovitá políčka. Rostou na nich převáž­ně bram­­­bory a hrách. Ten vesničané právě sklízejí. Výnos roz­hod­ně moc bohatý nebude. K mému úžasu vidím řadu dokonče­ných i ro­zestavěných přímo výstav­ních dom­ků.

Cestou se naskýtá řada po­hle­dů na zasně­žené štíty, vystu­pu­jící nad roz­lehlá sněhová po­le. Tající sníh přes den živí mohutné vodopády. O­kol­ní hory podle mapy přesa­hují šest ti­síc metrů. Není vů­bec jednodu­ché za­chytit ob­jek­tivem mého kompaktu ře­ku i vr­chol­ky v jed­nom zábě­ru! Až před vsí Gond­la se silnice spouští dolů k vodě. Za vsí se údolí zužuje a cesta si jen s ob­tížemi hledá místo vedle bystrého toku Chenabu.

Na oběd do Keylongu

Přijíždím k Tandi. Zde se Che­nab slévá s Chandrou. Z Tandi pak te­če na zá­pad do Pákistánu, aby tam posílil svojí vodou Indus. Nyní jsem na nej­nižším mís­tě dnešní trasy, ale stále je to více než tři tisíce metrů nad mořem. Na neoznačené křižovatce mar­­ně hle­dám náš džíp. Raději se přeptávám na další cestu, protože na protější břeh vede most a je tam ně­jaká úzká silnička. Po pár stech met­rech přijíždím k dalšímu, správ­­nému mostu. Je zde také několik možností ob­čerstvení, jdu na kolu. Sedí tam i naši známí Fran­couzi. Povídám si s nimi. Pře­kva­puje mě, jak málo ma­jí informací o trase. Dávám jim nějaké moje materiály.

Do Keylongusilnice stoupá proti vo­dě. Cítím se už lé­pe. Do­jel jsem pár kolegů, kteří mě před­jeli, když jsem se ob­čer­stvoval v Tan­di. O­kolní kra­­­ji­na je hez­ká. Hlu­boké ú­do­lí je na obou stra­nách ze­­mě­dělsky vy­uží­va­­né a dost obydle­né. Na druhém břehu vidím cestu. Je to ta, která ještě před Tan­­di ano­­nym­ně od­­bočila doprava. Díky ne­vel­kým po­lím rozto­divných tva­rů je krajina ba­revnější, dominuje zlátnoucí ječmen.

V Keylongu vládne dopravní zma­tek, typický pro větší sídla. Nákladní auta a au­tobusy, projíždějící hlavní třídou mě­stečka, zvedají oblaka prachu. Jdu do jedné z hospod, která je nezvykle posa­ze­na na terase nad ulicí. Pomalu se sjíždíme všichni a o pat­nácté hodině je jasné, že se schyluje k opulentnímu obě­du. Na to si ovšem ještě ne­troufám, a tak ve čtvrt na čtyři odjíždím.

Stále jedu proti vodě. Z Keylongu zprvu mírně sjíždím, pak se to střídá, i když převažuje stoupání. Údolí je moc hezké. Napravo za řekou se tyčí zasně­žené hory, dole na obou březích je řeka lemována osadami. Obklopují je drobná pole.

S přibývající nadmořskou výškou osídlení řídne. Jispa má sice hotel i horolezecké středisko, jinak je ale zcela neza­jímavá. Dnešní cílová osada Darcha je vzdá­lená už jen šest kilometrů, po­kračuji tedy v jízdě.

Vesnice Darcha, dnešní cíl

Darcha leží v místě, kde se údolí směrem vzhůru štěpí do tvaru Y. Slévají se tu dvě řeky. Krátký sjezd mne přivádí ke skupině neladných bud. Hlásím se na checkpointu. Místo obvyklé závory je tu přes cestu natažený provaz. Jak už je v Indii zvykem, je to práce pro pomocníka. Ten motouz buď napne anebo jej položí na zem. Každý pochopí, že je to buď stop anebo volno. Ve strážnici, zde reprezentovanou vojenským stanem, jsou dva policis­té. Jejich dělba práce je dokonalá. Šéf si čte noviny a jedním uchem naslouchá jed­nání, zatímco podřízený kontroluje mé doklady a úda­je pečlivě zapisuje do kni­hy. Oběma není co závidět.

Úřadovna nad silnicí, fungu­jící v období sjízd­nosti sil­nice, je zjevně i jejich obydlím. Po kon­trole, která ale není ne­příjemná, přejíždím stra­te­gický most. Teče nápadně hodně vody. Hrne se i přes vo­zov­ku na náspu před oce­lovou konstrukcí, po níž silnice překračuje přítok zprava. Stejně jako na protějším břehu je za mostem jen pár restaurací a obchůdků. V ti­betské dhabě dávám vale dietě a objed­návám si veg momo. Se dvěma čaji a balíč­kem su­šenek je to za pade­sát. Pa­ní hos­tinská je velmi ochotná a pozorná.

Přijíždí Pe­tr. Zkouší sehnat ubytování v kilo­metr vzdálené vsi, ale neúspěšně. Zů­stáváme tedy na noc zde. Naše ložnice jsou dvě be­tonové „gará­že“ s roleta­mi místo dveří. Je to jen o tři boudy pod dhabou, kde jsem povečeřel. Po­prvé a také naposledy máme ví­ce postelí, než nás je. Záchody jsou „open air“, my­jeme se při svíč­ce v ku­chyni pod ha­dicí. Má to docela roman­tic­kou atmosféru.

Cítím se už zase v pohodě a dokonce riskuji i láhev piva z obchůdku vedle naší uby­tov­ny. Stojí sice 80 Rps, ale není špatné.

V noci spím docela dobře, jen někdy k půlnoci nás na chvíli probudil děsivý řev háda­jících se mužů. Ráno na ulici žádná mrtvola neleží, ani tam není kaluž krve. Celý konflikt patrně proběhl na verbální úrovni.

Zrána na Baralacha La

Středeční ráno je chladné. Čeká nás osmdesát docela náročných kilo­me­trů. V cestě totiž stojí průsmyk Baralacha La, jemuž do pěti tisíc metrů jich chybí jen málo přes sto pa­de­sát. Proto vstáváme neobvykle brzy, již o půl páté.

Odcházím do ústraní na břeh říčky. Kontrola stolice dopadá uspokojivě. Ta Smecta, kterou jsem vypil včera ráno, zabrala. Mimochodem, po návratu jsem sestře děkoval, jak dobrý a silný lék mi dala. Ta se chytla za hlavu a pravila, že se musí brát ně­ko­likrát denně, jednou to nestačí. A vidíte, mně to stačilo.

Výjimečně se neholím. Voda v řece přes noc opadla a přes silnici již nepřetéká. Je to tím, že na noc přestává v horách tát. K časné snídani máme polévku typu „čín­ská in­­stant­ní nudlová“, čapátí a čaj.

O šesté ho­dině ranní se již opírám do pedálů. Silnice bez za­váhání v serpentinách překo­nává ostroh nad soutokem a vrací se do pravého ú­dolí. Teprve nyní vi­díme skutečnou ves­nici Darcha, kde byl včera Petr. Leží na vysoké po­břežní lavici za řekou. Poblíž vody jsou pole a pastvi­ny. Zřetelně vyšla­pané stez­ky míří přes suťové ku­že­ly ke skalním srázům a brzy se v nichztrá­cejí. Je dost oblačno, ale déšť ne­hro­zí. Doleva, do bočního údolí odbočuje praš­ná cesta. Možná, že je tam ještě nějaká malá osada, mapa o tom mlčí. Krajina výše nad Darchou se zdá být neosídlená.

Čaj z vojenského tábora

Na patnác­tém kilometru mě vítá Pat­seo. Neda­leko ma­lého le­dov­co­vého jezírka stojí o­šun­tělý stan. Čaj nám tam ne­uvaří. Před ním po­stává hlou­ček lidí, snad če­ka­jících na au­to­­bus do Darchy. V po­zadí stojí ně­ko­lik stanů pastev­ců a vpravo dva opuš­těně vypa­da­jící ple­chové bará­ky. A to je vše.

O kilometr dál prochází silnice velkým vojenským táborem. Dle místního obyče­je nás vítá spuštěná závora, strážnice a kontrola. Čeká tam i náš džíp. Petr domlou­vá čaj z armádní kan­týny. Mohou pro něj dojít dva lidé. My ostatní počkáme za zdí leže­ní, jakousi novodobou hradbou, zbudovanou z volně poskládaného kamení. O sta­vební materiál tu není nouze, vždyť ve svahu nic jiného než kameny ani není. O něco výše skupina vojáků pokračuje ve stavbě opevnění. Moc jich ale nepracuje, vět­šinou odpočívají. Je chladno, a tak nám horký čaj přichází vhod.

Naše pětice déle nehodlá čekat. Když nikdo další ani po půlhodině ne­při­jel, od­­jíždíme. Je­de­me kolem po­to­­ka. Řídká tráva je spásána hovězím dobytkem a ovcemi. Po sedmi kilo­me­trech zastavuje­me u skupinky ba­ráků, sloužících sil­ničním dělníkům. Místo se zove Zing­zingbar. Ve slovní­ku ladakh­šti­ny je zing vy­svět­le­no ja­ko rybník nebo vod­ní nádrž, ovšem kromě nevelké bystřiny tady žádnou vodu nevi­dím. Objed­nali jsme si čaj, trvá notnou dobu, než je vařený.

Těžké stoupání na Ba­ralacha La

V 9:50 hodin se jako první vydávám na další cestu. Silnice nabírá výšku ve svahu plném suti. Stou­pání je skutečně náročné. Do sedla je to ještě asi devatenáct kilometrů. První možnost ob­čerstvení bude až daleko za Ba­ralacha La.

Několikrát se mi zdá, že vrchol stoupání je na dohled. Je to ale omyl. Computer ukazu­je čtyřicet sedm kilometrů. Nejhorším úsekem je rozbitá cesta nad jezírkem Suraj Tal. Vypadá to, že je prostě prohrnutá buldozerem v hrubé suti. Zřejmě se začíná proje­vovat nadmořská výška.

Ještě zahnu kolem opuštěného areálu budov a zase naho­ru! Mám toho tak právě dost, když koneč­ně v půl jedné opírám kolo o žlutou ta­buli, ozna­čující sed­lo Bara­la­cha La. Výško­měr tu ukazuje 4 910 me­trů. U zídky s mod­litebními pra­­porky vleže odpočí­vá Petr, který mě předjel za polovinou stoupání. Nápis barvou na ka­meni doporučuje ja­kousi deset kilo­me­trů vzdá­lenou re­stauraci Everest.

Čaj s důstojníky

Dlouho nečekám a sjíždím do Bharatpuru. Tam, v plochém údolí řeky, jejíž jmé­no se mi nepodařilo zjistit, stojí asi sedm stanů, samé dhaby. Mezi nimi i avizovaný Everest. Jak se tak rozhlížím, který podnik zvolit, od stolku před Café Kath­mandu na mne volají dva důstojníci a zvou mne na čaj. Přisedávám, piju čaj a po­vídáme si. Probrali jsme i konflikt s Pá­kistánem. Příjemná chvilka. Po čtvrt ho­dině se vojáci ze tří auto­bu­sů, rozsa­ze­ní po ostatních dha­bách, zvedají. Loučí se i mí přátelští ofi­cíři a nastupují do po­sled­­ního au­to­bu­su vojenské kolony smě­řující k Manali.

Objednávám si vegetable chow­mein, je výborný. Oběd zapíjím ko­lou, fotografuji a pí­šu de­­ník. Příjem­ná Ne­­pálka, maji­tel­ka dhaby, má očivid­nou radost, když jí avizuji pří­jezd dva­nácti kole­gů. Na mističce mi jako po­zornost při­náší několik dílků z ve­li­ké­ho, chut­né­ho ja­blka. Na můj do­taz po­tvr­zu­je, že ovo­ce je z Manali. Po pěta­čtyřiceti mi­­­nu­tách přijíždí Petr. Obje­vují se i další a u­sedají ke stolu.

Přes pestrobarevné skály do Sarchu

Okolo půl čtvrté odjíždím. Se mnou vyjeli i Petr a Zdeněk. Míříme do Sarchu. Hned pod Bhara­tpurem mu­sí­me pře­konat roz­vodněný ledovcový potok, široce rozlitý na silnici před mostem. Obchá­zím vodu ho­rem, ovšem vlhku v tretrách jsem se stejně neubránil.

Silnice se noří do fantastické sou­těsky. Na jejím počátku jsou do vý­še mno­hapatrového domu nahrnuty obrovské hnědočervené balvany. Ná­sledují pestro­ba­revné skály, na okol­ních vrcholcích se bělá sníh a pode mnou teče kalná ledovcová řeka.

Posléze se údolí rozšiřuje. Ře­ka spěchá v hluboké brázdě vlevo od cesty. Na vy­soké, ploché pravobřežní lavici zvané Lighti Plains, jsou na trav­natých plochách po obou stranách sil­nice roztroušeny kem­py. Tyto stanové tábory nabízejí nečekaný přepych a podle Petra jsou nekřesťansky drahé.

V 16:10 hodin přijíždíme do Sar­­chu. Nad údolím se klene oblouk duhy, níže totiž prší. Na pastvině před sta­no­vým táborem se pase dobytek. Sarchu leží na hranici států Himachal Pradesh a Jammu & Kashmir, jehož součástí jsou i Ladakh a zá­pad­něji položený Zans­kar. Takže tu funguje i ne­zbytný police check­point. Hned vedle něho sto­jí stan se sušenkami a čajem a přes silnici rozlehlý stanový tábor, oblíbené místo k pře­no­cování. Využí­vají ho cestující autobusových linek i turisté. Na protějším břehu hra­ničního potoka, který silnice překračuje obloukem vpravo, jsou řady stanů pa­třících armádě.

Petr se do­mlouvá se Zdeň­kem a stopují ná­kladní auto. Chtějí prozkoumat místo, ležící asi o patnáct kilometrů dál, kde by se snad dalo bydlet u vojáků. Pe­­­tr si to pama­tu­je od loňska, kdy tu projížděl. Já pohlí­dám kola. Na­rů­s­ta­jící zimě čelím horkým čajem.

Přichází de­šťová přeháňka. Schovávám bicyk­ly pod stany vlevo od silnice. Oko­lo páté hodiny postupně dojíždí zbytek party. Jak pozoruji, nikdo z nich rozhodně není naladěn pokračovat ještě patnáct kilometrů, byť by to bylo po proudu řeky. Posíláme náš džíp za dvojicí ubytovatelů. Vracejí se kolem půl šesté. Průzkum skončil neúspěšně. Vojáci letos tábor na Chumgle Gyarts zrušili a až k za­čátku stoupání Gata Loops není žádná možnost pře­­nocování pod střechou. Řidiči, kterých jsem se ptal, to také tvrdili. Veškeré mapy, na nichž jsou v těchto místech vyzna­čené tá­bory, nemají pravdu.

Přespíme tedy ve stanech tady v Sarchu. V každém je po čtyřech postelích. Večeře se podává ve velkém stanu uprostřed tábora. Je v něm zima. Trva­lo hodně dlou­­ho, nežper­sonál tábora uvařil dhál a množství čaje. Naštěstí tu mají generátor, který dodává proud několika žá­rovkám, a tak alespoň vidíme na talíř. Nebydlíme tu sami, z dvanácti stanů je ob­sazeno asi deset. Myjeme se pod jedinou studenou sprchou, druhá neteče. Oba záchody jsou funkční. Voda se sem odněkud dováží v ná­dobách, potok pod táborem je příliš kalný.

Lumírovi není dobře a chystá se, že ráno nějakým náklaďákem odjede napřed do Lehu. Honza D. o tom uvažuje také. Ani Zuzanin Honza nevypadá moc dobře.

Vlezl jsem se spacákem do žďáráku, zakoupeného před dvěma lety v Dawson City, a spím jako zabitý. Sarchu leží téměř 4 300 metrů nad mořem, ale na takovou výš­ku jsme již zvyklí.