Vypuštěným Orlíkem v původním korytě Vltavy

Poprvé po desítkách let odhalila Vltava svá tajemství za sucha v roce 2015, důvodem nynějšího upuštění Orlíku zhruba o sedm metrů – na kótu okolo 337 m n. m. je rekonstrukce lodního výtahu na hrázi přehrady. Nyní se už přehrada napouští, ale stavební práce budou pokračovat i příští a přespříští sezonu.

Pro vodáky jde o jedinečnou šanci splout si peřeje a jezy, které byly zatopeny napouštěním Orlíku v roce 1960. Od přehrady Kořensko je to k Podolskému mostu 18 km, z čehož přibližně 15 km Vltava „teče“.

Únorová otužovačka

Když v půlce února předpověď zahlásila hezké počasí, vyhrabal jsem zazimované vodácké vybavení, přihodil neoprenové rukavice a s kamarádem Snížákem a jeho ženou Maruškou jsme vyrazili směr Kořensko.

Logistika se nesmí podceňovat, jedno auto tedy necháváme u Podolského mostu, druhým přejíždíme proti proudu Vltavy k hrázi vodní nádrže Kořensko. Veřejná doprava tato dvě místa spojuje pouze velmi komplikovaně a pro hladký průběh celodenního splutí jsou tedy nezbytností dvě auta nebo ochotný řidič.

Informační cedule u hráze hlásí: vzduch 7,5 °C, voda 3,9 °C. Uznejte, lepší počasí jsme si v půlce února nemohli přát! Nejsme tu sami, kromě našich nafukovacích lodí se na břehu ve slunci leskne několik plastových kánoí, jejichž posádky se soukají do neoprenů.

Cesta proti proudu času

Vyplouváme a proud nás rychle unáší ku Praze. Kořensko bývalo jednou z hlavních zastávek plavců na Vltavě, tady končili svou pouť šumavští voraři a předávali svázané prameny smrkových kmenů místní partě.

Všimneme si jasně patrné čáry na obou březích, která ukazuje stav normální hladiny. Jak plujeme dál a dál, posouvá se ryska stále výš nad naše hlavy. Pozorujeme přístavní mola, legračně umístěná desítky metrů od vody, i nejrůznější plavidla odpočívající na bahnitých svazích. 

První větší zajímavost objevujeme u obce Pašovice. Je to betonový bunkr, jeden z „řopíků“ takzvané Vltavské linie opevnění. Bunkr je normálně pod vodou, a aby do něj nevrazily lodě, trčí z něj červený navigační stožár.

Asi dva kilometry dál po proudu leží slavná plavecká osada Hladná. Tady bývalo jedno z vazišť vorů a my jsme na levém břehu mohli pozorovat kamennou zeď, která pravděpodobně byla součástí tohoto vaziště. Hned naproti leží další řopík a kousek po proudu se tyčí betonové pilíře nedokončeného mostu.

Odhalené jezy

Blížíme se k největší atrakci pro vodáky, kterou je jednoznačně Novomlýnský jez. Než k němu připlujeme, všimneme si kamenných zpevnění břehů a tzv. potahových stezek, které sloužily pro tažení prázdných šífů koňmi nazpět proti proudu.

Novomlýnský jez je jedním ze dvou, které se díky nízkému stavu dostaly nad hladinu. Mohutný jez nacházíme v podivuhodně dobrém stavu, desítky let, kdy byl pod vodou, na něm nezanechaly žádné následky.

Zajímavá je i vorová retardérová propust, kterou ale za aktuálního průtoku voda neteče. Ta se naopak valí otevřenou propustí na opačné pravé straně a pod jezem tvoří slušné peřeje. Na kánoi Scout si to sjet netroufneme, Snížák ale sedá do nafukovacího kajaku Rush a bravurně šlajsnu splouvá.

Pokračujeme kilometr a půl k druhému jezu – Rejzíkovu. Těsně nad ním obdivujeme na pravém břehu skalní kapličku, která za normálního stavu vody bývá těsně nad hladinou, nyní vyniká její umístění vysoko na skále. Jez Rejzíkov splouváme propustí vpravo, tady jsou vlny mnohem mírumilovnější.

Blížíme se k půlce výletu, rychle proudící Vltava nám pomáhá udržovat svižné tempo, přitom vodácky se jedná o docela pohodovou záležitost i pro méně zkušené.

Zastavujeme pod Lannovým křížem, který na pravém břehu stojí jako poděkování v místě záchrany topícího se syna budějovického podnikatele Tadeáše Lanny.

K Podolskému mostu

Údolí se postupně zahlubuje a břehy lemují nánosy bahna. Tu a tam leží rezavé pramice a další harampádí, které jinak zůstává skryto pod hladinou. Vlevo si prohlížíme ruiny stavení, které bývalo plaveckou hospodou, zvanou Horní Kotánek.

Na vysokém ostrohu vlevo stojí kostel sv. Jana Křtitele. Tady se proud zastavuje a dál už musíme plout po vzdutí Orlické přehrady. Naštěstí už to není daleko a za další zákrutou se před námi objevuje cíl plavby, typická stavba Podolského mostu.

Z lodi pozorujeme další zajímavost, kterou je dochovaný oblouk kamenného mostu. Ten byl součástí původní komunikace vedoucí přes Vltavu.

Na opačném břehu se objevují ruiny staveb zatopené obce Podolsko a rovněž pozůstatky původní silnice, která sloužila až do roku 1943. Kousek pod mostem přistáváme a končíme tak naše putování po znovu obživlé Vltavě a jejích památkách.