Putování mezi Vikingy: Norsko na kole a lodí

Letecký most mi pomohl překonat vzdálenost mezi pražskou Ruzyní a Tromso. „Orel“ společnosti Norwegian s lehkostí pobral do svých pařátů též mého železného oře a po čtyřhodinovém letu se snesl mezi zasněžené vrcholky na ostrov uprostřed širokého ústí Balsfjordu. Byl konec července a v promáčeném Tromso právě voněly šeříky. Paříž severu, jak se tomuto městu občas přezdívá, mne přivítala těžkým, kovovým nebem a první tři dny neustále lilo. Finnmark ležící vysoko za polárním kruhem není vyjma Nordkappu právě nejnavštěvovanější turistickou destinací. Tato nejsevernější norská oblast má Švédsko a Finsko za své jižní sousedy, což se při pohledu ze středu Evropy zdá poněkud kuriózní.

Vrtochy norského počasí

Dva dny jsem testoval odolnost mého stanu vůči skandinávským vrtochům počasí a hlavou se mi honila myšlenka, zda výprava za pomoci velocipédu nebyla v těchto končinách přece jen neuváženým, bláhovým nápadem. Jakmile se obloha alespoň lehce protrhala, okamžitě jsem šlápl do pedálů a rychle ztratil černé myšlenky. Od té chvíle mi počasí vesměs přálo. Hned první noc cesty mi trollové dopřáli tábořit v nádherné zátoce s výhledem na ledovec.

K večeři jsem ulovil rybu a putování začalo nabírat idylickou podobu. Na cestě sice ještě párkrát přišly temnější chvilky, když jsem například musel překonávat horská sedla zanořená v hustém mlžném mraku, ale vše dokonale vyrovnávaly pozitivní zážitky. Dovedete si představit, že jedete singl, nikdo vám nemůže hlídat naložené kolo a vy ho necháte někde před supermarketem ve Francii, Španělsku či v Čechách? Tady to bez problému jde. Dalším pozitivem na „dálném severu“ jsou poloprázdné silnice. I v případě, že jste nuceni jet nějaký úsek po páteřní magistrále E6, stačí si přivstat a provoz značně eliminujete. V letních měsících, kdy slunce téměř nezapadá, se dá mezi pátou a desátou ranní uhánět „é-šestkou“ jako po cyklostezce. Turisté z karavanů a autobusů jsou zřejmě zvyklí vstávat poněkud později, čímž přicházejí o fantastické ranní paprsky nízko plujícího slunce.

Z civilizace až k nekonečným, holým pláním

Mezi majestátními horskými štíty, lemujícími rozeklané fjordy, se vine asfaltová stuha, po níž mířím směr Alta. Správní město Finmarku je architektonicky poněkud bizarní. Za zastávku však stojí areál pod ochranou UNESCO, ve kterém najdete skalní kresby pocházející z doby 4 200 let před n. l. Před setměním nacházím hned tři kempy seřazené těsně vedle sebe, a tak využívám konkurencí lehce sražené ceny, abych po pár dnech s radostí okusil trochu té pečlivější hygieny.

Následující ráno před recepcí objevím rozcestník, na kterém se dá zeměpisně trochu zorientovat. Z Osla to máme vzdušnou čarou 2 010 kilometrů, do Hamburku něco přes dva a půl, Řím 4 200 km. Na Nordkapp, který by měl být nejsevernějším bodem mé trasy, zbývá pouhých 216 km a k Severnímu pólu by to bylo „pouhých“ 1 863 kilometrů, takže vlastně podstatně blíž než do Hamburku.

Za Altou je potřeba vyšlápnout zhruba 600 výškových metrů na náhorní plošinu a výhledy se rázem radikálně mění. Projíždím polární tundrou bez rozsáhlejších porostů. Tu a tam se u silnice objevují sámské vesnice, ovšem záhy zjišťuji, že jsou až příliš připravené na turistický ruch. Dostat se někam do vzdálenějších míst, kde by bylo možné pozorovat skutečný sámský život, by vyžadovalo výlet do „slepého ramene“ ke švédské hranici a na to bohužel nezbývá čas.

Tundra a sobi kolem

Někdo by řekl, že v těchto místech už není nic k vidění, ale opak je pravdou. Okolní „prázdné“ scenérie si opravdu vychutnávám, jelikož putování „kolmo“ dokáže zprostředkovat silný kontakt s přírodou a právě nekonečné holé pláně bez prvků civilizace vás dokáží naprosto vtáhnout a uchvátit. Tu a tam zdravím soby táhnoucí krajinou, kde podmračené nebe dává výhledům na nekonečné pláně „porostlé“ kamením magickou atmosféru.

Nordkapp nakonec zavrhuji. Zrazuje mne od něj několik lidí, kteří se odtamtud právě vrací. Musel bych projet dlouhý tunel společně s ostatní dopravou, což je na kole nejen nepříjemné, ale především nebezpečné. Nordkapp stejně není ve skutečnosti nejsevernější místo evropské pevniny, jak se nám občas snaží namluvit nějaký šálivý průvodce, tudíž mi přijde, že jde vlastně o marketingem vytvořenou točnu pro turisty, kterou si mohu s klidem odpustit. Navíc alternativní souběžná silnice, která vede po stejném poloostrově, pouze na jiný výběžek, je označena v mapách jako jedna z „national scenic roads“, a tak soudím, že by to mohla být projížďka pěknou krajinou s výrazně menším provozem. Od posledního tábořiště na nejvyšší bod trasy mne v ten okamžik dělí 90 kilometrů.

Nejsevernější bod výpravy

Ráno je téměř slunečné, ale po prvních 15 kilometrech naražím do temné stěny mraků. Znenadání přichází silný severní protivítr a celé dopoledne vydatně prší. Teplota kolísá kolem 6 °C. Konečně na sobě mám veškeré oblečení, které vezu, což je vlastně v pořádku. Je to přece nejsevernější etapa, k té takové klima patří. Nechci se cyklisticky rouhat, ale za slunečného dne bych si dosažení pitoreskního přístavu, nejsevernějšího bodu putování, snad ani tolik neužil. Vybaven informací, že v Havesundu není žádný kemp ani hostel a že v okolí se těžko nocuje nadivoko, večer beru za vděk čekárnou na pravidelnou pobřežní linku.

Ráno se musím rozhodnout, zda odtud zbaběle uniknu lodí, nebo zda se vydám v sedle ještě zbylých 200 kilometrů zpět na jih do přístavu Hammerfest. Z mraků začíná vykukovat slunce a rázem je rozhodnuto. Loučím se s nejseverněji položenou větrnou farmou na světě, ležící na kopci za přístavem, a vyrážím. Zpáteční sluncem zalitou cestu beru jako velikou odměnu za drobné strádání předešlého dne.

Vím, že mne čeká ještě jedna malá překážka v podobě delšího tunelu. Z mapy se však nedá vyčíst, zda je na kole průjezdný. Tunely totiž mohou být při putování Norskem drobný problém, i když velká většina je pro cyklisty nějakým způsobem ošetřena. Někdy okolo vede původní stará silnice, která je značena jako cyklotrasa a uzavřena pro automobily, jindy nalezneme před vjezdem speciální značku s červeným tlačítkem, které po zmáčknutí upozorňuje řidiče světelnou signalizací, že v tunelu se pohybuje cyklista. Ojediněle lze však narazit také na tunel pro kolaře neprůjezdný, bez alternativní varianty. Zmiňovaná poslední „překážka“ však nabízí krásnou objízdnou cyklostezku vlnící se pobřežím a skýtá fantastické výhledy na přilehlý fjord.

O dva dny později stojím v nejseverněji položeném městě naší planety a vyhlížím plavidlo, které mi na pár dní poskytne vyhřátý azyl. Zpoza útesu se vynoří bílo-červený kolos, aby polkl několik přistoupivších pasažérů a se stojickým klidem opět vyplul do království ryb a mořských ptáků.

Cesta zpět vede po vodní hladině

Následujících pět dnů na palubě poskytuje relax i mnohé zajímavé zastávky. Zpestření v podobě výletů mimo „domovské plavidlo“ je sice nutno připlatit nemalou částkou nad rámec lodního lístku, ale nabízené zážitky jsou pro Středoevropana opravdu nevšední. Namátkou vyberme výlet malým člunem do mystického Trollfjordu, kde lze pozorovat lov mořských orlů, nebo návštěvu ostrůvku Skrova, na kterém sídlí jedna z nejbohatších norských rodinných firem. Objevili zlatý důl? Nikoli. Produkují na svých mořských farmách každým dnem 80 tun lososů. Možná se vám tento údaj zdá jako překlep v textu, ale jelikož i mne velice udivil, dvakrát jsem se ptal, zda jsem se nepřeslechl či anglickému výkladu špatně neporozuměl. Na trase rovněž nelze opomenout prohlídku Trondheimu s jeho majestátní katedrálou Nidaros, malebný přístav Kristiansund sevřený v tiché zátoce či Ålesund, město rozprostřené přes několik ostrovů.

Cílovou stanicí plavby je Bergen, označovaný jako nejdeštivější město Evropy. Než naložím a upevním batožinu, prohlédnu si starý přístav a vyhlášený rybí trh, město dostává své pověsti. Sice nelije, přesto alespoň jemně mrholí. Od Bergenu po Stavanger využívám pohostinnosti královny severských cyklotras. Na N.1, která kopíruje pobřeží Severního moře, mne již čeká cyklistika, jak ji známe z našich klimatických podmínek – kraťasy, modré nebe, příjemné teploty. Pohybuje se zde samozřejmě mnohem víc cykloturistů než ve Finmarku a trasa má celkově zcela jinou příchuť. Ze Stavangeru se nechávám opět unášet po vodní hladině, tentokrát do Hirtshals na severní cíp Dánska, odkud zbývá 400 kilometrů k německé hranici. Pak už je to do Hamburku, co by kamenem dohodil a k tomu párkrát šlápl do pedálů. Ve městě námořníků a neřesti si ještě zběžně prohlížím obří zaoceánské překladiště, ale v hledáčku mého zájmu je především vlakové nádraží. Na druhý den nastupuji do expresu s označením Vindobona, který uhání směr Praha a dělá definitivní tečku za severským putováním. Přeji šťastnou cestu, ať vede kamkoli.