Mlha, zima, déšt, ostré slunce a neskutečné vedro na závodě Transgrancanaria očima Pavla Paloncého.
Gran Canaria je největší ostrov Kanárských ostrovů, na kterém se každý rok začátkem března běží 120kilometrový závod napříč ostrovem. Letos se na nejvýznamnějším kanárském ultratrailu sešla hodně ostrá konkurence a já měl to štěstí být u toho.
Pohled do startovní listiny dával tušit, že zájemců o přední místa bude výrazně víc než těchto míst. Co jméno, to pojem. Pro mě osobně byla Transgrancanaria (TGC) jakýmsi uzavřením zimní části sezony, kdy jsem si chtěl prvořadě osahat atmosféru a náročnost světového ultratrailu, po něm tam chvíli zůstat, a nabrat tak síly do další části sezony, protože zima byla náročná.
Nejdelší trať slibovala 125 km a 8500 metrů převýšení a když jsme se dopoledne v den startu registrovali v Maspalomas, tedy v místě cíle, slunce už solidně peklo a očekávali jsme pořádnou výheň. Čas před startem jsme strávili odpočinkem a v klidu, pozornost byla upřena na ty nejlepší, ale vzhledem ke španělské nátuře se prakticky nikde nic nedělo, nikdo toho moc nevěděl a čas líně plynul.
Jak na to?
Když jsme s parťákem Honzou Zemaníkem před startem dumali, jak na to půjdeme a jakou taktiku zvolíme, trochu jsme tápali. Jak rychle rozeběhnout závod, který má 125 km a je do kopce víc, než cokoliv, co se běhá u nás? Snažil jsem se to připodobnit k něčemu, co znám, ale to mi právě moc nešlo. Jak parametrově, tak hlavně technicky – tak těžké terény, jako se běhají ve světě, doma nemáme.
| Článek o závodě Transgrancanaria jste si mohli přečíst ve druhém letošním čísle časopisu Svět outdooru. Kromě tohoto trailového závodu si můžete přečíst rozhovory s osobnostmi jako jsou Pavel „Bača“ Vrtík (horolezec), Libor Uher(horolezec) nebo Tomáš Sobotka (lezec). Zajímavým čtením je také příprava Radka Jaroše na expedici K2, anebo článek o tom, jak se vyvarovat výškové nemoci. Dále bylo číslo věnováno zajištěným cestám neboli ferátam, které jsou letním cílem mnoha dovolených. Očekávejte tedy spoustu typů, kam za ferátami vyrazit a co si s sebou přibalit. Celý časopis Svět outdooru si můžete stáhnout zde. |
Volba tak padla na nejlepší ženy. Holky ze startu neblázní, přitom jdou solidní tempo. V hlavě jsem si také pomáhal tím, že se závodí hlavně od 84. km – to nás na trati čekala velká občerstvovačka v El Garaňónu, hned po ní výběh do nejvyššího bodu Pozo de Las Nieves (přes 1900 m n. m.) a po něm už jenom… maraton, z kopce a do cíle!
Dva v jednom. Je to ten samý ostrov?
Na severozápadě ostrova v pobřežním Agaete nás při půlnočním startu přivítala mlha, zima, déšť a vítr. Zpočátku běžím poměrně v klidu, ale trať začíná zostra výběhem do Tamadaby (1200 m). Trať vypadá technicky, takže paráda. V prvním seběhu míjím trápícího se Dana Orálka a spoustu dalších. Seběh je hodně náročný, v mlze je třeba koukat pečlivě pod nohy, občas mrknout dopředu, kde je odrazka, a zase rychle koukat pod nohy. Tu a tam proběhneme borovicovým lesem, zatím super.
Asi po 25 kilometrech nadšení z terénu vyprchává, když se naprosto mění charakter trasy. Místo kamení a lesních pěšin přicházejí asfaltky a průběhy různými kluzkými koryty, a ještě k tomu potmě. Stačí chvilka nepozornosti a je oheň na střeše: ohnutá hůlka, já v kaktusu a bodliny v celém pravém rameni. A chvíli po rozednění, asi na 48. kilometru, se mi daří řádně se vysekat…
Teror = konečná
V podstatě jsem jen pořádně zakopl, ale cítím, že s palcem není něco v pořádku. Běžím dál, ale v seběhu do Teroru (57 km) je evidentní, že to nepůjde. Nejsem schopen rozumně sbíhat a v tomhle stavu mi připadá seběh posledních 40 km nemyslitelný. Nezbývá mi, než v Teroru kontaktovat zdravotníky. Čekání na pomoc trvá nekonečně dlouhých šest hodin, v cíli jsem si vydupal rentgen a ten potvrdil moji obavu – naštípnutý článek v palci na levé noze. Takže bylo dobře, že jsem skončil už v Teroru.
Dál se ale děly věci. Jen kousek za Terorem v hloubi pole skončila americká celebrita. „Ten, který prakticky nejí, běhá a hodně u toho huláká,“ jak o sobě píše ve své knize Scott Jurek. O další kousek dál se charakter trati výrazně změnil, svahy najednou začaly být orientované směrem na jih. Les, mlhu a déšť vystřídala vyprahlá krajina a úmorné vedro.
Po překonání nejvyšších bodů v závodě a monumentálního skalního bloku Roque Nublo čekal závodníky úmorný seběh zakončený několika kilometry ve vyschlém vydlážděném korytu řeky. Na čele se to dost mlelo. Ze špičky odpadalo jedno velké jméno za druhým, až se v cíli po 14 hodinách s odstupem jen pár minut objevila trojice: 1. Ryan Sandes, 2. Julien Chorier, 3. Timothy Olson. V ženách byla situace o poznání jasnější, ve vedení se usadila Núria Picas a zvítězila. O druhé místo se strhl boj, ten pro sebe rozhodla Francesca Canepa před Fernandou Maciel.
Z našich výborně zaběhl Honza Zemaník, kterému se podařilo realizovat „dívčí taktiku“, závod rozběhl s rozvahou a výsledkem bylo celkové skvělé 20. místo, čas jen lehce nad 17 hodin.
Nový start
Když si člověk ze závodu odnese DNF (závodník nedokončil závod, pozn. red.), tak to nikdy není důvod k radosti, prostě mi něco chybí. Převládá trochu zklamání z trati. I když jsem běžel jen noční půlku, tak ta nebyla tím, proč by člověk na takový závod jel.
| Na pohoře máte možnost si přečíst i další článek věnovaný ultra trailu, jehož hlavním aktérem byl právě Pavel Paloncý – „430 km napříč Británií„. Pokud jste ho nečetli, tak toto manko můžete dohnat nyní. |
Na Kanárské ostrovy jsem nicméně nejel kvůli trati. Že to bude dostih, to jsem očekával. Kromě DNF a zranění jsem poznal atmosféru velkého závodu a získal další zkušenost. Po závodě jsem si skutečně odpočinul, s ostatními závodníky z Česka zažil parádní týden a nabral další motivaci a chuť do tréninku a závodění.
