Kolem Annapuren přes vrchol Khatung Kang

Kolem Annapuren přes vrchol Khatung Kang

  V dubnu 2003 se vydala do Nepálu malá výprava s cílem vystoupit na šestitisícovku Khatung Kang v oblasti Annapurna Himal. Protože čtyři členové výpravy jsou dobrovolnými členy Horské služby Krkonoše a pátý instruktorem Horolezeckého svazu ČR, byla dalším cílem simulace záchranné akce ve vysokohorských podmínkách Himaláje.

I když jsme pro nepřízeň počasí zamýšleného vrcholu nedosáhli, vlastní cestu kolem masivu Annapurna Himal můžeme doporučit jako populární trek. Patří ovšem k trekům náročnějším, neboť se při něm stoupá do nadmořské výšky téměř 5500 metrů.

Pro expedici jsme vybrali jarní termín, který slibuje bohatou zeleň přírody, stabilní počasí a méně návštěvníků. Do Kathmandu jsme dorazili přes Bangladéš, což bylo nejlevnější letecké spojení. Jako velmi šikovné se ukázalo zajištění místní dopravy a hotelu předem (e-mailem), neboť jsme tak mohli ignorovat hejna taxikářů a nosičů, kteří se na letišti vrhají na turisty, nabízejí zaručeně nejlevnější a nejlepší taxíky i hotely. Všichni, kteří si alespoň sáhnou na turistovo zavazadlo, si pak dělají nárok na finanční odměnu.

Dva nosiče expedičního materiálu jsme objednali přes agenturu v Kathmandu. Dali jsme tak přednost jistotě, že jsou pojištěni a patřičně vybaveni. Sice taková varianta vychází dráž, ale minimalizuje riziko potíží v případě jejich zranění, omrznutí či nemoci.

Nepálský nosič

Z Kathmandu jsme vyrazili již druhý den do Besi-Sahar, vlastního nástupu na trek. 200 kilometrů dlouhá cesta najatým mikrobusem je sice dražší, ale výrazně rychlejší a pohodlnější nežli veřejným či tzv. turistickým autobusem. Cestování v Nepálu je pro Evropana hrůzný zážitek, protože se jezdí vlevo, předjíždí kdekoli a kdykoli, přičemž do zcela nepřehledných zatáček se předjíždí s usilovným troubením. Ve městech je místy provoz tak hustý, že nákladní auta, kola, motorky a rikši splývají v jakýsi proud mravenců, který se uprostřed křižovatek záhadným způsobem prolíná, snad i navzájem převtěluje, ale nakonec se všichni zázračně míjí a na druhé straně vyjíždějí z chumlu ven.

Z Besi-Sahar (760 m) vyrážíme na severovýchod proti proudu řeky Marsyangdi. Její údolí je strmé, místy skalnaté, místy poseté terasovitými políčky s rýží, kukuřicí a obilím. Mezi políčky jsou kvetoucí banánovníky a ve větru vrzající bambusové háje. Na políčkách je tu a tam vidět ženy, pracující s primitivními nástroji a dřevěnými pluhy. Jejich pastelově barevné oděvy kontrastují s vyschlou hnědou půdou.

Políčka v údolí Marsyangdi

Každý den jsme sedm až devět hodin na cestě. I když sebou máme stan, nakonec ho nemusíme použít. V každé vesničce je množství lodžií. V jednoduchých, většinou kamenných budovách, do kterých sice někdy fouká, se lze ve vlastním spacáku docela pohodlně a levně vyspat. I jídlo je za příznivou cenu. Nabízí se sice jen několik variant těstovin, rýže, čočky a kukuřičných placek, ale velmi dobře okořeněných. Všechny uspokojilo také doplnění tekutin všude dostupným licenčním Tuborgem.

Největším problémem na cestě je horko a ostré slunce. Vodu doplňujeme v lodžiích, někdy ve veřejných vodovodech, někdy jen z potůčků stékajících ze skal. Všechnu důsledně chemicky ošetřujeme, a tak se nám daří vyhnout zažívacím problémům, což je tu docela nevídaný úspěch.

Pomalu se objevují pohledy na první zasněžené vrcholky Lamjung Himalu, slibující ochlazení. Cesta údolím je tvořena úzkou kamenitou pěšinkou, kterou s námi kromě ostatních trekařů sdílí ještě karavany oslů a mul. Ty nosí zásoby do vesnic v horách. Evidentně vědí kudy mají jít a kde zastavit. Jen někdy je jejich majitelé pohánějí a usměrňují pískotem či přesným házením malých kamínků. Stezka je místy vystřílená ve skále, vysoko nad divokou řekou. Časté jsou sesuvy půdy, které nutí hledat obtížně novou pěšinu a zvětšují tak namáhavé převýšení. S pohnutím si prohlížíme místo, kde v roce 1995 sesuv půdy pohřbil téměř celou vesnici – Bagarachap, jejíž zbytky pak přeživší obyvatelé opustili.

Údolí Manangu

U Dharapani, čtvrtý den treku, vidíme směrem na východ první osmitisícovku, Manaslu. My však zahýbáme více k západu a pomalu stoupáme do údolí Manangu. Místy jdeme piniovým hájem, který nám připomíná borové lesy kolem Máchova jezera. Jinde nás překvapí kvetoucí jabloně, které jsou náhle vystřídány banánovníky.

Údolí Manangu je rozlehlé, na severu lemované vrcholky, kterým vévodí Pisang Peak a na jihu masivní hradbou, tvořenou nejprve Annapurnou II (7937 m), pak Annapurnami IV a III (7555 m) a od nich dlouhým ledovcem oddělenou, neskutečně dramaticky vyhlížející Gangapurnou (7454 m). Dále na severozápad pokračuje hřeben k Tilicho Peaku, a tvoří tzv. Velkou bariéru. Jméno dal masivu Maurice Herzog, když se tu pohyboval v roce 1950. Tato scenérie se nám ani po několika dnech neokoukala.

V Manangu (3540 m) trávíme z aklimatizačních důvodů dvě noci. Přesto, že jde o na první pohled primitivní vesnici z převážně kamenných domů, je tu atraktivní cukrárna a pekárna evropského stylu s milou nepálskou majitelkou. Je zde také poslední možnost použít veřejný satelitní telefon (dost drahé) či mailovat domů (cenově přístupné). Tyto výkřiky civilizace nesourodě kontrastují s dlouhými řadami budhistických modlitebních mlýnků na začátku a na konci horské osady.

Annapurna II (7937 m) od Manangu

Další dny zabočujeme k severu a stoupáme stále ještě kamenitými stezkami, ale již strměji. Nejprve do Thorung Phedi Base Camp (4420 m) a následně do High Camp (cca 4900 m). Dále se stezka, zčásti již zasněžená, prudce zvedá k zaledněným svahům svírajícím sedlo Thorung La, kterým v příštích dnech musíme projít. Nejprve zůstáváme pod sedlem několik dní a zkoumáme okolí. Kopce jsou tvořeny nesoudržnou hlínou a kamením, ze kterých až ve vyšších partiích vystupují skály, jejichž vrcholy jsou pokryté ledem. Při jedné z výprav do okolí sedla se ocitáme na svahu, který je podmáčený tajícím sněhem. Když si to uvědomujeme a váháme, zda postupovat dále či ne, náhle začne ve svahu chrastit a vytvoří se na něm obří kapka. Svah začíná pomalinku téci. Překotně ustupujeme na nejbližší sněhové pole, které se nám v tu chvíli zdá o něco bezpečnější a po něm pak, naštěstí už bez problémů, zpátky do High Campu.

Tuto zimu bylo i v Nepálu málo sněhu. Původně zamýšlená cesta přes hřeben Shel Kangu a na vrchol Khatung Kang je tvořena jen ledovým svahem. Pátráme po snazším nástupu na kopec. Počasí se však každým dnem zhoršuje a původně jen odpolední oblačnost přichází stále časněji, navíc doprovázená prudkým nárazovým větrem, sněžením a snížením viditelnosti. Stíháme ještě vystoupit do severovýchodního svahu úpatí Shel Kang a po té, co Honzu prohlásíme za zraněného, zorganizovat simulovanou záchranu a z 5000 m ho zajištěného transportovat zpět do High Campu. Je nám však už jasné, že počasí nás na kopec nepustí. Možná bude i problém, projít sedlem.

Shel Kang, vpozadí Khatung Kang (6 484 m) nad sedlem Thorung Phedi

Další den brzy ráno vystupujeme do sedla Thorung La (5416 m). Cesta z High Campu je nečekaně dlouhá a namáhavě vleklá. Nadmořská výška je znát. Potkáváme několik trekařů, kteří mají vážné problémy. Ne každému se podaří sedla dosáhnout, někteří se musí vrátit do nížiny zpět přes Manang. Komu se výstup podaří, může se na chvilku schovat v malinkém začouzeném kamenném přístřešku, do kterého se v případě potřeby vejde několik lidí.

V sedle se zatahuje, začíná sněžit. Ve značně zhoršeném počasí sestupujeme velmi prudkým svahem na západní stranu sedla a dlouhým pochodem pak až do Muktinathu. Zasloužený odpočinek je tu okořeněn nádherným výhledem na Dhaulagiri (8167 m).

Dhaulagiri (8167 m)

Další dny pak sestupujeme do údolí Khali Ghandaki. Cestou potkáváme množství mnichů, kteří bosí nebo jen v sandálech putují několik měsíců z Indie až sem do Muktinathu, jehož klášter je poutním místem, neboť tu prý kdysi pobýval Budha.

V údolí Khali Ghandaki přibývá v nižší nadmořské výšce vegetace. Opět míjíme banánovníky, pomerančovníky s již oranžovými velkými plody, jinde zase jabloně a broskvoně. Mezi skalami podél cesty roste množství marihuany. Místy téměř vyschlým řečištěm dorážíme do Jomsomu (2 760 m). Sem již opět zřetelněji proniká civilizace. Je tu telefon, mail i letiště. V Jomsomu mnozí trekaři končí a odlétají do Pokhary. My však pokračujeme dál pěšky. Rozhodně to stojí za to.

Několik dní procházíme pod Dhaulagiri, jejíž pyramida vyrůstá z pravého břehu řeky směrem na západ, zatímco na východní straně údolí se za masivem vrcholů Nilgiri objevuje již Annapuma I, první slezená osmitisícovka. Jsme tedy v „nejhlubším údolí světa“! Tímto údolím v roce 1950 nesli od Annapurny těžce omrzlého M. Herzoga.

Dorážíme do Tatopani, kde je možné se vykoupat v teplých pramenech. Také je tu možno odbočit na východ přes Ghorapani na Pokharu. Na této cestě je z Poon Hillu úchvatný výhled na Annapurnu I a na posvátnou Machhapuchhre. Musí se však znovu do kopce a protože výhledy už definitivně zakrylo zhoršené počasí, volíme cestu dále údolím do Beni.

Vrcholy Chulu (6 584 m), pohled zpět z cesty do sedla, dole uprostřed je vidět stezka

Z Beni pak jedeme veřejným (public) autobusem do Pokhary. Sesouvající se silnice, přejezd rozpadlého mostu či jeho objíždění říčním korytem, to vše s nepřivázanými batohy a s přežvykujícími kozami na střeše autobusu, nám chvílemi připadá dobrodružnější než předchozí trek. Pokhara, zejména turisty vyhledávaná čtvrť na břehu jezera Phewa, má své zvláštní kouzlo. Zůstáváme zde několik dní a na levně vypůjčených kolech projíždíme okolí. Do Kathmandu se vracíme již o něco komfortnějším turistickým autobusem.

I stará náměstí a chrámové čtvrti Kathmandu a jeho okolí, Bhaktapur, Patan a Opičí chrám, rozhodně stály za prohlédnutí. Neodmyslitelnou tečkou za výpravou bylo posezení u piva v horolezci vyhledávané hospodě u Toma a Jerryho v Thamelu.

Když jsme pak z letadla viděli vrcholek Everestu vystupující z oblaků, měli jsme spokojený pocit, že jsme nic důležitého nevynechali. Ale cítili jsme, že je i mnoho důvodů se do podmanivého Nepálu vrátit.

Fakta k treku

Trasa:

Výchozí místo zpravidla Besi-Sahar, kam se lze dopravit z Kathmandu buď najatým mikrobusem (dražší ale pohodlné a rychlé), nebo turistickým autobusem (tourist – bus), na který je někdy nutné zakoupit jízdenky i několik dní předem. Cesta může trvat i celý den.

Místní (local, public-bus) je nejlevnější, ale také nejzdlouhavější a nejúmornější způsob cestování. Do autobusu se nemusíte vejít, cesta bude trvat libovolně dlouho, není jisté, zda ještě uvidíte svá zavazadla. Taková cesta je však dobrodružným zážitkem.

Z Besi Sahar vede trek na sever údolím proti proudu řeky Marsyangdi, v Dharapani sledujeme řeku dále na severozápad do údolí Manangu. Tam je doporučována aklimatizační zastávka. Pak znovu na sever směrem na Thorung Phedi, ze kterého cesta prudce stoupá pod sedlo. Po překonání sedla pak z jeho západního svahu na Muktinath a dále po proudu řeky Khali Ghandaki do Jomsomu. Z Jomsomu můžeme letět do Pokhary, nebo pokračovat podél řeky do Tatopani. Pak buď zpět na východ přes Poon Hill do Pokhary, nebo dále na jih do Beni a odtud autobusem do Pokhary. Z Pokhary pak nejlépe turistickým autobusem zpět do Kathmandu.

Ke vstupu do národního parku je potřeba povolení (permit), který je nejlépe koupit v Kathmandu za 30 USD. Pokud ho koupíte až na hranici parku, je dražší. Poměrně častým policejním i vojenským ozbrojeným kontrolám permitu se nelze vyhnout.

Na trek je možno najmout nosiče, buď přes jednu z mnoha agentur v Kathmandu, nebo na ulici v Besi-Sahar. Přes agenturu je najmutí šerpů dražší, víte však bezpečně jeho jméno a zda je pojištěn. Cena je 4-8 USD denně, nosič nese cca 30 kg.

Itinerář:

  1. den: Besi Sahar – Bahundanda, (1300 m), 6 h, 510 m převýšení
  2. den: Bahundanda- Chamje (1410 m), 5 h, 420 m převýšení
  3. den: Chamje- Bagarchhap (2160 m ), 7 h, 940 m převýšení
  4. den: Bagarchhap- Chame (2710 m), 6 h, 550 m převýšení
  5. den: Chame – Pisang (3240 m), 5 h, 350 m převýšení
  6. den: Pisang – Manang (3540 m), 5 h, 350 m převýšení
  7. den: aklimatizační den v Manangu, s možností nenáročného výstupu k ledovci Gangapurny do cca 4000 m, nebo výletu ke klášteru Khangsar.
  8. den: Manang – Letdar (4 250 m), 5 h, 720 m převýšení
  9. den: Letdar – Thorung Phedi (4420 m), 3 h, 240 m převýšení nebo až do Thorung Phedi High Camp (cca 4900 m), nám se však dobrou aklimatizací odměnila varianta:
  10. 10.den: Thorung Phedi – Thorung Phedi High Camp (cca 4900 m), 1,5 h, 480 m převýšení (zde jsme se zdrželi několik dní)
  11. den: Thorung Phedi High Camp – Muktinath (3 800 m), 8 h, z toho 3 h do sedla. Výstup cca 600 m, sestup 1600 m. Sestup je nečekaně dlouhý a vleklý. Počasí se odpoledne zpravidla zhoršuje, do sedla je potřeba vyrazit ráno, v 6-7 h
  12. den: Muktinath – Jomsom (2 760 m)
  13. den: Jomsom – Kokethanti (2 500 m)
  14. den: Kokethanti – Kopchepani
  15. den: Kopchepani – Tiplyang
  16. den: Tiplyang – Beni, autobusem do Pokhary

Severní hřeben Dhaulagiri Himal

Vhodné období pro tento trek:

Jarní termín: březen-duben

Vegetace je zelenější, v nižších polohách může být až nepříjemně horko, ale je méně turistů. Koncem března může být v sedle ještě příliš mnoho sněhu.

Podzimní termín: říjen-listopad

Příroda je chudší, počasí je údajně stálejší. Je zde však více turistů (většina CK pořádá akce na podzim) a v listopadu už může být v sedle příliš čerstvého sněhu.

Mapy a průvodce:

  • Shangri-La Maps: Around Annapurna, 1:125 000. Je jí možno koupit u nás, ale i přímo v Nepálu. Tam jsou k dostání i další mapy, tato se nám však osvědčila.

  • Lonely Planet: Trekking v Nepálu

Autor: Martin Schmoranz

Vyšlo v časopise lidé&HORY.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: