O Kristiánovu se říkávalo, že je králem jizerských skláren, že je skleněným srdcem hor. Dnes je „jen“ neobývanou samotou nad údolím Kamenice, oblíbenou křižovatkou turistických cest, místem romantickým a trochu tajemným, připomínajícím dávnou sklářskou slávu. Následující výlet je plný kontrastů – na jedné straně poznáme kouzelné údolí Kamenice, na druhé straně se dostaneme nad současnou hranici lesa, spatříme těsně vedle sebe smutné partie zničeného porostu na Černé hoře i zajímavé skalní útvary. Na kole i na lyžích je výlet možný, vynecháme ovšem úsek přes Černou horu a z Rozmezí se dáme hned vlevo po Kristiánovské cestě do Kristiánova.
Výchozím místem putování je obec Josefův Důl**, založená r. 1701 a nazvaná podle syna majitele panství narozeného téhož roku, Karla Josefa Desfourse. Obec na levém břehu Kamenice, v nadmořské výšce 580 m, má starou sklářskou tradici. Slavná Zenkerova huť zde stála již na konci 17. stol. Později ji vlastnil sklář Kittel, r. 1753 ji koupili Riedelové a tady také začali pouť za titulem jizerskohorských sklářských králů. Až do r. 1910 dávala huť práci stovkám lidí z údolí Kamenice, pak byla stržena a na jejím místě u josefodolského nádraží postavena dnešní sklárna. Dominantní památkou obce je jednolodní pseudogotický kostel Proměnění Páně z let 1862–65. V novogotickém interiéru oltářní obrazy od W. Kandlera ze stejného období. Obec, roztažená v údolí Kamenice, slouží dobře letní i zimní (vleky) rekreaci, v posledních letech přibyla řada zařízení cestovního ruchu.
Na výlet se pustíme z horní části obce v údolí Kamenice u konečné autobusové zastávky a prostranného parkoviště. Nejprve velice stoupáme po červené značce mezi pěknými chalupami, zkrátíme serpentinu silnice a pak po pevné komunikaci jdeme mírně vzhůru do osady Peklo* která je pěknou ukázkou zdejší lidové architektury a výchozím místem Jizerskohorské magistrály. (Ubytování, stravování: Peklo.) Pokračujeme po silničce k hájovně Peklo (Penzion Hájenka, kapacita cca 30 lůžek, možnost uskladnění lyží nebo kol, velmi pěkné prostředí, doporučujeme ochutnat domácí tvarohový závin, www.penzionhajenka.cz.)
Až sem zdoláme převýšení 230 m, ponoříme se do lesa a po pevné pohodlné komunikaci mírným stoupáním absolvujeme Josefodolský hřeben, vpravo pod námi (není vidět) protéká Jedlová. Dorazíme na okraj lesa – značka mírně stoupá vlevo, vpravo po silničce bychom dorazili k Jedlové. Přicházíme k lovecké chatě Welzovka. Pokračujeme nepříliš pohodlnou stezkou a dále dosti nepřehledným kamenitým svahem. Orientaci mírně komplikuje vzrostlé mlází. Odměnou za námahu je nám však pěkný daleký výhled do krajiny. Vystoupíme na panelovou silničku k turistickému rozcestníku na Rozmezí.
Rozmezí je známou křižovatkou turistických cest na nejvyšším místě kristiánovské silnice a své pojmenování nese neprávem. Skutečné „rozmezí“ je vzdáleno pár stovek kroků k jihozápadu. Na balvanu jsou vytesány iniciály HF, HR, HM a letopočet 1822. Tady ve skutečnosti hraničila tři panství: frýdlantské, liberecké a smržovské, tudy do r. 1959 vedly hranice okresů Frýdlant, Liberec a Jablonec n. N.
Dáme se vlevo po silnici, mírně klesáme a pak po žluté značce odbočíme vpravo k pahýlům stromů. Cesta nás vede až k významové odbočce ke Sněžným věžičkám.
Sněžné věžičky*, skupina žulových skal v nadmořské výšce 1055 m je tvořena Sněžnou věžičkou a Sněžnou hlavičkou uprostřed lesa. I zde je však velmi komplikované se orientovat mezi pahýly na sotva znatelné stezce. Vracíme se zpátky na žlutou značku a průsekem po pohodlném dřevěném chodníku (vpravo nejvýše položené rašeliniště Jizerských hor, Vánoční louka) jdeme k další odbočce na Čertův odpočinek*. Jedná se o skupinu skalek, jejichž dominantou je osamocený skalní balvan, na jehož vrcholu se nalézají výrazné skalní mísy. Vzhledem k vzrůstajícímu lesu je odtud již jen velmi omezený výhled. Prý tady čert, vyhnaný z hor, rozbil vzteky skálu…
Vracíme se na žlutou značku a pokračujeme po vyšším (1085 m) z dvouvrcholového masivu Černé hory.
Černá hora* je třetí nejvyšší kóta české strany Jizerských hor. Bývalo to místo lesnicky velmi využívané, po staletí se zde těžilo dřevo pro nedaleké sklářské hutě. Vrcholový prales má rozlohu více než 150 ha a částečně je přírodní rezervací (41 ha). Charakteristickými rostlinami jsou suchopýr, vlochyně bahenní, klikva bahenní, šícha černá, kyhanka sivolistá nebo rosnatka okrouhlolistá. Rozsáhlé plochy mrtvého lesa zvolna zarůstají novými stromy, vysazen byl převážně smrk ztepilý, jeřáb ptačí a kosodřevina. Pozor na zákaz vstupu do oplocených ploch!
Scházíme po dřevěném chodníku do sedla pod Černou horou. Žlutá značka odbočuje vpravo k Sedlu Holubníku, my se dáme vlevo po červené značce po pohodlné lesní silničce. Trasa je vhodná pro cyklisty nebo běžkaře a je zde i značená trasa pro vozíčkáře. Stejně jako při strmém sestupu z Černé hory i teď ze silničky můžeme obdivovat široké panorama: vpravo vrchol Holubníku, mírně vpravo je údolní nádrž Bedřichov, Nová Louka, obzor uzavírá vrchol Ještědu. Zprava se připojuje modrá značka, my pokračujeme přímo ke Kristiánovu.
Při pohledu na Kristiánov***se ani nechce věřit, že tady kdysi stávala vysoká sklářská huť. Ale je fakt, že stojíme na slavném sklářském místě. Počátkem všeho byly spory o dřevo na desfourském panství – na čas se zastavila huť v Josefově Dole, uzavřena byla huť karlovská. Tady Johann Leopold Riedel 1. června 1775 uzavřel velice podrobnou smlouvu s Kristiánem hrabětem Clam-Gallasem. V ní byl přesně vymezen úsek lesa k vyklučení. Dovoleno bylo zříditi na říčce Kamenici mlýn a pilu, protože Kristiánov, jak se sklářská osada měla jmenovat, ležel daleko od vesnice. Riedel se zavázal, že pivo, kořalku i sůl bude odebírat z libereckého úřadu, dostal na to od Clam-Gallasů i mírnou slevu. Nic nebránilo tomu, aby se Kristiánov stal světem sám pro sebe, ve kterém uprostřed lesů žily celé generace sklářských dělníků. Nebylo třeba odtud putovat – r. 1780 zde byl vysvěcen hřbitov, v osadě žil i katolický duchovní, páter Starý, který se vyznal i v lidovém léčitelství a znal účinky nejrůznějších rostlin. R. 1846 dostaly kristiánovské děti vlastní školu. Hutní cestou odtud byly odváženy skleněné tyčky, tyčinky, lustrové ověsky. Měnilo se i okolí Kristiánova – ztratily se smíšené lesy, nahradily je smrkové monokultury, slibující největší zisk, protože nejrychleji rostly. Ale i sklářská sláva Kristiánova byla jednoho dne definitivně sečtena. Docházelo dříví, navíc se stále více prosazovala technologie vytápění pecí plynem, prodražovala se i vzdálenost Kristiánova od civilizace – chyběla především železnice. A tak pravnuk zakladatele huti r. 1882 výrobu zastavil a přenesl do nové sklárny v Rýnovicích.
O pět let později, 7. srpna 1887, Kristiánov vyhořel. Oheň zničil huť, školu i chalupy sklářů, zůstala jen myslivna z r. 1866 (ta stojí dodnes), panský dům (shořel při mobilizaci r. 1938, v letech 1830–70 zde byla kaple a uvnitř varhany z r. 1713, hrající v klášteře na Bezdězu a v kostele v Horním Polubném) a bývalá sklářská hospoda, známá pod jménem Liščí bouda**. S liškami neměla nic společného, na Nové louce v ní bydlela rodina Fuchsova. Když byla tamější huť r. 1839 stržena, přenesli dřevěný „Fuchshaus“ na Kristiánov. Chceme-li co nejlépe vnímat atmosféru původního Kristiánova, pak nahlédneme za plot původního sklářského hřbitova** se starými zarůstajícími náhrobky, zastavíme se v Liščí boudě (uvnitř je od r. 1964 expozice sklářství a přírody Jizerských hor s modelem starého Kristiánova. Jedno z nejvýše položených muzeí u nás. (Otevřeno od června do září, PO–NE 9–17 h.)
Kolem Liščí boudy vede žlutá turistická značka, po ní sestupujeme do údolí Kamenice.
Kamenice** je nejvýznamnějším přítokem Jizery z Jizerských hor. Pramení pod Sedlem Holubníku a po 36,1 km ústí zprava do Jizery u Spálova nad Železným Brodem. Prakticky hned pod Kristiánovem narazíme na tabulky, upozorňující na zákaz koupání, protože se ocitáme v ochranném vodohospodářském pásmu. Mezi smrky pak probleskují vody Josefodolské přehrady**. Jestliže bývala v minulosti Bedřichovská přehrada přirovnávána ke kanadským jezerům, pak to dnes v plné míře platí o nádrži Josefodolské. Na rozdíl od starší přehrady na Černé Nise zůstaly stát kolem Kamenice lesy, které dotvářejí romantickou scenérii největší údolní nádrže Jizerských hor. Budována byla v letech 1976–82, dvě sypané 44 metry vysoké hráze zadržují 23 miliónů krychlových metrů vody, odběrná věž je vysoká 60 m. Díváme se na zajímavé technické dílo. Odběrná věž je propojena podzemní štolou s úpravnou vody v Bedřichově – tato štola vede až 130 m pod zemí. Z úpravny jde pitná voda do Liberce další podzemní štolou. Proti protržení je hráz zabezpečena 418 m dlouhým odpadním kanálem mimo těleso hráze. Přehradu posiluje povrchový přivaděč vody z Jeleního potoka a přívod z Bedřichovské přehrady na Černé Nise. Voda tak dvakrát překonává rozvodí mezi Baltským a Severním mořem.
Žlutá značka nás přivádí až k přehradní hrázi a pak sestupuje z kopce, brzy se potká s vodami Kamenice, spěchajícími po kamenech příjemným zalesněným údolíčkem. Zbývá pár kroků na okraj Josefova Dolu.
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.
