Vladimír Bureš je horolezec ale i výrobce oblečení. Má za sebou řadu zajímavých cest, prvovýstupů i expedic, ve stěně ho zasáhl blesk, ale šel dál a neztratil smysl pro humor.
Před časem dělal ještě atletiku a bodoval i na mistroství České republiky, závodil na horském kole i koloběžce, sjíždí divoké řeky Asie i Evropy, létal na padáku a slézá evropské i asijské velehory, je to prostě všestranný outdoorový nadšenec.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Železná opona. To, že jsme mohli jen na Rujánu a na Nesebar, tam končil svět. Asi jsem byl za vlády jedné strany prototyp budoucího emigranta. Ve velmi raném mládí (skoro ještě doba tahání kačera) mně očarovaly knihy od konkrétních pánů, a to Štětiny a Štěrby, Halliburtona, Hillaryho.
Spíš na koho, na parťáka. Ponorka je největší nepřítel expedice. Pak na dobré boty. Expediční od nejmenované italské značky mně na Sibiři přivedly až k tomu, že jsem je hodil do řeky. A s přicházející zimou pro ně plaval, bos bych do civilizace nedokázal dojít.
Blesk, když mně trefil. A to už dvakrát. Co je na tom pozitivního? Všechno podle úsloví co tě nezabije, to tě posílí. Přeživší podlehne radostné euforii, jen to nesmí přehnat – ve smyslu, že teď už jsem nesmrtelný. Takže jsem se naučil nepodceňovat přírodu a její sílu. No a pak kamarády. V hospodě je jich spousta. Ale skutečný kamarád se projeví až v kritické situaci, kdy jde o krk a člověk musí dál fungovat i za naprostého fyzického i psychického vyčerpání.
Třeba Libor K. z dalekých jižních Čech. Praskla mně mačka v kolmém vícedélkovém ledu, v bulharských horách. Přes větvičku kosůvky mě spolehlivě odjistil. Pak jeho sejmul blesk ve stěně Matterhornu. Mně taky, ale Libora víc. Kapku dočasně ochrnul, mohl jsem ho sundávat jako miminko a hezky mu vše oplatit. V tádžických horách, daleko od civilizace, jsem do krve chytil nějakého červíka. Neunesl jsem sebe, natož batoh. Libor mně trpělivě doprovázel a znovu a znovu stavěl na nohy. Přes moje přesvědčení, že tam už zůstanu.
Komerce a chování lidí. Na komerčních kopcích jde jen o peníze a nesmyslně o vrchol za každou cenu. Byť by cílem měla být cesta, bývá jím vrchol. Na Jebel Toubkalu jsem si sedl 20 metrů pod vrcholem a nahoru nešel. Viděl jsem to samé a nikdo tu nebyl. Na vrcholu byli všichni a ti malí nic neviděli. Nebyl jsem až nahoře na spoustě kopců, i když šlo jen o metry.
Těch situací bylo víc, ale třeba Altaj 2010, někde mezi Ruskem, Čínou a Mongolskem. Kazilo se počasí, blížila se zima. Postavili jsme stan, za chvíli stál ve 20 cm studené vody. Z péřáku se stal jen kus šusťákoviny. Nespali jsme, jen jsme řešili, jak bažinami a rašeliništi a přes rozvodněné řeky projede auto. Mělo nás druhý den asi 20 km daleko vyzvednout. Letadlo odlétalo za 2 dny a nás by jinak čekalo 200 km pěšky v podmáčeném terénu bez cest. Pozitivní na tom ale bylo, že Libor udělal svěťák (neoficiální) – nevylezl, myslím, 18 h. ze spacáku. Přitom pitný režim dodržoval. A nezdolný ruský gazík kupodivu přijel. Aby ne, když šofér tankoval nastřídačku, vodky do sebe, naftu do káry.
Těžko vybrat. Pokud nemluvíme o konkrétní lezecké cestě, tak asi Korumdy a Korsika. Korsiku jsme s manželkou absolvovali okamžitě poté, co po sametové revoluci padla víza do Francie. Jeden kletr vpředu, druhý na záda. Všechno jídlo s sebou na měsíc. Plato jogurtu, v portském supermarketu, jsme rozlomili ze 4 na 2 díly. Pokladní, že takhle je to neprodejné. A černoch z Mali nás pozoroval (to už na pevnině v Marseille) a bral za bezdomovce. Dávali jsme si totiž malou paštiku, on měl velký sendvič.
Tehdy se směňovalo valut za 1500,- Kč na člověka a rok. Korsika absolvována zcela bez mapy, jen dle pocitů a chuti, vlakem, stopem a trajektem. U Bastie jsme do země zahrabali velký depozit a vraceli se po týdnu doplnit proviant. Něco sežraly myši. Zvládli jsme projít vše, co stojí na Korsice za vidění. A že toho není málo. Proběhli jsme 50 metrů po silnici v lesním požáru, vylezli na Monte Cinto, u Piany vyklepali ze spacáku štíra. A taky strávili romantickou noc v sedle Col d‘ Bavella.
Byla divoká bouřka, tak jsme vyrazili prkno do zemního prostoru pod chatou. Myši, špína a čisté prkno 1 m x 30 cm. Mokří jsme leželi na sobě, když spodní dál nemohl, otočili jsme to, takhle do rána.
Korumdy East byl nádherný pilíř, prvovýstup na kopec 6.384 m. Přístup bez jakýchkoli cest, vynášky bagáže na etapy. Nikde živáčka a dobrá parta. Když jsme šli nahoru, v BC jsme na šutru nechali pasy. Nehrozilo, že by někoho zaujaly. V BC 1, nějakých 5.100 m, jsem byl sám. A večer sledoval světla čínského města, 80 km daleko.
A ještě doplním Karnali, řeku v Nepálu, pramenící pod Manaslu. Parta lidí, teplo subtropů, kaňon hluboký až 2 km a nádherná divoká řeka. Stovky kilometrů plavby bez lidské přítomnosti, známek civilizace. Jen tukani, opice, hadi… a někde kolem ve vodě sladkovodní delfíni či gaviálové. Tak nějak by mohl vypadat ráj. Jen bychom se v něm za nějaký čas nudili.
Co mám zrovna ve skříni. Aspoň dřív to tak bylo. Dneska dost váha, stačí neodlomit kartáček, pár konzerv, výměnný objektiv a hned táhnu 2 kila navíc. Ale jde o to, kam se jede a co se tam bude podnikat. Rozhodně neberu věci nové, neotestované ani věci staré, před poločasem rozpadu. A samozřejmě maximum vlastního, z toho co mám k dispozici.
Manželka nám šila už za socialismu. To ani jinak nešlo, trh byl malinko poddimenzovaný. Asi tak z 99%. Později do půlky 90. let, pak jsme to zabalili. Oprášili jsme výrobu někdy kolem roku 2013. Tady bych měl říci to oblíbené – na trhu jsem nenašel to pravé pro mě, tak jsem si to musel udělat. Blbost, trh je totálně přesycený. Nechtěli jsme dělat dál tam, kde jsme pracovali. Naopak jsme chtěli jednak využít zkušeností a kontaktů, jednak ještě zkusit zrealizovat sny a plány, zasuté někde vzadu v hlavě, když chyběla odvaha k tomu přikročit.
Pokud jde o šití oblečení na míru, tak na trhu je toho víc než dost. Ale i my se na trhu profilujeme jako klasický výrobce a šijeme dle konfekčních tabulek. To šití na míru je takovým bonbónkem na dortu, což 90% firem kvůli výrobě v Asii nabídnout nemůže. Neděláme to tedy proto, jestli to je nebo není třeba, ale prostě, že to můžeme nabídnout – vyrábíme doma, v Česku. A kdo do něčeho takového jde? Ten, kdo nechce splynout s masami, chce se odlišit. Kdo má atypickou postavu a nelze ji do tabulek napěchovat. A takových lidí není zrovna málo….. A my se nezaměřujeme na subtilní lezce na překližce, turistiku může dělat absolutně kdokoli, bez ohledu na kila nebo věk.
Úplně somálsky to není, správně je farammugo. Ale dvě m by nikdo nerozdýchal a Somálcům jsme ukradení. A oni nám. Vztah k této zemi mám – je to přesně ta země, kde bych nechtěl žít ani jí nepotřebuju navštívit. Prostě jsme scházeli od Zeleného plesa a osvítilo mně logo. Chobotnice jako obrázek byla na světě, teď ještě doladit slovně. A ze 160 jazyků to naše znělo nejlépe a nebylo nikde na světovém webu. A tam je už přece úplně všechno. I když, z Číny už nás mailem zkoušeli – že mají Faramugo zaregistrované, náhodou vyrábí přesně, to co my a my je jen kopírujeme. Třeba politiky taky nebereme vážně, takže ze stejného soudku. Jen doufám, že tady v Evropě těmi kopiemi čínského ty chudáky nadměrně nepoškozujeme.
| Jirka Kalát se za posledních několik let podíval po všelijakých místech světa, externě pracoval pro různé noviny i časopisy a přednášel na nejednom místě. Jeho boty stály na půdě Spojených států amerických (zvláště dlouho pak na Aljašce), Guatemaly, Mexika, Turecka, Íránu, Laosu, Gruzie i Nového Zélandu. Několik měsíců se mu poštěstilo žít v Estonsku a rok ve Svaté zemi. V každém státě či městě se vždy zajímá o obyčejné lidi, jejich zvyky a životy. Jeho prvním úkolem je vždy poznat zemi, kudy prochází a pochopit lidi, které potkává. Je také ředitelem cestovatelského festivalu Na@Na. |
Extrémně pohodlné a lehké kalhoty od české značky.
Celokožená trekingová obuv do náročných terénů.
Ultralehký skladný přístřešek z odolného materiálu
Spolehlivé ultralehké spacáky s izolací z mikrovlákna.
