Yosemitská žulová kolébka – závody s časem na El Capitan

Horolezeckou kolébkou je určitě Chamonix, další je skotský Ben Nevis a patří sem cela jistě i žulové údolí Yosemite v USA, kde se moderní lezení velkých stěn pořád vyvíjí. Tahle yosemitská kolébka má příběh tak silný, že se horolezecký kemp v údolí stal součástí světového dědictví UNESCO, přestože existuje jen několik desetiletí.

Počátky yosemitského lezení

Všechno začalo v padesátých letech minulého století, kdy se první horolezci začali zajímat o 900 m vysokou, převislou žulovou stěnu El Capitan, považovanou za nezlezitelnou. Nejvíc vidět a slyšet byl Warren Harding, horolezec proslulý svou buldočí povahou. Do stěny nastoupil v červenci 1957 v místě, kde se stěna láme mezi JV a JZ stěnu. Mohutný Jižní pilíř je zároveň nejvyšším místem celého „EL Capa“. Stěna byla natolik převislá, že nebylo možné vrátit se zpět slaněním, a tak si horolezci zajišťovali cestu fixními lany, aby se mohli vrátit na zem, a naopak později zase vyšplhat zpátky do nejvyššího dosaženého místa. Výstup provázelo několik problémů.

Skoby se horolezcům ohýbaly, na jednu spáru dlouhou 120 metrů bylo potřeba vyrobit speciální široké skoby, které si dodatečně vyrobili z nohou od kamen. Kamna měla jen čtyři nohy, a tak museli lézt tak, že spodní skobu vždycky vytloukli, aby ji mohli zatlouct a o pár metrů výš, a tak to opakovali, dokud spáru nevylezli. Tahle klíčová spára pak dostala název po nohách od kamen „Stove Leg Crack“.  Taky byli nuceni dělat dlouhé kyvadlové traverzy, aby mohli pokračovat dál. Když byli asi v půlce stěny, museli výstup opět přerušit, protože se pod stěnou hromadily davy pozorujících turistů, kteří ničili vzácné louky pod stěnou. Strážci národního parku povolili Hardingovi návrat až další jaro před vypuknutím sezony.

• pozvání na české hřebenovky,
• rozhovor s Davidem Švejnohou o mizejícím světě přírodních kmenů,
• články o vybavení pro trekování
• novinky outdoorového vybavení
• a mnohem více.

Tento článek vyšel také v časopise Svět outdooru 1/2015 s přílohou o běhu v přírodě. V tomto čísle najdete: pozvání na české hřebenovky, rozhovor s Davidem Švejnohou o mizejícím světě přírodních kmenů, články o vybavení pro trekování novinky outdoorového vybavení a mnohem více. Časopis je zdarma ke stažení zde.

Horolezci se po vynucené přestávce do stěny vrátili se závěsným vozíkem, vybaveným cyklistickými koly, aby se snáz dal tahat po skále vak s materiálem, který s sebou měli. Po několika dalších dnech ztratil jeden z horolezců motivaci a druhý si zranil kotník. Osamocený Harding navíc dostal od správců parku nové ultimátum. Buď dokončí výstup do začátku prosince, nebo ho už do stěny nepustí.

Harding sehnal rychle nové spolulezce a v září 1958 se do stěny vrátil znovu. Postupně zdolali nejobtížnější místa celé cesty – Great Roof (Velkou střechu), Changing corner (Výměnu koutů) a založili tábory č. 4, 5 a 6. Když byli 100 m pod vrcholem, přišel déšť, který trval několik dní. Ze strachu před zhoršením počasí navrtal Harding do poslední délky řetěz desítek nýtů, po kterém se nakonec všichni po 45 dnech ve stěně dostali na vrchol. První cesta na El Capitana a současně nejdelší
cesta Yosemitského údolí (34 délek) byla vylezena. Dostala název The Nose (podle Velké střechy uprostřed, která zdálky připomíná lidský nos) a přinesla Hardingovi mediální slávu.

Lezecké závody

V 60. letech nastává zlatá éra yosemitského lezení, kdy se dalším horolezcům daří vylézt několik nových výstupů na El Capitan (The Salathe wall, Dihedral wall, Muir Wall atd.). Významným pojmem této éry se stal Royal Robbins, který jako první v Yosemitech lezl bez skob, jen pomocí vklíněnců (cesta Nutcracker). Jeho vášní se stalo rychlé lezení, podnikl také první sólový výstup v údolí. The Nose zopakoval za sedm dní a během pár let tento čas ještě vylepšil na tři dny. Robbins byl soutěživý. Když se na scéně objevili jiní horolezci a překonali Robbinsův čas např. v cestě na Sentinel Rock a dosáhli vrcholu za 8 hodin, Robbins šel a cestu vylezl znovu, aby nový rekord překonal (v tomto případě zkrátil čas na 3 h a 14 min). Tím v podstatě zahájil horolezecké závody. Pomyslnou dráhou závodu pro měření „světových rekordů“ se stala právě Hardingova cesta – The Nose, kde se díky tomu stále přepisují horolezecké dějiny.

V roce 1969 přelézá tuto cestu sólo Tom Bauman. V roce 1973 přelézají The Nose první ženy: Johnsonová – Hechtová. V roce 1975 se poprvé povede přelézt The Nose během 24 hodin triu Bridwell, Long a Westbay v čase 17:45.

Nelze zapomenout na rok 1993, kdy byl The Nose poprvé přelezen čistě Lynn Hill, která výkon o rok později zopakovala čistým přelezem pod 24 hodin.