Z Vejprt k puškářům a kovářům

Vejprty, žel. st. – Černá voda 3 km – Kovářská 9 km – Nové Zvolání 13 km – Vejprty, nám. 17,5 km – Vejprty, žel. st. 18,5 km

Vejprty** vznikly podél komunikace vedoucí do saského Annabergu, jejich nadmořská výška se pohybuje od 648 do 846 m. V polovině 16. stol. byla v Novém Zvolání (část Vejprt, přes kterou se budeme vracet) nalezena stříbronosná ruda – to znamenalo příliv havířů. Velký liják v r. 1570 pak odkryl další žílu – při ní byl založen důl Milostivá ruka Páně. Vznikala další díla, koncem 16. stol. byla v provozu tavící huť s devíti pecemi. Na přelomu 16. a 17. stol. dosáhlo vejprtské dolování vrcholu, město získalo řadu výsad. S povýšením na královské horní město dostaly Vejprty i svůj znak – v něm je padající jedle a dva horníci, nesoucí vinný hrozen na znamení hojnosti a blahobytu.

V té době však již nastával útlum dolování, úpadek pak dovršila vojska švédského generála Bannera, která zpustošila co se dalo, zatopeny byly i šachty a lidé utíkali ze země. V polovině 16. stol. byl postaven pozdně gotický protestantský kostel sv. Martina. V období tvrdé rekatolizace musel protestantský farář v r. 1625 Vejprty opustit. Vytrvalí vejprtští protestanté chodili na bohoslužby do saské obce Cranzahl, ještě v 19. stol. se jimi vyšlapané stezce říkalo Kirchensteig (kostelní stezka). Řada lidí zvolila ovšem vystěhování, než by se zřekla víry – mnoho občanů se usadilo na druhém břehu potoka v Sasku, kde založila ves Bärenstein.

Obnovit dolování po třicetileté válce se příliš nedařilo, postupně se však rozvíjela některá nová řemesla. Proslulost získalo především puškařství. Již v r. 1630 tady byl v provozu hamr na kování zbraní, v r. 1734 vznikl cech puškařů, v r. 1767 už vejprtští puškaři dokázali dodávat státu 5000 ručnic ročně. Na konci 50. let 19. stol. začala výroba tzv. zadovek. V r. 1860 pracovalo ve Vejprtech 33 samostatných mistrů puškařů. V r. 1887 získali zakázaku na výrobu opakovaček systému Mannlicher – pro mnoho zdejších rodin to znamenalo opravdový blahobyt, vždyť to byl skvělý „kšeft“. Z Vejprt šly do světa i zbraně luxusní, sbírající ceny na mnoha výstavách. Dokonce se uvažovalo o zřízení odborné puškařské školy. Koncem 90. let 19. stol. zahájila provoz zkušební střelnice – podobná byla v Čechách už jen v Praze. Puškařství se dařilo i za první republiky, za 2. světové války se tady mj. vyráběly dvouhlavňové osvětlovací pistole nebo součástky do kulometů. Vedle německých dělníků tu pracovali i totálně nasazení, francouzští, ruští a ukrajinští zajatci.

Po porážce Německa byly puškařské závody zkonfiskovány a obnovit někdejší slávu této výroby se již nikdy nepodařilo. Nevedlo se ani dolování – poslední šachta byla uzavřena r. 1924. Významným řemeslem bylo prýmkařství, rozvíjel se i textilní průmysl, nahrazený po r. 1948 strojírenstvím. V r. 1872 vyjel vlak po trati Annaberg – Vejprty – Chomutov.V r. 1952 bylo zřízeno 100 – 200 m široké hraniční pásmo, v této „ochranné zóně“ byly zbořeny všechny objekty (7 továren a 53 rodinných domků). V r. 1959 bylo pásmo zrušeno, následující rok byly zbourány neobydlené domy. Obyvatel spíš ubývalo, těžko se tu hledaly pracovní příležitosti.

Po otevření hraničního přechodu pro pěší v r. 1991 se podařilo oživit turistický ruch, v r. 1994 byl obnoven i železniční přechod. Mezi památkami vyniká pozdně barokní kostel Všech svatých, dokončený r. 1786. Je zajímavé, že nebyl orientován na východ, ale na sever, aby společně s farou a školou vytvořil náměstí. Za sebou má několik úprav a přestaveb (v r. 1912 byla zvýšena věž na dnešních 53 m), poslední v r. 1994, které setřely původní ráz. V r. 1800 byl postavena radnice se střešním rizalitem a mansardovou střechou. Kostel sv. Martina se změnil na hřbitovní kapli. Před zatopením města Přísečnice vodami přehrady byly do Vejprt přeneseny některé plastiky – sloup Nejsv. Trojice z r. 1714, socha sv. Floriána z r. 1724, Pieta (u Lesního hřbitova) z r. 1728. Nad silnicí k Novému Zvolání byl r. 1906 postaven evangelický kostel. (Ubytování: hotely Harlekin, Yetti PO–PÁ 15–18, SO, NE 10–18 h, penziony Kunert, Veverka aj.)

Od železniční stanice jdeme Vrchlického ulicí směrem do centra, ale u železničního viaduktu zatočíme vlevo do ulice 17. listopadu a společně se žlutou turistickou značkou poměrně strmě stoupáme. Vpravo od naší cesty v ulici Sv. Čecha vidíme pozoruhodnou Galerii H s plastikami ve volné přírodě i pěknou expozicí v interiéru. Galerie se inspirovala tradicí Hořic v Podkrkonoší, z východu Čech se sem také dováží kvalitní pískovec pro sochařská sympózia. Od r. 1993 se tak do Vejprt sjíždějí výtvarníci z celého světa bez nároků na úhradu nákladů, výtěžek z prodeje vytvořených plastik je věnován na humanitární účely, mj. i severočeským nemocnicím. (Galerie otevřena na požádání, možnost občerstvení.)

S přibývajícími metry se otvírá stále hezčí výhled na Bärenstein, i na hlavní dominanty Krušných hor Klínovec a Fichtelberg na opačné straně hranice. Na kopci při okraji zástavby zatočíme společně se žlutou značkou vlevo širokou komunikací a hned vpravo travnatou cestou. Procházíme mlázím, mezi břízkami, pak velebným smrkovým a modřínovým lesem k silnici. Přetneme širokou komunikaci a pokračujeme pohodlnou cestou, za seníkem na volném prostranstvím se pouštíme vlevo, v závěru strměji sestoupíme do malebného údolí Černé vody**. Tady žlutou značku opustíme a vykročíme vpravo po nepříliš frekventované silničce, pohodlně stoupající nejprve lesem, pak volnějším terénem s pastvinami a loukami. Podle pověsti tady můžeme potkat úděsné přízraky Divoké honby, především prý v době od Vánoc do Tří králů. Vede ji bájný Hainzmichl, vyskytující se v místních německých pověstech, jakási obdoba našeho hejkala…

Silnička nás přivádí na rozcestí na okraj Kovářské**. Horská obec leží v nadmořské výšce nad 800 m, vznikla někdy ve 14. stol. v blízkosti hamrů. První tavírnou železa a hamrem byl tzv. Starý zámek na levém břehu Černého potoka (Černé vody), před r. 1500 objekt zanikl. Prý se tady dodnes ukrývá měděný hrnec naplněný až po okraj stříbrem – objevit se dá jen ve tři hodiny odpoledne na Květnou neděli…

Původní německý název obce Schmiedeberg (za první republiky Šmídeberk) vydržel do r. 1947 – mezi mnoha návrhy na nové jméno (např. Kováň, Klínovec) zvítězila Kovářská. Skutečně tady bývalo v provozu až pět kovářských hamrů, v r. 1595 pak Lobkovicové postavili pec, označenou jako vysoká (ve skutečnosti se jednalo jen o tzv. dýmačku). V letech 1598–99 tady ale skutečně začala pracovat jedna z prvních vysokých pecí v Čechách. Až do 19. stol. bylo zpracování železné rudy téměř jediným zdrojem obživy. Úpadek veškerého podnikání znamenala ovšem třicetiletá válka. Dramatickou událost z této doby připomíná Palouk mrtvých. Oživení železářské výroby přineslo období napoleonských válek – zásoby rudy byly dostatečné, a tak byla dokonce postavena nová vysoká pec.

Válečné období však nepřineslo jen zvýšenou poptávku po železe, ale i obvyklé nesnáze – krajem prošla stotisícová armáda a po ní zůstaly vyrabované sýpky, poničená obydlí, nakažlivé nemoci. Ustaly i zakázky a železárna se těžko udržovala v chodu. Velká bída trápila kraj ve 40. letech 19. stol., navzdory tomu se čile rozvíjel obchod mezi podkrušnohorskými městy a Saskem. Hladoví obyvatelé nevydrželi dlouho nečinně hledět na projíždějící vozy, naložené obilím. Lidé přepadali obchodní konvoje, poradili si i s vojenským doprovodem. Skončilo to sice u soudu, ale trpící obyvatelé na sebe upozornili natolik, že se situace začala řešit. Hraběnka Gabriela Buquoyová rozdělovala zdarma chléb a polévku, v r. 1856 byla v Kovářské otevřena odborná dívčí škola – děvčata se učila paličkovat krajky, háčkovat, plést, vyrábět pletené slaměné zboží, zdobné doplňky z koňských žíní. Chyběly však peníze, a tak škola byla po pěti letech zrušena. Železářství spělo ke svému úpadku, rozvíjela se tedy jiná odvětví – výroba zápalek, příze, šindelů, vznikly i dvě továrny na samet.

V r. 1872 byl zahájen provoz na železniční trati z Chomutova do Vejprt. V r. 1877 tady začal podnikat vedoucí finanční stráže v Českých Hamrech Antonín Kalla. Z malého obchůdku vyrostla v r. 1910 velká firma na výrobu rybích konzerv, jedna z největších ve střední Evropě, doplněná dalšími provozy včetně malé elektrárny. V r. 1950 se Kallova továrna stala součástí národního podniku Rybena a v r. 1952 skončila. Dne 11. září 1944 se v blízkosti obce odehrála velká letecká bitva, ve které se střetly americké bombardéry s německými stíhačkami, sestřeleno bylo více než 50 letadel. Událost připomíná pomník před školou a především Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím (otevřeno: SO 14–18 h nebo po telefonické dohodě na č. 0398/396393). Muzeum najdeme mimo značenou cestu na sídlišti západně od centra (dojdeme k němu i podle směrovek). Od r. 1883 je Kovářská městečkem. Při silnici po pravé ruce vidíme kapli sv. Marka, postavenou r. 1913 na místě kříže ze 16. stol. V centru Kovářské stojí barokní kostel sv. Michaela Archanděla z r. 1710, obnovený v letech 1782 a 1928, před ním je mariánský sloup z r. 1707, obnovený r. 1928. Zřícenina pod křižovatkou silnic trochu připomíná ruinu nějakého zámku, jedná se však o zbytky kolny poslední zbořené vysoké pece. Kolna byla postavena po požáru r. 1803, kdy shořely všechny kolny, kryté šindelem. Sklad dřevěného uhlí musel být bezpečný, proto jej vyzdili až po střechu a rozdělili kamennými příčkami. (Ubytování, stravování: hotel Central, penziony Lenka, Sonáta PO–ČT 10–22, PÁ, SO 10–02 h, restaurace U Romana 10–24 h, chata Severka, bufet U halíře aj.)

U kostela se k nám připojuje modrá turistická značka, společně jdeme středem obce po silnici k turistickému informačnímu místu. Tady si vybereme zelenou značku a dáme se vpravo po silnici mírně do kopce. Na okraji zástavby zatočíme po zpevněné komunikaci vpravo k lesu, otvírá se odtud i pěkná vyhlídka*. Pak se značka stáčí vlevo a mírně stoupá po svazích Kamenného vrchu (963 m). Míjíme několik rozcestí, až se dostaneme do sedla, uhýbáme vlevo a sestupujeme – vpravo se vypíná Vysoký kámen (923 m). Údajně tady na skalách vysedává mužíček s dlouhým rudým vousem a v červeném hábitu, nazývaný Hohensteiner (Vysokokameník), obklopený houfem vřeštících a bojovně naladěných koček. Skřítka může vysvobodit jen odvážná dívka…

Pod sebou vidíme údolí Polavy, na obzoru dominantu – vrch Bärenstein, pod ním stejnojmenné městečko, oddělené vodním tokem od Vejprt. Krátkým strmým klesáním v blízkosti vodojemu (poblíž jsou pohřbeni Švédští vojáci, kteří padli při obraně vsi) se dostaneme do Nového Zvolání, místní části Vejprt. Podle pověsti se tady jednou za bouřlivé noci vyvrátila vysoká jedle, pod jejími kořeny se objevila stříbrná žíla. Název Neugeschrei znamenal radostné zvolání nad objevem, otevření dolu Jan na poušti věstil i návrat starých dobrých časů dolování. První zmínka o vsi, dnes součásti Vejprt, pochází z r. 1575.V r. 1899 byl dokončen novogotický kostel Nejsv. Srdce Ježíšova, znovu otevřený po rekonstrukci v r. 1997 (stavební kámen pochází z Vysokého kamene). Poblíž je bývalá fara a pod svatyní pomník obětem 1. světové války s 67 malými pomníčky. Z Nového Zvolání pokračujeme přes návrší k silnici z Kovářské do Vejprt. Po ní zatočíme vlevo ke vstupu do působivého areálu Lesního hřbitova**, vybudovaného v letech 1907–08 podle projektu městského stavitele F. Petermanna. Od bývalé Rusové sem bylo přeneseno pískovcové sousoší sv. Rodiny z r. 1771, putovaly sem i ostatky ze zatopeného přísečnického hřbitova. Nádherné jsou hrobky vejprtských boháčů podél hřbitovní zdi (např. hrobky rodiny továrníka Pohla).

Jdeme stále po zelené značce na křižovatku (vlevo ubytování a stravování: hotel Harlekin PO–PÁ 11–22, PÁ, SO 11–23, NE 11–21 h), pokračujeme přímo mezi domky, je to taková vyhlídková trasa, všechno máme jako na dlani. Pak se silnička zlomí, strmě klesáme na další křižovatku (vlevo stravování: restaurace U rytíře PO–ČT 9–23, PÁ, SO 9–24, NE 9–22 h), odkud pokračujeme stále po zelené značce do středu města.

Další doporučené cíle:

Černý Potok* – osada 3 km vých. od Vejprt (původní název Pleil), ve 14. stol. hamr, v r. 1604 postavena vysoká pec (po Kovářské druhá nejstarší v Krušných horách). V r. 1850 spojena s osadou Sorgenthal (pojmenování lze vyložit jako „údolí starostí“ – formani, kteří tudy projížděli, měli nejednou starosti s číhajícími lupiči). Dnes příjemné rekreační místo a hraniční přechod pro pěší.

České Hamry* – 2 km záp. od Kovářské v údolí Polavy, vyhledávané rekreační místo. Před kostelem sv. Alžběty památník padlým v obou válkách, u železničního viaduktu památníček, připomínající smrt pohraničníka Jaroslava Soukupa.

(Doporučujemeprůvodce Krušné hory – střed ze Zelené edice.)