Doping by se měl vnímat také v souvislosti s horolezectvím

Horolezectví se neustále vyvíjí. Linie, vrcholy a stěny, které byly dříve nemyslitelné, jsou dnes pokoušeny a některé z nich také přelezeny. Vše má však své hranice a jejich posouvání by mělo být uskutečňováno „čistou“ cestou.

Problémem jsou často vlastní touhy

Horolezectví, a vše s ním spojené, je obtížná činnost a pro spoustu lidí je těžké akceptovat, že na některé mety prostě nikdy nedosáhnou. U mnoha jedinců je touha tak silná, že překračuje jakékoliv horolezecké zásady.

Sportování v horách má spoustu podob. Může to být lezení v horách, trekování, sportovní lezení, bouldering, překonávání ledopádů, skialpinismus, horský běh apod. Některé z těchto disciplín mají oficiální podobu a lidé se v nich mohou a chtějí porovnávat, neboli soutěžit. U nich chce UIAA v blízké době zavést klasické testování na doping.

Všude tam, kde se nelze domáhat poctivosti touto „testovací formou“, nezbyde než věřit osobním rozhodnutím každého jedince.

Pohled na doping se v čase vyvíjí

Na rozdíly ve výkonech, co se osmitisícového horolezectví týče, poprvé výrazně upozornili Habeler s Messnerem, když v roce 1980 vylezli jako první na Mount Everest bez kyslíku. Tímto tvrzením nemá být nějak dotčena významnost prvovýstupu z roku 1953 (Edmund Hillary, Tenzing Norgay), jen poukázání na to, že umělý kyslík by měl být dnes ve světě horolezectví chápán jako forma podpory výrazně snižující náročnost výstupu. Dnes se už ví, že pohyb v takovýchto výškách je možný, to tehdy Hillary s Tenzingem nevěděli. Mnohem očividnější je počínání Hermanna Buhla na Nanga Parbat v roce 1953, kdy při výstupu na Nanga Parbat užíval pervitin. Tehdejší měřítka však tehdy asi byla také trochu jiná.

Everest jako testovací akvárko

Místem, kde se asi nejčastěji střetává etika s osobními ambicemi jednotlivců, je Mount Everest. Důvodem je, že se tady vyskytuje mnoho horolezců různých výkonnostních a motivačních skupin.

Dr. Luanne Freer se zabývala touto problematikou v rámci Everestu: „V období 2003-2012 dvě třetiny dotazovaných horolezců využilo léky ne pro zdravotní účely, ale jako podpůrný prostředek ke zvýšení výkonu“.  Podle doktorky Freer nejsou výjimkou stany, které jsou napěchované léky na předpis za účelem zvýšení šancí na dosažení vrcholu. „Naší povinností je svět informovat o tom, jak nebezpečné je ve vysokých nadmořských výškách užívat léky s úmyslem zvýšit svoji výkonost“.

Pokud pomineme vše ostatní, tak už jen to, že tělo funguje za hranicí normální výkonosti může skončit tragicky, a to ve chvíli, kdy užitá látka přestane být účinnou. Horolezec se tak z minuty na minutu může ocitnout v prostředí, na kterém by za normálních okolností vůbec neměl být, protože na to jednoduše nemá.

Vzorem může být generace britských horolezců, kteří se pokoušeli o náročné prvovýstupy na himálajské obry na konci 70. a 80. let. Tehdy se obešli nejen bez podpůrných prostředků ve formě léků, ale odmítli také umělý kyslík.

Situace se spíše horší než lepší

Velkým zlem jsou, s ohledem na téma doping, komerční expedice, kdy některé z nich doslova nabádají své klienty k užívání léků za účelem zvýšení výkonosti. Chtějí tak urychlit aklimatizaci, jelikož čas znamená pro agentury peníze.

Zajímavými čísly jsou rozhodně údaje v tabulce vpravo, které získala UIAA v souvislosti s užíváním acetazolamidu(ACT) v Nepálu.

V pilotní studii z roku 2014 se ukázalo, že 38,9 % trekařů v oblasti Khumbu, užilo léky, které měly zlepšit jejich aklimatizaci. Ve starší studii z roku 1993 vyšlo najevo, že 9,8 % rekreačních horolezců v Alpách bylo pozitivně testováno na amfetaminy (2,7 % 2500 – 3500 m, 1 % 3500+ m). Horolezců, kteří užívali podpůrné látky, však mohlo být mnohem více, jelikož testování proběhlo pouze na amfetaminy.

Podle výzkumu v kempu Bafaru (4680 m) na Kilimandžáru, bylo pouze 8,8 % horolezců „čistých“. 46,7 % užilo acetazolamid, 40 % dexamethasone a 4,5 % lístky koky. Ve většině případů byly tyto látky užity na základě okolních tlaků a vlastního uvážení než na lékařské doporučení.

Pomáhají si i expedice se sportovně hodnotnými cíly

„Co se týče dopingu ve vysokých horách, již během naší loňské expedice jsem byl trochu překvapen, že i v této době je běžné podporovat a usnadňovat si aklimatizaci léky. Jedním z mých hlavních cílů na expedici Dhaulágirí bylo zjistit, jak můj organismus ovlivňuje výška – bez léků, bez kyslíku. Proto jsem už během aklimatizace odmítl lék Diluran, který v menší či větší míře užívali všichni ostatní členové naší expedice. Ohledně Diluranu jsme později vedli dlouhé debaty, protože mě zaskočilo, že ještě v této době se na expedicích aklimatizace běžně podporuje léky.

Z toho, co jsem měl možnost pozorovat a zjistit, sice nejde o doping v pravém slova smyslu, ale jde o značnou pomoc při překonávání negativních aspektů aklimatizace (bolest hlavy, nechutenství, nespavost, atd.), což nepřímo vede k lepší regeneraci a následně lepšímu výkonu. Principiálně proto považuji Diluran a podobné léky za typ podpůrné látky jako přídavný kyslík, byť s menší a méně přímou pomocí ke zvyšování výkonu, než přímé dýchání přídavného kyslíku. V otázkách dopingu ve vysokých horách mám tedy víceméně jasno – pokud někdy zjistím, že můj organismus himálajské výšky nesnáší, nebudu to řešit ani léky ani kyslíkem a budu se raději soustředit na nížší kopce než osmitisícovky“, vysvětluje svoji zkušenost a názor na problematiku Miro Peťo.

Miro Peťo

Jiný člen expedice Dhaulágirí, Čech Jirka Švihálek, vysvětluje užití Diluranu a svůj pohled: „Na expedici Dhaulágirí se skutečně preventivně užíval Diluran. Já osobně jsem věděl o Diluranu a jeho účincích velmi málo, referenční bod pro mě představovaly materiály Kristiny Höschlové, která je v ČR uznávanou odbornicí v oblasti výškové medicíny, a ta přímo doporučovala Diluran jako prevenci proti problémům jako je bolest hlavy a nespavost při vstupu do nové, vyšší nadmořské výšky. Její materiály pojednávající o této problematice jsou nebo byli k dispozici přímo na stránkách ČHS. Tento názor pak víceméně korespondoval s názorem našeho expedičního lékaře na, který nám užití Diluranu doporučil.“

Toto vysvětlení zveřejněných doporučení ovšem může znamenat jistou dezinterpretaci.

Postoj Společnosti horské medicíny ČR, jejíž členem je i Kristina Höschlová, vyjadřuje MUDr. Ivan Rotman následovně: „Medicínsky neodůvodněnému užívání léků v horách (a nejen v horách), je třeba se vyhýbat, kde je to jen možné. Lékařským důvodem užívání léků usnadňujících či podporujících aklimatizaci nebo působících proti výškové nemoci či zmírňujících její příznaky (acetazolamid (Diluran, Diamox), dexamethasone aj.) může být jen chorobně zvýšená náchylnost ke vzniku výškové nemoci či výškovému otoku plic, i při dodržení pravidel pro aklimatizaci. Také záchranná akce ve velké výšce by nemusela umožnit dodržení pravidel aklimatizace a použití léků by nebylo chápáno jako doping. Rovněž pracujících ve výškách se horolezecká etika netýká. Pak zbývá již jen jediný důvod – zvýšení šance na dosažení vrcholu, tedy doping.“

Tyto léky se k horolezcům přesto dostávají k doktorů, ovšem s příslušnými doporučeními ohledně jejich užití. „V první řadě v situacích nouze, při nedostupnosti lékařské pomoci, mohou zachránit život a/nebo poskytnou čas k sestupu či do příchodu pomoci. Doporučení použít např. acetazolamid z medicínského důvodu (indikace) profylakticky u konkrétní osoby a konkrétní situaci je v kompetenci ošetřujícího lékaře. Lékař nemůže doporučovat užívání léků v medicínsky neodůvodněných případech, o tom si rozhoduje horolezec sám a má k tomu mít veškeré dostupné informace. Záleží jen na tom, zda a do jaké míry bude brát svůj výkon sportovně a zváží rizika užívaných léků a důsledků jejich použití.“, pokračuje Ivan Rotman při výkladu pohledu lékaře. „Zatímco užití acetazolamidu může být poměrně neškodné, použití dexametasonu, který je účinný při léčení výškového otoku mozku, v profylaxi nemoci z výšky, může znamenat nemožnost jej použít při léčení otoku mozku (případně plic) a vyústit v neřešitelnou situaci.“

Jiří Švihálek při výstupu na Tocllaraju

Referenční bod či standard pro posouzení užití či neužití zatím v horolezecké komunitě chyběl, oficiální stanovisko bylo přijato až v září 2014, ale váhu lze přikládat především názoru veličin českého himálajského lezení jako jsou například Radek Jaroš či Mára Holeček, kteří užívání Diluranu a dalších podpůrných léků odsuzují.

Negativa při užívání určitých látek s ohledem na horolezectví

Acetazolamide (Diamox)

Nevýhody: uživatelé se mohou stát mírně dehydrovaní v důsledku častého močení. Při nepoužití láhve na močení má vliv také neustále vycházení ze stanu. Nevhodné pro uživatele s poruchou funkce ledvin.

Alkohol

Nevýhody: za jistých okolností může napodobovat AHS. Zhoršuje reflexy, rovnováhu, úsudek. Jeho pomalé odbourávání může způsobit, že jej budete mít v krvi i další den při výstupu.

Aspirin

Nevýhody: snížení srážlivosti krve zvyšuje riziko vnitřního krvácení a zhoršenou funkci ledvin.

Dexamethasone

Nevýhody: riziko Cushinguva syndromu, Addisonovy choroby. Při delším užívání ovlivňuje náladu, může přivodit deprese, žaludeční vředy, hyperglykémii atd. Jeho užití v profylaxi znemožní později případné použití k léčení otoku mozku nebo plic.

Ibuprofen

Nevýhody: krvácení do trávicího traktu. Při dehydrataci zvyšuje riziko selhání ledvin.

Nifedipine

Nevýhody: pokud se používá k prevenci, nemůže být následně použit k léčbě. Seznam vedlejších účinků je dlouhý. Zmíněna může být nespavost, deprese, zvýšení rizika omrzlin.

Oxygen (umělý kyslík)

Nevýhody: náklady, objem, hmotnost, spolehlivost, problémy při záchranných akcích.

S využitím theuiaa.org