Výstup na Piz Boe – nejlehčí třítisícovku v Dolomitech

Dojíždíme do sedla Passo Pordoi (2239 m n. m.). Táta s Robertem přemýšleli, zda nemají pro výstup do sedla Forcella del Pordoi (2829 m n. m.) raději použít lanovku, ale pak se pochlapili a všichni jsme začali dusat do kopce. Nejdřív cesta vedla po pitomých schodech, pak se ale proměnila v tradiční kamenitou stezku plazící se v serpentinách vzhůru. V polovině svahu jsme se zastavili na oběd. Co nás překvapilo, že i ve dvou a půl tisících metrech uprostřed skal Italové potřebují budovat kanály.

Serpentiny byly obsypány lidmi, z velké většiny turisty, kteří se nechali vyvézt na Sass Pordoi lanovkou a zpátky sestupovali pěšky. Tihle výletníci se vyznačovali zejména tím, že v žádném případě neuhýbali z cesty nám, supícím do vrchu.

V sedle jsme slupli jedno pivko, načež nás čekal další výstup, tentokrát pouze o 300 metrů. Výš už to totiž na Selle nejde – Piz Boe se svými 3152 metry nad úrovní moře je nejvyšším vrcholem tohoto masívu. Na jeho vrchol vede několik cest, my si zvolili středně těžkou, místy zajištěnou stezku po jihozápadním svahu.

Na vrcholku je kromě parádního rozhledu rifugio Fassa Hütte a obří konstrukce, která nejvíce připomíná billboard. Za ten jsme to dokonce i považovali, než jsem později vygůglil informaci, že jde o velkou anténu. Jelikož venku už začalo být docela chladno a větrno, zalezli jsme dovnitř a vypili místní tradiční nápoj bombardino. Ve velmi stylovém rifugiu, kam se zásoby dostávají jen helikoptérou, obsluhuje chlap podobný herci Ronu Perlmanovi, který nám taky sdělil, že ubytovat se tu můžeme za dvacku na noc. Robert s tátou a Bzukem tu možnost využili, kdežto já s JITChIm jsme sledovali původní plán spaní ve stanu. Za tím účelem jsme sešli asi 200 metrů z vrcholku k jezeru Léch Dlace, kde jsme rozbalili bivak, uklohnili polévku a zalezli.

Pod Sellou to jde i na kole

V noci jsme zažili bouřku a sněhovou vánici, ráno jsme tak museli odházet ze stanů sníh. Bohužel slunce vstávalo částečně v mlze, a tak se mnoho fotek vyfotit nepodařilo. Přesto jsme na tom ale byli mnohem lépe než zbytek výpravy, který z vrcholku Piz Boe neviděl zhola nic.

Po třech hodinách čekání v zimě se konečně objevili ostatní a mohli jsme zahájit sestup z masívu na suť. Táta nám sdělil informace, které vydolovali z hospodského Rona Perlmana:„Říkal, že prý je to suťovisko normálně schůdný, dokonce se tam prej dá jezdit na kole!“Tomu jsme ale nevěřili, protože když jsme slezli pod stěny Selly, ocitli jsme se na cestě podobné té na Sass della Crusc, jen v mírnějším svahu. O to větší bylo naše překvapení, když jsme o kousek dál nalezli pod kamenem kšiltovku s nápisem Bike Week.

Celou dobu jsme pod stěnami Selly šli v mlze, až téměř nad Passo Pordoi se mraky roztrhly a naskytl se nám tak pohled na Marmoladu, Porta Vescovo, Sas Bece a také v údolí stojící válečný památník I. a II. světové války Ossario del Pordoi (2229 m n. m.), kam jsme měli namířeno. Poobědvali jsme v trávě, kochajíce se pohledem na ledovec třítisícové Marmolady a sousedního Gran Vernelu.

Rifugio Maria

Rifugio Forcella Pordoi

Fassa Hütte

V této podobě se výstup na Biz Bou jeví jako snadné VHT, takže budete potřebovat pevnou obuv, trekové hole a ti méně odvážní taky feratový set a sedák. Nutností je v létě a na jaře opalovací krém a sluneční brýle. Pokud však na Piz Boe zvolíte jednu z těch těžších ferat jsou feratové udělátka + helma nutností.

Do Passo Pordoi se snadno dostanete od Cortiny, jelikož za ní leží severním směrem cca 5 km po hlavní cestě.

Výstup na Piza da les Diesc