Vemi pěkná, členitá trasa vede podhůřím Orlických hor. Navštívíme zajímavé kulturní památky i odlehlé přírodní partie. Značná část cesty vede lesem. Stoupání nás čeká především v úvodní části, na hrad Lanšperk a k Horákově kapli, není však nijak náročné. Z řady míst se otvírají daleké výhledy. V pozdním létě a na podzim si na své přijdou i houbaři.
Od železniční stanice Lanšperk (trať 024 Ústí nad Orlicí–Letohrad–Hanušovice) půjdeme po zelené značce. Ze silnice zahneme vpravo k turistickému rozcestí , kde se odděluje žlutá značka. Naše zelená jde cestou vlevo kolem několika domků. Vpravo od cesty je strmý skalnatý výběžek, řídce porostlý stromy. Na vrcholové plošině se dochovaly zbytky věže, příkop a val. Na jižní straně je dvojitý vstup do svislé pseudokrasové trhliny 30 m hluboké. Cesta nás přivede k silnici, po níž pokračujeme vzhůru, esovitý zákrut si zkracujeme cestou vlevo. V ohybu silničky je romantická Havlíčkova studánka. Vystoupáme až na náves a pustíme se vlevo mezi domky, pak úzkou pěšinou do bývalého hradního příkopu a místem někdejší brány do nádvoří hradu Lanšperk .
Hrad stojí na strmém kuželovitém kopci, který vybíhá do údolí Tiché Orlice a pouze na severovýchodě souvisí úzkou šíjí s okolním terénem. Z této strany chránily hrad dva příkopy a valy a přes ně – od severu – vede také původní přístupová cesta. Lanšperk býval poměrně vzácným typem hradu s plášťovou zdí, bez jediné věže. Mohutná opuková hradba obklopovala ze všech stran nepravidelný prostor hradiště. K ní pak byly zevnitř přistavěny obytné budovy – při jihovýchodním nároží trojdílný palác s kaplí, na protilehlé západní straně menší, snad hospodářská budova. Hrad měl jedinou bránu – na severní straně. Uprostřed nádvoří prozrazuje kruhová prohlubeň místo studny. Do dnešní doby se dochovaly zříceniny obvodové zdi na východní, jižní a severní straně, příčné zdi paláce s valeně sklenutou místností, v níž jsou uloženy fragmenty někdejší kamenické výzdoby, nalezené při úpravách hradu. Z hradního vrchu je krásný pohled do údolí Tiché Orlice.
Ve skalnatých svazích nad řekou, tvořených opukovými stěnami, se nacházejí pseudokrasové jeskyně, úzké puklinové prostory, dlouhé i několik desítek metrů, často v několika vzájemně se křižujících patrech. Od hradu se vrátíme zpět do vsi a pokračujeme mezi domky a k turistickému rozcestí u novogotické kaple . Vesnička Lanšperk se původně jmenovala Budy a v minulosti bývala nazývána i městečkem. V r. 1568 tu žilo devět poddaných povinných robotou a krčmář. Museli se postarat o panský chmel (ten se tu skutečně i pěstoval!), len, zelí a uklízet na zámku. V případě potřeby se účastnili i honů na vlky. V lanšperském dvoře robotovali i poddaní z okolních obcí, mj. i z Ústí nad Orlicí a České Třebové. (Občerstvení: hostinec Pod hradem, denně 11–21.) – Kaple P. Marie stojí na bývalé baště, která chránila vstup do opevněného podhradí a na vlastní hrad od východu. Byla postavena v letech 1897–98 v pseudogotickém stylu, větší část nákladů hradil kníže Jan II. z Lichtenštejna. Od kaple je nádherný výhled na panoráma Orlických hor.Od kaple pokračujeme po modré a zelené značce.
Na kraji lesa se stáčíme vpravo a začínáme ne příliš prudce, ale vytrvale stoupat. Po kilometru se doleva oddělí zelená značka, my jdeme dál vpravo po modré. Krásnými lesními partiemi ve svahu kopce Strážný (585 m) míříme k jihovýchodu, střídáme les a paseky. Nakonec nás značka dovede k Horákově kapli v pěkném lesním zákoutí. Kaple , zasvěcená Panně Marii, je bezslohová stavba z konce 19. stol., vystavěná jako poutní při prameni pitné vody, která byla považována za zázračnou. Pramen je upraven, nad ním na vyvýšeném místě stojí altán. Prostranství je vybaveno lavičkami, kolem kaple jsou jednotlivá zastavení křížové cesty.Od Horákovy přístupové cesty od Dobrouče nás až do cíle cesty povede červená turistická značka. Nejprve sestoupíme po polních cestách k okraji Dolní Dobrouče, projdeme sadem a kolem zemědělských objektů se dostaneme k silnici a po ní vlevo do středu obce. Dolní Dobrouč je rozlehlá ves uličního typu, dlouhá 4 km.
Poprvé se připomíná v r. 1292 jako součást lanšperského panství, které získal Zbraslavský klášter. Dochovaly se tu některé stavby lidové architektury, např. čp. 69. Nejstarším objektem je hřbitovní kaple sv. Josefa, presbytář gotického kostela z 15. stol., zbořeného v r. 1834. Hlavní dobroučský kostel sv. Mikuláše je empírová stavba z let 1828–29. U kostela stojí několik soch – Immaculata z r. 1831, Nejsvětější Trojice z 2. poloviny 19. stol. a pískovcový krucifix z r. 1780. Poblíž obce směrem na Petrovice se v minulém stol. neúspěšně těžilo černé uhlí. Místní občané, pro které by doly byly vítanou pracovní příležitostí, údajně za nocí tajně sypali do pokusných šachet vlastní uhlí, aby těžaře přesvědčili, že se dolování vyplatí. (Stravování: restaurace.)Z křižovatky poblíž kostela jdeme vpravo po silnici, za teletníkem odbočíme na polní cestu vlevo a pokračujeme mělkým údolím potoka Dobroučky při kraji lesa. Později se cesta stočí vlevo a stoupá lesem, přejde přes louku a znovu zmizí v lesním porostu. Po půl kilometru se pod námi objeví louka s loveckou chatkou. Je to pěkné místo zvané Vápenky s několika silnými prameny pitné vody.
Cesta nás vede dál bez větších výškových rozdílů, nakonec se změní v pěšinu a klesne krajem mýtiny na širší cestu v místě zvaném Vaňkovka . Také tady (vlevo pod cestou) je silný pramen, z něhož se vede voda potrubím do nedalekého dětského tábora. Půvab místa a dobré vlastnosti vody prý kdysi vedly podnikavce k úvahám založit tu lázně; zůstalo však jen u nápadu.Projdeme lesem, kde je turistické rozcestí zvané V ráji . Přetneme širokou cestu a po chvíli vystoupíme na plošinu při západním úpatí kopce Hrklice (477 m). Mezi poli a loukami míříme k severu, vlevo se otevře hezký pohled na homoli Žampachu. Při začátku klesání stojí vpravo u úvozové cesty mohutná vrba bílá, stará asi 200 let, s obvodem kmene 5,10 m a výškou 17 m. Sestoupíme mezi domky bývalé vsi Kunčice, dnes součástí Letohradu, až k silnici a po ní jdeme vlevo. Přejdeme Tichou Orlicí, železniční přejezd a pak vystoupáme na náměstí.
(Doporučujeme průvodce Podorlickem ze Zelené edice.)
