Na vodu jsou Jizerské hory bohaté. Určitě nejznámější je ta, která vyvěrá v Lázních Libverdě. V léčebné účinky a „hojivost“ této kyselky věřili lidé již v 16. stol. A léčí se tu dodnes. K úspěchům léčby přispívá jistě i krásné prostředí. Známým výletním cílem je nedaleký Obří sud i bývalá Jizerská chata, stejně jako půvabné Kočičí kameny. Všechny tyto vděčné cíle spojuje i naše trasa. Nepatří mezi náročné, vede po kvalitních cestách bez prudkých stoupání a klesání, lze doporučit i cyklistům. Na běžkách bude výlet přeci jenom trochu náročnější, vzhledem k tomu, že jeho velká část vede po asfaltových komunikacích.
Hejnice, žel. st. – Lázně Libverda 2 km – Obří sud 2,5 km – Jizerská chata 4,5 km – Hubertka 5,5 km – Kočičí kameny 5,8 km – Bílý Potok, žel. st. 9 km (– Hejnice, žel. st. 11 km)
Od žel. stanice v Hejnicích půjdeme po červené značce – nejprve vpravo ulicí při trati, pak znovu vpravo přes přejezd a mírně vzhůru k Lázním Libverda***. Osada Libverda (původně německy Liebwerder – Líbezný ostrov) se připomíná již ve 14. stol. Její rozvoj a pozdější proslulost „mají na svědomí“ zdejší minerální prameny. Řečeno mluvou odborníků jde o alkalicko-zemité a arzeno-železité kyselky s bohatým obsahem kysličníku uhličitého. Upřímně řečeno, léčivých látek není ve zdejší vodě tolik, jako v jiných známějších kyselkách. To však víme dnes – dříve se lidé v chemii nevyznali a považovali libverdské prameny za všehojivé. Původně tu vyvěral jen jediný pramen, zvaný Boží voda. Zachycoval jej obyčejný lipový špalek. Libverdskou vodou se léčily i „hlavy pomazané“, v 16. stol. např. saský kurfiřt August I., kterému kyselku vozili v soudcích do Drážďan, jiné soudky se zdejší vodou si později nechal vozit na válečná tažení i Albrecht z Valdštejna. Již začátkem 17. stol. vyrostly v Libverdě malé lázně, které však během třicetileté války téměř zanikly.
Jejich slávu znovu vzkřísili až ve druhé polovině 18. stol. Clam-Gallasové, majitelé zdejšího panství, kteří dali v r. 1760 vystavět první lázeňský dům. V r. 1785 kyselku prozkoumal pražský fyzikus a věhlasný lékař J. Bauer, který došel k závěru, že „tato voda jest osvěžující, vzpružující, příjemně dráždí jazyk, je nakyslá, jemná, stahující a posilující … je velmi užitečná a platná při všech onemocněních a nevolnostech“. V letech 1786–1818 postupně odkryli v Libverdě další prameny – Mariin, Kristiánův, Josefinin, Vilémův a Eduardův (dostaly jména podle členů rodiny Clam-Gallasů) – a starou Boží vodu zasypali, prý aby se prameny zbytečně nevyčerpávaly. V té době prožívaly lázně svou zlatou éru. Clam-Gallasové si tu postavili letní zámeček, pořádali promenádní koncerty, vedly se knihy hostů. V červnu 1814 tu strávil tři týdny i slavný hudební skladatel Carl Maria von Weber, v r. 1807 se tu léčila ruská princezna a velkokněžna, švagrová ruského cara Anna Fedorovna. Od r. 1910 se libverdská kyselka plnila do lahví a vozila hlavně do Německa. Na státní lázně byla obec povýšena r. 1936. V 50. letech 20. stol. odkryli geologové dva nové vydatné prameny, které jsou dnes hlavním zdrojem vody pro lázeňskou léčbu. Léčí se tu především nervové choroby, vyčerpanost, stavy únavy, nemoci kloubů, svalů, cév a srdce. Mezi hlavní léčebné prostředky patří přírodní uhličité koupele, rašelinné lázně a zábaly, pitná kúra, vodoléčba, elektroléčba atd.
V centru lázní se dosud zachovaly původní lázeňské stavby*** – starý pavilon z r. 1783, dřevěný pavilon z r. 1704, klasicistní pavilon z r. 1798, hudební pavilon z r. 1803, ženské lázně z r. 1810, divadlo z r. 1810 i zámeček z r. 1816. Na kolonádě můžeme z jednoho z pramenů ochutnat i zdejší minerální vodu. V Libverdě najdeme četné ubytovací a stravovací možnosti. Od lázní pokračujeme po modré značce. Nejprve po schodech, pak cestou k silnici a přes ní loukou k výletní restauraci Obří sud***. Je umístěna ve skutečném dřevěném sudě, k němuž byla přistavěna další budova. Stavba pochází z r. 1931. V sezóně je v provozu i venkovní kiosek s posezením pod širým nebem (stravování, občerstvení).
Od Obřího sudu se vrátíme k silnici a jdeme po ní – už bez turistického značení – vlevo dolů. V ostré pravotočivé zatáčce pokračujeme silničkou vlevo, o kus dál půjdeme vpravo přes potok k hasičské zbrojnici a za ní na cestu, po níž vede červená značka. Pokračujeme po ní vzhůru až na konec obce, na rozcestí zahýbáme vpravo, mineme hájovnu a mírně stoupáme silničkou k Jizerské chatě, která stojí na kraji lesa při úpatí tzv. Polského hřebene. Širokou cestou jdeme vzhůru lesem; asi po 650 m se vpravo za nevelkou pasekou objeví skupina žulových balvanů na nevýrazném vršku. Uděláme malou odbočku a pustíme se sotva znatelnou pěšinou k jeho východnímu (levému) úpatí. Na jednom z kamenů je umístěn pomníček zvaný Hermannova smrt. Prostý nápis vytesaný do žuly oznamuje, že v těchto místech tragicky zahynul 9. listopadu 1904 libverdský řezník Jindřich Hermann. Byl – snad nešťastnou náhodou – zastřelen při lovu.
Od pomníčku jdeme zpátky na cestu a po ní k Hubertově boudě neboli Hubertce*, jednoduché turistické chatě, stojící v krásném místě při křižovatce lesních cest (ubytování, stravování). Od Hubertky vede krátká odbočka dolů ke skupině Kočičích kamenů*. Že jméno nebylo vybráno náhodně, uvidíme sami, až zjistíme, že skála má skutečně podobu kočičí hlavy. Po schodech vytesaných do žuly můžeme vystoupit na vrchol, odkud se otevírá hezký pohled** k Bílému Potoku a na Hejnický hřeben. Podle pověsti se v Kočičích kamenech ukrývají poklady.
Od chaty sestoupíme po zelené značce rozlehlými lesy (pozor na značení, cesta několikrát mění směr) k silnici u mostu přes Smědou v obci Bílý Potok*. Od rozcestí nás červená značka vpravo dovede k železniční stanici. Pokud jsme přijeli autem a zaparkovali v Hejnicích, budeme pokračovat dál po silnici až do výchozího místa (2 km).
Další doporučené cíle:
Vápenný vrch* – 0,5 km jv. od nádraží v Raspenavě, lom na mramor, významná mineralogická lokalita (objeveno 51 minerálů).
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.)
