Sledujeme cestu expedice do afghánských hor – Humi outdoor expedice Uparisína 2008. V další části expedičního deníku se dočtete o opravě jejich milovaného vozítka a nálezu ještě milovanějšího zajíce. Expedici podpořil Expediční fond.
Po takovém dni se člověk cítí velmi unaven. Pokud to spojí s alkoholem a s pocitem samoty a totálního krachu uprostřed Ruska, je to pocit skoro na umření. Tak jsme se cítili i my. Probuzení pro nás bylo krutým procitnutím do dne, kdy se rozhodne o dalším pokračování naší expedice. Zmlátila vás někdy parta z posilovny XXXL a pak si s Vámi dala na usmířenou pořádnou rundu? Podobně jsme si připadali i my, oteklí, pomlácení, samá modřina a šrám a ještě nás pekelně bolela hlava. Těžko hledat primární důvod. Lišin navíc – díra v uchu, možná i otřes mozku. Policejní rekonstrukce nehody jasně prokázala, že do hlavy dostal naší expediční ledničkou. V tom horku to fakt zamrzí.
Serjoža vyskočil z postele stejně rychle, jako do ní upadl. A hned se vrhnul do řešení našich problémů. Prvním problémem bylo, že Serjoža suše oznámil: „Zaspali jsme!“. U policajtů jsme měli být v devět a bylo už deset. „Nevadí. To byl čas orientační“, naznačil Serjoža. Sedli jsme do jeho auta a valili do města k policejní stanici. Policajt tam byl. Řidičák vydal. Ještě se zeptal, kolik jsme toho včera vypili? „Noooo, hodně. To je to na nás tak vidět?“ Koukli jsme se na sebe se Serjožou. „Je“, řekl policajt a usmál se. Tím pádem byla situace na policejní stanici zachráněna a plynule jsme přešli do otázky opravy našeho auta (remont mašiny).
V ruských reáliích existují dva druhy servisů. Takový ty drahý oficiální a pak takový ty u cest, kde různí chlapíci různě kvalitně opraví více méně cokoliv. To byl případ Saši. Jeho servis byl na kamenitém kopci asi 10 km od místa, kde bydlel Serjoža. Dojeli jsme tam. Promluvili jsme s ním a Saša řekl, že má teda spousta práce, ale pomůže nám. On byl hlavně spíš klempíř a lakýrník, než mechanik, ale to se nám právě hodilo. Jako správný ruský mužík se stejně vyznal úplně ve všem. Bylo potřeba poobědvat, vyložit auto a odvézt mu ho do dílny.
Rozebíráme auto a věci skládáme na plachtu na dvůr….zajíce jsme našli ležet zkrouceného bolestí mezi náhradní kardankou a plynovou bombou. Skučel. Lišin se k němu shýbl a lehce se ho dotkl. „Žije“, řekl. „A bude žít. Zajíci, co je s tebou, slyšíš“. Neodpovídal, jen z krůpějí potu na plyšovém ohozu bylo jasné, že trpí neuvěřitelnými bolestmi. „Utratit“, řekl jsem já. „Co s ním. Ten už nám s ničím nepomůže, jen nás bude zdržovat“. Lišin však trval na svém. „Nee, musíme ho přece zachránit. Vždyť jsme s ním už tolik prožili. Na kolika fotkách jsme v jeho společnosti a co radosti nám přinesl„. „No dobře“, zavrčel jsem. „Dělej jak myslíš“. Lišin ho vzal jemně do náručí a jako hadrovou panenku donesl k sobě do postele, od té chvíle tam leželi dva. Oba hadr na hlavě a vzdychali a skřípali zubama. Zajíc jenom dvěma (on jich víc nemá). „To jste ale banda simulantů“, vrčel jsem na ně. Ozvalo se pochrupování. Spánek a spirit začali opět fungovat…..
Zajíc byl nalezen, Lišin se o něj a o sebe staral a na mě bylo zahájit opravy. Lehce po poledni jsme auto dopravili do servisu. Lehce po druhé Saša na auto poprvé kouknul. Lehce potřetí se mě Sašu podařilo vzkřísit a zeptat se ho, jestli něco opraví. „Vy molodci, na takej mašině vy prijechali i z Čechie?“ Potom oznámil, že dneska už se na to necítí a odkvačil doopravit jiné věci, aby měl zítra čas. My jsme zatím se Serjožou udělali, co se dalo, prolezli jsme auto nahoře i dole (prolejzal jsem a Serjoža navigoval), ale už jsme byli sehraný tým, takže to šlo dost rychle. No, a k večeru jsme odjeli k Serjožovi domů. Večer se pilo, ale tentokrát málo a hodně se pil hlavně bylinkový čaj. Já u toho nahlas počítal, jak to uděláme, abychom to všechno stihli a vyšlo mě z toho, že nejpozději v neděli večer musíme vyjet a od té doby se nesmí nic špatného stát, abychom to zvládli.
Kompletní oprava
Jak Saša slíbil, v neděli oblíknul svojí oblíbenou opravářskou hučku a pustil se do toho se vší vervou. Brousilo se, pilovalo, UAZ se různě nahříval a pneumaticky modeloval. Dělala se mu na mnoha místech povrchová úprava barvou na topení a svěží jarní zelenou (jinou jsem prostě nenašel). Největším problémem bylo přední okno. Sice se nerozbilo, ale nešlo nám zasadit tam kam patří. „Je to chujové“, oznámil Saša při třetím pokusu. „Jo, to teda je“, oznámil Sašovo asistent Kolja, který vlastní nejrychleji jezdící Ladu v téhle oblasti. Běžně s ní dělal tak 140 a když jsme zrovna jeli něco koupit, už jsem se dál ani nedíval, stačil ten pocit beznaděje, který prožívá pilot F1, když se mu zasekne noha na plynu před nejtěžší zatáčkou na závodě v Monte Carlu.
Napočtvrté jsme využili Sašův výpočet, který nám objasnil velmi výmluvně a se stejnou grácii, jako učitel fyziky vysvětluje nakloněnou rovinu. Jeho plán spočíval v sérii pneumatických úprav rámu, okna a jeho okolí. Výsledek je ten, že UAZ má od té doby přední okno a taky sportovnější tvar. O několik centimetrů jsme ho vepředu stáhli obrovským udělátkem k zemi. To vedlo sice k prasknutí střechy v zadní části, ale to jsme neřešili, protože domů pojedeme asi až v zimě, takže to má ještě čas. Pak začal Saša vařit (ne jídlo) a do večera bylo vše po kupě. Já přidal ještě jarní svěží zelenou, abychom nevypadali jak po bouračce a Lišin připlácl několik sponzorských samolepek. Od Sašovo ženy jsme na cestu dostali vařená vejce a kus špeku, od Serjoži zase láhev spiritu s výmluvným kódovým označením 98%. Saša si řekl o málo peněz, Serjoža se urazil, že prej peníze nejsou všechno. To si myslím i já. Věnoval jsem mu jednu expediční košili na památku a taky láhev slivovice. Chlast connecting people. A taky společné přesvědčení, že dobrý lidi ještě neumřeli.
Trable přesto neskončili
Jak jsme vyjeli ze vrat, křuplo to v kole a problém se opakoval. Stupica (část kola), co jsme koupili, byla podle Serjoži kitajská (čínská) a tudíž úplně chujová. Takže znova. Tentokrát Serjožu opustili i bolesti zad. Vytáhl ze svého skladu starou stupici, ještě sovětskou a lehce jí upravil a namontoval místo té nové.
Já mu řek, ať kitajskou jde zítra, až bude otevřeno, klidně reklamovat a tomu prodavači s ní předvede, jak zachází s nepřítelem pouze Helena Fibingerová (stupice a koule na vrhání mají obdobnou váhu). Serjoža má klidnější povahu a řekl, že si spíš vezme od prodavače ty prachy a schová je, až se zas příště potkáme.
To už zapadlo slunce a dojeli jsme k pumpě, o který mě Serjoža tajně pověděl, že patří Čečencům. Tak jsem se k němu naklonil a taky jsem zašeptal, kde ty Čečenci jsou. Serjoža se naklonil ještě víc a zašeptal, že to jsou ty vlastníci, ale ty tady nedělají. Aha, tak proč šeptáme? No, to Serjoža nevěděl. Asi v rámci utajení. A pro jistotu. V Rusku šeptá kde kdo. „No, tak rebjata šťastlívo puti“ (jakože štastnou cestu). Díky Serjožo a opatruj se …. objetí tygra.
Zajíc, po bouračce hormonálně narušený, mává bílým kapesníkem a otírá si slzy. Lišin s dírou v uchu zas polovinu toho, co Serjoža říkal, neslyšel. „Davajte“, křičí Serjoža a UAZ už potichounku polehounku vyráží na cestu.
