Petr Mašek a Libor Uher už dorazili domů. Ale ještě v rámci čekání na letadlo v Káthmándú sepsali dopis vysvětlující podmínky na hoře a důvody neúspěchu.
Libor Uher a Petr Mašek jsou v podstatě zbytek původně pětičlenné K&K Pneu Expedice Annapurna Everest 2009, která se neúspěšně pokoušela o výstup na dva osmitisícové vrcholy. Nakonec kvůli počasí, smůle a nedorozuměním nestanuli ani na jednom z plánovaných vrcholů. Osudy expedice jsme sledovali v tomto článku.
Ahoj všichni doma,
tak jsme konečně dorazili s Miskou po strastiplné cestě z Tibetu přes čínské hranice na hotel do Káthmándú a po odpočinku máme čas si to celé znovu probrat v hlavě, rozebrat a poučit se z chyb a toho, proč to dopadlo, tak jak to dopadlo.
Co se to vlastně změnilo? Co je teď jiné než před expedicí? Tak hlavně se změnil celý náš pohled a názor na nejvyšší horu světa Mount Everest a dění okolo něj. Člověk si natvrdo uvědomí, co je to vlastně výška 8848 m a jaky je to rozdíl oproti jiným osmitisícovkám. Kdo někdy byl nad hranicí osmi tisíc metrů, ví o čem mluvíme! Když se prospíte v 8350 m a na vrchol Vám ještě chybí půl kilometru, uvědomíte si ten strašlivý rozdíl, který dělá z Everestu výškového zabijáka, jenž hubí vše okolo mrazem a řídkým povětřím. U devíti ostatních osmitisícovek byste byli asi o 200 m nad vrcholem!!! Everest je jako had škrtič, který nenapadne, pomalu utahuje smyčku a ubírá vzduch, až máte najednou pocit, že jste se ocitli v úplném vzduchoprázdnu.
Ještě před necelými 30 lety se myslelo, že na vrcholu Everestu je tak řídký vzduch, že není v lidských silách se tam dostat bez pomoci kyslíkových přístrojů. Něco jako potápěči, kteří se noří do velkých hlubin s láhvemi a šnorchlem na obličeji. Pak se ale několika lidem po dobré přípravě a kvalitní aklimatizaci podařilo dostat na samotný vrchol bez pomoci umělého kyslíku a rozdělili tak nejen horolezce, ale i horolezeckou veřejnost na dva rozdílné tábory. Kyslíkáře a normální sportovce a horolezce.
Nechci teď rozepisovat téma „lezení po nejvyšších kopcích s kyslíkem nebo bez“. To by bylo na dlouho. Jen zdůrazním ty nejhlavnější rozdíly. Hlavně, když někdo vyleze na osmičku s kyslíkem na zádech a přidýchává vzduch z flašek, tak ve skutečnosti na žádnou osmičku nevylezl! Umělým kyslíkem simulujete asi o 1,5 – 2 km nižší výšku, tím si tu horu vlastně uměle snížíte a pak je to stejné jako by jste lezli normálně bez cizí pomoci na kopec, který měří 6500 – 7000 m.
Bohužel komerční zájem lidí o výstup na nejvyšší horu planety udělal z této krásné a jedinečné velehory kyslíkářský blázinec plný lidí, kteří vůbec nemají co v horách pohledávat. Ne jinak tomu bylo i letos.
Teď něco málo ze statistiky letošního Everestu
Ze severu, tedy z Tibetu, bylo na Everestu něco kolem 200 lidí v asi 20 expedicích z toho drtivá většina (95%) avizovala, že polezou s podporou umělého kyslíku. Na vrchol vystoupilo asi 45 lidí a z nich pouze 2 lidé bez O2 (jeden Němec a jeden Nor). Němec při sestupu kousek pod vrcholem zahynul a Nora museli zachraňovat z C3, kdy ho s pomocí kyslíku dva Šerpové dostali dolů a pak ho na jakovi svezli až do BC.
Příprava na výstup bez kyslíku vyžaduje úplně jinou strategii než výplaz z maskou na gzichtě. Je třeba si pomalu a kvalitně zvykat na výšku a přikusovat metry pozvolna, vždy se v každém výškovém táboře prospat jednu, nejlépe dvě noci a pak zase zpátky dolů, nejlépe až do BC k odpočinku. A to je problém, protože vzdálenost mezi BC (5200 m) a předsunutým ABC (6400 m) je asi 24 km a je to velmi fyzicky náročný trek, který stojí spoustu sil a času. My jsme to šli celkem 3x, tak to máte přes 150 km jenom člověk natrekuje po ledovci tam a zpět. Další pomocnou berličkou, která mění výstup na Everest v cosi podivného je pomoc výškových nosičů (Šerpů), kteří pendluji mezi jednotlivými výškovými tábory a vynášejí zásoby potravin, náhradní kyslík a veškerý materiál nutný k přežití. Takže jejich klienti pak nesou převážně jen sami sebe se svačinkou, neboť vše už mají vynesené ve stěně.
No a právě zvýšený počet těchto výškových nosičů, kteří si přivydělávají na své živobytí i tím, že občas něco ze stěny čmajznou zapříčinilo i náš neúspěch. Summitday jsme měli hlášený na středa-čtvrtek 4.-5. června, proto jsme vystartovali už v neděli, abychom to v pohodě stihli být připraveni ve C3 na samotný závěrečný atak. Nedělní start jsme zvolili i proto, neboť jsme celkem 13 dní seděli ve stanu a čekali na den D. Zkuste si představit monotónní místo, kde znáte každou stopu, každý šutr, jako domácí vězení, takový magický trojúhelník (osobní stan, jídelní stan a záchodový stan! Kde se točíte v kruhu jako bludní Holanďané. Nejen, že psychika si s Vámi krutě zahrává, ale hlavně víc jak desetidenní pobyt v 6400 m vykonal své a tělo chátrá a slábne. V neděli posledního května jsme tedy konečně vyrazili k našemu jedinému pokusu o vrchol. O to větší bylo naše zděšení, když jsme v depu pod ledovcem ve výšce 6600 m zjistili tu krutou skutečnost, že jsme přišli o mačky, sedáky, karabiny, jumary a cepín. Prostě nám to někdo z výškových nosičů ukradl a my neměli, s čím lézt.
Věděli jsme, že máme v ABC jednu kompletní sadu po Petrovi Valchařovi, ale druhou jsme museli začít narychlo shánět po ABC, kde už nikdo nebyl. Po té co v cestě týden nikdo nepůsobil a napadlo asi metr sněhu odmítla většina Šerpů šlapat nahoru a většina expedic ukončila činnost. Zůstali jsme jen my a tři Kanaďané. No a právě od těchto Kanaďanů jsme si vypůjčili chybějící lezecké vybavení. Nebýt jich, tak bychom to mohli rovnou zabalit a jít domů. Za to patří Gabrielovi velký dík.
Ale právě při návštěvě ve stanu našich kanadských přátel se zrodila jakási pseudospolupráce a začátek našeho konce. Kanaďané tvrdili, že celá cesta je neprůchozí, náročná, neprošlapaná a většina fixů je pod čerstvým sněhem a osvobození lan vyžaduje velkou fyzickou námahu. Podle kanadské předpovědi mělo být prý nejlepší vyjít až v úterý a společně se probojovat nahoru. Nám to připadalo jako jediné rozumné rozhodnutí se spojit s Kanaďany, kteří tvrdili, že summit bude až v pátek, že půjdem v 6 lidech a bude nás víc a nebudeme se bát vlka-nic 🙂
A to byla naše největší chyba a důvod, proč jsme asi přišli o vrcholový pokus. Bohužel pondělí jsme trestuhodně promarnili čekáním na Kanaďany. V úterý ráno jsme stále byli v bláhové iluzi, že pak polezeme společně a budeme se střídat hlavně v prošlapávání stopy do C1 a C2. Jaké bylo naše nepříjemné zjištění, že klukům se ze stanů nikdy nechce a vždy vyšli minimálně dvě hodiny po nás, kdy už byla převážná část stopy šlápnuta. Natož, když jsme zjistili, že šlapou s kyslíkem a úplně nalehko, jen s malým batůžkem, kde měli pití a kyslík. Prostě spolupráce poamericku jak cyp.
Střídali jsme se s Miskou jako otroci nesouce na zádech Huskystan a veškeré vybavení pro C3. Byly to muka a očistec a ta nekončící dřina vrcholila příchodem do C2 a zjištěním, že máme vybydlený a roztrhaný stan plný ledu a sněhu, namrzlý spacák, zlomenou vchodovou tyčku a vypálený plyn. Místo toho, abychom zalezli do svého stanu k odpočinku a k vaření jsme začali opravovat stan, přesouvat na novou plošinu a dělat pořádek po nezvaných hostech! Trvalo to asi dvě hodiny, v 7700 m, kdy už toho máte za celý den až nad hlavu. Bral jsem to jako trest za všechny své hříchy :-((((
Naštěstí jedna tyčka ze stanu od Husky pasovala do našeho Hileberga. Po dalších dvou hodinách se objevili naši kanadští spolulezci s maskami na obličeji a usilovně hledali, kde že jim Šerpové složili tábor C2. Miska jim ukázal místo s jejich věcmi nedaleko našeho stanu a kanadská radost byla slyšet daleko.
Třetí den, tedy postup do tábora C3 kopíroval předchozí dny, počasí bylo perfektní, sluníčko, skoro bezvětří, relativně teplo, jen když jsme překročili hladinu 8000 m tak už jsem cítil, že postup se výrazně zpomalil. Do C2 jsem si počítal tak 10-15 kroků a pak dechová pauza, tak pod C3 už to bylo na 6 kroků maximálně. Poté, co jsem vytrhal asi 60 m fixního lana v prudkém úseku, mě Miska vystřídal ve šlapání a už mě před sebe nepustil. Cítil jsem, že mi začíná docházet šťáva a byl jsem rád, že držím jeho tempo s vypětím všech sil. Po nějaké době nás došel jeden z kyslíkářů a souběžně jsme došli do tábora C3.
Miska mezitím, než jsem ho došel, už volal satelitem Aleně Zárybnické a věděl dopředu ten závěrečný rozsudek. V noci má přijít fronta, oblačnost, sněžení, „máme po ptákách, vole, končíme, je to v P…!!“ V ten moment tomu člověk nevěří, nechce tomu věřit, říkáte si, že to není možné, už vidíte špičku Everestu zcela zřetelně…přece to nejde takhle ukončit?!
První měsíc se poctivě aklimatizujeme, děláme vynášky jak otroci, stavíme tábory, trpělivě čekáme na summitday, snášíme zimu, špínu, nepohodlí, smrdíme jako psi, teskníme po domově, pak 3 dny se někam dereme, šlapeme celou stopu od spodu až nahoru, dřeme jak Bulhaři, trpíme jako zvířata a pak konec??????? To neeeeeee.
To není možné, ona se určitě plete, možná to přijde později, třeba se změní proudění větru a ještě to půl dne vydrží. Jenže ta oblačnost byla vidět už pouhým okem a bylo jasné, že se blíží k nám od Cho Oyu, která už byla cela v mlze.
Nic, rychle postavíme stan, zalezeme, trochu odpočneme, roztopíme sníh, navaříme čaj, uděláme nějaké těstoviny, a v noci…kdo ví možná…….
O to větší euforie zavládla, když o půlnoci Miska odepnul vchodový zip stanu a uviděli jsme na nebi svítit měsíc tak jasně, že osvětloval celou vrcholovou siluetu Everestu.
Ty vole chystej se, jdeme nahoru, řekl Miska a pokračoval v proměně sněhu v nepříliš chutný čaj slazený hroznovým cukrem.
Vyměnil jsem si vlhké ponožky a začal si obouvat výškové La Sportivy. Levá noha v pohodě, i když manipulace ve dvoumístném stanu se zmrzlou botou nebyla nicmoc. No a pak přišel ten žlutý zip na pravé noze. Dojel jsem až pod koleno a on se začal odspoda pomalu a nezadržitelně rozjíždět.
Polil mě studený pot po zádech!!! Miska už netrpělivě stepoval před stanem a pobízel mě, ať už jdu. Ten žlutý nesmysl donutil Misku se vrátit do stanu, sundat mačky a pozorovat jak si hraju na hodináře a snažím se spojit nespojitelné! Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem na celou botu nasadil hrubou ponožku, abych zabránil vniku sněhu do boty, přes to nasadil mačku, shora nasadil péřovou trubku kalhot a zalepil páskou a bylo to!
Po asi 50 minutách, možná hodině, byly asi tři hodiny ráno, Miska opět otevřel stan a bylo vymalováno. Měsíc i s obrysem Everestu zmizel a venku jen hustě sněžilo a viditelnost byla jen pár metrů! Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně. Možná to tak mělo být. Nicméně jsme oba věděli, že v takovém počasí je to sebevražda pokračovat dál k vrcholu. Nikam nemůžeme, každý další metr nahoru byl holý nesmysl a skok do zdi. Euforii vystřídala zoufalost a rezignaci.
Zavřeli jsme stan a dotrpěli si noc v 8350 m až do 7 hodin, kdy začalo svítat a my jsme začali prchat dolů. Sestup byl dlouhý a úmorný, ale šli jsme pomalu a na jistotu, hlavně neudělat hloupou chybu. Pod C2, kolem poledne, přišel ten skutečný saigon (bouře) a já se jen zaradoval, že nejsem někde na hřebeni pod vrcholem. Jen nás to utvrdilo, že naše rozhodnutí k sestupu bylo správné a jediné možné rozhodnutí.
Nevím, jestli bude nějaké příště, to záleží hlavně na podpoře sponzorů. Ale ta hora tam určitě zůstane a pokud opět seženu takového parťáka jako je Miska? Tak uvidíme 🙂
Naposled z Nepálu, Káthmándú,
Libor Uher a Petr Mašek
Se svolením převzato ze stránek expedice.
