Zajímavosti

Ze všech stran viditelný osamělý vrch Špičák (831 m), nazývaný též Tanvaldský Špičák (na rozdíl od Oldřichovského Špičáku), se dívá na tanvaldskou kotlinu a ať si vybereme k výstupu kteroukoliv ze značených turistických cest, vždy to bude dobrý výkon. Usnadnit si to ovšem můžeme – z Jiřetína pod Bukovou vede vzhůru sedačková lanovka. Špičák je oblíbeným areálem sjezdového lyžování (v minulosti se zde jel i slalom žen Evropského poháru). Na kole výlet nedoporučujeme, trasa není vhodná ani pro lyže.

Černostudniční hřeben býval přirozenou hranicí mezi českým a německým živlem. Dnes tady v každém ročním období můžeme absolvovat velice příjemné nepříliš náročné putování kolem bizarních skal, lesem i po loukách, ze kterých se otvírají daleké výhledy – ty můžeme umocnit i pohledem z jedné z nejznámějších rozhleden v celé oblasti. Vzhledem k náročnosti terénu lze výlet doporučit pouze zdatnějším cyklistům. Putování je skvostné i na běžkách – od Muchova se ale nesvezeme, „padák“ to je až příliš krkolomný.

Pohodlná „rodinná“ trasa bez velkých kopců – mírné stoupání do Horního Polubného (převýšení 70 m), pak vyhlídkově téměř po rovině a ze Souše ovšem z kopce – je vhodná v kombinaci s cestou kořenovskou zubačkou (viz výlet Kořenovskou zubačkou a na Štěpánku, strana 63). Seznámíme se s údolní nádrží Souš a jejími zajímavými proměnami, poznáme romantické vodopády Černé Desné. Na kole a na běžkách nedoporučujeme.

Marshova lokomotiva r. 1869 vyjela po první ozubené železnici na světě – na Mount Washington. V srpnu 1888 byl zahájen zkušební provoz na ozubnicové trati z Alpnachstadtu u Vierwaldstättského jezera k vrcholu hory Pilatus nad Luzernem ve Švýcarsku – se stoupáním 480 promile to je nejstrmější železnice. Její autor E. Locher byl považován za blázna a řada pozvaných novinářů se úvodní jízdy ze strachu zřekla. Kořenovská trať je jediná v Čechách, na rozdíl od většiny zubaček má normální rozchod kolejnic. První vlak vyjel z Tanvaldu do Kořenova 30. 6. 1902. A přestože jeho existence byla nejednou ohrožena, jezdí dodnes. Dokonce se tu pořádají i nejrůznější nostalgické jízdy historickými vlaky. Již pouhá cesta tímto vláčkem je pěkným turistickým zážitkem, my si přidáme ještě putování k rozhledně Štěpánka, nejtajemnější ze všech jizerskohorských rozhleden.

Pohodlná trasa s dlouhými táhlými výstupy, neobvyklými výhledy i romantickým údolím řeky Jizery. Až na krátké úseky vede většinou po kvalitních cestách, není fyzicky příliš náročná a je vhodná i pro rodiny s dětmi. Na kole doporučujeme některé drobné úpravy. Vynecháme výstup na Zámky, ze sedla pod Zámky pokračujeme po cyklotrase č. 3018 přímo na rozcestí na Jezdecké cestě, tady vpravo po cyklotrase č. 3020 na Promenádní cestu a po ní vpravo na Malou Jizerku. Dál stejně jako pěší trasa, jen si pod Bukovcem přidáme pohodlnější oblouk – s červenou značkou se opět potkáme. Putování lze zvládnout i na lyžích.

Je-li hora Smrk králem Jizerských hor, je stará dřevařská a sklářská osada Jizerka jejich královnou, byť jsme ji připravili o mnohé z jejich atributů. Z moře okolních lesů se zachovaly jen zbytky nebo vyčnívající holé stráně, jinde už se o život hlásí nová zeleň. Zůstala podivuhodná historie osady, zůstaly půvaby Jizerky či Safírového potoka, příběhy hledačů drahokamů, pozoruhodná a jistě neopakovatelná atmosféra tohoto místa. Bez poznání Jizerky nepoznáme Jizerské hory. Na kole nedoporučujeme úsek kolem Pytláckých kamenů – ideální je varianta trochu „převrácená“, z Malé Jizerky na Smědavu po cyklotrase č. 3018 a zpět popsanou trasou. Na běžkách výlet doporučujeme.

Proměnlivá je tvář krále Jizerských hor. Mnozí starší pamětníci vědí, že Smrk shlížel na horské hřebeny s bohatou kšticí hlubokých neprostupných lesů! Pak lesy z větší části zmizely, otevřely se nové, dříve neznámé výhledy. Dnes už ale potěší pohled na zeleň mladých stromků. Trasa, kterou vám dnes nabízíme, patří k těm namáhavějším, ale zároveň i nejkrásnějším, jaké můžeme v celých horách absolvovat. A věřte, že za dlouhý, téměř nekonečný výstup na Smrk budeme nakonec bohatě odměněni. Navštívíme nově vystavěnou rozhlednu přímo na vrcholu Smrku, další překrásné výhledy se nám otevřou z dalších míst na trase výletu. Cesta je náročná a místy vede nepříliš pohodlným terénem, cyklistům ani běžkařům nedoporučujeme.

Na vodu jsou Jizerské hory bohaté. Určitě nejznámější je ta, která vyvěrá v Lázních Libverdě. V léčebné účinky a „hojivost“ této kyselky věřili lidé již v 16. stol. A léčí se tu dodnes. K úspěchům léčby přispívá jistě i krásné prostředí. Známým výletním cílem je nedaleký Obří sud i bývalá Jizerská chata, stejně jako půvabné Kočičí kameny. Všechny tyto vděčné cíle spojuje i naše trasa. Nepatří mezi náročné, vede po kvalitních cestách bez prudkých stoupání a klesání, lze doporučit i cyklistům. Na běžkách bude výlet přeci jenom trochu náročnější, vzhledem k tomu, že jeho velká část vede po asfaltových komunikacích.

Krásná Máří není dívka, ale vyhlídková skála. Ani jméno nemá po žádné Marii; převzala je od středověké štoly na železnou rudu, která se těžila hluboko pod ní v údolí Černého Štolpichu. Není tedy vrtošivá a nestálá. Najdeme ji stále na stejném místě, majestátní a upravenou, vždy připravenou přijmout turisty, kteří se nebojí potýrat nohy. Tato trasa nám dá skutečně do těla. Je náročná nejen délkou, řadou stoupání a chůzí ve špatně schůdném terénu, ale místy i obtížnou orientací tam, kde těžba dřeva prakticky zlikvidovala značení. Krásná místa, která při tom navštívíme, se nám však za námahu odmění. Díky náročnosti zdolávaného terénu je výlet vhodný pouze pro pěší.

Smrt si místo svého působení většinou nevybírá. Ale tady, v Jizerských horách, jakoby si pro svá máchnutí kosou volila ta nejkrásnější, nejromantičtější zákoutí. Jakoby smutek ze svých žní smazávala půvabem přírody. Tato trasa vede po místech, kde umírali lidé. Nešťastnou náhodou, rukou vraha i dobrovolně. Především nás však zavede do nádherných míst zdejších hor, do skalních měst, do divokých údolí potoků. Má jediný prudší výstup – na Poledník, ani klesání údolím Bílého Štolpichu však není jednoduché. Výlet je vhodný zejména pro pěší, cesta přes Poledník a údolím Bílého Štolpichu je pro cyklisty uzavřená a pro běžkaře příliš náročná.

Nejzápadnější část Jizerských hor, oddělená Oldřichovským sedlem od Hejnického hřebene, nedosahuje takových výšek jako centrální masív. Zachovala si však dosud téměř neporušené lesy chráněné jako národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, které ukrývají nádherné skalní scenérie; shluky skal tu místy tvoří malá skalní města a labyrinty. Uvidíme řadu pozoruhodných útvarů, zbytek strážního hrádku, stopy po dávném dolování a samozřejmě nás čekají i mnohé daleké výhledy. Na trase jsou dvě výraznější stoupání, výstup na Špičák místy zajišťuje technické pomůcky. Cestu zčásti absolvujeme po trase naučné stezky Oldřichovské háje a skály. Výlet je vhodný pouze pro pěší turisty, cyklistům ani běžkařům ho vzhledem k náročnému terénu nedoporučujeme.

Vodní nádrž Bedřichov na horním toku Černé Nisy bývá po zásluze přirovnávána ke kanadským jezerům. Vysoko v horách, daleko od lidských obydlí, obklopena smrkovými lesy, probouzela poutníkovu fantazii a plnila duši romantickými zážitky. Podobně jako na jiných vrcholových partiích Jizerských hor nezůstala část lesů ušetřena nepříznivých vlivů a tak se lidský zrak může zatoulat i ke vzdálenějším obzorům. Ve své době nejvýše položená přehrada na kontinentu láká stejně jako dřív. Nádherný tu je letní slunečný den stejně jako nostalgické okamžiky, kdy se nad hladinou převalují páry, mraky jsou nízko a hrozí spustit vytrvalý déšť. Pak se stačí jen trochu víc zachumlat do nepromokavé větrovky a vykročit podél jezera, stanout na místech dávných i novějších dramatických příběhů. Odměnou pak bude zastavení na Nové Louce – bývalý lovecký zámeček se stal „kultovním místem“, kde se zastaví pěšák i „biker“ či v zimě běžkař. Každý z nich ocení příjemnou a pohotovou obsluhu, stejně jako to, že si tu můžeme smlsnout na „zdravé výživě“ či mít do deseti minut před sebou voňavou propečenou kachničku…

Obtížnost putování je dána častými výstupy a sestupy – dvakrát přetneme údolí Černé Nisy, sejdeme k Fojtce. Navštívíme tajemnou skálu Jezdec, podíváme se na známé tisy, připomeneme si pověstmi opředený Dračí vrch a spatříme i zázračný pramen. Díky své náročnosti je trasa vhodná pouze pro pěší.

Oblast starých církevních tradic, spojených s působením premonstrátského kláštera, ale i kraj, jehož půvaby inspirovaly k nejlepším dílům českého básníka Otokara Březinu – to je Novoříšsko na polovině cesty z Telče do Želetavy. Jeho osou je potok Vápovka, jižně od Nové Říše sledovaný dlouhým zalesněným hřbetem s nejvyšším vrcholem Bábou. A kolem Báby se také točí naše trasa, která nás, částečně po neznačených cestách, povede hlubokými lesy, kolem rybníků i přes půvabné osady a samoty. Je to trasa členitá, s častými výškovými rozdíly, k větším stoupáním patří úsek za Bohosoudovem a Jersicemi. Příležitostí k občerstvení mnoho nebude a tak doporučujeme nezapomenout na vlastní zásoby.

Silnice Staré Hobzí–Slavonice bývala ještě před pár lety jakousi další „hranicí“ – nebylo vítané, abychom se pouštěli příliš blízko k Rakousku. O to víc dnes oceníme nádherné partie takřka „neznámé“ Dyje pod Louckým mlýnem, příjemný Krokovický les a další úseky, kudy vede naše putování, tentokrát zcela bez turistických značek.