HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Outdoorové sporty v zimních Alpách

Outdoorové sporty v zimních Alpách

Co tuto zimu udělat malou změnu? Třeba klíčky od auta nechat doma a na skialpy vyrazit letadlem? Je to snadnější a dostupnější, než si myslíte. Pokud neradi šlapete do kopce, můžete zkusit freeride v trochu zapadlém ale o to krásnějším středisku Sulden. Ani teď jsme vás nenalákali? Tak zkuste třeba ledolezení v Pitztalu nebo snowkiting v Obertauern.

Snowkiting v Obertauern

Rakousko je bez diskuze mekkou alpského lyžování. Ve výšce od 500 do 3450 metrů nad mořem tu najdete více než 6000 km sjezdařských tratí. V posledních sezonách, kdy je cena tuzemských skipasů srovnatelná Alpami, je jedinou bariérou vzdálenost.

Sjezdové lyžování je úžasný sport, který má miliony příznivců (a neustále jich přibývá geometrickou řadou). Kapacity skiareálů se ale na proti tomu příliš nezvětšují. Možná i proto se snowkiting v posledních letech těší stále větší oblibě po celém světě. Nejpopulárnější je logicky v zemích, které mají pro jeho provozování ideální podmínky v podobě rozsáhlých zasněžených plání, po kterých se neustále prohání vítr. Řeč je především o Kanadě, Švédsku nebo Finsku. Alpské země ale rozhodně nijak nezaostávají.

Snowkiting je alternativou lyžování, která vám nabídne přísun adrenalinu bez skipasu, bez čekání, bez hranic. Jedná se o poměrně mladý sport, který rychle zvládne každý, kdo umí obstojně lyžovat nebo jezdit na prkně.

Když to nejde u nás musíte za hranice

Minulá zima byla u nás na sníh v nižších polohách velmi skoupá, a proto jsme s přáteli začali hledat náhradní řešení kam vyrazit za sněhem. Jedním z nejlepších míst, které jsme na našich výpravách do Alp objevili, je Obertauern. Cesta z Prahy přes České Budějovice a Linec měří 480 km, což je pro sportovní fanatiky ještě poměrně přijatelné.

Rakušané o místním sportu mluví takto: „Ganz Oben, wo der Schnee und der Wind zuhause sind,“ což se dá přeložit asi tako: „Velmi vysoko, kde jsou sníh a vítr jako doma.“ A opravdu tomu tak je. Místní freeridearena, nacházející se v těsné blízkosti sjezdovek, se rozkládá ve výšce 1600 až 2300 metrů. Sníh tu proto najdete od poloviny listopadu až do konce dubna, a někdy údajně ještě déle. O to, že by tu nefoukal potřebný vítr, se také bát nemusíte.

Místní aréna je pod patronátem školy snowkitingu Hang On!, což pro příchozí neznamená nic jiného, než že tu za den ježdění zaplatí 10 eur a pak si už jen užívají kiting na perfektním svahu. Zdá se vám zbytečné platit za prostor pro snowkiting, když jste vlastně narozdíl od lyžařů soběstační? Na spotu v Obertauern nebudete litovat. Místní svah upravují rolbou, starají se o lavinovou bezpečnost a neustále dohlížejí na to, aby se k vám v případě problému co nejrychleji dostala potřebná pomoc. Výhodou přítomnosti místní kite školy je také potřebné zázemí v podobě možnosti zapůjčení vybavení a asistence instruktora. Aréna je z jedné strany pomyslně ohraničena přibližně asi třímetrovým valem, na kterém se dají tropit nejrůznější šílenosti, a na straně opačné patnáctimetrovým pahorkem. Nejextrémnější podmínky jsme tam zažili na začátku února, kdy teploměr v autě ukazoval -10 °C. Ani to nám ale nebránilo v tom, abychom se na tento skvělý spot minulou zimu vydali hned několikrát.

Poté, co si nachystáte kite a úspěšně jej odstartujete, můžete si bez přestání užívat ježdění, skoky a nejrůznější triky. Do kopce vás táhne vítr a z kopce plachtíte vzduchem nebo si s kitem nad hlavou užíváte perfektní freeride.

Skialp v Aostě

Na dvou či vícedenní skialpové výjezdy do Alp obyčejně vyrážíme autem do oblastí, kam dojedeme za ne více než osm hodin. Tím je daný radius pohoří, které během zimy navštěvujeme: Dachstein, Totes Gebirge, Ötztal, Pitztal, Sellrain, Silvretta… Loni v zimě jsme ale zjistili, že na skialpy se dá vyrazit i jinak než autem. Koupili jsme levné letenky do Milána a naplánovali si čtyři dny lyžařských túr v údolí Aosta.

Náš výlet začal zpestřením hned zkraje na letišti Bergamo. V půjčovně aut totiž spletli naši objednávku a místo rezervovaného auta nás čekal maličký Fiat Cinquecento (500). Čtyři páry bot, lyží, mačky, cepíny a zbytek výbavy vyplnily veškerý prostor uvnitř auta a jak sardinky v plechovce jsme vyrazili do údolí Aosta na jeho samý konec k osadě Valnontey. První den byl v plánu jen výstup na chatu Vittorio Sella, a tak nebyl žádný spěch. S lyžemi na zádech jsme pomalu stoupali serpentinami v jehličnatém lese až do míst, kde začíná souvislá vrstva sněhu. V tu chvíli se poprvé otevřel výhled na údolí před námi, obehnané hradbou vrcholů. Ve chvíli, kdy jsme na pásech přišli k chatě, měli jsme v nohách 900 výškových metrů. Zbytek dne jsme lenošili a těšili se na večeři, která nám naprosto vyrazila dech. Chatař servíroval několikachodové menu, za které by se nemusela stydět žádná restaurace dole v údolí. A to se odehrálo na chatě  ve výšce více než dva a půl kilometru!

Na první túru volíme jistotu v podobně nejfrekventovanějšího vrcholu okolí Gran Serz (3552 m). Zpočátku nám sice trochu kazí náladu davy směřující naším směrem, to se ale brzo mění. Dvě velké skupiny s horskými vůdci se otáčejí u prvního technického místa trasy a po překonání strmého  žlebu už před sebou ani za sebou nevidíme ani živáčka. Pozvolným traverzem úbočí Gran Serzu stoupáme do nevýrazného sedýlka, kde lyže vyměňujeme za mačky a cepín. Jednoduchým mixovým hřebínkem stoupáme na skalnatý vrchol s malým kovovým křížem. Najednou se otevírá parádní  kruhový výhled na celou Aostu, který mě nutí přemýšlet nad tím, čím mě okolí tak uchvacuje. Nedokážu to popsat, asi je to prostě tím, jak moc se liší západní Alpy od těch východních, které už notoricky znám. Opatrně sestupujeme k depotu s lyžemi, přepínáme boty do modu sjezd a v tunách prašanu se pouštíme zpět ke strmému žlebu a pak mírnými stráněmi s výhledem až na zelené dno údolí sjíždíme zpět k chatě. Tam nás večer opět překvapuje chatař, který nám ještě před večeří jen tak na účet podniku servíruje výbornou italskou pizzu.

Předpověď hlásí změnu počasí, a tak na další den plánujeme výstup na vrchol Grivola a následný sjezd zpět k autu. Počasí se ale kazí trochu dřív, a tak výstup na vrchol vzdáváme kdesi uprostřed mlhy a hustého sněžení. Sjíždíme a scházíme na dno údolí a dvouapůlhodinovou pohodlnou jízdou se přesouváme zpět do Milána.

Letenky

Zpáteční let z Prahy do Milána pořídíte okolo 2000 Kč. Stejnou částku zaplatíte za zpáteční odbavení lyží. A jeden malý tip: do jednoho obalu se bez problému vejdou dva páry lyží.

Freeride v Suldenu

Itálie každoročně láká v zimním období davy lyžařů, avšak především těch, kteří si užívají perfektně upravené sjezdovky. Příliš freeriderů sem ale v zimě nejezdí. Není to z důvodu, že by snad sever Itálie nenabízel dostatek vhodných terénů nebo sněhu, ale lyžování mimo sjezdové tratě v této zemi zkrátka na většině míst není tolerované. Kdo se vydá mimo sjezdovky, má velkou šanci, že ho místní patrola odchytí a udělí mu pokutu. Existují však výjimky. Jednou z nich je středisko Sulden v Jižním Tyrolsku.

Sulden je poměrně malý areál v srdci Ortlerských Alp. Dalo by se říct, že je protipólem velkých středisek, která jsou pro freeridery vyhlášená, jako třeba rakouský San Anton nebo švýcarský Davos. V Suldenu je sice pouze 40 kilometrů upravovaných sjezdových tratí, o to více je tu ale možnost užít si jízdu mimo ně. Navíc je Sulden poněkud zapadlý a leží mimo hlavní trasy, kterými do Alp přijíždějí (nejen) čeští lyžaři. To je pro Sulden škoda, pro nás je to však výhoda. O pláně plné prašanu se tak dělíte jen s několika dalšími lyžaři a pokud nasněží, máte velkou šanci, že na liniích, které sjíždíte, bude vaše stopa ten den první.

Do centrální části střediska vás skrz jednu mezistanici vyveze gondolová lanovka s vcelku nadprůměrnou kapacitou 220 osob na jednu jízdu. Pokud se z horní stanice gondoly vyvezete ještě další lanovkou na úroveň chaty Madritschütte, můžete se na rozlyžování pustit do nejsnazšího a nejvíce frekventovaného sjezdu výrazným žlebem, jehož velkou část si můžete prohlédnout předem už při jízdě gondolou od mezistanice. Sklon je konstantní okolo 35 °, i tak je však třeba dávat pozor na lavinky, které se odpoledne začnou samovolně spouštět z přilehlé stěny. Pokud nepočítáme drobné zkratky mezi několika málo sjezdovkami, na zbytek sjezdů je třeba od horní stanice gondoly vyjet  ještě dalšími dvěma vleky do nejvyššího místa střediska v 3250 metrech těsně pod vrcholem Hintere Schöntaufspitze (P. Beltovo di Dentro).

Zde jsou dvě možnosti: buď hodíte lyže na záda a během asi desetiminutové chůze dojdete na nástup sjezdů okolo zmíněného vrcholu, nebo se vydáte po sjezdovce dolů a vyberete si jeden ze sjezdů začínajících přímo vedle ní po pravé ruce. Dohromady je tu asi sedm běžně ježděných linií různých obtížností. Pokud si nejste jistí v kramflecích, je dobré počkat, než některé z nich projedou místní průvodci, kteří tu pravidelně lyžují se svými klienty. A na závěr ještě jeden malý tip. Posledních několik sezon se v Suldenu jezdil oblíbený závod Freeridehero (v roce 2014 bude přesunut do italského Val Senales), jehož trasa rozhodně stojí za vyzkoušení. Sjezd začíná kousek pod stanicí nejvyšší lanovky v nevýrazném sedýlku pod Vordere Schöntaufspitze a pokračuje po svahu, který v celém Suldenu nabízí nejvíc možných linií. Převýšení všech sjezdů s výjimkou prvního jmenovaného na rozehřátí je víc než tisíc metrů, začněte proto posilovat nohy a zvětšovat objem plic!

Ledolezení v Pitztalu

Do Pitztalu můžete vyrazit se sjezdovými lyžemi a svézt se na ledovci ve výšce přes tři tisíce metrů, vyrazit na oblíbenou skialpinistickou túru na druhý nejvyšší vrchol Rakouska Wildspitze nebo vzít cepíny a pustit se do ledové vertikály. Pitztal je totiž skvělým odrazovým můstkem pro začínající ledolece. Kromě řady několikasetmetrových výstupů je tu také dobře přístupná soutěska s množstvím jenodélkových ledů nižší obtížnosti, které je případně možné obejít a odjistit shora. Kdybych měl někomu doporučit oblast pro první seznámení s ledolezením v Alpách, neváhal bych a doporučil právě Pitztal.

Pokud máte pro návštěvu vyčleněný víkend, nejlepší je první den začít ve zmíněné soutěsce Kitzgartenschlucht, kterou vyhloubila údolím protékající říčka Pitze. Výhoda soutěsky je nejen v tom, že se tam nachází větší množství snadných cest. Je totiž také chráněná před lavinami, přístup do ní zabere jen několik minut a díky její šířce na led velkou část dne nesvítí slunce. Pokud Kitzgartenschlucht navštívíte, doporučuju začít s níže popsanými ledopády.

Übungsfall je padesát metrů vysoký led obtížnosti WI 3, který se dá výhodně rozdělit na dvě délky zaštandováním u stromku se smycí přibližně uprostřed výstupu. Kvůli nízké obtížnosti a možnosti rozdělení na dvě krátké délky je skvělou příležitostí na „osahání materiálu“, případně na vyzkoušení vrtání šroubů. Led není příliš strmý a díky stromku uprostřed není nutné komplikovaně stavět štand ze šroubů, což bych začátečníkům ani nemohl doporučit. Kitzgartenfall je jen o kousek těžší, zato ale po většinu sezony nenabízí možnost zaštandování uprostřed. Snad jen na začátku a na konci sezony bude odtátý borhák uprostřed výstupu v ledovém okně. Samozřejmě záleží na podmínkách, ale nejsnadnější (WI 3-4) výstupová linie vede v levé části ledu mírným vhloubením, okolo ledového okna zleva a pak hned zpět vpravo a vzhůru ke smrku ověšeného smyčkami. I když je dvojité nebo poloviční lano pro lezení ledů samozřejmé, tady to platí dvojnásob. Slanění s jednoduchým lanem tu totiž není možné. Na pravé břehu říčky jsou ještě další výstupy, jako například Hals über Kopf, Harvest a několik dalších. Na levém břehu stojí za zmínku asi jediný ledopád s příznačným názvem Easy.

Pokud se po prvním dni budete cítit rozlezení, doporučuju vyrazit na jeden z mnoha vícedélkových ledopádů v údolí, třeba na parádní celodenní výstup Luibisdobenfall. Jedná se o tři výšvihy po asi padesáti metrech lezení, které jsou oddělené chodeckými nebo mírně lezeckými pasážemi. To je příjemné v tom, že mezi jednotlivými lezeckými sekcemi máte vždy dost času na odpočinek. Při troše štěstí a šikovnosti se dají všechny štandy postavit za vzrostlé stromy podél ledu, nedá se na to ale stoprocentně spolehnout. Sestoupit je možné buď slaněním podél výstupové trasy, nebo po pěšince zpět pod nástup do vesnice Stillebach. Při pěším sestupu velký pozor na laviny!

Průvodce

Kromě knižních průvodců existuje také velmi pěkný on-line průvodce na www.climbers-paradise.com. Je sice pouze v němčině, ale nechybí v něm přehledné mapky a kreslené popisy cest, které pro základní orientaci postačí.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: