HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Za blahoslaveným Hroznatou

Území při státní hranici s bývalým západním Německem se v poválečných letech výrazně změnila. Některé vsi a osady zůstaly po odchodu původních německých obyvatel prázdné a rychle pustly. Jejich likvidaci napomohlo i zřízení přísně střeženého hraničního pásma, v němž nesmělo zůstat nic, co by mohlo komplikovat vojenskou ostrahu. A tak z řady sídel zůstaly jen zarostlé pláně a – název. K některým takovým místům míří i tato trasa.

Z chebského náměstí Krále Jiřího (od nádraží ČD sem vede červená značka, 1 km) se vydáme po zelené turistické značce. Průchodem projdeme do Provaznické ulice, na jejím konci krátce vlevo a hned vpravo na náměstíčko k areálu františkánského kláštera a kostelu sv. Kláry. Za ním po schodech do ulice Obrněné brigády a po ní vpravo podél bývalého městského příkopu a zbytků hradeb s baštami. Na rozcestí zahneme vlevo do Hradební ulice, na další křižovatce půjdeme šikmo vpravo uličkou dolů, mineme restauraci a o kus dál pokračujeme asfaltovou cestou vlevo vzhůru do sídliště. Značka sleduje vpravo jeho okraj, stáčí se doleva a na rozcestí míří vpravo dolů.

Sestoupí k okraji zástavby a pak nás lesem dovede ke známému motorestu Myslivna  při státní sil-nici k hraničnímu přechodu v Pomezí nad Ohří. (Stravování: denně8–23 h, bistro nonstop.)U motorestu odbočuje zelená značka vlevo, přetne hlavní silnici a asfaltovou vozovkou kolem parkoviště vstoupí do lesa. Podejdeme železnici a pak, stále lesem, mírně stoupáme k okraji polí. Mineme vlevo odbočující silnici k Dolnímu Pelhřimovu a o 600 metrů dál dojdeme do míst, kde stávala kdysi rozlehlá ves Horní Pelhřimov.

Jen skupiny stromů po stranách silnice připomínají místa, kde stávaly domy. Zůstal jen jediný, bývalá stodola, v poslední době přestavěná. Ves Horní Pel¬hřimov se poprvé připomíná v roce 1125. Jméno dostala pravděpodobně po svém zakladateli Pelhřimovi z Chebu. V roce 1294 se hovoří již o dvou Pelhřimovech – Horním a Dolním.

Jeden z majitelů Horního Pelhřimova si tu postavil tvrz, kterou v roce 1478 a pak znovu roku 1526 vypálila spojená česká a chebská vojska. Později však byla znovu obnovena. Po vládě málo významných rodů se v roce 1571 dostala do majetku chebských Junckerů. V letech 1729–1734 přestavěl Filip Werndl z Lehensteinu starou pelhřimovskou tvrz na jednoduchý barokní zámek, jehož interiér byl roku 1875 nově honosně vybaven.

Ještě v literatuře z roku 1985 (Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Západní Čechy) se zámek uvádí jako existující, v majetku čs. státu. Dnes po něm nezůstalo nic.Kolem oplocené zahrady při stodole odbočujeme vpravo na stoupající silničku do polí. Při pohledu zpět se nám otvírají pěkné pohledy na Cheb a blízké okolí. Dojdeme k okraji lesíčku, k místu, kde stával kostelík sv. Anny se hřbitovem. Kostelík byl z větší části zničen již během druhé světové války, jeho trosky včetně hřbitova byly v poválečných letech srovnány se zemí. V nejnovější době byla část území pietně upravena, zasazeny nalezené náhrobní kameny a do čela postaven velký kříž.

Stále mírně stoupající silnička vstoupí o kus dál do lesa a vede nás pod vrchol Zelené hory (637 m). Asi 300 metrů od kraje lesního porostu se dáme vlevo (bez značky) po lesní cestě, která nás po 80 m dovede na vrcholovou plošinku. V textové části nových turistických map se můžeme dočíst, že tu stávala kamenná rozhledna, zvaná Bismarkova věž, dnes zbouraná. Proto nás poněkud překvapí, když zjistíme, že věž stále stojí na svém místě. Zub času se na jejím vzhledu sice poněkud podepsal, při troše opatrnosti však můžeme vystoupit po točitém schodišti (výstup na vlastní nebezpečí!) na vyhlídkový ochoz. Počínáme si velmi obezřetně, protože zábradlí na ochozu je již místy poškozené. Výhled z větší části omezuje vzrostlý les.

Přízemí této zajímavé stavby zdobí zvenčí slepá obloučková arkáda v pseudorománském stylu.Od rozhledny se vrátíme zpět na značku, která ještě asi 250 metrů pokračuje po silničce, pak odbočí mírně vpravo na travnatou lesní cestu. (Silnička vede k oplocenému areálu s mohutnou věží televizního vysílače, který je výraznou dominantou širokého okolí.) Zarůstající cesta se postupně mění v pěšinu a dovede nás na okraj pastviny, kde prakticky mizí.

Pustíme se vlevo po mezi podél lesa, na konci dřevěné ohrady šikmo vpravo přes zarostlou loučku, porostlou břízami a keři. Vlevo zůstává oplocený bývalý vojenský objekt. V závěru se prodereme vysokou travou a kopřivami po svažující se cestě k silnici. Jsme v místech, kde stávala Horní Hraničná, původně Horní Kunreut (Kunraith), nejvýše položená osada na Chebsku.

Z původní zástavby zůstalo jen torzo při žluté značce směrem k Dolní Hraničné. První zmínka o Kunreutu je z roku 1249. V roce 1322 se uvádí mezi lény, která byla spolu s Chebskem připojena k České koruně. Za bojů s Matyášem Korvínem ves v roce 1478 obsadilo vojsko českého krále Vladislava Jagellonského. Poté, co ztratili hrad Ostroh, si Kunreut v roce 1497 zvolili za své hlavní venkovské sídlo chebští Junckerové.

Ti si tu vystavěli po polovině 16. století z původní gotické tvrze renesanční zámek – dvoupatrový objekt se šindelovou střechou a třemi nárožními hranolovými věžemi. Používali jej jako rezidenci do roku 1735, kdy budovu prodali městu Cheb. Zámek stál až do roku 1977, kdy byl pro zchátralost zbořen.Od Horní Hraničné pokračujeme spolu se zelenou značkou po silnici, po 1 km se dáme vpravo na širokou polní cestu, která brzy vstoupí do lesa. Pěknými lesními partiemi v těsné blízkosti německé hranice (vpravo, v některých místech jen 150 m od cesty) jdeme asi 2 km, pak se stočíme prudce vlevo a po dalším kilometru se ocitneme na státní silnici nedaleko hraničního přechodu. Silnici přetneme a dáme se mírně vpravo jinou lesní cestou. Za mírného klesání dojdeme po čtvrthodině na okraj luk.

Jsme opět velmi blízko hranice – hraniční patníky vidíme vpravo v louce asi 100 metrů od nás. Cesta se stočí vlevo a přivede nás k mohutnému náspu dnes už zrušené železniční trati*, která spojovala Cheb a bavorský Waldsassen. V místech, kde se téměř dotkneme bývalého kolejiště, stojí prostý, v nedávné době vztyčený kříž. Zelená značka nás dovede na rozcestí se signálkou, asfaltovou silničkou, sledující hranici. Zahýbáme na ni vpravo. O kus dál sestoupíme do údolí říčky Odravy.

Pramení jako Wondreb na svazích Hraničního vrchu v Německu, na české území přitéká v místě, které je od signálky vzdáleno asi 1 km západním směrem. Na svém toku dále napájí údolní nádrž Jesenice a u obce Odravy se vlévá do Ohře. Je dlouhá 58,4 km, plocha jejího povodí je téměř 500 km2.Původní most přes řeku je v dezolátním stavu, proto použijeme souběžnou lávku. Z údolí vystoupáme na plošinu a stále po signálce, rovné jako podle pravítka, pokračujeme k východu. Vpravo, už na německém území, vidíme osadu Hatzenreuth, vlevo se objeví silueta hradu ve Starém Hrozňatově a za ní na kopci barokní Loreta.

Přímo před námi se tyčí Dyleň, nejvyšší hora Českého lesa. Nedáme se zlákat doleva odbočující cestou, ale pokračujeme ještě asi 300 metrů k údolí Mohelenského potoka. Pak teprve půjdeme vlevo, projdeme mezi rodinnými domky a sestoupíme na parkoviště a k autobusové zastávce ve středu obce. Za parkovištěm odbočuje přímo do svahu pěšina, která nás po několika desítkách metrů dovede k silnici; po ní vlevo vystoupáme ke vstupní bráně hradu.Dějiny Starého Hrozňatova, původně Starého Kynšperka (Altkiensberg), souvisejí se zdejším hradem, založeném na vysokém ostrohu, ze tří stran obtékaném Mohelenským potokem. Vystavěli jej kolem roku 1200 páni z Kiensbergu v románském slohu.

Z původního hradu, jednoho z nejstarších na Chebsku, stojí dodnes mohutná kulatá věž o obvodu 32 metrů a zhruba stejné výšce. Její interiéry jsou vyzděny technikou klasového zdiva (tzv. opus spicatum). Románský je i vstupní portál věže a téměř všechny zuby cimbuří. Z doby založení je i valeně klenutý suterén paláce a zdivo hradeb. První zmínka o Starém Hrozňatově je z roku 1217, kdy tu měl být podle kroniky valdsaského kláštera umučen v tzv. Shnilé věži blahoslavený Hroznata, český velmož a zakladatel kláštera v Teplé. Důvodem Hroznatova uvěznění a smrti hladem prý byl jeho odpor proti vlivu valdsaského kláštera, postupující germanizaci tohoto území a hraniční spory.

Zdá se však, že uvedená kronika se mýlí. Hroznata měl totiž prokazatelně spory s Hohenbergy, majiteli hradu Kynžvartu. Pravděpodobnější tedy je, že byl vězněn a zemřel na Kynžvartu a že k záměně s obdobně znějícím Kynšperkem došlo omylem až v pozdější době. To však nemění nic na tom, že právě od Hroznaty odvodila obec svoje dnešní jméno.Už v r. 1233 se románský hrad dočkal raně gotické přestavby. Od r. 1322 se s celým Chebskem stal lénem České koruny. V jeho držení se později střídali zejména chebští měšťané, páni z Týna a Schönfeldové. Začátkem 17. stol. byl hrad upraven na renesanční zámek, který r. 1648 vyplenili a vypálili Švédové. V r. 1658 jej získali jezuité, kteří jej obnovili a užívali až do zrušení řádu v r. 1773. Pak připadl náboženskému fondu, od kterého jej koupil r. 1824 pražský měšťan Jan Nonner.

Ten dal celý areál přestavět na pozdně barokní zámek. Ponechal románskou kulatou věž zvanou Černá, zatímco druhou, hranolovou tzv. Shilou, dal pro zchátralost snížit na úroveň hradního paláce. Přitom se v podzemí podařilo najít dutinu a v ní starý meč a láhev. Dělníci je považovali za věci patřící Hroznatovi, v čemž je záhy utvrdil i stavitel. Ten si totiž vzal meč s sebou domů; v noci se mu třikrát zjevila průhledná postava, která právě takový meč držela v ruce… Nálezy pak byly uloženy v kynžvartském muzeu. Kromě přestavby středověkého areálu vyrostl v 19. století u původního hradu nový novorenesanční zámek ve tvaru písmene L se schodišťovou věžičkou a sedlovou střechou.

Ponechán byl starý příkop před vstupní branou, překlenutý dřevěným mostem. Po r. 1945 se zámek dostal do majetku čs. státu. Bylo v něm rekreační zařízení ministerstva vnitra. Nyní je v soukromých rukou, zůstává nevyužitý a pomalu pustne.Ve Starém Hrozňatově prý v minulosti strašil duch zakletého jezuity. Tento zbloudilý syn Tovaryšstva Ježíšova kdysi řídil přestavbu zdejšího kostela a zpronevěřil značnou částku peněz. Za to byl vyobcován z řádu a církve. Jako žebrák bloudil krajem a jednou v zimě zmrznul u kostelních dveří. Jeho duch pak bloudil po okolí a děsil lidi. Hrozný byl pohled na jeho tvář, která měla podobu do černa vyuzeného masa.

Ducha mohl navždy zahnat jen člověk, který v životě nezhřešil. To se prý nakonec podařilo jistému páteru Steinerovi, který se přízraku postavil a zapudil ho do míst, kam nikdy žádný živý tvor nevstoupil. Duch se sice za sto let opět objevil, ale to se ho už nikdo nebál – a tak se sám od sebe vytratil znovu, a nikdo ho už nikdy nespatřil.Na parkovišti pod zámkem vyměníme značku – dál nás povede červená. Jdeme po silnici dolní částí vsi podél Mohelenského potoka, jednoho z přítoků Odravy, který pramení v SRN. Za obcí vystoupáme doprostřed polí, na křižovatce silnic se dáme mírně vpravo a kolem několika průmyslových objektů klesneme k Odravě.

O půl kilometru dál zahneme vlevo na cestu, která nás při kraji lesa dovede k opuštěnému strážnímu domku a k tělesu zrušené železniční trati*. Po něm pokračujeme vpravo. Místy tu ještě zůstaly koleje a pražce, cestou překročíme i několik můstků přes drobné potůčky. Poměrně jednotvárná cesta skončí u silnice, kde je rozcestí turistických cest nad přehradou. Červená se stále drží trati, my půjdeme vlevo po silnici spolu s modrou turistickou značkou. Vede nás přes rozlehlé pastviny ke křižovatce, pak vpravo do vsi Háje (občerstvení: restaurace V dolíčku, denně mimo ÚT 14–22 h), dnes části Chebu. Za křižovatkou na konci Hájů přejdeme po mostě nad hlubokým zářezem železniční trati a pak už vstoupíme do města. Jeho jižní částí dojdeme až na náměstí Krále Jiřího.

(Doporučujeme průvodce Smrčinami, Chebskem a Ašskem ze Zelené edice.)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: