Přechod zamrzlého Bajkalu – pět dnů v objetí ledové pouště

Jezero Bajkal je největším zdrojem pitné vody naší planety, leží v trhlině hluboké až 1 600 metrů. Tento unikát se nachází na východní Sibiři a jeho geologický věk se odhaduje zhruba na 30 milionů let, což znamená, že je nejstarším jezerem na světě. Jenže skutečnou moc a sílu Bajkalu nelze zachytit ve stručném popisu na Wikipedii. Pokud chcete zažít opravdové dobrodružství a porovnat se se silou starou, jako je sám svět, musíte se na Bajkal vydat, a to v zimě.

Zima na Sibiři je krutá, v lednu a únoru teploty klesají ke čtyřicítkám pod nulou, a tak se povrch jezera postupně pokrývá ledem. Již v polovině února může tloušťka ledu dosahovat i několika metrů, a tak se z jezera stává silnice, která spojuje pobřeží Bajkalu – pevninu, jak říkají místní – s ostrovem Oljchon u západního břehu. Led kolem břehu a podél ostrova je vždy populární atrakcí pro turisty. U místních si můžete půjčit i lední brusle a vyzkoušet si je v akci na jednom z největších kluzišť zeměkoule.

SVOU CESTOU

Náš plán je ale jiný. V polovině února, kdy je led dostatečně pevný a tlustý, se naše čtyřčlenná skupina vydává na přechod Bajkalu od západu na východ. Místem startu je vesnice Chužir na Oljchonu. Začátek trasy vede podél západního pobřeží ostrova k jeho nejsevernějšímu bodu – mysu Choboj. Ten zároveň funguje jako mezní bod běžných turistických zájezdů v nesmrtelných „buchankách“ – vozidlech znamenité produkce Uljanovského automobilového závodu, které po ledu pendlují z Chužiru.

Cestou do opravdové divočiny zamrzlého Bajkalu musíme překročit turisticky rušný Choboj připomínající Václavák, který chceme opustit, jen co na něj dorazíme. Divočina se otevírá jen odvážlivcům, kteří se z mysu vydají na východ a překročí „bajkalský Rubikon“. Důvodem, proč se za mys nevydávají turisti ani „buchanky“, je nejdelší a nejnebezpečnější trhlina v ledu, která se každou zimu tvoří podél východního pobřeží Oljchonu. Po jejím překročení se ocitáme v naprosté samotě uprostřed krajiny nekonečného ledu, prostírajícího se, kam až oko dohlédne. Pod nohama máme nejhlubší místo celého jezera a před sebou jeho nejširší úsek ve směru od západu na východ. Naše putování měří 128 kilometrů a je rozděleno na pět dnů. Denně musíme ujít povinných 25 kilometrů a do vesnice Ust-Barguzin na konci Barguzinské zátoky nám zůstává tříkilometrový bonus.

ŽIVOT NA LEDU

Náš přechod probíhá autonomně, od startu až do cíle si s sebou neseme zásoby a všechno potřebné pro život na ledu. Přejít jezero jiným způsobem nelze, a proto příprava na takovou cestu vyžaduje velké zkušenosti z předchozích zimních výprav. Vybavení musí být funkční a otestované, jídelníček přesně spočítaný a přizpůsobený podmínkám.

Dodnes považuji cestu po ledu za nejextrémnější způsob zimní výpravy vůbec. Jdete přes zamrzlou poušť, ve které neexistuje ani voda. Je to ironie přechodu přes největší zdroj pitné vody ve světě, který je skrytý pod ledovým pancířem jezera. Každou kapku vody, kterou vypijete, musíte roztápět z ledu. Jenže dřevo na roztápění ani na zahřátí a vaření v ledové poušti nenajdete. O úspěchu a přežití rozhodne spolehlivý vařič připravený na nejhorší podmínky. I technika občas selže, jen člověk selhat nesmí: během cesty se nám stalo, že zamrzla hadička od vařiče, a tak jsme si celý jeden den, než se hadička zahřála pod bundou a začala znovu spolupracovat, museli vystačit s litrem vody pro čtyři osoby na celodenní přechod. Částečnou záchranu mi během toho dne poskytly malé kousíčky ledu, které jsem sbírala pod nohama po cestě a roztápěla v puse.

Večer po náročném ledovém přechodu nestrávíte u příjemně hřejícího ohně, jen si co nejrychleji rozděláte stan a ještě zahřátí vlezete do spacáků. Pokud to nestihnete udělat za tepla, kdy ruce a nohy jsou ještě zahřáté z pohybu, čeká vás promrzlá noc, během které nám venkovní teploty klesaly pod minus 20 stupňů. Veškeré roztápění ledu, vaření jídla a večerní povídání pak probíhá ze spacáků.

Nejnáročnější okamžik celé výpravy je vždy ráno, kdy musíte teplo spacáku odvážně opustit. Ranní balení věcí neposkytuje mnoho možností pohybu a pořádného zahřátí, nejvíc při tom trpí prsty na rukou. Proto je důležitá rychlost a sehranost týmu, aby mohl co nejdříve vyrazit. Strach ze zimy je starý instinkt podobný strachu ze smrti: překonat ho můžeme jen neustálým intenzivním pohybem. Přibližně po půl hodině rychlé chůze s batohem na zádech začíná teplo pronikat i ke znecitlivělým konečkům prstů, a tak si můžete oddechnout: přežili jste další den na ledu, což na Bajkale není vůbec málo.

LED

Cesta přes Bajkal je zvláštní především proto, že to nejzajímavější máte vždy pod nohama. Obrovské jezero každou zimu zamrzá postupně a vytváří ty nejzázračnější a nejneuvěřitelnější vzory, ozdoby a kresby na ledu a pod ním. Každý krok vám tak otevírá nový pohled, pod ledem vidíte bílé spirálové tvary, zamrzlé květiny nebo bublinky od sodovky, které jako by se zvedaly ze dna jezera. Ve Velkém moři za Chobojem narazíte i na velké plochy rovného ledu s ideální hladinou, pod kterým vidíte jen tmavou masu vody. Působí to na vás jako propast: stoupnete si na ni a najednou máte pocit, že nestojíte na ničem a padáte do hlubiny. Stačí však pořádně zatřást hlavou, ve tmavém ledu pod nohama si najít světlý bod vzdušné bubliny nebo zmrzlých sněžných kusů, a oči přesvědčí hlavu, že pod vámi není propast, ale pevný základ.

Občas led zamrzne i s vlnami a vám se bude zdát, že vidíte moře zastavené v pohybu neznámým kouzelníkem. Stoupáte po vlnách jako biblické postavy a občas si všimnete i ledové trhliny, ze které se zvedá pára. Pozor na ni, může být přikryta jen tenkým ledem, kterému se raději vyhněte. Trhliny se mohou vytvářet i přímo před vašima očima– led Bajkalu žije, jeho obrovská plocha je v neustálém pohybu. Z ničeho nic pod nohama uslyšíte slabší třesk a vidíte, jak od vás utíká tenká bílá čára, která čerstvě prořezává tmavou hladinu jezera a postupně se ztrácí někde na horizontu.

Bajkal ale můžete i slyšet. Zatímco nad jezerem panuje klid, najednou se pod ledem ozve tlukot a bublání, jako by vám někdo přímo pod nohama čistil vodovodní potrubí a sléval vodu do obrovského odtoku. Nejednou se po cestě pod námi prohnala taková vichřice tlukoucí na nás ze spodní části ledu – to nám Bajkal posílal svůj pozdrav. V noci se pak ozýval hluboko pod našimi stany hlasitý rachot připomínající dělovou střelbu neznámé podvodní bitvy. I v noci si s námi Bajkal povídal a připomínal, kdo je tady pánem.

Nejzázračnější pohled na hladinu Bajkalu spatříte během západu slunce: ledová krajina se rozzáří všemi možnými barvami duhy, není vidět nic kromě ledu a slunce. Připadáte si jak v Antarktidě a cítíte se trochu jako Amundsen, který záviděl sám sobě a litoval ty, kdo takový zázrak nikdy neuvidí. A určitě budete mít chuť se na Bajkal ještě někdy vrátit.

Ve výbavě pro zimní Bajkal je zásadní spolehlivý vařič a zásoby paliva, funkční a otestované vybavení, mačky a také odvaha poznat své vlastní hranice strachu a zvědavosti.

• Na Bajkal se dostanete z ruského města Irkutsk, kam poletíte 5 hodin z Moskvy.
• Nejbližší břeh Bajkalu směrem od Irkutsku se nachází u ústí řeky Angara, dostanete se tam veřejnou dopravou z města a cesta potrvá necelou hodinu.
• Pokud se chcete vydat mimo profláknutá místa, udělejte si výlet na ostrov Oljchon, ta ovšem může trvat i pět hodin – cestu si domluvíte na městském autobusovém nádraží v Irkutsku, jen se připravte na chaotické jednání v asijském duchu. Přechod Bajkalu jsme začali ve vesnici Chužir na Oljchonu.

• Přechod pohoří Tunkinské Golce – divoké hory poblíž Bajkalu
• Túra bajkalskou ekostezkou v Rusku