ROZHOVOR: S Adamem Ondrou o olympiádě a budoucnosti lezení

Dříve byla představa lezení na olympiádě téměř utopická a někteří lezci takovou věc dokonce odmítali. Patříš k mladé a silné generaci sportovních lezců, ale zároveň máš vrozenou vášeň pro lezení venku mimo časomíru a tabulky. Co pro tebe znamená lezení na olympiádě?

Lezení na olympiádě beru spíše jako pozitivní věc. Chápu a respektuju, že si někteří myslí, že sportovní lezení má negativní vliv, a mají obavy, že se vytratí jakýsi duch lezení. Ale když se na začátku 80. let v lezení začínalo závodit, tak proti tomu spoustu lidí také protestovalo. Paradox je, že existovali světoví lezci, kteří podepsali jakýsi pakt, že jsou proti lezeckým soutěžím, ale nakonec i většina těchto lezců na závodech dlouhodobě soutěžila.

Samozřejmě se s tím pojí mnoho dalších otázek, ale já si myslím, že olympiáda pomůže sportovnímu lezení.

Jsou mladí hokejisté a lyžaři, kteří od útlého věku chtějí jet na olympiádu a vyhrát zlato. Když ti bylo 16 let, vyhrál jsi svůj první mistrovský titul v lezení na obtížnost. Napadlo tě tehdy, že bys někdy jako lezec mohl reprezentovat Českou republiku na takové události, jako jsou letní olympijské hry?

Když jsem v roce 1999 začínal lézt, už se spekulovalo o tom, že by lezení mohlo být na olympiádě. Tehdy mě napadlo, že by to mohlo vyjít a já se mohl zúčastnit olympiády. Přijde mi to logické, protože je málo sportů, které by dělalo tolik lidí jako lezení a zároveň by na olympiádě nebyly. Navíc jde o naprosto přirozený pohyb s jednoduchými pravidly. Naopak, jsem spíše překvapen, že to trvalo tak dlouho. Naštěstí se lezení na olympiádu nakonec dostalo a doufejme, že na příštích olympiádách to bude třeba se třemi sadami medailí pro jednotlivé disciplíny, jak si to dle mého názoru zaslouží.

Mrzelo by tě, kdyby se sportovní lezení nestalo olympijským sportem?

Byla by to škoda, protože podle mě lezení na olympiádu patří. Sám si myslím, že lezení, tak jak je, je divácky atraktivní a není potřeba z toho dělat nějaký paskvil.

Tím narážíš na zvolený formát olympijského lezení?

Asi jsem známý tím, že toto řešení dost kritizuji a myslím si, že mezinárodní lezecká federace se měla rozhodnout spíše pro jednu lezeckou disciplínu – pro něco, co je rychlé, snadno pochopitelné a snadno organizovatelné. Za mě by to byla buď disciplína lezení na obtížnost, nebo lezení na rychlost. Problém toho olympijského formátu je ten, že to je podle mého názoru méně divácky atraktivní. Ten formát je hodně složitý, pro nezaujatého diváka je vlastně velmi těžké pochopit, jak ty jednotlivé disciplíny fungují a jak se jednotlivá umístění potom násobí dohromady. Nemluvě o tom, že to samotné olympijské finále bude trvat minimálně čtyři hodiny, což je pro diváky samozřejmě náročné. Z mého pohledu by byl lepší start představit jednu disciplínu, ukázat, že lezení je úžasný sport, divácky atraktivní, jednoduchý, a doufat, že ten divácký úspěch bude směřovat k tomu, že na dalších olympiádách nám MOV uvolní více sad medailí.

Bylo vůbec možné si nějak vybírat, když byla pro lezení uvolněna pouze jedna sada medailí?

Mezinárodní federace sportovního lezení se rozhodla pro tuhle kombinaci, což z mého pohledu nedává takový smysl, protože se popírá jakási historická kontinuita lezení a vymýšlí se novinka jenom speciálně pro olympiádu. Za mě by na olympiádě měly být spíše zavedené disciplíny. Na druhou stranu chápu, že díky tomuhle systému se na olympiádě představí všechny tři disciplíny a žádná nebude upozaděna, což je samozřejmě pozitivní, protože je nakonec celé lezení bráno jako olympijský sport, a ne jenom jedna jeho disciplína. Spíše to byly volby mezi špatnou a ještě horší variantou, a teď samozřejmě záleží na úhlu pohledu, který si kdo vybere.

Jak moc jsi podřídil účasti na olympiádě ostatní své lezecké projekty? Jak dlouho se soustavně připravuješ výhradně na olympiádu?

Řekl bych, že na olympiádu se připravuji soustavně od ledna 2018 a na skalách jsem v posledních 16 měsících strávil opravdu málo. Největší výzva, které jsem se bál, byla, abych neztratil motivaci trénovat na umělé stěně a připravovat se na závody, což je pro účast na olympiádě nezbytné. Proto jsem se v rámci zachování psychického zdraví rozhodl na skalách strávit minimálně jeden den v měsíci. Lezení na skalách potřebuji k tomu, abych cítil, že žiju. Pobyt v přírodě mě nabíjí a to, že si čas od času odskočím na skály, je pro trénink vlastně ve skrze pozitivní, právě protože si dobíjím hlavně ty psychické baterky.

Jinak jsem přípravě na olympiádu podřídil i to, že trénuji disciplínu, které se normálně nevěnuji. Byla to velká výzva, bál jsem se, jestli mě to bude bavit a jestli do určité míry motivačně nevyhořím. Nepředstírám, že mě ten trénink rychlosti baví více než normální lezení, ale jsou tam určitě různé aspekty, které mě zajímají.

Jak tedy zvládáš trénink na rychlost a jaký je tvůj pokrok?

Tréninku rychlosti věnuji poměrně hodně, zabírá tak 30–40 % mého tréninkového času. Rychlost trénuji přes rok a trénink se hodně mění. Měním metody, které by mě v tomhle lezení teoreticky měly posouvat dále. Dobrá zpráva je, že mě to relativně baví a určité faktory mě posouvají nejenom v lezení na rychlost, ale i v boulderingu a zatím se nezdá, že by to mělo negativní vliv na lezení na obtížnost. Takže když srovnám ten celkový čas tréninku, který věnuji rychlosti, tak je možná výrazně větší, než bych si před rokem myslel, že mu v tomhle období budu věnovat.

Ze které z disciplín máš největší obavy a proč?

Každá disciplína bude důležitá. Vím, že v tom současném systému bude důležité alespoň v jedné disciplíně urvat ten nejlepší možný výsledek. V nejlepším případě zvítězit. Sice vím, že lezení na obtížnost je moje nejsilnější disciplína a také tam nejméně závisí na náhodě, ale zároveň tam dost možná budu pociťovat ten největší tlak. Zároveň si myslím, že bouldering bude disciplína, která bude možná nejvíce rozhodovat, i když v tom součinu výsledků má stejnou váhu. No a v rychlosti, tam nějak cítím, že vlastně nemám co ztratit a co teď natrénuju, tak bych na olympiádě mohl spíše najít a ostatní překvapit. Takže paradoxně, ač je lezení na rychlost má nejslabší disciplína, tak z ní mám nejmenší strach.

V tak dlouho očekávaném závodě hraje kromě fyzické přípravy velkou roli i psychika. Připravuješ se nějak i po téhle stránce?

Momentálně se soustředím spíše na tréninkovou jednotku následující den a není to tak, že bych si každý den představoval, jaké to bude na olympiádě a jak zvládnu ten tlak. Myslím si, že by to byla až přílišná distrakce. Ta největší a zároveň nejpřirozenější motivace pro mě je, aby mě trénink bavil. Když mě trénink baví nejvíce, je podle mého názoru i nejefektivnější čili má největší motivace je v samotném tréninkovém procesu. Představu udělat co nejlepší výsledek na olympiádě využívám, až když nic jiného nefunguje, v momentě, kdy jsem tak unavený, že už se dál trénovat nechce. Pak si pomyslím: „Jo, už se mi nechce trénovat, ale protože za X měsíců bude olympiáda, dám do toho teda ještě absolutně všechno.“ Má psychická příprava je o tom, že do každého tréninku, do každé cesty a pokusu dávám prostě všechno a není to jenom to, že teď je trénink, tak mě to stresuje. Vlastně jsem stále nucen lézt pod jakýmsi tlakem. Samozřejmě vím, že tlak v tréninku je neporovnatelně menší, než jaký bude na olympiádě. To je asi takový můj největší trik, že se dokážu namotivovat na každý trénink na 100 %, a pak vlastně ten rozdíl psychického rozpoložení mezi tréninkem a samotným závodem není tak velký.

Jsi cílevědomý člověk a děláš vše možné, abys dosáhl svého cíle. Co všechno děláš pro zlepšení svého lezení a regenerace?

Samozřejmě lezení není jenom o tréninku, ale i o regeneraci a co dělám pro to, abych to maximálně podpořil? Je to určitě jídlo, tím se hodně zabývám a myslím si, že přípravou jídla, které mi dle mých zkušeností, znalostí a konzultací s dalšími lidmi, zajistí co nejlepší regeneraci, strávím relativně dost času. Řekl bych, že 1,5 až 2 hodiny denně mi to určitě zabere. Jinak cvičím určité druhy jógy, protahuju se, navštěvuju fyzioterapeuty a určitě sauna je nedílnou součástí mé regenerace. Tím, že teď se snažím mít co nejvíce času na trénink i regeneraci, tak se snažím využívat co nejširší škálu veškerých regeneračních přístupů a doplňků.

Road to Tokyo, tak se jmenuje tvůj seriál videí na Youtube, kde mapuješ celou svou přípravu na olympiádu. Asi největší turbulence ve tvé přípravě vyvolala diskvalifikace při kvalifikačním závodě na Mistrovství světa v Hachioji za údajné šlápnutí na nýt ve stěně. Jak ses s tím srovnal?

No… První dny byly hodně náročné – přijmout fakt, že jsem se opravdu na první možnosti nenominoval, a že se budu muset připravit na ten druhý kvalifikační závod, který probíhal o několik měsíců později ve Francii. Ale po několika týdnech, jsem to snad docela dobře překonal a začal v tom vidět i určitá pozitiva. Například, že jsem měl vlastně další možnost konfrontace se soupeři i s tímhle speciálním kombinovaným formátem. Troufám si říct, že možná ani na olympiádě nebudu pod takovým tlakem, jako jsem byl na konci listopadu v Toulouse.

Tam jsi se nakonec na olympiádu kvalifikoval, ale nebylo to zadarmo. Co rozhodlo o tom, že jsi nakonec, i přes zdravotní komplikace, absolvoval všechny závodní kola?

První den, kdy se v kvalifikační části rozhodovalo o tom, kdo se z dvacítky nominovaných na závod v Toulouse dostane do finálové osmičky, jsem se cítil ve skvělé formě a myslím, že jsem podal velmi dobrý výkon. Dobře jsem se srovnal s velkým psychickým tlakem a postupoval z prvního místa do finále, kam také postoupili tři Japonci. Ti ale měli mít svá dvě kvalifikační místa na olympiádu již obsazena z prvního nominačního závodu, tak se do šestice, která se měla na olympiádu nominovat, neměli počítat. Jenže japonská lezecká federace podala protest v nějaké arbitráži olympijského výboru, takže tam vládla nejistota a nebylo úplně jasné, že pokud bych nenastoupil do finálového kola a byl bych z tohoto závodu osmý, jestli by to jako nominace na olympiádu stačilo nebo ne.

Nakonec jsem se, i přes teplotu a bolest břicha, rozhodl, že to nechci riskovat a do finále jsem nastoupil. Naštěstí jsem se v průběhu toho závodu trošku probudil, a i přes zdravotní indispozici jsem obsadil druhé místo. Samozřejmě jsem rád, že jsem se takto rozhodl, protože i za těchto podmínek jsem dokázal podat takový výkon.

Navrtal jsi a přelezl nejtěžší cestu na světě Silence (9c) a v roce 2014 jsi na mistrovstvích světa získal zlatou medaili jak v lezení na obtížnost, tak i boulderingu, což z tebe dělá nejlepšího lezce na světě. Koho z kvalifikovaných lezců na olympiádu považuješ za největší soupeře? Na seznamu jsou jména jako Alexander Megos, Jakob Schubert, Jan Hojer nebo Japonec Tomoa Narasaki.

Myslím, že to jsou právě Tomoa Narasaki a Kai Harada, dva Japonci, kteří nejspíše budou na olympiádě závodit. Oba vnímám jako velmi silné závodníky na rychlost, i když to není jejich specializace, jako velmi dobré závodníky v boulderingu a poměrně dobré závodníky i v obtížnosti. Zároveň vím, že to největší břímě budu táhnout v mé nejoblíbenější disciplíně, lezení na obtížnost, kde bude velký tlak, abych ji v nejlepším případě vyhrál. V této disciplíně vnímám jako největší soupeře Jakoba Schuberta a Alexandra Megose. Vnímám, že nás pět jsme asi největší kandidáti na bednu. Já, Alexander Megos a Jakob Schubert jsme trošku lepší v obtížnosti, Kai Harada a Tomoa Narasaki jsou lepší v rychlosti. Pak bude hodně záležet v boulderingu, jak nám sednou jednotlivé trasy i na psychice.

Vzhledem k tvé medailové historii z mistrovství světa mají od tebe lidé na olympiádě velká očekávání. Cítíš na sobě tlak?

Samozřejmě to cítím a momentálně s tím bojuju tak, že nad olympiádou tolik nepřemýšlím a soustředím se na samotný trénink. Tlak a nervozita bude přicházet s blížící se olympiádou. Ale jak to nakonec zvládnu, to ví čert. Mám svoje triky, jak ten tlak zmírňovat, i když si myslím, že jej není úplně možné vytěsnit. Aby ta nervozita byla základem úspěchu, je ji nutné částečně porazit a zbytek tlaku využít k tomu, abych podal ještě lepší výkon.

Adame, potvrdilo se to, co jsme očekávali. Během pandemie onemocnění COVID-19 byla olympiáda v Tokiu přesunuta na rok 2021. Jak vnímáš celou situaci kolem pandemie a jak naložíš s časem, který ti přibyl? Budeš trochu více na skalách?

Jsem s tím zcela v pohodě, dále trénuju a zdokonaluji se ve svých slabých stránkách, tedy rychlosti a určitých dovednostech v boulderingu, což je úžasně synergické. Do toho zkouším nové metody tréninku i pro lezení na obtížnosti a každé 3–4 týdny trénink na umělé stěně přeruším a podívám se krátce do skal. Snad v krátké budoucnosti otevřou hranice a podívám se i na zahraniční skály, ale zatím mě naplňují i ty skalky, které tady máme doslova za humny. Motivace je velká jak k olympiádě, tak k těmto menším skalním projektům.

Na olympiádě nebudeš soupeřit jen s časem a obtížností cest, ale také i s podnebím. Jak se připravuješ na japonské klima a máš nějaké fígle, jak s teplem a vlhkem bojovat?

Určitě to bude velký oříšek. Momentálně spolupracuji s experty na tom, abych měl méně potivou kůži, ale zároveň, aby byla dostatečně elastická, a abych měl i v těch pekelných podmínkách v létě v Tokiu pokud možno co nejlepší tření. Samozřejmě i celé tělo si na tohle teplo musí zvyknout, takže plánuju, že si doma na své lezecké stěně budu uměle zvyšovat vlhkost a teplotu. Také součástí aklimatizace bude i to, že před samotnou olympiádou strávím v Tokiu měsíc.

Už teď je lezení na umělých stěnách dost populární. Jak si myslíš, že lezení na Olympiádě v Tokiu ovlivní lezení v budoucnu?

Určitě to ovlivní lezení na umělých stěnách, bude se na nich zvyšovat počet lezců, bude se zvyšovat počet lezeckých stěn, budou větší a hezčí, což si myslím, že pro nás všechny je pozitivní zpráva. Nemyslím si, že se až tak radikálně bude měnit lezení na skalách. To, že poleze třeba pětkrát více lidí na umělých stěnách, vůbec neznamená, že polezou na skalách. Myslím si, že se lezení na umělých stěnách bude stávat více mainstreamovým sportem, už teď je v městských aglomeracích populárním způsobem odreagováním. Ale je na nás lezcích, abychom nováčkům ukázali, například jak se chovat ve skalách, aby to třeba neeskalovalo do problémů s vlastníky pozemků, na kterých se jednotlivé skály nacházejí, nebo se správou chráněných krajinných oblastí. A taky je důležité zachovat tu jedinečnost a diverzitu lezení – aby na skalách existovaly dobře odjištěné cesty pro ty, kdo si chtějí zalézt, ale zároveň aby nezmizela možnost prožít jakési dobrodružství na skalách a v horách a nepřejisťovat cesty nýty po jednom metru.

Adam Ondra

Opakovaným umisťováním na stupních vítězů a stanovením doposud nejtěžší přelezené cesty Silence o obtížnosti 9c si sedmadvacetiletý lezec Adam Ondra vydobyl pověst nejlepšího lezce na světě. Od roku 2018 se připravuje na Letní olympijské hry v Tokiu, kde bude mít kombinace disciplín sportovního lezení (obtížnost, bouldering a lezení na rychlost) svou premiéru.