Přírodou a dějinami Oseka

Osek, klášter – Osek, památník 0,7 km – Hrad Osek, kaple 2 km – zř. hradu Osek 2,5 km – zimoviště netopýrů 3,5 km – Krásná vyhlídka 5 km – Čertova díra 5,5 km – Salesiova výšina 6 km – Osek, manufaktura 7 km – Osek, klášter 7,5 km

Město a letovisko Osek***patří k nejhezčím v popisované oblasti. Leží při okraji Mostecké pánve na úpatí Krušných hor. Jeho srdcem a hlavním lákadlem pro turisty je velkolepý klášter cisterciáků, národní kulturní památka, který v minulosti určoval nejen dějiny města, ale i celého kraje a měl velkou zásluhu na jeho kolonizaci. Klášter založil koncem 12. stol. Slávek z Oseka, sídlící na zdejším hrádku, jehož pozůstatkem je s velkou pravděpodobností pahorek porostlý listnatým lesem a obklopený valovým opevněním eliptického tvaru v těsné blízkosti dolního nádraží (areál je částečně porušený kolejištěm).

Klášter prošel dlouhým a složitým stavebním vývojem. V r. 1429 jej dobyli a vyplenili husité, za třicetileté války byl vypálen Sasy a Švédy, v sedmileté válce Prusy. Po dlouhá desetiletí pak zůstával pustý a v troskách, aby vždy znovu a znovu vstal z mrtvých k nové kráse. Po celá staletí byl významným střediskem kultury a vzdělanosti, později se zabýval i důlním a průmyslovým podnikáním. Po 2. světové válce byla zdejší německo-česko-lužickosrbská komunita cisterciáků rozehnána. Kněží slovanského původu se rozešli na venkovské fary, němečtí řeholníci byli vysídleni a usídlili se mezi Lužickými Srby. Na krátký čas se pak v klášteře usadili salesiáni, ale i ti byli počátkem 50. let vyštváni. Teprve po pádu komunistického režimu se sem mohli opět vrátit cisterciáci.

Klášter tvoří rozsáhlý komplex budov, stavěných od doby románské po baroko. Jádrem je konventní chrám Nanebevzetí P. Marie vystavěný jako románská bazilika v letech 1207–20, za husitských válek v letech 1421 a 1429 poničený a v letech 1712–18 zbarokizovaný O. Broggiem. Zvnějšku jej zdobí sochy F. A. Kuena a E. J. Richtera. Interiér je vynikající ukázkou vrcholně barokního umění – štuky na klenbě a stěnách jsou dílem G. A. Corbelliniho, fresky J. J. Stevense ze Steinfelsu a V. V. Reinera, oltáře, obrazy a sochy zhotovili G. A. Corbellini, J. J. Proft, F. A Kuen, V. V. Reiner, M. L. Willmann, J. K. Liška, B. Kern a další špičkoví malíři a sochaři. Ke kostelu přiléhá vlastní klášter, jehož nejcennější částí je kapitulní síň z doby kolem r. 1240, jeden z nejstarších projevů raně gotického slohu v Čechách. Mj. je v ní umístěn skvostný románský kamenný čtenářský pulpit, na dvou uzlovitě propojených sloupcích, zapsaný na seznamu památek UNESCO. Ambity kolem rajského dvora se studniční kaplí pocházejí z 1. poloviny 14. stol., refektář z doby kolem r. 1300. Ambit spojuje s kostelem románský portál, zhotovený kolem r. 1220. V letech 1705–25 přistavěl O. Broggio barokní objekty prelatury a konventu, současně vznikla i klášterní nemocnice a také půvabná terasovitá zahrada; nejvyšší terasa je vyhlídková, střední část tvoří rozsáhlý bazén se skulpturami, vysokou kaskádou a chrliči vody, dolní obsahuje květinové záhony, fontány a gloriet.

Klášter je dnes přístupný veřejnosti, ve vstupním křídle je navíc expozice, která mj. seznamuje návštěvníky s historií a současností cisterciáckého řádu. (Otevřeno: duben, květen, září a říjen denně mimo PO 10–16 h, červen až srpen denně mimo PO 10–17 h; v neděli a o církevních svátcích se prohlídky konají pouze od 13 h.) Pověst vypráví, že se v klášteře zjevoval přízrak zdejšího opata Jeronýma (Hieronyma Bösnekera). Jednou o půlnoci se ozvalo klepání na bránu, která se po chvíli sama otevřela a do nádvoří vjel kočár tažený čtyřspřežím, v němž seděl opat – nebožtík. Nový představený, velmi zbožný opat Kajetán, mu vyšel vstříc a dlouho s ním latinsky rozmlouval. Pak ho doprovodil ven a kočár se rychle rozjel lipovou alejí od kláštera k lesu. Za chvíli se strhla bouře, při které blesk uhodil do jedné z lip a obrátil ji kořeny vzhůru. Od těch dob se již přízrak neukázal.

Současně s klášterem vznikla v jeho sousedství osada, ve 14. stol. nazývaná městečkem, od r. 1913 město. Obyvatelé se kromě řemesel zabývali i zpracováním cínu a stříbra z krušnohorských ložisek. Na přelomu 19. a 20. stol. začala obec plnit funkci rekreačního zázemí pro okolní průmyslovou oblast. Na náměstí je několik pozoruhodných domů s barokními a secesními fasádami, východně od něj stojí barokní kostel sv. Petra a Pavla od O. Broggia z r. 1714, severně od kláštera je původně gotický kostel sv. Kateřiny ze 13. stol., v 18. stol. zbarokizovaný. Na území obce najdeme i několik hodnotných barokních plastik. U klášterní zdi rostou dvě památné lípy srdčité, další památný strom – buk lesní převislé formy s obvodem kmene 290 cm, starý asi 150 let – je u hájenky. Při silnici směrem na Hrob se dochovalo torzo mohutného dubu, pod kterým měl podle pověsti odpočívat Jan Žižka. Na bývalém hřbitově u kostela sv. Petra a Pavla stojí honosná pískovcová pyramida od saského sochaře J. F. Pettricha. Označuje hrob prince Josefa de Saxe, který dne 22. 6. 1802 v časných ranních hodinách zahynul pod oseckým hradem v souboji s ruským knížetem N. G. Ščerbatovem. Příčinou souboje byla žena – a ne ledajaká, sama ruská carevna Kateřina II., kvůli níž se tito dva její oblíbenci dostali do vážných sporů. Mrtvý princ byl pak v tichosti pohřben v Oseku a klasicistní náhrobek opatřen poněkud zamlžujícím nápisem, že nebožák zesnul na pouti k teplickým pramenům… (Ubytování, stravování: autokemp Osek; penzion Horal PO–ČT 11–22, PÁ–NE 11–24 h; hotel Veselý denně 11–21 h; restaurace Černý orel denně 10–24 h; restaurace Stropník denně 10–22 h.)

Od oseckého kláštera jdeme společně s červenou a modrou značkou k rozcestí u koupaliště a pak dál mírně vzhůru ulicí k trati poblíž žel. stanice Osek–město. Za železničním přejezdem je památník obětem důlního neštěstí na dole Nelson III se sousoším truchlícího horníka a jeho ženy od sochaře K. Pokorného, vynikající dílo českého moderního sochařství z r. 1925. Původně bylo určeno k uctění obětí památky důlního neštěstí v Lázech u Orlové, nakonec se použilo o 10 let později v Oseku. Do dnešní podoby byl památník (národní kulturní památka) upraven v r. 1980. Ke katastrofě na dole Nelson v Oseku došlo 3. ledna 1934 v 16 h a 45 min. Tehdy se země zatřásla jako o zemětřesení a ze šachty vyšlehl ohromný plamen, který důlní budovy proměnil v hromadu trosek. Z celé odpolední směny unikli ohnivému peklu pouze čtyři havíři, kteří se dostali na povrch větrnou jámou dolu Nelson VII. Při záchranné akci se podařilo vyprostit již jen 11 mrtvých. Následujícího dne bylo třeba všechny vstupy do dolu i větrné jámy zazdít, protože přetrvávající požár hrozil novou explozí. V podzemí tak zůstaly pozůstatky desítek dalších mrtvých těl… Příčinou výbuchu byl nahromaděný uhelný prach, který se z úsporných důvodů neodklízel ani nekropil. Dne 28. 6. se začalo s postupným otvíráním dolu; nahromaděné plyny přitom vyrazily zazděné dveře a usmrtily další dva horníky, čímž celkový počet obětí neštěstí stoupl na 144. Vyprošťovací práce s vyzvedáváním ostatků mrtvých pak pokračovaly dalších pět let.

Kolem pomníku pokračuje naučná stezka spolu s červenou a modrou značkou rovně do lesa, překročí malý potok, obejde oplocený areál a po 300 m se stočí doprava na most a za ním na asfaltovou silnici. Po ní jdeme vlevo mírně vzhůru kolem vodárny k osadě Hrad Osek. Stoupáme kolem domků údolím Oseckého potoka, který tu místy protéká uměle upraveným korytem s řadou kaskádovitých stupňů, v závěru jdeme dost prudce vzhůru k turistickému orientačnímu místu pod kaplí. Kaple je obdélná barokní stavba z r. 1721 s polygonální vížkou na hřebeni střechy, zevně členěná pilastry. Před ní roste památný strom – asi 300 let stará lípa srdčitá, vysoká 22 m, s obvodem kmene 400 cm. Od rozcestí pokračuje modrá značka přímo, my půjdeme po trase naučné stezky spolu s červenou po úzké asfaltové silničce vpravo. Výrazně stoupáme zalesněným údolíčkem kolem Oseckého potoka, který tu teče hlubokým skalnatým korytem přes kamenné prahy. Po chvíli se vlevo na ostrohu nad námi objeví zdi hradu Oseka, do kterého můžeme odbočit o několik desítek metrů dál vlevo kolem osamělého domu.

Hrad Osek**, druhým jménem Rýzmburk (Riesenburk), založil v 1. polovině 13. stol. pravděpodobně český král a jeho stavbu řídil kastelán Boreš, který jej brzy získal do svého držení a psal se po něm – poprvé r. 1250. Boreš, dvorní maršálek a přední důvěrník Václava I., pocházel ze známého šlechtického rodu Hrabišiců, jednoho z nejmocnějších a nejbohatších v zemi, který v této oblasti vlastnil rozsáhlá území sahající až do Míšeňska. Měl vleklé spory s králem Přemyslem Otakarem II., nakonec se s ním však smířil a stal se jednou z vůdčích osobností českého vojska v bitvě u Kressenbunnu r. 1260. V r. 1276 však proti králi spolu s Vítkovci znovu povstal se zbraní v ruce, byl poražen, odsouzen a snad i popraven. Boršovi dědici drželi hrad (od r. 1339 jako královské léno) do r. 1398, kdy jej z donucení prodali míšeňskému markraběti Vilémovi. Prodej však proběhl bez souhlasu českého krále, což bylo příčinou častých půtek mezi Čechy a Míšňany. Do českých rukou byl Osek navrácen až r. 1459 zásluhou krále Jiřího z Poděbrad.

Za saského vpádu r. 1473 byl hrad dobyt, o rok později jej od krále Vladislava Jagellonského získali Kaplířové ze Sulevic. Během 16. stol. si však majitelé vystavěli nový zámek v Duchcově a nepohodlý Osek opustili. Ten se pak pomalu měnil ve zříceniny. – Hrad, z větší části vybudovaný ve 13. stol., stojí na vysokém strmém skalnatém návrší mezi údolími dvou potoků. Hlavní vstup byl od jihovýchodu a střežila jej vysoká okrouhlá věž, v 19. stol. romanticky upravená na rozhlednu, dnes ovšem již zcela zpustlá a nepřístupná. Na nejvyšším a nejbezpečnějším místě stál věžovitý palác o rozměrech 11 × 8 m, dosud dochovaný do značné výše, v patře se sdruženými raně gotickými okénky. Byl jádrem horního hradu, v němž stávala brána s menší válcovou hláskou, věží a kaplí. V jihovýchodní části ostrohu bývalo rozlehlé předhradí, rozdělené na vnitřní a vnější, se čtyřmi branami a hospodářským stavením. Hrad zpevňovaly dva prstence parkánových hradeb. Dochovaly se vysoké a mohutné zříceniny všech částí. Areál byl asi 250 m dlouhý a 60–95 m široký a patřil tak k nejrozsáhlejším středověkým hradům u nás. Poměrně malé množství staveb v tak rozsáhlém opevněném prostoru vzbuzuje dojem, že Osek nebyl nikdy dostavěn podle původního záměru. – Podle pověsti dal kdysi jeden z majitelů vybudovat z hradu podzemní chodbu, ústící v křovinaté stráni. Celou ji vykopal jediný člověk – prý proto, aby se její existence nevyzradila. Dočkal se však podivné odměny – po skončení práce ho dal hradní pán v chodbě zazdít. Šťastnou náhodou se tak stalo v místě, kde z pozemí vystupoval do lesa průduch. Nešťastník tu tak mohl přežít několik dní, než ho další šťastnou shodou okolností našli a vysvobodili dřevaři.

Od hradu nás naučná stezka vede ještě krátce po silničce, v ostré pravotočivé zatáčce však odbočí vlevo a vystoupá několik desítek metrů k jiné asfaltové vozovce, procházející po vrstevnici zalesněným svahem. Údolí Oseckého potoka tu přechází do své horní části, zvané Vlčí důl či Skalní údolí. Na jeho kamenitém až skalnatém území leží přírodní rezervace Vlčí důl*(32,6 ha) se starými bukovými porosty, které tu mají místy pralesovitý charakter. Z geologického hlediska je lokalita zajímavá názornými ukázkami vrásnění krystalických břidlic. Rezervace je i útočištěm chráněných druhů živočichů. O kus dál stezka vystoupá vpravo po pěšině do svahu k přírodní památce Vrása* (0,6 ha), chráněnému skalnímu útvaru tvořenému pararulou v podobě svislé stěny s výrazným, asi 25 m dlouhým vrásněním. Podobných příkladů zvrásnění je v okolí víc.

Znovu sestoupíme na silničku a jdeme po ní k levotočivé zatáčce, kde vozovku protíná modře značená cesta. Pustíme se po ní vlevo dost prudce dolů pěšinou k osamělému stavení, odtud opět vlevo úvozovou cestou. Brzy z ní však odbočíme na stezku doprava (modrá pokračuje v sestupu mírně vlevo), která klesne do rokle v místě, kde se stékají dva menší potoky, vytvářející pěkné kaskády a malé vodopády. Nad protějším břehem potoka vidíme ústí staré středověké štoly, která je chráněným zimovištěm netopýrů. Nejčastěji tu tráví zimu netopýr velký, vodní, ušatý a dlouhouchý.

Potok přejdeme po lávce z klád, vystoupáme úzkou pěšinou vlevo do svahu, pak pokračujeme zhruba po vrstevnici, v závěru mírně dolů k širší nepříliš používané cestě. Vede nás asi 400 m listnatým lesem s krásnými mohutnými exempláři starých buků, pak odbočíme na prudce klesající pěšinu vlevo. Ta brzy vyústí na pohodlnější lesní chodník, po kterém jdeme již jen mírně dolů. Přetneme prudce spadající skalnaté bradlo, chodníček se časem změní na nepříliš pohodlnou, vytrvale klesající stezku. Pod námi vidíme domky Hradu Oseka. Podél sloupů elektrického vedení pak sestoupíme do jejich bezprostřední blízkosti, kde se napojíme na širší pohodlnou cestu, přicházející z osady, a jdeme po ní mírně vpravo. Brzy se dostaneme na horní okraj lyžařského areálu s malým skokanským můstkem (kritický bod 30 m) pokrytým umělou hmotou, na místo zvané Krásná vyhlídka**. Jméno je skutečně trefné, protože pohled, který se nám odtud naskýtá, je nádherný. Jako na dlani máme nejen celý Osek a Duchcov, ale i panorama Českého středohoří s dominantní homolí Milešovky. Lavička u cesty láká k odpočinku.

Pak se cesta stáčí vlevo, mírně sestupuje lesem plným terénních nerovností (místo vpravo připomíná středověké tvrziště, obklopené příkopem) až k široké cestě na úpatí svahu, po které zahýbáme vpravo podél sloupů elektrického vedení. O kus dál, při dolním okraji paseky, je výrazný jícen štoly zvané Čertova díra*. Můžeme do ní nahlédnout, příliš daleko se však nedostaneme, protože její prostory jsou z větší části zaplaveny vodou. Je jednou z mnoha štol, v nichž se ve středověku a zejména v 16. stol. těžila stříbronosná ruda. Třicetiletá válka znamenala úpadek dolů, pozdější pokusy o obnovu těžby, např. koncem 19. stol., skončily neúspěšně. Do štoly, před kterou stojíme, v době třicetileté války sedlák Hans Krawath z Loučné házel těla švédských vojáků, které spolu se svými čeledíny přepadal a zabíjel. Stalo se však, že jeden z vojáků pohozených do štoly nebyl mrtev, vyprostil se a celou věc ohlásil svému veliteli. Švédové Krawatha zatkli a odvezli do Prahy, kde byl odsousen k trestu smrti v „železné panně“. Jeho činy pak byly pro Švédy záminkou ke zběsilého plenění celého okolí.

Od štoly jdeme ještě asi 250 m po široké cestě, pak z ní odbočíme na málo výraznou cestičku k lesu a při jeho kraji k rulové skále, která představuje skluznou plochu tzv. krušnohorského zlomu, oddělující třetihorní usazeniny od krystalických hornin. Jde o výrazný zlomový stupeň, jehož příkrá stěna spadá hluboko pod dnešní povrch do nitra pánve. Také zdejší uhelná sloj před zlomovou linií prudce zapadá do větších hloubek, až 500 m pod zem. Od skály ještě chvíli sledujeme kraj lesa, pak opět sestoupíme na širokou, v těchto místech poněkud podmáčenou cestu, přetneme ji a pěšinou přes les dojdeme k silnici. Tu překročíme a pokračujeme po široké štěrkové cestě, po 100 m na rozcestí vlevo. Vstupujeme do velmi romantického místa, porostlého mohutnými exempláři buků, z nichž některé mají na povrch vystupující kořeny v podobě obrovských pletenců. Kolem nás se začínají objevovat shluky balvanů, dojdeme k turistickému orientačnímu místu, kde trasu naučné stezky protíná žlutá značka z Loučné do Oseka a Hrobu.

Stezka nás vede vpravo, do nádherného skalního labyrintu, který dostává podobu malého skalního města. Po naší pravé ruce zůstává mohutný, asi 20 m vysoký skalní blok. Jsme na místě zvaném Salesiova výšina***, posetém skalními výchozy, tvořenými křemitými hrubozrnnými pískovci až slepenci bělavě šedé barvy. Vznikly jako náplavový kužel již neexistujícího vodního toku a tvoří jen vložku mezi jíly v nadloží uhelné sloje. Od pradávna se těžily a zpracovávaly pro stavební účely, vyráběly se z nich mlýnské žernovy, sloužily však i k výstavbě kašen, hrází vodních nádrží apod. Při podrobnější prohlídce objevíme v některých skalách otisky sladkovodních mlžů rodu Unio, které po tisících pokrývají vnější vrstvy pískovců. Romantický skalní labyrint byl již v 1. polovině 19. stol. cílem častých výletů. Tehdy ještě nebyl terén porostlý vysokým lesem a tak byl z již zmíněného skalního bloku nádherný rozhled do okolí. Místo si oblíbil i Salesius Krügner, v letech 1834–43 opat oseckého kláštera a velký milovník krušnohorské přírody, který dal na skále vybudovat jednoduchou vyhlídku. Později, ve 2. polovině 19. stol., ji nahradil romantický dřevěný pavilon, označovaný i jako gloriet či letohrádek (podle něj se místo nazývá i U letohrádku), dnes již bohužel zcela zaniklý. Hluboko pod námi se rozkládá důlní pole bývalého dolu Nelsen VIII, nazývané také Salesiův revír. Při známé katastrofě přišla právě tady o život více než třetina z celkového počtu obětí. Těžba zde skončila v r. 1960, povrchové zařízení včetně těžní věže bylo zlikvidováno v r. 1972.

V dalším úseku procházíme ve spleti balvanů a pozorně sledujeme značení, protože pěšina, která nás vede, není v terénu příliš výrazná. Postupně se stáčíme stále vlevo, v závěru se napojíme na cestu provázenou žlutou značkou a jdeme po ní doprava. Naučná stezka po chvíli odbočuje znovu vpravo, vede po vrstevnici pod Salesiovou výšinou, pak se velkým obloukem opět stáčí doleva, odbočí na širší cestu a na dalším rozcestí jde rovněž vlevo k místům, kde byla v r. 1978 založena nová mateční kolonie lesních mravenců rodu Formica, převezených sem (a také na jiné lokality v Českém středohoří) z rezervace Vršíček u Bíliny, kde lesy musely ustoupit výsypce povrchového dolu. Tento rod mravenců je pro život přírody velmi užitečný, protože hubí obávané druhy škodlivého lesního hmyzu, jako jsou obaleč dubový, bekyně mniška, píďalka tmavoskvrnáč a bourec borový. Umělé zakládání hnízd je jednou z moderních forem biologické ochrany lesa.

Po chvíli se opět vrátíme na cestu se žlutou značkou. Podejdeme železniční trať a po 300 m na rozcestí zahneme po žluté značce vlevo. Sestoupíme k velkému Oseckému rybníku a obcházíme jej po nově nasypané hrázi vpravo. Zhruba po 200 m odbočíme na cestu vpravo do lesa, vstoupíme do Oseka, jdeme krátce ulicí mezi domky a pak vlevo úzkou uličkou podél zdi na hráz menší vodní nádrže. Rozlehlý dům pod ní je pozůstatkem druhé nejstarší manufaktury v Čechách, založené r. 1697 opatem oseckého kláštera Benediktem Littwehrichem. V manufaktuře se vyráběly na 15 tkalcovských stavech punčochy, zprvu pod vedením cizích odborníků. Její objekty stály na několika místech – jeden tady, druhý jihovýchodně od kláštera (čp. 63). Budova před námi pochází v jádru z r. 1719, dnes slouží bytovým účelům. Pro potřeby manufaktury byla založena i nádrž, jejíž voda poháněla valchu. – Nádržku obcházíme pěšinou po hrázi, stáčíme se po ní vlevo k rozcestí, odkud můžeme jít ulicí doprava zpět do centra města, nebo ještě pokračovat po naučné stezce v přímém směru pod hráz rybníka a podél ní vpravo v turistickému orientačnímu místu u koupaliště. Rybník, který v r. 2001 prošel celkovou obnovou, je oblíbeným koupalištěm, při jeho západním břehu pod žel. tratí je kemp.

(Doporučujeme průvodce Krušné hory – východ ze Zelené edice.)