HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

ROZHOVOR: Roger Schäli: Na Eigeru děláme ferratu, ale nikdo to nevidí!

ROZHOVOR: Roger Schäli: Na Eigeru děláme ferratu, ale nikdo to nevidí!

Je mu 42 let, má upřímný pohled, široký úsměv a na svém kontě přes 50 výstupů na vrchol Eigeru. I přes všechny své lezecké úspěchy v podobě prvovýstupů a prvních volných přelezů obtížných cest v severní stěně švýcarského zlobra z něj vyzařuje skromnost a pokora. Možná i právě proto je jedním z hostů připravovaného Mezinárodního festivalu alpinismu v Praze. Jaký je jeho pohled na přejišťování cest v horách a co je v životě horolezce nejdůležitější?

Začněme pěkně od začátku. Pokud dobře počítám, je ti 42 let. Kdy jsi vlastně začal lézt a jak vypadaly tvé začátky, co tě přivedlo k tomuto způsobu života?

Lézt jsem začal, když mi bylo asi 13 let, s tátou, který byl členem záchranného týmu Švýcarského alpského klubu. Lezli jsme jednoduché hřebenovky v okolí Lucernu.

Když ti bylo 16, měl jsi na skalách vážnou nehodu – zlomeniny obou nohou a poranění páteře. Co se ti honilo hlavou, když jsi seděl na vozíku?

Docela jsem si uvědomoval, že to mohlo skončit špatně, ale byl jsem opravdu vděčný, že jsem to rozchodil a mohl zase lézt. A v podstatě to lezení po nehodě mohlo být mé nejlepší lezecké období v životě. Často se snažím být vděčný za to, co dělám, že se má vášeň stala mou obživou. Lehce se může stát, že zapomeneš, jaké štěstí máš, že můžeš dělat to, co máš rád. Ale když se vrátím zpátky k té nehodě. První, co mi problesklo hlavou, byla myšlenka: „Sakra! Teď si nějakou dobu nezalezu.“ To protože jsem od táty dostal nové lano a karabiny a s kamarády z mládežnického oddílu jsme měli naplánováno lezení na celé léto.

Napadlo tě, že to mohl být konec tvého lezení?

Z nehody jsem se oklepal docela rychle. Bylo mi 16 a v tom věku člověk přemýšlí o životě úplně jinak a cítí se docela nesmrtelně. 🙂 Ale i přes všechen adrenalin v krvi, když jsem se po pádu probral na zemi a viděl své zkroucené nohy s otevřenými zlomeninami, tak jsem měl hodně divný pocit a fakt jsem se bál, že to mohlo skončit smrtí.

Lezení versus osobní život

Vím, že je těžké spojit vášeň pro horolezectví a rodinný život. Zdá se, že ses rozhodl žít lezením, přemýšlel jsi někdy o rodinném životě?

Pokud bych se zavázal k rodinnému životu, vím, že bych musel na extrémní lezení nebo některé expedice zapomenout. Pokud by to fungovalo, bylo by to úžasné, ale většina mých kamarádů, kteří kombinují expedice s rodinou, moc klidný život nemají. Je vidět, že je to často velmi stresující.

Myslím, že méně je více. Pokud děláš méně věcí s větším odhodláním, dopadne to mnohem lépe. Nesnažím se za každou cenu jen lézt a žít lezecký život. Pokud budu mít pocit, že přišla ta správná chvíle na rodinu, snad se odhodlám pro jiný způsob života a založím rodinu. Naučil jsem se být co nejupřímnější a myslím, že mít rodinu je opravdu velká zodpovědnost. Určitě jsem rodinný typ, ale vyčkávám na tu správnou chvíli, až budu připravený se vzdát svého volného času. Platím vysokou cenu za svou vášeň v lezení, proto teď nemám rodinu a možná ani nikdy mít nebudu.

Kromě toho, že jsi profesionální alpinista, jsi také mezinárodním horským vůdcem. Není to nudná práce ve srovnání se všemi tvými dobrodružstvími a expedicemi?

Horským vůdcem jsem se vlastně stal, protože se mě rodiče zeptali, čím chci být, až vyrostu. Bylo mi 14 let, když můj táta vylezl na Matterhorn a já si uvědomil, že horští vůdci mohou lézt na Matterhorn každý den – bylo to jako sen. A tak jsem řekl, že chci být horským vůdcem. Ale po několika letech vodění jsem si uvědomil, že už nelezu pro sebe, že je to úplně jiná práce a bál jsem se, abych neztratil tu vášeň. Většinu túr, které jsem vedl, bych sám nešel a dělal jsem to pro peníze, a protože to je má práce.

Myslím, že je úžasné kombinovat práci a svou vášeň, ale obojí vyžaduje správný poměr. Proto vodím, jen když mám čas, mou prioritou jsou lezecké projekty a expedice. Guidování a pobyt v horách miluji, ale nikdy bych kvůli penězům nevodil 200 dnů v roce a každý z těch dnů na jiné hoře. Láska k horám pro mě znamená tolik, že jsem se rozhodl nebýt horským vůdcem na plný úvazek. To samé platí i na druhou stranu. Když děláš jeden lezecký projekt za druhým, po nějaké době tě to unaví a potom se do nich musíš nutit a neustále strašně moc trénovat.

Jednu dobu jsem vodil opravdu hodně a měl spoustu rozdělaných projektů. Byl jsem docela ve stresu z toho, že nemůžu naplnit všechny své sny. Na guidování mám rád ten sociální rozměr, že dokážu vycítit potřeby svých klientů a takové túry určitě nejsou nudné. Ale být horským vůdcem se dvěma nebo třemi dětmi a muset vodit každý den od července do konce září… to není nic pro mě.

Roger Schäli
Roger Schäli

Když někdo řekne švýcarský horolezec a Eiger, pravděpodobně si většina lidí vzpomene na Ueliho Stecka známého svými rychlostními rekordy v severní stěně Eigeru, ale jen velmi málo bude znát skutečného „Mistra Eigera“. Jak jsi dostal tuto přezdívku?

Upřímně řečeno, nevěděl jsem, že ji mám… Eiger jsem poprvé viděl, když mi bylo 19 let, a od té doby na něj lezu. Je to perfektní kombinace lezení na pevné vápencové skále a těžkého mixové lezení v obrovské stěně s velkým množstvím příběhů, bohatou historií a velkým potencionálem zažívat dobrodružství a tvořit nové cesty. Eiger je pro mě velkou inspirací a vášní. Rád tam lezu kvůli prostředí a stylu lezení, který severní stěna vyžaduje. Nakonec z toho je přes 50 přelezených cest a mnoho výstupů jako guide s klienty. Když vyšla kniha Passion Eiger, uvědomil jsem si, že jsem ten, kdo na Eigeru přelezl nejvíce cest a také autor nejvíce prvovýstupů. Ale to je hlavně díky mé vášni, ne protože bych byl zaměřený na to být nejlepší nebo nejrychlejší. Jen dělám to, co mám rád a jak nejlépe dovedu.

Takže srovnání s Ueli Steckem není na místě?

Ueliho jsem znal velmi dobře, vyrůstali jsme na stejném místě. Ueli chtěl být nejlepší. Vím, že nikdy nebudu nejlepší, tak se snažím být tak dobrý, jak jen dovedu. Když jsme někde s Uelim lezli, věděl jsem, že je silnější a dokáže jít do většího rizika. Miluji lezení, které je na hranici mých možností a ke kterému potřebuji skvělého parťáka, na přelezení všech těch cest volným stylem nebo k prvovýstupům.

Měl jsem opravdové štěstí, že jsem mohl na začátku lézt třeba Japonskou cestu v severní stěně s dobrým kamarádem, jako je Simon Anthamatten nebo po řadu let s Robertem Jasperem, pak Simonem Gietlem a teď s Ninou Caprez a Seanem Villanuevou. S těmi všemi jsem zažil nejlepší dny života ve stěně Eigeru a pořád se do té stěny rád vracím. Myslím si, že lezecký styl, který potřebuješ pro severní stěnu Eigeru mám v DNA. V některých cestách potřebuješ dovednosti alpinisty a přitom můžeš dělat těžké kroky sportovního lezení v alpském prostředí. Pro mě je to perfektní „hřiště“.

ROGER SCHÄLI – OFICIÁLNÍ HOST MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU ALPINISMU V PRAZE!

Roger i další vážení hosté, jako jsou Peter Habeler, Simone Moro, Heinz Zak, Drejc Karničar nebo John Roskelley přijali pozvání na festival. Bohužel kvůli vývoji koronavirové situace v Česku byl festival přesunut na rok 2021. Bližší informace najdeš na www.festival-alpinismu.cz.

Lezecký parťák je základ

Když se podívám na topo mapku severní stěny Eigeru, vidím, že je plná barevných čar. Chtěl bys jednou vylézt všechny cesty v severní stěně?

Upřímně řečeno, před lety mi blesklo hlavou: „Aha… proč vlastně?“ Ale teď to vidím jinak. Nikdy bych se nedostal přes 50 výstupů, protože bych je měl za cíl vylézt… Cítím se lépe, když se nepokouším zaujmout titulkem v novinách nebo se nehoním za rekordy, čísly a superlativy, to není můj styl. Lezení musí být vášeň, překonávat rekordy jde snadno. Mohl bych zkusit lézt rychleji, mohl bych vylézt všechny cesty, ale pro mě je důležité se pouštět do takových projektů, které jsou zábavné a inspirují. V poslední době jsem ztratil tolik dobrých přátel – Juliana Zankera v Heckmairově cestě, pak Giovanniho Quiriciho, Davida Lamu, Ueliho Stecka a další. Mám pocit, že pokud chceš zůstat naživu, musíš si být vědom jak a kam lezeš a jak dobře jsi připravený. Vždy, když toho děláš příliš mnoho, nejsi úplně připravený, ženeš se za nějakým rekordem a tvá motivace nevychází zevnitř, může se stát, že celá akce nemusí být úplně autentická a může být třeba i riskantní.

Je mi přes 40 a měl jsem 20 velkých a těžkých projektů, o kterých jsem začal přemýšlet: „Kdy vylezu zbývajících deset cest v severní stěně Eigeru nebo kdy dolezu všechny ty cesty z mého obrovského seznamu cest, od Karákóramu přes Alpy až po Patagonii?“ Nakonec jsem došel k tomu, že se některých snů prostě musím vzdát.

Například před několika lety jsem společně s Uelim chtěl vylézt spoustu cest v Alpách, klasické, těžké i zábavné cesty. Nakonec jsem jich za rok přelezl přes 40, ale to číslo mě nijak neuspokojovalo. Z toho počtu to byly nakonec jen dvě nebo tři kvalitní a hodnotné cesty, u kterých jsem si řekl: „Joo, to se povedlo.“ Možná to zní trochu ezotericky nebo spirituálně, ale lezení v horách není jen sport. K lezení v horách potřebuješ správné načasování, dobré počasí, kamaráda – je to velká skládačka, ve které musí vše sednout na své místo, aby z toho byl skvělý výstup. Proto nevidím smysl v honbě za rekordy a sportovní hodnotou. Dokonce na Eigeru, když je dobré počasí a skvělé podmínky, spousta lidí si může říct: „To není vůbec tak těžké, jak ta stěna může mít takovou pověst?“ Jasně, v některých okamžicích může být lezení v horách bez zádrhelů a jednoduché, ale všechny hory si pořád vyžadují respekt. Když někdo vylomí stup nebo nýt, byť třeba na skále sportovního charakteru, a ty podceníš svou přípravu, protože si jdeš „pro číslo“, můžeš velice rychle přijít k úrazu.

Raději budu lézt cesty a vymýšlet takové projekty, které mě budou bavit a inspirovat, než abych se snažil ohromit nějakým časem nebo číslem. Proto pro mě není důležité vylézt všechny cesty na Eigeru.

Roger Schäli v Alpách
Roger Schäli v Alpách

Zmínil jsi lezecké partnery, jak jsou pro tebe důležití?

No… To je ta nejdůležitější věc, zvláště když jde o těžkou cestu, ve které máš strávit hodně času. Nechci jen nějakého parťáka na lano, chci s sebou mít kámoše, se kterým si užijeme srandu a bude na něj spoleh. Nakonec ti zůstane jenom pár parťáků, se kterými je sranda, jsou opravdu silní lezci a mají stejný pohled na svět. Alespoň pro mě je správný lezecký partner skoro polovina úspěchu.

Podle jakého klíče vybíráš ty správné partnery pro expedice?

Je to spíše intuitivní výběr. Většinou jsou to moji přátelé, opravdu nadšení lezci, jsou silní a vždy mají dobrou náladu. Taky mají svůj smysl pro humor i ve stresových situacích – to je větší skupina lezců. Ale pro určité expedice musí člověk umět makat a být schopný vést. A to už je menší skupina horolezců, kteří jsou stále z okruhu přátel, máš je opravdu rád, máte stejný způsob života a druh zábavy. Jsou to opravdu vášniví alpinisté nebo lezci, a proto je trochu obtížné se dostatečně včas kontaktovat a domluvit se na přelezení společného projektu. Svět profesionálních horolezců je hrozně rychlý. Někteří mají rodinu, jiní zase podnikají, a tak se nevyhnu střídání lezeckých partnerů, včetně horolezkyň. Střídání parťáků je dobré, protože každý má na věc jiný pohled, jiný přístup k lezení a třeba lepší lezecký styl. Mezi lezci mám hrstku kamarádů, se kterými se známe dlouho a víme, že bychom společně rádi něco vylezli, třeba jako se Seaunem Villanuevou, se kterým jsme před několika lety vylezli na Fitz Roy. Dlouho byl hodně zaneprázdněný lezením s jiným parťákem, ale v jednu chvíli jsme si zavolali, poslali si pár zpráv a nakonec to všechno dopadlo.

Často je to o načasování, ale občas věci potřebují dozrát. Samozřejmě, že můžeš trochu zatlačit na pilu, ale spíše vyčkávám, až se ve správný čas objeví lidé se správnou motivací pro danou expedici. Samozřejmě, že pro největší expedici svého života kolem sebe potřebuješ správné lidi.

Potřebujeme prostor pro dobrodružství

Jak se vyvíjí tvé duševní a fyzické zdraví, po tolika letech lezení a času stráveného v nebezpečném prostředí? Míváš strach nebo jiné pocity?

Cítím, že se rozvíjím a můj šestý smysl roste se mnou. Jako mladý horolezec, když děláš chyby, musíš mít štěstí. Hory nám vždy dávají šanci se zamyslet a ne jen oslavovat, když dosáhneme vrcholu. Mám pocit, že za ty roky si beru ponaučení mnohem více a vždy se chci nějak poučit. Nakonec si vybuduješ opravdu velkou intuici a víš jak moc jsi „tlačil na pilu“, a kde je ta hranice, za kterou raději nejít. Myslím, že každý horolezec to po nějaké době v horách dokáže vycítit. Jen když jsi mladý, je těžké si uvědomit, že takové pocity zažíváš. Myslím, že je opravdu důležité uvědomovat si a poslouchat svůj šestý smysl, to znamená učit se ze situací, být kritický a vždy mít respekt, když před sebou máš těžký výstup. Určitě je obtížné udělat rozdíl mezi pocity, které nás nutí být soustředěnými a pozornými a těmi, které nám říkají: „Tady končí sranda a měl bys z cesty nebo hory utéct.“ Někdy se musíš trochu zakousnout, aby ses po chvíli cítil soustředěně a lezlo se ti dobře, ale pro mě častěji ten pocit uvolnění nepřijde a to je znamení, že bych to měl zabalit. Pokud se cítím trochu nervózní, vím, že je to dobré znamení. Říkám tomu „životní pojištění“, je to přirozená ochrana před zraněním, jinak by většina lidí zemřela příliš brzy. Je tedy důležité cítit, jestli je to špatné znamení, kdy se máte vrátit, nebo je to jen pomoc, abyste zůstali naživu a soustředění.

Pokud jsi opravdu dobře připravený, máš dobré počasí a dobrého lezeckého partnera a i ten pocit je dobrý, pak je to jasné. Ale když jsi ve stresu, nejsi dobře připravený a něco není v pořádku, třeba počasí není ideální, a chceš to prostě protlačit, tak to cítíš, ale nechceš ty pocity poslouchat. Pak se z toho často stane strach, a pokud ho mám, tak je to rozhodně špatně. Je to čertovo znamení, že něco není v pořádku, proto nikdy nelezu se strachem.

Existují horolezci, kterým záleží více na horolezeckém stylu a způsobu ochrany než na ostatním. Stejně jako Reinhold Messner, který nechtěl ve stěně zanechat žádnou skobu, tak i ty vnímáš zajišťování cest. Inspiroval tě Messner?

Messner je vždy inspirací a já cítím totéž – musíme se starat o přírodu a nenechávat za sebou příliš mnoho stop, to se týká vybavení, fixních lan a samozřejmě i odpadu. Je to o lezeckém stylu, určitě to chce více úsilí, když lezeš po vlastním jištění, než když používáš fixně osazené borháky a nýty. V opravdu kompaktních vápencových stěnách, u moderních cest jako je Odyssee nebo Merci La Vie, je to trochu složitější. Nenechat po sobě žádné jištění je jako lézt stylem free solo, protože tam není moc míst, kde by sis mohl nějaké jištění založit. Spíše mi záleží na tom, aby se zachovala různorodost lezení.

Roger Schäli v Peru.
Roger Schäli v Peru.

O čem je projekt „Smart bolt“?

Jednou jsem napsal článek o projektu „Smart bolt“, ve kterém se staráme o zachování divokého charakteru Eigeru i dalších oblastí. Snažíme se zabránit tomu, aby na takových „divokých“ místech vznikaly nové „konzumní“ cesty. Samozřejmě kvůli bezpečnosti potřebujeme spoustu dobře zajištěných cest, to dává smysl, ale také potřebujeme prostor pro dobrodružství a někdy žádný nebo jen jeden nýt v cestě otevírá dveře pro takové zážitky.

Je to pro mě opravdu důležité téma. Protože v severní stěně Eigeru po několika letech přibývání moderních a přímých cest ze 60. let sem tam zůstaly nějaké nýty, které pak byly doplněny o štandy z natáčení a záchranných akcí. A to má za následek příliš mnoho nýtů v Heckmairově cestě, která teď ztrácí na své legendárnosti. Mám pocit, že by bylo nejlepší tuto cestu od nýtů vyčistit, ale jsem tohoto názoru sám, protože takhle je cesta bezpečná pro vodění klientů a horští vůdci si tak mohou vydělávat peníze. Nikomu nevadí, že v Bernských Alpách už máme „v rámci bezpečnosti“ přejištěno mnoho klasických cest, přitom je to jen kvůli komerčním účelům. Ale tady to nekončí. Na hřebeni Mittellegi máme spoustu fixních lan, proto ho lze „vylézt“ v nejrůznějších podmínkách, přitom to není opravdové lezení. Z Mittellegi nemáme žádnou šanci fixní lana sundat, ale může se podařit odstranit nýty v Heckmairově cestě, přitom je to skoro to samé.

A tak se vracím k tomu, že kvalita je lepší než kvantita. Pokud by vůdci mohli vodit v Heckmairově cestě jen lépe připravené klienty a pouze za dobrých podmínek, a třeba by na výstup znovu potřebovali dva dny, pak by klient možná zaplatil více než nyní. To samé platí i o hřebenu Mittellegi. Kdybychom ho nemohli vylézt téměř za každých podmínek, vzrostla by hodnota a respekt k výstupové trase. Jen je tady problém s tím, že pokud vymlátím všechny nýty v Heckmairově cestě a pak se tam stane nehoda, budu potřebovat pochopení komunity v tom, že se cesta stává mnohem těžší. Po letech by v ní pak mohlo být méně nehod, protože by do ní nalézalo menší množství lépe připravených lidí. Jsem si jistý, že pokud se s lezeckou komunitou do vyčištění Heckmairovi cesty severní stěny Eigeru pustíme, nakonec v ní nebudou žádné nehody. Taky by to přispělo k zachování rozmanitosti lezení a udržení respektu k jeho kulturní a historické hodnotě a ne přílišné komercionalizaci lezení. Velmi mě trápí, že se může v Heckmairově cestě stát to samé, co se stalo na normálce na Everest.

To mi hodně připomíná nehody na via ferratách – protože se zdají snadně vylezitelné, mnoho lidí je podceňuje.

Jo… ale je tu malý problém. Via ferrata je postavena jako via ferrata. To, co děláme na Eigeru, je via ferrata z Heckmairovy cesty, ale to už nikdo nevidí.

Vybavuji si, když Adam Ondra v jednom našem rozhovoru zmiňoval nutnost zachování rozmanitosti lezení v návaznosti na mou otázku, jak moc může lezení na olympiádě ovlivnit lezení na skalách.

To je jednoduché… Pokud nebudu moct ochránit Eiger a stane se přelidněným, budu ho muset opustit, byť to pro mě bude těžké. Například na druhé straně Eigeru nebo na jeho východní straně nejsou žádní horolezci, protože je tam desetihodinový přístup. Možná i proto musíme začít chránit tyto hory. Z mého pohledu horolezce, který neleze na osmitisícovky, je možná i dobře, že je Everest přeplněný, protože všechny ostatní hory jsou prázdné. Může to znít trochu egoisticky, ale znám tolik stěn, hor a sportovních lezeckých oblastí a rád bych se zasadil o zachování rozmanitosti lezení, ale pokud se davy na Eigeru rozrostou natolik, že už jej nikdo nebude moci ochránit, tak si v klidu můžu zbytek života lézt někde v ústraní. Více než o sebe se starám o příští generace, proto se tolik zastávám Eigeru. Na Eigeru i na El Capitanu jsem už vylezl dost, a pokud tam bude moc lidí, nemusím se tam stále vracet. Pro naše děti a další generace by ale stálo za to zachovat cesty takové, jak je přelezli jejich tvůrci, aby zažili ten pocit a mohli říct: „Ahaa… jsem v severní stěně Eigeru a ne na via ferratě.“ Bylo by smutné vidět, jak se severní stěna Eigeru proměňuje v Everest v hlavní sezoně.

Je divné, že se snažíme některé cesty udělat bezpečnější, ale paradoxně se s přibývajícími davy stávají více nebezpečné.

Jo… úplně souhlasím. S fixními lany se stává více nehod, protože na ně spoléhá čím dál tím více lidí, kteří by tam vůbec neměli být.

Vyhýbám se zbytečnému riskování

Mnoho horolezců už zapsalo svá dobrodružství do knih. Ale ty vydáváš vlastní časopis, proč ses nepustil do psaní knih?

No… psát knihy zní spíš jako konec kariéry! 😀 To se musíš cítit hodně starý, když začneš vydávat knížky. Teď jsem spolu s jedním dobrým novinářem vydal knihu o Eigeru, ale to bych mezi vydávání knih nepočítal. Na to, abych napsal knihu a něco v ní řekl, musí přijít ten správný čas. Psaní mě moc nebaví a navíc nemám pocit, že bych měl na srdci tolik důležitých věcí, které bych chtěl sdělit. Vlastně ani moc nečtu, nepřečetl jsem jedinou knihu od Reinholda Messnera. Zato opravdu miluji časopisy. Mám jich doma více než knih. Sbírám je, zejména od prvního vydání magazínu Alpinist. Často se znova a znova dívám na obrázky. Mám rád kombinaci poutavého textu a opravdu dobrých a autentických fotek. Taky se mi líbí dnešní autentická videa, která dokáží povědět celý příběh. Fotky a videa jsou pro mě nejlepší způsob vyprávění toho, co se na hoře odehrálo.

Vydáváš svůj časopis pravidelně?

Ne, vydali jsme dvě čísla a na dalším se teď nepracuje. Ale rád bych v příštích několika letech měl další vydání.

Žiješ naplno, co děláš, když nelezeš a zbývá ti trochu volného času?

Vážně jsem se zamiloval do paraglidingu. Je to úžasné a ve Švýcarsku máme pro paragliding úžasné podmínky. Taky trochu dělám jógu a meditaci. Ale nejraději chodím létat a dokonce to kombinuji s lezením. Je to pro mě nový svět. Zabere to spoustu času a vyžaduje hodně trpělivosti a nadšení, než se do toho dostaneš.

Horolezec Roger Schäli v Patagonii, 2020.
Horolezec Roger Schäli v Patagonii, 2020.

Co si myslíš o českém rčení „Starý horolezec – dobrý horolezec“?

Starý… jo, cítím v tom hodně pravdy. Je to pravdivé skoro na 100 %, ale nakonec stejně potřebuješ štěstí. Řekl bych, že Reinhold Messner by mohl být naživu, kdyby byl hlupák, ale určitě by nebyl naživu, kdyby neměl štěstí.

Mám pocit, že štěstí je něco, co můžeme vycítit, vytrénovat a zlepšovat se v něm. Pokud se opravdu dobře připravuješ a máš dobrou intuici, získáš i nějaké štěstí. V některých situacích potřebuješ hlavně to štěstí a trochu slitování osudu. Protože když budeš jen lézt bez možnosti poučit se z malých chyb, může se stát, že jednoho dne ti štěstí vyprchá. A pak jsou tu lidi, kteří mají zatracenou smůlu, zejména mladší kamarádi.

Máš na mysli Davida Lamu a to, co se stalo na Howse Peak v Kanadě?

No… myslel jsem na Davida, něco jsem s ním vylezl a znal ho docela dobře. Nejdříve jsem si myslel, že měl prostě smůlu, protože to vypadalo, že opravdu věděl, co dělá a co mu stojí za risk. Ale taky vím, že David dokázal opravdu zatlačil na pilu a bát se začínal až poměrně pozdě. Když trénoval na expedici na Lunag Ri, tak v relativně lehkém terénu absolvoval hodně sólového lezení. Riskoval také při lyžování, ale to jsem dělal taky, když jsem byl mladý. Lezli jsme spolu hřeben Peuterey a lano jsme vytáhli pouze na jednu délku, když se ztratil na severní straně hřebenu. Říkal: „Je lepší lézt bez lana a postupovat současně, než aby při pádu jeden strhl toho druhého s sebou.“ Ale mezi tím je tenká hranice… Myslím, že na Peuterey jsme riskovali zbytečně moc. Pro Davida to byl běžný způsob lezení. Byl opravdu dobrý v podstupování velkého rizika, možná až moc. Byl tak sebejistý a statečný – ne hloupý, a dávalo by to smysl, ale mohl být méně sebevědomý a používat lano dříve nebo častěji. To ale nebyl případ té nehody. Podobně jako Ueli Steck. Ueli nespadl, protože lezl něco těžkého a neměl lano. Uklouzl v pro něj lehkém terénu. To se velmi dobrým lezcům stává docela často, že v lehčím terénu nemají tolik štěstí.

Vím, že bych při lezení často nepotřeboval lano, že bych se mohl chovat odvážněji, nemusel cvaknout jištění nebo si nezaložit další vklíněnec. Ale proč bych to nedělal, když vím, že mě to nestojí žádné další úsilí… no, teď jsem na té lepší straně.

Doufám, že někdy později budu mít to štěstí, a že to někdo dokáže spravedlivě posoudit. Tušíš, co tím myslím?

Asi ano…

Dává smysl být odvážný, když je to nutné. Ale pokud jsi odvážný jen pro to, abys vypadal „cool“, pak to pro mě smysl postrádá. Podobně jako když jsme scházeli z Mont Blancu, já řekl, že bychom se měli navázat na lano a dostal odpověď: „Na co?! To je v pohodě, vždyť umím číst, kde jsou trhliny.“ A já pak tahal lano na zádech. Pro mě jsou tyto situace známkou blbosti. Ueli tohle dělal docela často. I Reinhold Messner „milionkrát“ přešel po ledovci bez lana a taky to svým způsobem byla blbost. Tomu se snažím vyhnout.

Roger Schäli

ROGER SCHÄLI

Narodil se 8. 8. 1978 v Sörenbergu u Lucernu, kde se díky svému otci poprvé dostal do styku s horolezením. V 16 letech se po pádu na skalách ocitl na vozíku, ale po zotavení bez trvalých následků zažíval své nejlepší lezecké roky. Když mu bylo 19, poprvé spatřil severní stěnu Eigeru, do které se zamiloval natolik, že je dnes tím, kdo tu má nejvíce přelezených cest a zároveň autorem největšího počtu prvovýstupů. Více se o Rogerovi dozvíš na www.rogerschaeli.ch.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: